Anjeli v Amerike

Něco neuvěřitelného a těžce popsatelného. Andělé v Americe se odehrávají v prostředí, kde se stírají rozdíly mezi realitou a sny, mezi heterosexuály a homosexuály, mezi mormony a židy, mezi nadějí a zoufalstvím, mezi dobrem a zlem. Tři navzájem se protínající dějové osy; pár gayů, z nichž jeden má AIDS, vzorný manžel uvědomující si, že ho přitahují muži, a nelítostný právník, který si odmítá připustit, že by mohl viru HIV podlehnout; to všechno vytváří zvláštní směs, která se vám z hlavy dlouho nedostane. Natolik zvláštní, že docela věřím, že bude pro většinu lidí naprosto nestravitelná, ale já jsem jejímu kouzlu naprosto podlehla. Dialogy možná na první pohled nedávají vždy úplně smysl, ale postupně zjistíte, jak je to všechno tak nějak dokonalé... Stejně jako geniální tah s obsazením některých herců do více rolí zároveň (například Emma Thompson hraje zároveň bezdomovkyni, lékařku i anděla, Meryl Streep zas dávnou odsouzenou, rabína, milující matku a anděla). A to, že jsou herecké výkony všech doslova fenomenální, to snad ani nemusím dodávat. Pro mě tedy vede (zase) Al Pacino, jeho role namyšleného bohatého právníka Roye Cohna, dle jeho slov "heterosexuála, co chrápe chlapama", byla něco, co se moc často nevidí. Svým způsobem neuvěřitelně odporná, ale v tom samém okamžiku i zvláštně lidská. Jako by v jeho postavě přece jen něco dobrého zbylo, ale on se své image odmítal do posledních minut vzdát... Nebudu to protahovat, o Andělech v Americe by se toho dalo říct hodně, ale kdo to neviděl, nemůže mít snad ani představu, o čem to mluvím. "Američani nemocné nepotřebují. Podívej se na Reagana. Je tak zdravý, že to není lidské. Je mu snad 100 let, schytá kulku do prsou a za dva dny jezdí na Západě v pyžamu na ponících. Kdopak to dokáže? Tohle je Amerika. To není země pro nemocné." (03.02.2006)

Věřím, že každý máme svého anděla. Ten můj vypadá určitě zdeptaně. Je stejně jako já furt ve stresu a myslí pesimisticky. Jenže Mike Nichols vysvětluje, že ten váš okřídlený strážce vám pomáhá na cestu poslední. Tedy smrti. Tenhle seriál by se možná lépe vyjímal jako film. Je sice pravda, že ta seriálová forma vás přinutí víc se sžít s postavami a ke konci už ani nedýcháte a chtěli byste jim nějak pomoct. Gayové, lidé bohatí, ženatí, svobodní, černí, bílí- v tomhle seriálu si najde opravdu vše. A je to jedině dobře. Zkrátka nemám výtek...snad jen že Patrick Wilson mi pil krev. (22.03.2008)

Tak toto nemá v televizní tvorbě obdoby. Kdyby mi někdo předem řekl o čem to bude, pravděpodobně bych přišel o asi nejzajímavější televizní serii, co jsem kdy viděl. Nevím, jestli by mě někdo dostal k serialu, kde všechny postavy jsou gayové, mormoni, andělé, mají halucinace, AIDS nebo případně více zmíněných věcí dohromady. Musím říct, že dlouho jsem nebyl tak plný dojmů. Zpočátku mi přišlo 6hodin moc, později zoufale málo. Vůbec se nedivím, že andělé posbírali všechny globy ve všech hereckých kategoriích. Tolik skvělých hereckých výkonů jsem totiž pohromadě snad ještě nikdy neviděl. Nemám, co bych vytkl. Na tento serial jsem koukal s doslova otevřenou pusou. // Nejoblíbenější postava: Roy Cohn // 95% (05.02.2009)

Šestihodinový televizní epos stanice HBO, který neměl vůbec být v TV. Být totiž v kinech, jistojistě by bojoval o Oscary. Adaptace slavné divadelní hry o gayích a AIDS z roku 1993 nic neztratila na své aktuálnosti, televizní adaptace s rozpočtem 60 milionu dolarů se může pyšnit pěkně ubíhajícími, smutnými i vtipnými, dialogy a fenomenální herecké výkony Ala Pacina, Maryl Streep nebo Emmy Thompson se musí vidět. (12.12.2003)

Ty, hele, spíš jako ne. Andělé v Americe nepochybně mají trošku informativní hodnoty, ale zase tolik jsem jí nevydlabal. Přitom by bylo z čeho tahat. Jenže jakmile jde o postavy, příběh a stylizaci, nezbavil jsem se za celou dobu dojmu, že po mně někdo chce, abych ze sebe vyždímal emoce a abych chápal, jak je to všechno důležité, velké a osudové. Jenže ono to pak je především nabubřelé. Nesžil jsem se s žádnou postavou, zase mě otravovala Streepová a až v posledních dílech jsem cítil lidskost a upřímnou touhu sdělit něco důležitého. Nejkrásnější scéna je závěrečný doslov z očí do očí, protože najednou se říkají věci věcně a ne vzletně. (24.09.2016)