Milujem ťa až na zožratie

Provokativní film režisérky Claire Denis si vychutnají nejspíše jen silnější nátury. Hrdiny filmu jsou lidé, kteří pro své dokonalé sexuální uspokojení potřebují pojídat maso svého partnera. I když se snaží spíše o psychologické pojetí postav, občas autorce vázne logika děje, kterou samoúčelná provokativnost, takto současný filmový trend, moc nezachraňuje. DVD: Jako bonus jediný mizerný trailer. Film 2/4, Bonusy 0/4, Zvuk 3/4, Obraz 2/4 (17.05.2020)

Nevadí mi filmy, plné nechutných efektů, vadí mi filmy, kde se takové efekty vyskytují, a pak zjistím, že nejde o dílko pro diváka lačného pozorovat žraní holky za živa, ale o UMĚNÍ. A tu je problém. Umění sice může mít i takovotou podobu, ale mělo by tedy něco vypovídat. Zde výpověď chybí. Co s chybějící výpovědí? Zamaskuju jí. Vždyť třeba ty dlouhé záběry na Seinu (nebo co to je za řeku) to je přeci umění. U. Eco kdysi napsal esej o tom, jak poznat porno. Porno je film, kde se mezi jednotlivými akcemi dlouho vozí hrdinové auty odnikud nikam. Jak se pozná francouzský uměĺecký film? Mezi krátkými výbuchy provokativních záběrů se vůbec nic neděje. (13.12.2007)

Miluji tě k sežrání je lehce kontroverzní syntézou kanibalského hororu a psychologického dramatu. Podstata zápletky má šokovat a znechucovat, což se daří na výbornou a v samotném aktu nevnímám a ani nechci rozpoznávat zvrácenou poetiku, či rafinovanou metaforu. Za pozornost stojí samotný způsob provedení. Většinou povídá skrze své obrazové kompozice. Pečlivé aranžmá detailů, gest a mimiky vytváří prostředí nejistoty a rozpolcenosti. Skladba obrazů není nahodilá, ale důmyslně poodkrývá jednotlivé části, aby se ke všem souvislostem dobíralo nenápadně po malých krůčcích a s důraznějším existencionálním výkřikem. Díky skladbě film překračuje svůj žánr, což ve svém důsledku může přinést i rozčarování. Hlavní postavou kontroverzního příběhu je americký cizinec Shane Brown (velmi zajímavý Vincent Gallo). Svatební cesta se stává psychologickým očistcem a spalující touha po dekadentním uspokojení je zdatným protivníkem, který neponechává svému hrdinovi ani kratičký odpočinek. Hlavní ženskou postavou je Shaneova atraktivní manželka June Brown (zajímavá Tricia Vessey). Ne zcela srozumitelné chování novomanžela dává prostor vtíravým představám zhrzenosti a pravda je přitom ještě mnohem děsivější. Výraznou postavou je Coré (Béatrice Dalle), zoufale osamělá ve svém prokletí i bolestivé ozvěně dávné minulosti. Z dalších rolí: starostlivý Coréin manžel a laskavý lékař Léo Semenau (velmi zajímavý Alex Descas), submisivní a nezkušená hotelová uklízečka (půvabná Florence Loiret Caille), či příliš zvídavý a natěšený mladík Erwan (Nicolas Duvauchelle). Kanibalské hororové dílo není příjemné pokoukání a na tématu nespatřuji nic okouzlujícího a dráždivého. To, co u tohoto filmového díla stojí za chválu, je forma zpracování, která se přibližuje k vrcholným psychologickým thrillerům. Čímž se z pokleslého žánru vyklubala kuriozita a na chvíli zahřeje a uspokojí i můj chtíč po uměleckých hrátkách. (18.05.2017)

Co to proboha bylo? To by neuspělo ani jako cvičení na FAMU. Celý film se neděje vůbec, ale opravdu vůbec nic a ke konci dvě údajně kontroverzní (a velmi krátké) "žrací" scény, na kterých měl zřejmě film stát, ale spíš padá. Těšil jsem se i na hudbu od Tindersticks (moje oblíbená skupina), ale i té je tam zoufale málo (11.02.2003)

LFŠ 43 (Film 8): Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. A protagonisté tohoto filmu zase vdolky s kousky holky uvnitř. Proti tomu nemůžeme nic namítat, strava je to na proteiny bohatá, a šetříme životní prostředí. S čím ale mám problém, je způsob s jakým režisérka zachází s napětím. Tedy lépe řečeno nezachází. Je skoro až umění, dosáhnout toho,m že při promítání vašeho filmu o vraždících úchylných kanibalech, kde hlavní roli hraje rajcovní raketa a výraz "eat her pussy" má více než jeden význam, odejde znuděně polovina sálu z kina Pozor, ne znechucením, to by bylo snímku ke cti, nýbrž protože se nudili), ale nemůžu se jim divit. Sledovat některé postavy bylo vyloženě utrpení, kupříkladu černý doktor (Btw, všimli jste si, že černoši ve francouzských filmech jsou buď chlapci z okraje společnosti se srdcem ze zlata, nebo doktoři, právníci a jiná podobná elita?), jehož přítomnost jsem nepobíral, nebo hůř, pan Brown (ironicky je to běloch), jehož štěněcí pohled a ublíženecký výraz je vyloženě na facku. Tempo filmu je pomalejší než chůze Miloše Zemana po mrtvici a zápletka chatrnější než rozvodná elektrická síť v Zambii. Více lidí mi tvrdilo, že Claire Denis je taktilní režisérka, lépe řečeno, cže máte pocit dokonalého ponoření do plátna a vnímate více smysly než jen zrakem a sluchem. Musím přiznat že to je pravda, dosahuje toho zvýrazněním ambientních zvuků (křupání bot na štěrku, šustění peřin, vrzání kožené bundy při chůzi) a přiblížením záběru (celou dobu filmu jsem se nemohl ubránit pocitu že jsme moc blízko, jako kdybychom zasahovali do osobní zóny protagonistů), takže výsledkem je velice zvláštní pocit, skoro až voayeurský. Bohužel, to je tak asi jediné co můžu na filmu pochválit. Film trpí klasickým syndromem artového filmu, kdy výrazně vítězí forma nad obsahem, a jako celek je to prostě slabé. P.S. Vlažnější potlesk tu neměla ani Leni Riefenstahl (31.07.2017)