After Life

Ako som pisal v komentari Linda LInda Linda, Ak Nobuhiro Yamashita natahuje staticke zabery do neumorna, tak Hirokazu Koreeda stoji na opacnej strane barikady, trasie rucnou kamerou tak velmi, ze ma clovek dojem, ze pije prilis vela kavy. Kazdy ma svoj styl a Koreeda rad toci detaily a polocelky z ruky. Podobne vsak ako Nobuhiro Yamashita alebo ako aj ini velki reziseri, aj Koreeda dava postavm vlastny zivot, sleduje ich z povzdialy. A aj ked sa zaobera vazno vaznymi temami zivota a smrti, stale je tu trocha nepatrneho cierneho humoru. Ale len trocha. Tak, na jednu spomienku. (06.04.2007)

Extraoriginálně pojaté téma posmrtného života - jeho redukce na jednu vzpomínku opakující se v nekonečné smyčce je velmi přesným a čistým motivem, jenž vystihuje jednu z nejzákladnějších existenciálních otázek, tj. systémy hodnot. Pseudodokumentární styl plyne pomalu, rozjímavě a divákovi nic nevnucuje, naopak trpělivě čeká, až si on sám uprostřed proudu myšlenek a pocitů najde model, který odpovídá jemu samotnému (pokud má někdo s nalezením odpovídajícího archetypu problém, patrně bude podobný případ, jako Yusuke Iseya;). Atmosféra je až nevysvětlitelně přitažlivá, realismus a mystično se mísí ve velmi atypickém poměru, výsledné pocity jsou silné, zároveň však nejednoznačné a příjemně dráždivě matoucí. Přesně mezi *** a ****. (01.09.2010)

Když člověk zemře, putuje do takového velkého domu obklopeného přírodou. Tam je mu přidělen pracovník, jehož náplní práce je dotyčného zemřelého dovést k tomu, aby si ze svého života vybral jednu jedinou vzpomínku. Na to má tři dny. Poté se pracovníci pokusí vybrané vzpomínky natočit a tím zvěčnit.. a právě s touto jedinou vzpomínkou potom zemřelí odchází na věčnost. ____ Po všech těch fimech (co jsem v poslední době viděl), které sázejí nebo alespoň částečně spoléhají na vizuální stránku, je Wandafuru Raifu milým a křišťálově čistým osvěžením. Odehrává se především v tom domě, ten je zařízen velmi skromně a vypadá jako z (cca) 50. let. Žádné velkolepé scény, nečekané zvraty, superkoncentrace emocí... Film si plyne pomalu, svým vlastním tempem, přesto vtahuje člověka dovnitř, uklidňuje ho a obohacuje vnitřní pohodou. Takže vůbec nevadí, že se dá snadno odhadnout, jak se bude vše vyvíjet, a to téměř až k samotnému konci (ten, pravda, jsem ne zcela "uhádl"). K zajímavému a milému příběhu si přičtěte velmi dobré a především přirozené herce a jistou režii...a nemůže vyjít než výborný zážitek. 90% (16.03.2005)

Raný Koreeda využívá své předchozí dokumentární praxe k vybudování fikčního světa tak prostého, že sám o sobě nestrhává žádnou pozornost. Vyprávění rytmizuje jen pomocí kamery a slov, hudební doprovod téměř nepoužívá, a pokud s k němu uchýlí, je diegetický, případně se jedná o jednoduchou melodii (zvonkohru), která slouží ke spojení více scén. Stejně jako ve svých dalších filmech se soustředí zejména na člověka a existenciální otázky. Způsob, jakým to činí je opět mimořádně podmanivý, jednoduchý a nenucený. Zajímavé je zejména srovnání se snímky, které se vyprávějí o plnění snů a směřování života. Wandafuru raifu má totiž úmyslně zcela obrácenou dynamiku. Dívat se zpět a směřovat kupředu vychází z naprosto odlišných priorit. (31.05.2015)

Já jsem asi nadšený a zklamaný zároveň. Jinak ty své pocity z tohohle filmu asi nepopíšu, protože je skutečné mám takové... zvláštní. Nápad samotný je natolik geniální, že by pod taktovkou skutečně geniálního režiséra (a těch je skutečně málo) vystačil i na tříhodinovou stopáž a byl plný filozofie, silné psychologie postav i veškerého odhalení ohledně tohoto "Mezisvěta". Wandafuru raifu má tu psychologii, filozofie tak trochu (ale tam to zas tolik neřeším, jelikož Kore'eda chtěl primárně natočit poetický film a to se mu i povedlo) a ta mytologie (řekněme) tam je, ale stejně bych chtěl vědět víc. Ano, chápeme, co za úkol mají ti mrtví, víme, kde jsou ubytovaní, co je jaký den čeká a víme i to, co se stane, když si do neděle nedokáží vybrat jednu vzpomínku. Ale kam přesně ti, co si vybrat dokázali (drtivá většina) odcházejí? A ten Mezisvět, jak vypadá? Je rozdělen jen na různé hotely, kam chodí ti mrtví nebo jen tvořen něčím víc? A proč v Mezisvětě nemají k dispozici vzpomínky mrtvých? Aby se podle nich mohli řídit nebo jim je v sobotu rovnou pustit? Proč vše musí napodobovat a točit štábem? A co když si někdo vybere těžko natočitelnou vzpomínku, třeba výlez na Mount Everest? A ti, co si nevyberou, můžou si někdy vybrat v budoucnu a pak odejít? Ti, co si nevyberou - stárnou, omládnou nebo zůstanou ve stejném věku, kdy přišli (myslím teď ty, co si nevybrali)? A proč se nerozlišuje podle hříchů a třeba Hitler by měl stejný nárok na šťastnou vzpomínku stejně jako někdo hodný? Ono by těch otázek asi bylo ještě víc, ale už tak jich mám dost. Jasně, možná chci vědět až moc, ale existence Mezisvěta mě prostě fascinovala a chtěl bych o ní vědět fakt co nejvíc - nebo aspoň skoro všechno. A tady mi prostě něco chybělo, nemůžu si pomoct. Jinak ten film má podmanivou pomalou poetickou atmosféru, zajímavé postavy (ačkoli těch starých mohlo být víc a taky jsem chtěl vědět, jak umřeli - obzvlášť u těch mladých), skvělou kameru, civilní herecké výkony, dobře se na to kouká a v tom, co vše je tam rozehrané, je to i slušně vedené. Zatím je to to nejlepší, co jsem od Kore'edy viděl (a celkem mě překvapuje, když už je i tady asijská kinematografie celkem oblíbená a Kore'eda vešel do většího podvědomí i v Česku, že tenhle film vidělo málo lidí), ale bohužel ani tady nemůžu být úplně nadšený, i když bych skutečně chtěl ten plný počet dát. Ale na něj mi tam ještě dost věcí chybí... 4* (23.12.2020)