Muži nestárnou

Jan Pivec a především Zita Kabátová balancující chvíli na hraně, chvíli za hranou, romantického kýče. Z hlediska příběhu je to takové červenoknihovnové naivní peklíčko, jakého bylo za protektorátu třeba, ale nutno uznat, že nejde neobdivovat výkon Jana Pivce, který zvládá zahrát poblázněného mladého studentíka jako vystřiženého z "vrcholných" slátanin období romantismu, i galantního a zatraceně ve formě byvšího ctihodného pána v letech (ne u Písku). Mimochodem tu svou formu prezentuje na plovárně, respektive v krytém plaveckém bazénu, který je jednoznačně a nezaměnitelně bazénem Městských lázní v Hradci Králové, samozřejmě v jeho tehdejší podobě, jež definitivně zmizela při přestavbě lázní na aquacentrum. Do dnešních dní tak na eleganci poctivé a funkční prvorepublikové architektury zůstává tato svým způsobem okouzlující vzpomínka na celuloidových pásech, ale nejenom ta - v reálném světě totiž stále funguje technický unikát jménem stroj na vlnobití od ČKD Blansko z roku 1933. Práci jeho kyvné desky si pravidelně užívají návštěvníci aquacentra dodnes. Ale abych taky řekl něco k filmu:) Řadím se do té méně kritické části diváctva, a přes ten nános naivity, patosu a kýče dokážu vidět pozitiva. Je to jako ve skutečnosti - muži sice stárnou, ale není to žádná tragédie. Tento film nestárne, a zaslouží si místo v červené zóně. 70% (18.03.2018)

Co měli v protektorátu točit jiného než politicky nezávadné filmy na pobavení plebsu? Tenhle patří mezi ty nápaditější a co jiného by řešil, než osudovou lásku, kdy muž hledá stále stejnou ženu? Protagonisté byli skvěle vybráni, neumím si představit Oldřicha Nového, jak hraje naivního studentíka. A navíc to bylo osvěžení po filmech o lásce, kde hraje pořád dokola Nový, Ferbasová, Mandlová. (12.05.2015)

V roce 1911 se zamiloval mladý Stanislav Jarský do Heleny Horníkové, zatímco její dceři dával lekce hry na klavír. Helena ale byla provdána a proto tento naléhavý flirt nemohl míti pokračování. V roce 1920 se náhodně setkává nyní již sebejistý muž a mladá elegantní slečna a poznávají v sobě Stáňu a malou Jiřinu Horníkovou. Bohužel v této době se Jiřinina ovdovělá matka potýká s krachem rodinné továrny a tak je nutno vyhovět manželství za úplatu a Stáňa opět mizí ze scény. Nakonec však má poslední šanci v roce 1939, kdy právě dospívá třetí generace, Jiřinina dcera Helena Krutinová. A tehdy už Stáňa neváhá a nenechává si nikým a ničím svou láska vymluvit. Má sice už prošedivělé skráně, ale to mladé dívce imponuje... Ideální námět Mužů, kteří nestárnou, odpovídal Novému divadlu Oldřicha Nového a ve filmové podobě pak pozdní tvorbě Vladimíra Slavínského. Vlivem událostí v zákulisí hlavní roli převzal vpravdě rozkošný Jan Pivec a z divadelní inscenace přešla jen Zita Kabátová, která hrávala Jiřinu. Výsledek pak vykrystalizoval mezi nejklasičtější protektorátní melodrama. (23.02.2009)

"Prosím vás, zeti, dejte mu ji. Dejte mu ji, ať už je jednou v rodině pokoj. Nebo si ten člověk počká ještě na jednu generaci." Dobře promyšlená úsměvná romantická komedie odehrávající se po tři generace jedné rodiny. Příběh by se tak dal rozdělit na tři dějové etudy, tedy právě z období každé generace, které mají jedno společné. Tím je nějaký Stáňa Jarský. Vlivem daných okolností v každé generaci žádá o něčí ruku. Na 40. léta skutečně příběh jen lehce úsměvný, ale vyobrazený v plné perspektivě. Dobrá nálada a neustále úsměvy všech protagonistů jsou typické aspekty na filmovou tvorbu své doby, takže v tomto směru je potřeba se na snímek dívat okem shovívavým. Atmosféra je nedramatická, avšak v jádru věci hodně povzbudivá. On ten příběh původního autora, pro divadelní inscenaci, Jana Patrného je postaven tak dobře, že je skutečně divák zvědav, kam až to zajde. Závěrečná věta z úst herečky Zity Kabátové tak vyznívá jako nejlepší tečka, která pobaví nejvíce a při odchodu z kina se museli diváci smát ještě hodně dlouho. (07.05.2022)

„Když se muž o ženu zajímá, dozví se o ní všechno za chvíli.“ - „A také až do třetího kolena?“ - „Možná…“ Film je oslavou staromládenectví a sukničkářů. Překvapivě jsem se smál docela často…ovšem většinou spíš kouzlu nechtěného. Už jen ta myšlenka „pokračování lásky“, kdy si Pivcův nestárnoucí (a nenaplněný) milovník začne postupně něco s babičkou, dcerou a následně i vnučkou, tedy stále „mladším vydáním téhož“, je celkem ujetá, to ani nemusím být členem Ligy mravnosti. A Nezvalův „cynik“, který i mimo jeden klan „občas nějakou koroptvičku vyplaší“, je mu v tomhle zdatným společníkem („Co tomu říkáš strýčku?!“ - „Mně se to líbí!“). Baví i scény s rozlícenou Kabátovou-babičkou, která ale vypadá opravdu staře oproti 6 let staršímu Pivcovi, za to patří maskérům uznání. Zbytek je místy více či spíš méně záživnou (pod)průměrnou limonádou. „A nemohlo by to počkat?“ - „A proč?“ - „No sestra tam sama jet nemůže, a já zrovna nemám čas, přítelkyně odjede asi za 10 dní.“ - „No, to by snad stačilo.“ - „No, jenomže…pak přijede druhá.“ (17.05.2020)