Andor

První sezonu Mandaloriana jsem před pár lety shrnul větou, že takto bych si představoval do budoucna kvalitní, důstojné a autentické Hvězdné války. S pevným, léty prověřeným jádrem bez pokusů o otáčení vesmíru naruby a o podvratné směřování, ale zároveň vždy ve více či méně odlišném úhlu, s novým hávem, v neprozkoumaném prostředí, žánru. Djin Darin naneštěstí v třetí sérii (všechna čest, že mu přesná muška a vize vydržela aspoň ty dvě sezony) částečně i vlivem nepovedeného spin-offu nedokázal potřetí zopakovat šťastné přistání, půlku času se motal vesmírem jak opilý a na konci tak zůstala i přes několik zajímavějších epizod a momentů v ústech pachuť z nenaplněných ambicí (a unikajícího oleje :-). Novější Ahsoka dopadla vícemně stejně, s rozdílem, že celou tuhle cestu včetně momentu, kdy si člověk začal myslet, že udělá pro tento vesmír něco opravdu důležitého a zásadního, aby se následně ukázalo, že stále, stále chybí dostatečně promyšlený a komplexní plán, absolvovala během jedné série. Proč tohle vše píšu - abych teď mohl napsat, že jsem si díky Andorovi znovu uvědomil, že jádro jakékoliv planety, hvězdy, galaxie, jakéhokoliv vesmíru, je důležité a musí se k němu přistupovat s úctou a se správným pochopením jeho vnitřního fungování a logiky, ale rozhodně nemusí být pevné. Vlastně možná by dneska po všech těch letech v případě Hvězdných válek mělo být pohyblivé, tekuté vždycky. A pak už záleží jen a pouze na talentu, který začne kolem nového, vláčného jádra stavět. Ale dost bylo chabých metafor. Andor pod taktovkou Tonyho Gilroye, ke kterému se přidali více než slušní scénáristé a herecká skvadra, překypující když ne rovnou věhlasem, tak téměř vždy přirozenou ošlehaností a charismatem, konečně ukázal naplno, jak může i dneska vypadat výborný SW projekt. Je nicméně pravda, že inteligentně a chytře napsaný děj se rozbíhá značně pomalu a to skoro celou první polovinu série a zpočátku se tak staví hlavně na pro diváka SW docela doposud neznámé atmosféře a jemných, někdy až minimalistických hereckých výkonech zdejších hlavních postav v čele s Lunou, O'Reilly, Skarsgardem a výborným, pro mě zcela neznámým Sollerem. Musím říct, že i když mě ten neznámý pocit ze zcela nového úhlu pohledu na život/společnost SW udržoval v pozoru a bavil mě (ať už to byl pohled na špinavý, realisticky pojatý život obyčejného lidu v diktatuře, spolupráci planetárního vedení a impéria se všemi kompromisy, úplatky a kolaborací, nebezpečné a morálně často pochybné snahy o odboj nebo byrokracii a aroganci prolezlé imperiální tajné služby, které si tak podkopávají vlastní nohy), nebyl jsem zvoleným tempem příliš nadšen, scénář místy přes nesporné kvality a jasnou vizi nebyl úplně sebejistý a i ta výprava/celková estetika a design zvlášť v epizodách 4-5 kolísala. Počínaje dějovým a vizuálním infernem v epizodě 6 jakoby náhle tým Gilroye skočil do hyperprostoru spolu s postavami a série všechen předchozí vývoj začala úročit v mistrovském souladu vyladěného scénáře, dechberoucího herectví a dokonale gradovaných, emocemi a napětím napěchovaných scén (tichý rozhovor Mon Mothmy a Tay Kolmy o "charitě" v sedmé epizodě - v tu chvíli jsem si začal být opravdu jistý, že se dívám na něco výjimečného). A ne jeden, ne dva, ale min. tři (možná i čtyři) brilantně napsané monology, které jsou proneseny ústy několika postav, se zapíšou zlatým písmem do dějin SW vesmíru, frančízy a dost možná i televize. Takhle začíná rebelie! 8,4/10 (02.01.2024) (menej) (viac)

1. série: Seriál Andor byl v době svého oznámení jednou velkou záhadou. Film Rogue One: Star Wars Story představil hned několik postav, málokdo by ovšem řekl, že by si vlastní seriál zasloužil právě Cassian Andor v podání Diega Luny. Postava, která předvedla, že si povstalci nebáli dvakrát ušpinit ruce, sama v sobě předvedla jistou formu konfliktu, ale i díky vývoji jeho osudu se zdálo, že byl příběh Andora rychle ukončen. Tvůrce seriálu Tony Gilroy se ovšem rozhodl celý seriál pojmout jako špionážní thriller a postava Cassiana Andora mu zřejmě přišla dostatečně nosná už v momentech, kdy Gilroy dopsal nové scény k Rogue One a následně se chopil i přetáček. Bylo velmi snadné očekávat krapet jiný Star Wars projekt, především i proto, že se sám Tony Gilroy nikdy netajil tím, že světu předaleké galaxie dvakrát nepropadl a nepředstavuje pro něj takovou modlu. Je přitom zajímavé, že právě takový člověk ve finále předvádí podívanou, která si skutečně jde svou cestou, zároveň je ovšem esenciální Star Wars podívanou. 12 epizod 1. série Andora je rozděleno do 3 oblouků po třech/poslední spíše po šesti epizodách, kdy se na režijní židli vystřídali Toby Haynes, Susanna White a Benjamin Carron. Andor poté po celou dobu nesází na přítomnost Jediů a Sithů, primárně se tu představuje doba útlaku. Povstání jako takové je ještě v plenkách, Impérium vládne železnou rukou a žádná naděje zřejmě neexistuje. 12 epizod poté dohromady vytváří jeden velký příběh, který sleduje hned několik postav, samotný Cassian Andor si ovšem prochází zajímavým vývojem, který ho formuje v Andora známého z Rogue One. Andor začíná jako osoba, kterou kupředu ženou především vlastní cíle, dvakrát mu nesejde na budoucnosti celé galaxie, jakmile ovšem dojde k závěru, z Andora se skutečně stává člověk, který si uvědomuje, že je nutné proti Impériu bojovat a že nejdůležitější ve finále není převaha vojenského arzenálu, ale síla jednotlivců, kteří dohromady tvoří silné beranidlo.  Andor zdánlivě skutečně nepřipomíná žádný projekt, který se ve světě vytvořeného Georgem Lucasem odehrává. Srovnávání s Blade Runnerem či 1984 George Orwella ve finále vůbec není od věci, celý seriál je ostatně protkán veskrze depresivní atmosférou, kdy dvakrát nesejde na tom, zda jsou lidé z nižších vrstev či jsou vážené osobnosti politického spektra, každý je v nějaké formě obětí útlaku Impéria. V Andorovi se v podstatě nerozbíhá zásadní konflikt, který rozhoduje o budoucnosti galaxie, je to především příběh jednotlivých postav, kdy se každá z nich nachází za doby vlády Impéria na jiné pozici a každý se pokouší přežít jiným způsobem.  Andor není tak divácky vděčný a i proto je ve finále obětí nižší sledovanosti na rozdíl od ostatních hraných Star Wars seriálů. Absentuji nejen konflikty uživatelů síly se světelnými meči, ale celkově se s akcí šetří. Tempo je budované pomalu a soustředěně, o to více ovšem funguje satisfakce ve vyhrocených okamžicích a především v momentech, kdy dojde na akci, která se skládá ze skvělé choreografie, přehledného audiovizuálního pojetí a především pocitu, že se i tady pracuje s realismem. Je to sice pořád svět předaleké galaxie, velmi ovšem pomáhá částečné zasazení do realismu. Poutavé samo o sobě vždy je, když fiktivní světy zvládají odrážet skutečný svět a to se Andorovi daří. Tony Gilroy tak nemusí být fanoušek Star Wars č. 1, je ovšem vidět, že minimálně porozuměl vizi George Lucase a zvládl Impérium představit v přesně tak obávané formě. Sám Lucas se ostatně u Impéria inspiroval diktátorskými režimy a přesně takovýto pocit Impérium zvládne vyvolat. Napětí funguje i ve scénách odehrávajících se v Senátu, kdy Genevieve O'Reilly zvládne jako Mon Mothma zazářit. Luthen Rael v podání Stellana Skarsgårda, kterého by šlo do jisté míry označit za Andorova mentora, je fantasticky vykreslenou postavou, kdy je díky Skarsgårdově podání stát na každém jeho dialogu. Každý díl Andora postupně ukazuje, že čím více Raela, tím lépe a i proto je snadné doufat, že 2. série dodá Raelovi co nejvíce možného prostoru. Andor navíc nepředstavuje jen oběti útlaku, ale také představuje zákulisí Impéria, kdy se prezentuje nějaká ta ideologie Impéria. Po Rogue One se dle očekávání opět prezentuje, že i bojovníci proti Impériu si někdy kvůli vyššímu dobru museli ušpinit ruce. Dochází ostatně k přítomnosti Foresta Whitakera, který má možnost zopakovat si roli Sawa Gerrery a ukazuje se, že jeho paranoia ještě bude překážkou do budoucna. Už v Rogue One ostatně zazní, že činy Gerrery Povstání udělali nemalou škodu a dá se očekávat, že i toto předvede seriál do budoucna. Andor tu navíc prakticky nesází na fan service (i když podnik Raela představí easter eggy nejen na minulost Star Wars), kdy naopak do hry vrací Andyho Serkise. Talentovaný herec, který je většinou nasáčkován do motion-capture obleku a představuje nerozpoznatelné postavy jako Glum z Pána prstenů či Ceasar z nové trilogie Planety opic, si již pár let nazpátek v nové trilogii Star Wars zahrál nejvyššího vůdce Snokea, nyní ovšem ve světě předaleké galaxie dostává druhou šanci. Jako Kino Loy se tu Andy Serkis výjimečně představuje v lidské podobě a opět dostává prostor předvést, že je nedoceněným hercem. Na postavě Kino Loye jde předvést, jak tento seriál umí pracovat s postavami, kdy je i díky zdánlivé tečce Loy jednou z nejtragičtějších postav celého seriálu. Loy začíná někdo, kdo usiluje o uznání Impéria, má v rámci vězňů poměrně vysoké postavení, ke svým spoluvězňům nemá příliš úctu, i u něj ovšem dochází k jisté formě prozření. Loy má jako postava v rámci tří epizod nějaký vývoj a hloubku a i proto zamrzí, že už se nejspíš jen tak neobjeví. Ale naděje vždy umírá poslední. V rámci 12 epizod dochází ke střetům ideologií, prezentování Impéria jako mocného zla, které prakticky nemá úctu k cizím kulturám, nebojí se ušpinit si ruce. Každý moment, kdy si někdo Impérium alespoň kousek namaže na chleba, vyvolává pocit satisfakce, stejně jako bravurní audiovizuál a každou epizodou i lepší a lepší soundtrack skladatele Nicholase Britella. Na rozdíl od Mandaloriana či Obi-Wana Kenobiho se navíc Andor natáčí na skutečných lokacích a rozdíl je v tom přeci jen poznat.  Po 12 epizodách je snadné vzpomenout si na několik skvělých monologů, Fiona Shaw v 12. epizodě svým proslovem v roli Maarvy Andor vyvolává husinu, kdy především stojí za zmínku, jak silně je ve finále prodáno pouto mezi Cassianem a jeho adoptivní matkou. I ona ve finále přispěje k tomu, aby Andor začínal utíkat před problémy a začal se formovat ve známého hrdinského povstalce z Rogue One. Na definitivní formaci ovšem nyní bude nutné čekat 2 roky do premiéry 2. série.  Andor je silný seriálový zážitek, kdy zamrzí pouze fakt, že je ve sledovanosti Andor spíše propadákem a jedinou optimistickou zprávou je, že už se 2. série začala natáčet a mělo by tak na ní dojít (pokud se Bob Iger nerozhodne u Disneyho zahrát si na David Zaslava a 2. sérii přeci jen nezruší těsně před jejím dokončením). Právě závěr 1. série ovšem ukazuje, že 2. série skýtá mnoho možností, kdy je snadné věřit tomu, že nastavená laťka nebude sražena dolů. A i když zamrzí, že se na premiéru 2. série bude muset čekat minimálně do roku 2024, je velmi pravděpodobné, že čekání bude stát za to.... (24.11.2022) (menej) (viac)