Francúzska depeša Liberty, Kansas Evening Sun

Terapie mizanscénou. Film Wese Andersona poznáte od prvního políčka. Respektive tentokráte tři filmy, díky čemuž je poetická kadence zhuštěná až na hranici snesitelnosti. Plýtvání úžasnými dvouvteřinovými kompozicemi, hollywoodskými hvězdami, slapstick, absurdita a Evropa evropštější Evropy - vše, co na Wesu Andersonovi máte rádi, tu najdete. Jen Alexandra Desplata si díky převaze nepůvodní hudby moc neužijete. *****,***,****. (29.10.2021)

V detailoch síce stále mimoriadne nápadité, ako celok to už ale "nemaže". Zdá sa, že ovládnutie formy ovládlo samotného tvorcu a ten by sa mal veru čo najskôr spamätať, ak nechce upadnúť do škatuľky manieristických režisérov, ktorí ovládnuté prostriedky a postupy nedávajú do služieb príbehov a iba sa nimi nechutne predvádzajú. Tak tadiaľ cesta nevedie. (Aspoň u mňa ani náhodou. Neser, Andersone!) (10.04.2024)

Wes Anderson není pro všechny, což už všichni ví. Mě se však ve většině případů (vyjma Darjeelingu) trefil do noty a jeho ojedinělý řežijní a hlavně vizuální styl zbožňuji. Bohužel Francouzská depeše je druhým filmem, který mě prakticky kompletně míjí a to nejen příběhem. Povídky nejsou ani zábavné ani zajímavé a vzhledem k tomu, že je 90% filmu černobílá, nedokázal jsem si užít ani jinak bezchybné obrazy/scény, které zde sice samozřejmě jsou, ale barva jim citelně chybí. Zklamání, ale stále se budu těšit na další Andersonův film. Jen by neměl zapomínat na to, že jeho filmy uvidí i diváci, nejen on sám. (08.03.2022)

Už dlouho jsem nezažil takhle naplněné klubové kino a zároveň tolik nadšených diváků... Potěšila mě volba povídkového žánru a zvláště zasazení do staré Francie. Stylově vyladěný vizuál a spočátku i způsob vyprávění při představování doby a prostředí naplněný různými vtipnými hlody a nápady (z nichž si teď rychle vybavím hlavně společnost koček na střeše :)) mi dokonce evokoval styl, jaký často potkávám právě ve francouzských dobových komediích, od tvůrců jako De Broca, Y. Robert nebo Tchernia s Goscinnym. Já netuším, zda filmy těchto pánů Wes Anderson zná a zda se něčím inspiroval i u nich, ale s tímhle bych problém neměl, to bych se spíše těšil. Problém je, že zatímco v takovém Pánovi ze společnosti, Les Copains nebo Doživotní rentě vnímám nesmírně lehkou hravost, tady jsem brzy pociťoval, jak se spočátku stejně milá hravost začla v rukou nevyzpytatelného Andersona nejednou proměňovat v menší formální křeč. Navrstveno je zde někdy během krátké doby tolik různých nápadů, až zde forma místy totálně rozmělňuje obsah a působí spíše chaoticky. Během první povídky Anderson namíchal těch postupů vyprávění tolik, až se vyprávění stává strašně překombinované, barevný vizuál s černobílým se tu občas střídá i nahodile a žel brzy mě to přestalo bavit. Další dvě povídky můj dojem sice napravily, ale jen částečně. Nápad filmu v podobě zfilmovaných útržků novin se mi při tom zamlouval hodně, řada pěkných hereckých výkonů v osobitých rolích a roličkách a více povedených scén taky, ze tří povídek jsem si určitě hodně užil tu druhou ze zákulisí studentských bouří (ve které Anderson své stylizované nápady využíval konečně v zmírněné kadenci a vlastně ukázal, že míň je někdy víc), ale po celou dobu jsem s filmem nedokázal být na jedné vlně. Při tom nedávno konečně viděný Grandhotel Budapešť jsem si od pana režiséra hned na první dobrou vyloženě zamiloval. Asi lze říct, že Francouzská depeše je typ osobitého filmu, jaký divák musí vidět někdy víckrát, aby mu přišel na chuť a překonal jisté rozpaky, ale chvílemi ty rozpaky byly natolik velké, že na ní vážně nemám chuť zajít teď podruhé. [60%] (18.11.2021)

Dějově (=se zábavou) to s přibývající stopáží šlo poměrně z kopce a vzít si takovýto materiál jakýkoli jiný režisér, stálo by to za hovno, ale Andersonův nezaměnitelný vizuální i vypravěčský styl to pozvedá silně nahoru. Na nejlepší Andersonovy kousky to nemá, ale pořád ještě je to moc fajn film. 80% (02.02.2023)