Ztracené dívky

V první řadě je úděsné, že se něco takového stalo, a s takovým výsledkem... Film popisuje jeden případ, jenž se propojí s těmi ostatními. Je to celkem napínavé, ale nemá to jinak žádnou zvláštní dynamiku. Gabriela Byrna jsem dlouho nikde neviděl a působil nesmírně unaveně a unyle, asi tak mohl vypadat detektiv, kterého měl představovat a se svižností, s níž v onom případu postupoval. Průměrný film. (23.12.2020)

Ty bláho, tak já měl za to, že Netflix točí jenom dobrý filmy...a on taky umí točit vysloveně špatný filmy. Ztracené dívky jsou třeba rádoby americký mysteriozní drama s kriminalistickým nádechem, reálným příběhem a skutečností, která Vás má šokovat na konci příběhu svojí doslovností. Výsledek je ale takovej, že hodinu a půl čučíte na televizi, kde se neděje zhola nic. Postavy pobíhají z bodu A do bodu B, sem tam si něco řeknou, někde se něco lehce stane, průběh to nemá žádnej a pak najednou bum - hotovo. Jediný plus filmu je Thomasin McKenzie, kvůli které jsem si to pustil, ale kdybych ji neznal, tak se vlastně taky nic nestane. (03.04.2020)

Nemám rád filmy, kde sa niekto stratí a potom celý film tam všetci t-pá. Ale dobre, skutočný prípad. Amy Ryan tam ovšem pôsobí celkom prirodzene, až na pár výnimiek. Inak je to príliš femínny film, čo v dnešnej #MeToo dobe je dosť častý jav. A samozrejme režisérka to aj tak celé po žensky poňala. Je to natočené celkom slušne, ale to ženobijectvo je tam až príliš cítiť. Nebyť toho patetického prejavu na konci, bolo by hodnotenie o hviezdu vyššie. Ak by som tomu dodal trochu vulgárnej dialektiky, tak tento film hovorí mužom: Najprv nás ošukáte a zneužijete, potom zabijete a nakoniec to ani neviete a nechcete vyšetriť. (14.03.2020)

Na tomto filmu podle skutečné události je něco zvláštního, byl jsem rozuřený a nesmírně nespokojený. Příběh funguje lépe, pokud se před sledováním podíváte do Googlu. Celé to je takové smutně vážné a melancholické.Ztracené dívky zapadají do trendu současných kriminálek s ženskými hrdinkami, kde vyšetřovatelky často nejsou profesionální detektivové a k pátrání, které představuje středobod příběhu, je vedou osobní či rodinné vazby. Na druhou stranu tento chladný procedurální snímek může mnohé milovníky podobných krimi příběhů snadno odradit. Režisérka Garbusová cíleně vypráví tlumeně, takřka netečně. Přitom hlavně ze začátku tato metoda dovede strhnout. Film paralelně mluví o tom, jak různé instituce přehlížejí právě prostitutky, jako by jejich smrt byla zločinem nějakého druhého řádu. Režisérku však nakonec zradí právě ono rozkročení mezi sociálním dramatem a procedurální kriminálkou. Rozehraje mnoho témat, často mimoděk, ale v celkové stylizaci se motivy s obřím potenciálem rozutečou mezi prsty. Tak jako děj plyne bez větších vzruchů, odplynou i jemně dávkované detaily ze života hrdinek, třeba fakt, co vše matka zamlčela svým dcerám či policii. Na mnohých pnutích by se daly stavět celé dějové oblouky, tady však slouží jen jako dílky pestré, takřka dokumentaristicky pojaté skládačky, pro kterou se hodí přívlastky jako poctivá, ale nikoli intenzivní, zdrcující či alespoň dotažená. Ztracené dívky se nakonec rozplynou v té netečnosti, která se zprvu zdála být jejich největší devizou. Liz Garbusová si za dokumenty s podobnou sociální a kriminalistickou tematikou zasloužila pozornost na Oscarech i festivalu Sundance, v hraném formátu její schopnost širokého záběru a vršení drobností z životních osudů protagonistek nestačí. Sice natočila film, který je pravým opakem senzace, ale nakonec také dokonale utlumí sebe sama. Brutální tragická tečka za pohnutým životním příběhem Mari Gebertové se pouze mihne v závěrečných titulcích, pohozená na okraj. Nepůsobí však jako emoční šrapnel, spíš přiměje publikum zavrtět hlavou, zda by tak silný materiál, který napsala skutečnost, nestál za dramatičtější zpracování. Ztracené dívky jsou dva filmy v jednom. Ten první vypráví o bezpráví, o skutečném zločinu, který nikdy nebyl vyřešen a nad nímž visí stín podezření. Ten druhý hovoří o rodině, která k sobě neměla blízko ani předtím, než jí ten zločin vstoupil do života. Škoda, že se nakonec tvůrci o oba příběhy pouze otřou. (07.04.2020)

Film o kričiacej žene a neschopnej polícii. Autori sa nepokúšajú ani predostrieť možnosť, kto mohol byť páchateľom, ani sa nijako výnimočne nevenuje vyšetrovaniu či pochybeniam, ktoré polícia spravila, iba sledujú príbeh jednej matky ktorej umrela dcéra a tá je pochopiteľne nespokojná s prácou polície. Najmä v závere dokumentu, keď je objavené telo obete v značnom štádiu rozkladu a pitvou nie je dokázaná prítomnosť drog sa natíska otázka ako dlho ostanú stopy drog v ľudskom organizme a v rozloženom tkanive. Ich stopy možno nájsť 90 dní vo vlasoch živého človeka, ako je to pri mŕtvom tele by asi bolo otázkou pre súdneho lekára. Je smutné, že vrah 10 až 16 dievčat a mladých žien ostal nevystopovaný, no pre každého rodiča je jeho dieťa svätcom a množstvo matiek si myslí, že ich dcéry sa živia poctivou prácou ale skutočnosť je iná. Pomerne nič nehovoriaci film, ktorý by ako dokument vyzeral možno lepšie. (13.03.2020)