Where to Invade Next

„Víte, že jste na tom špatně, když vás litují Francouzi.“ V podstatě několik dohromady poslepovaných epizod ležérního cestopisného pořadu typu No Reservations, s tím rozdílem, že (sebe)ironický moderátor neřeší kuchyni nebo pamětihodnosti jednotlivých zemí, ale výhody tamějšího sociálního systému. Způsob, jakým manipuluje s fakty a emocemi, je zároveň mnohem víc „edgy“ (rozhovor s otcem jedné z Breivikových obětí, prostříhávání na mlácení amerických černošských vězňů). Samozřejmě jde o extrémně zjednodušující pohled na některé dílčí výhody, vyjmuté z širšího politicko-historicko-společenského kontextu, což si Moore občas uvědomí, ale mnohem častěji se nechává unést tím, co slyší a neklade (si) doplňující otázky, které by ohrozily jeho tezi. Zvoleného konceptu se navíc nedrží až tak důsledně, když kromě evropských zemích obývaných bílými lidmi, o nichž mluví v úvodu, zavítá také do Tuniska nebo když navzdory předsevzetí vybírat jenom „květiny“, nikoli „plevel“, neodolá pokušení vytáhnout během návštěvy Německa nacistickou minulost země (byť jen k podepření myšlenky o nezbytnosti přijmout vedle svých vítězství i své porážky). V porovnání s Mooreovými předchozími filmy se tento nese v poměrně uvolněném duchu, s převahou hravosti nad cynismem, a snaží se (hlavně) Američany povzbudit, aby otevřeli oči, pohlédli za hranice a připustili, že v jiných státech byly ideály, na nichž USA stojí (svoboda, rovnost), uvedeny do praxe mnohem funkčněji. Z tohoto hlediska lze zvolenou argumentační strategii přijmout jako adekvátní pro cílovou diváckou skupinu a film si užít coby demagogickou komediální road-movie, zprostředkovávající americký pohled na svět. Pro Evropany Where to Invade Next žel mnoho podnětů k zamyšlení nad tím, co by mohli dělat jinak a lépe, nenabízí. 70% (06.06.2016)

Ať už je ta klasicky mooreovská agitka za sluníčkovější Ameriku místy sebevíc jednostranná, idealisticky klišé a prvoplánová, musím nakonec proti vlastní vůli zvýšit o hvězdu. Ne snad proto, že bych propadl dojmu, že to kde ve světě funguje černobíle, nebo víře v budeme si všichni pomáhat, ale prostě za řadu zajímavých poznatků z různých zemí "za příklad" a nějakou tu závěrečnou message: "I began to lament that the American dream seemed to be alive and well everywhere but America." Zkrátka k zamyšlení podnětný. A to mi věřte, že arci-levičák Moore a jemu podobní mi celkem běžně vaří krev. Ať je mi názorově jakkoli opačný, nakonec jsem rád, že je a dělá co dělá. (21.09.2018)

Michael Moore mě zase jednou úspěšně dostal tím, jak se skvěle diví některým skutečnostem, které se nám zdají naprosto normální. Anebo minimálně v jiných zemích jsou celkem normální. I my můžeme koukat, co někde mají jako standard. Je hezké, jak Moore nekritizuje přímo, ale stejně je ta jeho kritika více než patrná. (17.10.2016)

Další dokument od Michaela Moora, který se nebojí poukázat na nedostatky amerického systému. Tedy respektive na její zanikající ,,unikátnost", kterou se USA, kdysi docela oprávněně oháněla. Film tak vypráví i o jednotě, o systémech, ze kterých si Michael bere vždy po kouskách a snaží se opět vytvořit ten úspěšný stát. Celkově pak snímek působí jako pokus o namíchání geografického koktejlu. (07.04.2017)

Predstavte si, že bez zbrane v rukách "na-pochodujete" do hociktorej z krajín kdekoľvek na svete a okradnete ju. Počkať, počkať! Nemyslím zlato, ropu, iné nerastné bohatstvo či plán ako skonštruovať jadrovú zbraň. Myslím najlepšie nápady, ktoré by značne ovplyvnili život ľudí vo vašej krajine. Máte problém so zdravotníctvom, štúdiom, respektíve bankármi, ktorí si opakovane robia čo chcú? Tento dokument Vám zadarmo podá pomocnú ruku v podobe poradenstva, čerpajúceho z rôznych štátov po celom svete, ktoré si jedného dňa povedali DOSŤ. Od "piky" zmenili nezmeniteľné, aby sa nie len nasledujúce generácie cítili šťastné. Je totiž holou pravdou, že: "žijeme len raz a príliš krátko", aby sme boli neustále vystavený stresu, ktorý nás pomaly ale isto zabíja. Je čas zobrať si príklad z Fínska, Slovinska, Tuniska či iných krajín. Už som sa obával, že sa môj najobľúbenejší dokumentarista prepadol pod zem, no on z nenazdajky povstal z popola ako posledný jednorožec, aby sa celému svetu ukázal v plnej "kráse". Ja tohto chlapa fakt "žeriem". Číta mi myšlienky, takmer každým dokumentom mi uštedrí facku na celú hlavu, aby som sa konečne "prebral". Obrovská škoda, že niečo obdobné neodvysielajú všetky dostupné televízie na Slovensku či v Čechách, aby ľudia "vedeli". ako to za hranicami rôznych krajín "naozaj" chodí. Netvrdím, že Moorovi žeriem všetko čo zaznie v jeho snímkoch, no toto je hádam jeden z mála počinov, ktoré nie sú manipulatívne. Až na úvod, nemá príliš veľký záujem ponižovať Ameriku, on len poukazuje na určité zákony v rôznych štátoch, ktoré naozaj fungujú, pričom prispievajú k blahobytu spoločnosti Je jasné, že sa ľudia nelíšia len národnosťou no najmä mentalitou. Ťažko povedať či by niečo obdobné fungovalo aj u nás, či by sme nezneužívali systém, ktorý chce dobre "všetkým" rovnako. Nuž, vyzerá to tak, že môžeme len ticho závidieť. Pre mňa si stále "BEST EYES OPENER" Michael. (01.06.2016)