Na titulnej stránke

Tak jako si oba filmy dělají srandu (se satirickým a kritickým podtextem směrem k novinářům, policistům i politikům) z toho, jak lze s toutéž událostí nakládat rozdílně a s jiným vyzněním podle toho, pro jaké noviny či vlivné lidi pracujete, podává i Billy Wilder původní příběh ze snímku Jeho dívka Pátek ve všech možných i málem nemožných ohledech co možná odlišně. On však - na rozdíl od filmem kritizovaných zaprodanců - jen z čiré virtuozity předvádí celý rejstřík svého variačního umu, ale nakonec zůstává poctivě věrný původní pointě, a je to znovu, jen jinak, povedené, vtipné, obsažné a vypointované, a přitom rozkošnicky tvůrčí a zalíbené do filmařiny a vyprávění a s noblesou vzdávající hold originálu. Ačkoli všechny hlavní postavy jsou tak jiné, jak jen mohou být, na vyznění původního příběhu se přes všechno nemění ani chlup. Mistrovství. A jak z mého komentáře nezbytně vyplývá, silně doporučuji nepřipravit se o zážitek z prvotřídního a netradičního remaku a shlédnout nejprve původní, neméně bravurní a sžíravý film, jinak se připravíte o víc než o polovinu celé té důmyslně vychytané a inteligentní legrace. *~ (13.06.2018)

Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ. (20.09.2011)

Díky svému ožehavému a zároveň i mírně provařenému tématu by film klidně mohl sklouznout do trapnosti či citové vydíračky, ovšem inteligentní scénář pánů Diamonda a Wildera a komika pánů Lemmona a Matthaua zaručuje prvotřídní konverzační zábavu od začátku do konce. Óda na sarkasmus od nestora žánru Billyho Wildera. 90%. (11.12.2011)

Tak poté, co jsem viděl konečně viděl všechny filmy s dvojkou Lemmon - Matthau, prohlašuji, že Na titulní straně je přeci jen nejlepší. Wilder totiž udělal pravý opak toho, co předchozí dvě filmové verze stejnojmenné divadelní hry. V nich se totiž Hildy Johnson proměnil v Hildy Johnsonovou a bylo zaděláno na milostný románek s šéfredaktorem Walterem Burnsem. Wilder si ovšem uvědomil, že původní hra je přesně látka právě pro jeho oblíbence Jacka a Waltera (i když Jack Lemmon tu poněkud omezil své neurotické manýry), scénář naplnili s Diamondem precizními dialogy a satirický tón byl v době, kdy lži politiků vycházely na veřejnost, opět aktuální. Geniální. 100% (21.06.2007)

,,Doktor Eggelhofer už ide do nemocnice. Bude operovať sám seba... Režisérske dielo Billyho Wildera som si už v minulosti užil v niekoľkých filmoch (najmä komédiach) ešte čiernobielych, táto roztomilá farebná veselohra zo "zlatých časov novinárskeho remesla" sa k nim hravo môže pridať. Ako to už u podobných veselohier plnej nedorozumení a groteskných momentov býva, aj tu dej občas narastá do nepravdepodobných situácií... ale darmo, zábava to bolo skvostná, či už šlo o nadčasovo zobrazený mediálny boj o najlepší článok a foto z významnej udalosti, honbu na svojrázneho zločinca ukrytého pod otvorom písacieho stolíka alebo hlavnú hereckú dvojku. Mimochodom ani vo vývoji vzťahu medzi novinárom a jeho buzeračným šéfom nie je núdze o prekvapenia a korunu celému filmu nasadila úplne posledná pointa v podobe prvej časti záverečných tituliek! :o) Takže krásnych päť bodíkov do ďalšieho vydania. * * * * * (85%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (18.01.2019)