Konformista

Skvost talianskeho neorealizmu. Oko náročného diváka si zaiste všimne množstvo inovatívnych postupov použitia kamery, ako sú napríklad diagonálne zábery, horizont nula, vertikálny pohyb so strihom a prechodom do nasledujúcej scény. Trintignant sa blysol v úlohe schizofrenického konformistu. Na ktorú stranu sa vlastne prikláňa, už režisér ponecháva na divákovi. (13.03.2016)

Alberto Moravia a Bertolucci, jak by mohlo vzniknout nêco nezajímavého? Fašistická Itálie...ten jejich temperament je vždycky nutí dělat vše naplno, pro pochybovače tu není místo, tatíček Mussolini to vždy vysvětlí. Ale co když je člověk přesvědčen, že bude líp, co když je slepý a pak procitá, za těžkou cenu, za úkol vraždy, za připomenutí ošklivých chvil z dětství? Chvíli jde s proudem....probudí se? Očistí se? To světlo v očích Trintignanta, úsměv i tvrdost, rozhodná chůze i nalomený muž...krásné scény v tančírně, závěr, kdy starověké ruiny jsou svědkem dalších změn, které se dějí uvnitř jejich zdí i po tisíciletí...proto je Řím věčný. A tenhle film skvělý. (20.06.2014)

Průšvih. Nemůžu si pomoct, ale opět zde v plné "kráse" vylézají všechny chorobné inspirace italským neorealismem. Bertolucci má nesnesitelný sklon k rozvláčnosti a ukecanosti, zesílený tragickým vedením herců - podobně jako v Posledním císaři i u Konformisty jsem se někdy cítil trapně, když jsem sledoval bolestivě natahované "drásavé" scény (viz. žena na skle auta). Plus neschopnost dojít k jakékoliv pointě. Tyto neduhy sice trochu pomáhají tlumit netradiční úhly záběrů a obecně velmi ladná kamera, ale celkově jsem ty dvě hodiny stejně víceméně protrpěl. (09.03.2011)

Šel jsem po tématu a vůbec nečekal, jaké vizuální žrádlo mě čeká. Vidět v roce 1970 bayovské kamerové nájezdy bere dech. Práce se světlem i mizanscénou je sice místy šíleně scénická a manýristická, ale nad ruhou stranu fakt vynalézavá a dodává každé scéně na důležitosti. Souzním s pozicí filmu, ve které člověk bez idejí je přirozeným služebníkem zla a docela by mě zajímalo její další rozvinutí k současné éře pozdního kapitalismu, kdy se zase ideje komodifikují a vytváří se tak nová varianta konformismu. (07.06.2021)

Konformista byl pro mě více než jen příjemným překvapením - je to film, který mi ještě dlouhou dobu bude plout myslí. Bertolucci diváka nemilosrdně hodí do komplexního příběhu bez jakékoli expozice, a proto chvíli trvá nutné zorientování ve směsici flashbaců a flashforwardů. Postupně se ale vyprávění ustálí na jedné časové lince - fašistická Itálie 30.let. Marcello touží po jediném - přizpůsobit se, stát se normálním. Nejprve se přizpůsobuje fašistické ideologii, po sňatku s maloměstkou dívkou je dostatečně přizpůsoben normám společenským. Bertolucci vypráví dynamicky, bez zbytečných výplní klasické narace. I přes vážnost tématu se neubrání mnoha cynickým komentářům, které se dotýkají především maloměšťácké povrchnosti. Největší mistroství filmu ale tkví v mizanscéně, rámování obrazu a práci s kamerou. Současné hollywoodské filmy by se zde mohly poučit - nestačí totiž jen bezhlavé spojení úžasných kostýmů, lokalit a známých hereckých tváří. Konformista jde v tomto ohledu mnohem dál - vizuální stránka není jen povrchní pozlátko, podle kterého poznáte vysokorozpočtový film - hra světel a stínů, řeč barev a vůbec celková kompozice uvnitř obrazu plní i narativní funkci. (03.05.2006)