V roce se třinácti úplňky

Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %. (02.12.2009)

75% - Úvod byl pro mě, méně otrlého diváka, hodně ostrý a těžce stravitelný. Chvílemi jsem vzpomínal na Pasoliniho či Malaparteho, kteří se najednou proti Fassbinderovi jevili jako neškodní vypravěči smutných pohádek. Když počáteční šok odezněl, byl jsem svědkem silného příběhu o totálním odcizení, který mě po celou dobu bavil a znovu mě přesvědčil o výjimečnosti i vyšinutosti režiséra. Na některé scény budu dlouho vzpomínat. Upřímně nemůžu dát pátou hvězdu jen za to, jakým způsobem se ve filmu pracovalo s hudbou. Mahlerovu pátou bych jako jisté postviscontiovské klišé ještě přes srdce přenesl, ale nesmyslně použít originální hudbu Nina Roty z jiného filmu (Amarcord), to jsi mě nepotěšil, Rainere Wernere :o) (07.09.2012)

Fassbinderov asi veľmi osobný film, ktorý bude ťažšie stráviteľný aj pre jeho priaznivcov. Vyžaduje maximálnu sústredenosť a asi aj viaceré pozretia, pretože je napechovaný množstvom rýchlo podánavých myšlienok v nie zrovna ľahko pochopiteľných frázach. Zápletku nahrádza filozofovanie, napriek tomu to nie je ťažkopádny film, jeho dĺžka mi vôbec neprekážala. Nereálnosť situácií a chovanie postáv sú tu dovedené takmer do extrému, čo pre mňa paradoxne predstavovalo ten najzaujímavejší faktor filmu. Trochu mi pripomenul neskoršie, málo divácke Godardove filmy. Dávam nižšie hodnotenie, pretože Amok a Martha boli ľahko pochopiteľné a uchopiteľné hneď na prvý krát. (04.11.2012)

Rainer Werner Fassbinder vládne schopností klást pocity bytostně lidské, tedy ty jež máme všichni bez rozdílu, nad nejrůznější národní, třídní, rasové, sexuální, gendrové a jiné třenice, což vám velmi usnadňuje jakékoli vcítění - vše je přirozené, přesto, že z racionálního hlediska dost bizardní. Jeho gayové nikdy nejsou gayové, jeho transexuálové nejsou transexuálové - jsou především lidmi, což se ve filmu vidí zřídka. S tematikou jiné sexuální preference je to podobné jako s tzv. ženskou literaturou - literaturou pro ženy a tou, kterou ženy samy píší - obojí až na čestné vyjímky podivně stylizované. Bohužel. (22.11.2008)

Fassbinder se nejen tímto filmem jeví jako průkopník mapující situaci sexuálních menšin. A nejen jich, ale odcizení vůbec. ä také možností a limitů toho, co i nejsilnější člověk dokáže snést. Mezních situací v našich životech je vždy víc než jen ta jedna jediná. Ale jen jedna je ta, která je oním pomyslným jazýčkem na vahách. Mechanismus osobnostní destrukce, vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, je tu zachycen téměř laboratorně a současně položen do tehdy zvlášť palčivých německých kontextů. Je těžké říci, jakým dojmem působí pohled na zpackaný život transsexuální bezradné ženy, která je současně otcem rodiny i poloviční "námezdnou ženou" nejvíce se děsící prázdnoty a otupělosti, do které se postupně propadá svou stupňující se osamělostí. Chorobopis je perfektní, anamnéza dokonalá. Terapie zato chybí přímo křiklavě. A deprese, která z toho všeho pramení, je cítit i dnes. Je to hořká, trpká dokonalost. (23.02.2012)