Anna Karenina

Vronskij: "Nemůžeme jet pozítří do Moskvy, mám jiné povinnosti." Anna: "Ty už mne nemiluješ. Kdybys mě miloval, jeli bychom pozítří." Vronskij: "Dobře, tak já všechno zařídím jinak. Pojedeme pozítří." Anna: "Ne pozítří už je pozdě, já už nechci jet do Moskvy, Kdybys mě miloval, tak bys to pochopil a nenutil mne." Proč tolik lidí, když dostanou, co chtějí, vlastně nevědí, co si s tím počít. Anna je sobecká, citově nevyrovnaná a vydírající osoba, jejíž tragický konec lidstvo neochudil. Ale tam ještě možná můžu chápat rozpolcenost z toho, že je odloučena od syna (a tak pro jistotu zanechá nešťastné i všechny ostatní), snad ještě víc mi lezl na nervy Levin. Dneska by seděl v kavárně Slavie, zapíjel světabol, říkal, jak je řád světa nespravedlivý, ale neudělal by nic, co by ten stav nějak změnilo, protože ve skutečnosti je s tím spokojen. Typický salónní socialista. Nádherný byl ten jeho rozhovor s Oblonským. "Tak proč se s mužiky nepodělíš o obilí, když s nimi tak cítíš?" - "No, víš, člověk v mém postavení ablabla." Naopak Oblonský mi byl nejsympatičtější. Nebyl to člověk nijak mravních zásad, ale měl krásnou míru cynismu ("aha, on slyší hlas" - to jsem se válel smíchy) a především nebyl pokrytec jako právě Levin. "Máš dvě možnosti. Buď ber věci jak jsou a užívej si, nebo s tím něco dělej, ale nefňukej na půl cesty." Vronskij je podle mě aspoň v tomto podání sympatická postava, jen prostě nedokáže uspokojit všechny nároky své milenky na čas a pozornost, zvláště když ona sama neví, co chce. On se dost snažil, ale tohle nemohl vyhrát. No a postava nejsložitější, Karenin. V jádru vlastně dobrý a spravedlivý člověk, který ale nemá v sobě kousek života. Jak říkal Vronskij, "kdyby mě vyzval na souboj nebo se rozvedl, to bych pochopil. Ale on neudělal nic." Já dost chápu jeho lpění na cti a práci, sám jsem podobná konzerva jako on. Ale tohle když se zároveň zkombinuje s empatií, pak teprve jde o úplného člověka. Ona mu úplně nechybí, ale někdy také zůstal na půl cesty. Když už Annu pustil za milencem, měl s ní pustit i dítě, kterému nebyl moc laskavým otcem (i když by svým způsobem špatným rodičem také nebyl). A pak ještě ty drobné vedlejší postavičky, třeba ty tři babky, co celou dobu všechno komentují, o všech vědí všechno, ty jsou naprosto stejné v Petrohradu, v Praze, Paříži, Londýně, Novém Yorku. Jinými slovy ano, výborné, krásně vystižená psychologie i morálka. Mimochodem nesouhlasím, že by Taťjana Samojlova byla ošklivá. Že někdo není plakátovou tvářičkou neznamená, že nemá kouzlo (a nadpozemská krása Angeliny Jolie, jak tu někdo navrhuje, to jako fakt, takový cuchty štětkoidní?). (24.08.2017)

Já věděla, že ruská verze bude nejlepší. Naprosto bez diskuse, pro mě nejlepší je. Ani v téhle verzi nejsou všechny vedlejší děje z knihy, ale jde o kosmetickou úpravu, ne o brutální amputaci. Pravda, trochu mi chybí uzavření příběhu ostatních postav, záběr na míhající se vagony usekává závěr trochu příliš náhle. Nevím, co bych měla zdůraznit nejvíc - zda scénář gramotného scenáristy (evidentně si přečetl knihu a dokázal z ní vytvořit smysluplný scénář), krásnou hlavní dvojici, dokonale vykresleného Karenina, skvěle načrtnutého Levina a Stivu Oblonského, naprosto kolem prstu si mě ale omotal malý Serjoža. To bylo tak neuvěřitelně líbezné dítě. (01.03.2011)

Konečně zpracování, ve kterém je Vronskij hezčí než Karenin... (přičemž, ne že by ten na svá léta vypadal špatně.) K filmu téměř nemám výhrad, občas mě trochu iritovala Taťjana jako Anna, ale rozhodně méně něž Keira, kupodivu mi nejlépe do této role sedla v tv verzi z roku 2013 Vittoria Puccini, (již jsem málem vynesla v zubech jako Mary Vetseru v Korunním princi), ale snad až v tomto zpracování mi došla tragédie všech zúčastněných a docenila jsem nádherně vykreslené jednotlivé postavy, z nichž každá měla nějakou nosnou vlastnost (zmíním např. lehkomyslnost Vronského nebo zásadovost až upjatost Karenina) ale rozhodně k nim měli i spousty dalších, takže nevyzněly černobíle (např. Karenin se sebou nechal pěkně manipulovat a Vronskij se zase docela ve vztahu snažil), čehož si já nesmírně cením a myslím, že právě tohle odpovídalo i románu (já si ho vážně budu muset přečíst). S Levinem jsem sice také byla nejspokojenější s tím nejnovějším, v podání von Thuna ( a nečekejte, že to nějak racionálně vysvětlím, už z pohledu na něj je to totiž jasné), ale celkově může toto sovětské o nejlepší zpracování soupeřit jen s verzí Garbo, Rathbone, Marc z roku 1935. (28.02.2015)

Literární klasika je zpracována klasicky...nudně. 1) Dřevo v krbu praská, čas hodiny poklidně odbíjejí a já louskám pomalu azbuku, písmenko po písmenku. Vhodné do nekonečného ruského časoprostoru, kdy si každý rok přečtu jeden román a jedinou alternativní zábavou je návštěva místní opery. 2) Nezpochybňuji kvality literární předlohy ani filmu, jen se nějak nemohu dostat do doby a jejích norem. 3) Něco si přece odnáším: Prosím Boha, aby mně neodepřel radost odpouštět. (18.09.2016)

Jestli se vůbec tak rozsáhlé dílo stavící na popisu vnitřního světa postav dá věrně převést na plátno, tak v téhle klasické adaptaci pro to udělali maximum. Prostě vystříhané hlavní scény, tak jak jsou - ale smysluplně převedené, slušně zahrané, s pořádnou výpravou, dobrým doprovodem. Není tam všechno, ale to by ten film musel být tak 5x delší. Já jsem spokojený. (12.02.2021)