Maboroši no hikari

Kore'eda má tři filmařské polohy - buď točí hluboce propracovaná psychologická rodinná dramata typu Nehybné chůze nebo Nikdo to neví, nebo pocitové filmy, na které se divák musí naladit, aby vše vnitřně pochopil. A Maboroši no hikari patří rozhodně do té druhé kategorie. Dějově vlastně velmi jednoduché, bez žádné větší pointy a postava Yumiko není propracovaná klasickým způsobem, takže se tak ani nedá "chápat", ale její nitro zde v plné kráse odhalují střídmé dialogy, velké celky, tiché "osamocené" záběry s jednou mlčící nebo cosi pozorující postavou v popředí, hudba ozývající se pro naznačení vnitřního posunu... a vše tvoří cestu za smířením a pochopením (resp. přijetím) nepochopitelného, která je v závěru překvapivě silná. Není to film pro každého, naladit se na jeho pomalou (až skoro slow-cinema) atmosféru není lehké a sám nemůžu říct, že by mě to nadchlo na sto procent, ale určitě se mi to líbilo a hlavně jsem z toho cítil přesně to, co Kore'eda chtěl. Z jeho filmografie je to náladou podobné Distance, ale tohle se mi líbilo víc. Distance je sice o smíření v určitých místech silněji, ale zatímco Maboroši no hikari má s atmosférou krásně ladící statické záběry, Distance většinou používá rozklepanou kameru, která výsledný dojem z tématu kazí. 4* (15.10.2023)

Je to tak, Maboroshi no hikari je především o atmosféře, budované až impresionisticky působícími záběry statické a odtažité kamery. Skoro žádné detaily na tváře, minimum dialogů i hudby. Na první pohled jde možná o náročnější a méně přístupný film, ale nechá-li ho divák na sebe opravdu působit, ona intenziní 'imprese' se dostaví. (10.02.2011)

Dlouho jsem se na tenhle film těšil, možná proto scénáristicky a prací s tempem nedostál mým očekáváním. Vizuálně a hudbou se mi film neskutečně libí. Chápu, že právě vizuální stránka hraje hlavní prim při vyprávění, skrze dlouhé záběry se máme ponořit do hlubokého smutku hrdinky. Ani tak se mi film nevyryl pod kůži, chyběl mi větší vhled do nitra hrdinky. Film je opravdu krásný a stojí za pozornost, ale na to o čem chce vyprávět je bohužel příliš odtažitý. (20.03.2023)

Pro filmy, kde jsou nezdravě dlouhé záběry, ve kterých se nic neděje, asi nikdy nebudu mít pochopení. A nejen záběry, ale ve filmu celkově se skoro nic neděje. Kamera vše zabírá z dálky, jako kdyby vám režisér nechtěl dát možnost se pořádně seznámit s postavama. To, že 95% záběrů je statických, na zábavě taky nepřidá. Na tohle dílo si za rok už nejspíš nevzpomenu, ale vzhledem k tomu, jak mě nadchly Koreedovy novější filmy, to určitě není poslední, co jsem si od něj pustil. (18.08.2014)

Dějově jde o krátkou povídku roztaženou na dvě hodiny, s poměrně zřejmou paradoxní pointou. Podstatné je zde budování atmosféry, Koreeda se u diváka snaží probudit pravou hemisféru. Obrovský je důraz na vizuální stránku - záběry jsou tak nádherné, že jim člověk promine i jejich mnohdy šílenou délku. Měkký a jakoby lehce nedoostřený obraz mě ze začátku sral, posléze jsem jím však byl doslova zhypnotizován. Jsem nadmíru spokojen, ale silnější je podle mě režisérovo aktuální (a zde hloupě podhodnocené): http://www.csfd.cz/film/266140-nafukovaci-panna/ (31.07.2010)