Moulin Rouge

Docela šílenost bych řekl. Divák někdy ani nedostane pauzu na dějové "nadechnutí". Ke konci ale tempo polevuje. Mile mě překvapil remix písně Smells like teen spirit od Nirvany. Na druhou stranu, toho zpívání už bylo potom moc, takže to je u mě defacto kámen úrazu. Míň zpěvu a víc dialogů. A že se teda na muzikál potom nemám dívat? Kašlu na to... Viděl a nelíbilo. Tečka (12.08.2011)

Moulin Rouge. Domov prostopášných kurtizán, chrám rozdováděných bohémů a nekonečný zdroj inspirace pro umělce všech zaměření. A také místo, kde se setkává Phill Collins s Madonnou, Elton John s Dolly Parton a v "diamantové" písni dokonce Marilyn Monroe s Marléne Dietrich. Koho překvapí, že do toho všecho organicky zapadá Offenbachův kankán z Orfea v podsvětí? Zapomeňte na všechny muzikály, které jste dosud viděli. Pryč je broadwaysky úhledné skotačení z My Fair Lady i Julie Andrewsová, prostince rotující Za zvuků hudby (ta píseň v MR taky zazní). Baz Luhrman natočil NEJFILMOVĚJŠÍ muzikál všech dob, eklektický ohňostroj emocí, filmových asociací a starých songů v nových hávech. Tak třeba Roxanne. Z uprděného reggae od Police je strhující, dechberoucí, střevarvoucí tango a nejsilnější scéna filmu. Vizuální stránka MR evokuje roztančená plátna Toulouse-Lautreca, ale i legrační bollywoodské zpěvohry. Snad poprvé od filmu Až přijde kocour jsou barvy (červánkově růžová, chladně modrá a medově zlatá) dějotvorným prvkem a prostředkem režijního vyjádření. Ewan McGregor svým zpěvem strčí do kapsy většinu původních interpretů. A věřte, že tím jsem ANI ZDALEKA nevyjmenoval všechny klady filmu. 100 % (11.04.2003)

"Moulin Rouge" jsem chtěl poměrně dlouho vidět, ačkoliv jsem tušil, že si mě tento příběh o svobodě, kráse, pravdě a především lásce asi moc nezíská. Pak, jednoho dne, proběhnou úvodní titulky a kratinká scéna stylizovaná do sépiové hnědi starých fotografií a já si říkám "Že by nakonec umění?"...Ale kdepak - kýč jako bič! Vekolepé, dráždivé a až útočné zpracování hýřící barvami, pohybem a střihem stojí osamoceně a není schopné zastřít naprostou průměrnost scénáře a hereckých výkonů. Ano, Ewan a Nicole se naučili zpívat, ale k čemu to je, když nedokážou svým postavám vdechnout život a ony tak zůstávají jen načrtnutými figurkami (a to své osobní antipatie vůči Nicole Kidman tentokrát nechávám stranou - i když, k postavě Satine velká dávka afektovanosti a tetrálnosti patří, ale co je moc, to je moc)...Nejhorší na "Moulin Rouge" ovšem je, že mě film přes veškerou snahu nedokázal vtáhnout do sebe, a tak mi bylo naprosto jedno, co se s jeho hrdiny bude dít. Což by se u příběhu velké a opravdové lásky (navíc v hávu postmoderního, výtvarně promyšleného muzikálu) nemělo stát, nemyslíte? Ale abych úplně nelhal - dvě scény se mě skutečně dotkly - "Roxanne tango" svojí perfektní choreografií a dravostí, a pak scéna "Show must go on". Jenže tam to byla zásluha samotné písně, která je sama o sobě milionkrát silnější a emotivnější než celých 127 minut "Moulin Rouge". Jinými slovy - tenhle film jsou jen pěkné(ě) rozpohybované obrázky...Ale pamatujte si - Baz Luhrmann je Pan režisér. Jen škoda, že mrhá svým talentem. (03.01.2007)

Ač se tvůrci snažili držet na hranici snesitelného a úsměvně pompézního kýče z červené knihovny, tak bohužel až příliš často sklouzávají k hloupé, hlučné (není tu snad ani vteřina ticha či scéna, kdy by se někdo nepitvořil, nevřeštěl, nepištěl apod.) přeplácanosti tak plné střihů, že to snad musí být zapsané v Guinessově knize. Ovšem jednou za čas si to sedne a tak například při tangu či milostném duetu Satine s Krystiánem jdou všechny výtky stranou, jelikož v tu chvíli není co Moulin Rouge vytknout. Škoda, že podobně silných a působivých momentů není ve snímku o něco více, ale na druhou stranu, ono jich tam zase až tak málo také není. (28.12.2006)

Co se týče viscerálního prožitku, jde o těžko popsatelné převyprávění, přezpívání a přebarvení mýtu o Orfeovi. Film zřejmě vymyšlený a natočený pod vlivem absintu (za asistence absintové víly s tělem Kylie Minogue) ovšem není (jenom) bezmyšlenkovitou muzikálovou extravagancí. V míšení stylů lze vysledovat řád, diktovaný hlavní dějovou linií. První romantické okouzlení se nese v jiném duchu než milostné námluvy ve "Slonovi" a zcela odlišně je pojatá druhá, pomalejší a méně třpytivá polovina filmu, odhalující, že jádrem vyprávění po celou dobu nebylo nic komplikovanějšího než ten nejklasičtější příběh tragické lásky. Luhrman však vyprávěcí schémata klasických románů paroduje, zveličuje nebo rozbíjí. Důsledně při tom vytěžuje popkulturní rezervoár, v němž najdete The Sound of Music i French Cancan, Marilyn Monroe i Nirvanu, screwball komedii i commedii dell'arte. Neustávající, pouze různě rychlý rej obrazů a zvuků brání tomu, aby film na jediný okamžik zevšedněl. Pořád na co koukat, co poslouchat, nad čím přemýšlet. Třeba nad tím, zda je zrovna napodobován styl muzikálů z Bollywoodu, od Minnelliho nebo od Berkeleyho, zda jde o narážku na Ophülse, Felliniho nebo Sauru. Stejně jako v jiných jeho projektech, nešlo Luhrmanovi ani v nejmenším o historickou věrnost. Proklamovaným cílem bylo zprostředkovat divákovi, jak mohlo místo typu Moulin Rouge v letech své největší slávy na návštěvníky působit. Ne fakta, ale zážitek. Tehdejší kulturu reinterpretuje z dnešního úhlu pohledu. S výpomocí současných umělců hledá vhodné vizuální a hudební paralely k tomu, co bylo tehdy v módě, ale co už by na nás dnes působilo zastarale a usedle. Moulin Rouge je film "pohupující" se na hraně mezi absolutním kýčem a emocionálním tornádem. Pro mne jde o výjimečné dílo v dobrém slova smyslu postmoderního režiséra a o jeden z audiovizuálně nejbohatších filmů, jaké kdy byly natočené. 95% Zajímavé komentáře: belldandy, Eddard, Aiax, Natascha, Callas, El Loco, Tequila (15.04.2005)