V sieti

Nejvýstižnější pro celý film mi přijde hned titulková scéna, kdy vidíme různé záběry dětí s tvářemi zanořenými do mobilů, k čemuž hraje zlověstná hudba. Nejmladší ze všech dívek je v závěru „uvězněna“ do názvu filmu. Je to metafora možná zbytečně varovná a zjednodušující, ale působivá a plně odpovídající roli ochránce dětských duší, do které se režisér staví (a svou pozici připomíná množstvím záběrů vlastních reakcí na to, co herečky během komunikace s predátory vidí a slyší). V síti vnímám jako film vymyšlený od samého základu tak, aby vzbudil silné emoce, nabídl dlouho doznívající emocionální zážitek, což se mu díky tomu, jak výborně je zahraný, sestříhaný a ozvučený, daří. Není to film, který by nutil k přemýšlení nad rámec přímo pojmenovaného a zobrazeného, pro to neponechává prostor tím, jak je doslovný, názorný a emočně návodný, do jaké pozice nás situuje a jak nás neustále zaměstnává nějakými výraznými audiovizuálními podněty. Není a vzhledem ke své povaze dokumentárního blockbusteru ani nemůže být formálně riskantní a provokativní. Naopak je relativně snesitelný zásluhou mnoha odlehčujících okamžiků a toho, že se takřka celý odehrává v „kontrolovaném“ studiovém prostředí, které přímé ohrožení minimalizuje (něco jiného je ovšem dopad na psychiku hereček). Na diváka V síti neklade velké nároky, vlastně po něm jen chce, aby byl šokovaný, dojatý, pobavený povahou jednotlivých interakcí, což je u dokumentu stejně legitimní pojetí jako u filmu hraného a zřejmě by bylo pošetilé po autorech chtít, aby svou sebejistou výchozí pozici à la „objevujeme Ameriku, jsme z toho v šoku a vy byste měli být taky“ nějak kriticky reflektovali. Jde o film dobře naplňující koncept, vůči němuž mám výhrady... což je ovšem problém můj, ne filmu. Zda skrze ty silné emoce a na ně vázanou diskuzi a osvětu V síti přispěje k nějaké změně a otevře někomu oči (snad ano), už s kvalitou filmu jako takového nesouvisí a do jeho hodnocení bych to nezahrnoval. 65% (27.02.2020)

Těch 5* nedávám ani za atraktivní téma, ani za znepokojivou myšlenku, ale především za profi zpracování. Celý projekt je vymyšlený, připravený i zrealizovaný do nejmenších detailů, ale přesto jsou z něj sem tam cítit i "tak to zkusíme takhle a uvidíme, co z toho vznikne" momenty, což je super. Vytkla bych možná až příliš naivní dotazy Zrzky a Blondýnky, ale jinak klobouk dolů... Po "Českém snu", ze kterého je mi upřímně zle (není nic horšího než nadšení ze zklamání druhého), je "V síti" alespoň částečnou dokumentární (a pro mě i emoční a smysluplnou) kompenzací. (04.03.2020)

Čistá práce, marketingově i filmařsky. Klusák s Chalupovou doručili přesně tak nepříjemný, vtipný, srozumitelný, jednoduchý a emočně návodný titul, aby překonali tradiční omezení dokumentů, které od diváka žádají náročnou aktivní spolupráci a hlubší empatii. Stejně jako "otevření diskuse" je to "cool munice pro memy a internetový humor". Nesděluje to nic převratného, neobjevuje to nic podnětného, ale spolehlivě to vtahuje a snad to povede i ke změnám nad rámec chvilkové události. Nejlepším momentem dokumentu je závěr, který ukazuje, že pouhé "morální pohoršení" není dostatečné k tomu, aby byl predátor ponížený a zahnaný do kouta. V tom je celá tragédie. (29.02.2020)

„A co to tam děláte?“ - „Nic, tady sem leštil něco…víš?“ Absurdní, snad až směšné…kdyby to nebylo tak moc mrazivé. Což se dá říct o celém tomhle dílku. A je jen dobře, že se tohle v rámci osvěty pouští (v upravené verzi) i 12letým dětem a zároveň nechybí besedy s tvůrci. Ten styl, jakým je V síti natočeno…vyčítat snímku efektní formu a snahu šokovat mi nepřijde úplně spravedlivé. Tohle téma (jehož naléhavost se nejspíš bude ještě zvyšovat) by se totiž mělo dostat do povědomí veřejnosti a vyvolat diskuzi. A především zamyšlení. Možná ještě víc u rodičů než dětí. Ano, u jistých emočních scén jde trochu cítit tlačení na pilu, na druhou stranu divák tam těch 10 velmi intenzivních dní s až děsivě velkou koncentrací individuí strávit nemusel. Představitelky mají můj respekt, působí až překvapivě přirozeně. A líbila se mi i postupná gradace a přitvrzování (osobní setkání jsou pak skutečným vrcholem hnusu). Dávám slabších 5*, dopadem se tomuhle může málokterý dokument rovnat (a někteří z „predátorů“ už teď sklízí to, co zaseli). (18.10.2020)

Vyjadřují se k tomu všichni, a tak přidám několik vlastních postřehů, byť větší problém než s dokumentárním blockbusterem V SÍTI mám s jeho dosavadní kritickou reflexí, která má převážně obdobu přejatých presskitů s několika přidanými dojmy, max. snahami o až urážlivě zevšeobecňující interpretaci. Dokumenty Víta Klusáka si cením z těch důvodů, pro které jiným vadí: kombinování různých modu dokumentu a přechody mezi nimi v rámci jednoho díla, začleňování postupů hraného fikčního filmu, otevřenost interpretacím navzdory jasnému až návodnému vyznění. (Nechávám stranou rozměr díla jako fenoménu přesahujícím jedno médium, považuji ho za záslužný.)_____ V SÍTI je v kontextu Klusákovy filmografie manýristický, formálně rozpadlý - vytvářející pouze zdání systematičnosti a soudržnosti - a tematicky zploštěný a zplošťující. Nevadí mi, že je odhalovaná konstruovanost toho sociálního experimentu a celý metafikční rozměr (náležitost reflexivního modu dokumentu), ani nemám nic proti vloženým edukativním vsuvkám v podobě vyjádření odborných osob a faktických titulků (náležitost výkladového modu dokumentu). Přijde mi však kombinace obou modů jednak nefunkční (poučování nezabírá při vědomí konstruovanosti), jednak střídání obou způsobuje dost nevyrovnaný rytmus. Rozpadlé to je i co do vytyčené metody - cením si náběhu k uskupení do vzorců (3 dívky, 3 pokojíky, 3 akty - příprava, provedení, konfrontace, 3 paralelní linie v závěru sestříhané do jedné montáže), ale proti takovým Trierovým PĚTI PŘEKÁŽKAMI se s pravidly a omezeními nepracuje systematicky._____ Přejímání postupů z fikce a z různých žánrových děl se pak na jednu stranu tře s těmi dokumentárními, na druhou nešťastně shazuje celek někde na úroveň exploatace s bulvární rétorikou působení na první signální. Na true crime i na desktop filmy - snímky odehrávající se na monitoru počítače - je to málo vtahující vinou metafikčního rozměru, příp. reflexivního modu. Na konec to zabírá leda jako exploatačka, která návodně vyvolává emoce (ach jo, ta hudba, achich ouvej, ty střihy na detaily obličejů) s cílem pohoršit se z morálně správných pozic. Předchozí Klusákovy filmy znejišťovaly (do jaké míry to je mystifikace?, proč se naruší inscenované pozorování vstupem tvůrce? atd.) a vybízely k mnoha otázkám nastíněním řady motivů (radar v Brdech, fake obchoďák i ne-neonácek byly záminkou k širší společenské reflexi, zatímco zde se začíná a končí u "fujky fuj sexuální predátorství"). Tenhle nevyvádí z míry (sound design je nejvíc návodný, střih zastírá způsob nakládání se získaným materiálem) a dává odpovědi z kategorie objevování zjevného pro kohokoliv počítačově gramotného. Nikoliv film o manipulaci, ale manipulativní dílo. (29.02.2020)