Mr.Apache

Kolik je na csfd asi tak lidí, kteří poslouchají nebo alespoň znají australské The Angels? Pokud se zajímáte o rockovou muziku 70. a 80. let, tak víte, že dobrých, výborných nebo alespoň nějak zajímavých kapel či interpretů z tohoto období lze najít stovky. Nehledě na to, že můžete pokračovat ještě dál proti proudu času a najít si to svoje v psychedelicky pestrých šedesátkách nebo průkopnických padesátkách. A budete-li zkoumat tuhle rockovou pokladnici dostatečně hluboko, možná se z toho stane koníček, který vám vydrží až do konce života. Protože dobrá hudba je jednoduše nadčasová. A to ještě nějakou tu pochoutku nestihnete ani za celý život objevit... Až si po těch nejznámějších velikánech, které v té pokladnici najdete hned nahoře (takže není třeba je jmenovat), naposloucháte všechny učebnicové "polozapomeuté klenoty" (u nichž obvykle zjistíte, že jsou minimálně stejně dobří jako ti velikáni), budete nejspíš ve zkoumání pokračovat. A ta pokladnice se vám odvděčí objevy, o nichž jste do té doby neměli ani tušení. Jedním z takových objevů mohou být The Angels. //// Z Austrálie pochází nejedno slavné jméno (např. AC/DC, Nick Cave, INXS nebo Midnight Oil) a nejedna kultovní parta, kterou si oblíbíte raz dva (jmenujme zde alespoň potetované pouliční rváče Rose Tattoo). Jednoduše řečeno, tamní rocková scéna vždy byla, je a nejspíš i dál bude opravdu bohatá. A The Angels patřili na prahu 80. let k velkým nadějím australského rocku. Nikdy však nedosáhli světové proslulosti výše jmenovaných. Proč? Po jednom průměrně dobrém a třech parádních albech, začali totiž (tak jako mnoho jiných) ve snaze zalíbit se co nejširšímu publiku stále více koketovat s pop rockovými trendy 80. let. Dostali se tak na teritorium, na němž díky obrovské a neskutečně silné konkurenci prostě nemohli uspět. Tedy, možná by se jim to i podařilo, kdyby za nimi stáli slavnější producenti, kdyby do nich nahrávací společnosti investovaly více peněz a kdyby spolupracovali s nejlepšími hitmakery své doby. Jenže nic z toho se nestalo. A tak se ani The Angels nikdy nestali velkým rockovým fenoménem. To ovšem neznamená, že by v historii rock and rollu nezanechali výrazný otisk, který by nestál za prozkoumání. Chcete-li The Angels at their best, sežeňte si tři jejich po sobě jdoucí alba Face to Face (1978), No Exit (1979) a Dark Room (1980). Dostanete jedinečný mix vlivů punku, new wave a heavy metalu, vyšlechtěný na úrodné pub rockové půdě. Mimochodem, je zajímavé, že The Angels bývají často srovnáváni s AC/DC, s nimiž se v počátcích hodně přátelili a zpěvák Doc Neeson se vždy zdatně snažil držet pijácký krok s Bonem Scottem. Nemůže však být většího omylu. Zatímco AC/DC vycházeli z klasického dělnického rock and rollu a hospodského blues, které přetavovali v majestátný hard rockový rachot, The Angels byli (i díky vlivu spíše artově zaměřeného Neesona) přece jen více intelektuálskou (i když pěkně rychlou!) partou bigbítových podivínů v oblecích a slunečních brýlích. //// Až se vám The Angels dostanou pod kůži tak jako mně, možná se taky mrknete na tenhle dokument o jejich snaze prorazit a o jejich náhlém vzestupu a rychlém pádu (jak avízují reklamní slogany). Jenže… Nakonec zjistíte, že o tomhle ten dokument až tolik není. Respektive, zabývá se tím jen z malé části. Kdyby se film zaměřil na to podstatné, tedy na muziku a vše kolem ní, a nesnažil se řešit kdejakou vztahovou, rodinnou a citovou bolístku členů kapely, mohlo být líp. Během sledování máte časem stále intenzivnější pocit, že muzika kapely a její historie je tu až někde ve druhém plánu. Že režisérka má nutkavou potřebu hrát na city, utápět své dílo v slzavém údolí a bezvýchodné melancholii. A tak se tu čím dál častěji objevují zpomalené pasáže, podbarvené tklivými zadumanými tóny syntetizéru, hlasy zpovídaných se stále více zajíkají dojetím… Kde je ta živočišná radost z rock and rollu, kterou byste v dokumentu o takové kapele čekali především? Vždyť o tomhle hudba ani texty The Angels nejsou. Vypadá to, že Madeleine Parry bere muziku jako něco, čím není třeba se zabývat více do hloubky. Pitvání soukromého života členů kapely, jejich důvodů a pohnutek k různým neshodám, rozchodům, žalobám a v závěru i slzám lítosti, se zdá být podstatnější. Zpočátku pečlivě krok po kroku rekonstruovaná historie dostává mezery a je nahrazovaná zpověďmi přeživších a nimráním se v jejich životabolu. Manželky a děti tu mají často větší slovo než sami hlavní protagonisté. Ve finále je to tak nevyrovnané a neuspokojivé, že si opravdový rocker půjde raději znovu pustit staré desky The Angels, aby na to slzavé údolí zapomněl. //// A teď jak to celé hodnotit? Je to trochu jako s hodnocením videoklipů, kterému se na této databázi obvykle programově vyhýbám. Za prvé, skoro nikdo je tu nemá ani zdaleka všechny, a za druhé, co na nich má člověk vlastně hodnotit? Muziku nebo obraz? Vždyť jedno a druhé je častokrát jako nebe a dudy. Pohled Madeleine Parry na skupinu The Angels a skupina The Angels jsou taky dvě úplně různé věci. Ale tak už to s dokumenty o komkoliv často bývá, že více vypovídají o tom, kdo je natáčel, než o tom kdo je natáčen. A tak ohledně hodnocení snímku volím ryze kompromisní řešení a jdu si pustit tu muziku. A vy si ji můžete pustit taky. Buďto si rovnou sežeňte výše zmíněná alba (a klidně i ta ostatní - třeba takový Night Attack určitě stojí za hřích) a nebo vyzkoušejte alespoň několik ukázek. Na youtube je máte dokonce i s dobovými videoklipy. Takže... tady je jedna jejich typická, tady jedna více melodická a tady jedna pomalá, ale zato kurevsky chytlavá. Vyzkoušejte a uvidíte / uslyšíte sami. K tomu, abyste The Angels poznali, tenhle dokument nepotřebujete. Potřebujete tohle. A nebo tohle.

Slabina je ten klíč, jinak vynikající! Alexander Hackenschmied byl bezpochyby geniální. Prý režie Maya Deren, to určitě. Prý Lynch, haha. Zdejší zmatené dětičky evidentně o jiného artového filmaře v životě nezakoply, tak budou lynchovat do haleluja. Potřebovalo by to tady všechno trochu proškolit. (Hodnocena verze bez hudby, zato s dodanými zvuky, která je imho působivější.)

Moc by se mi líbilo, kdyby něco takového bylo zpracováno zcela vážně a v rámci možností uvěřitelně. Šlo to ve Staré pušce, šlo to v Green Room, mohlo by to jít i v tomhle případě. Jenže tato témata se zcela vážně (právě s výjimkou Green Room - díky bohu za něj!) zpracovávala naposledy v 70. letech. Bohužel.

Po tomhle bych věřil, že Coeni jsou schopni natočit zcela vážný výpravný western s výborně zvládnutýma akčníma scénama. Což  je něco, co v dnešní době úplně chybí. Škoda, že přesně to, co by (pro jistotu ještě společně s nějakým hodně dobrým scénáristou) zvládli na jedničku, nikdy dělat nebudou, protože by to už holt nebyli oni a nejspíš ani nemají tyto ambice. Věčná škoda! Ale kdo to teda udělá? Kevin Costner? Ten sice něco velkého westernového chystá, ale u něj zase pochybuju, že to dokáže. Ambice i prostředky na to má, ale schopnosti a mladický elán už asi moc ne (to první vlastně moc neměl nikdy). Nejvíce se u toho jeho megalomanského projektu bojím, že to bude tak politicky korektní, až to bude místy bolet. Protože kdo chce dneska s vlky v Hollywoodu výti... //// Povídky: The Ballad of Buster Scruggs aneb Limonádový Joe naruby (3/5), Near Algodones aneb James Franco si zvyká na oprátku (5/5), Meal Ticket aneb Osekaný Dudlík z HP ve Wild West freak show (3/5), All Gold Canyon aneb Starý zlatokop Tom Waits v zaslíbeném údolí (4/5), The Gal Who Got Rattled aneb Druhý nejlepší příběh (mimochodem, skvělé scény bojů s rudokožci, stejně jako v Near Algodones) (5/5), The Mortal Remains aneb Jak jsem tvrdě usnul (1/5). //// Bohužel, poslední povídka, která to celé stáhne do pekel, zajistila, že jinak dobrému filmu prostě nemohu dát víc než tři hvězdičky ani kdybych se rozkrájel. Sorry, Omnibusi.

Walter Hill si zahrál na Sama Peckinpaha a zvládl to víc než dobře. Neowestern, který po většinu času působí jako by byl klasickým westernem. Jen místo koltů tu mají hlavní slovo brokovnice, pistole a samopaly a místo na koních se jezdí v autech. Z Peckinpahových filmů mi nejvíckrát přišlo na mysl Getaway (kde je ovšem Walter Hill autorem scénáře) a v závěrečné části pak zejména Divoká banda. Z herců nejvíce zaujala stylová hlavní dvojka z obou stran zákona (Nick Nolte a Powers Boothe). Ve vedlejší úloze drsně zářil William Forsythe a potěšilo vidět opět v něčem i Mariu Conchitu Alonso, známou z kultovního Polibku upíra. Rozhodně bych neváhal zařadit tento Hillův kousek mezi 100 (a možná i 50) nejlepších westernů, které jsem kdy viděl. A to přesto, že (samozřejmě po vzoru IMDb, které je pro zdejší omezené administrátory Biblí svatou) tento žánr zde paradoxně není vůbec uveden. //// Coby doporučení si dovolím nabídnout malý seznam neowesternů, které jsem prozatím viděl, i s mým hvězdičkovým hodnocením (řazeno od nejnovějšího k nejstaršímu): The Devil All the Time (2020) ***, Wind River (2017) *****, Hell or High Water (2016) *****, Cold in July (2014) ***, The Way of the Gun (2000) ****, Gunmen (1993) ***, Extreme Prejudice (1987) ****, Near Dark (1987) *****, Hud (1963) ***, Lonely Are the Brave (1962) ****. PS: V seznamu neuvádím filmy, které sice bývají občas do škatule neowestern řazeny, ale dle mého chápání tohoto subžánru jde buď přímo o westerny (tzn. odehrávají se v dobách Divokého Západu) nebo jsou westernu tématicky i pojetím až příliš vzdáleny.

(13.10.1993) Těžko najít jiný seriál, v němž se vystřídalo tolik osobností hereckého, hudebního, scénáristického a v neposlední řadě i režisérského světa. Jejich výčet si můžete najít jinde - malý vzorek třeba v mém zdejším Deníčku v zápisku pod názvem "60 (Stars in Tales)". Co se týče slavných režisérských jmen, na první pohled asi nejvíce upoutají Robert Zemeckis s Richardem Donnerem. A nutno uznat, že jejich epizody (např. And All Through the House nebo Dig That Cat... He's Real Gone hned v první sérii) skutečně patří k těm pamětihodným. Nejsou to však jediní režiséři, kteří mají na kontě nějaký ten pozoruhodný kinematografický zápis a přitom se ochotně chopili zfilmování jedné či více epizod Tales from the Crypt. Někteří z nich pohořeli (Walter Hill a William Friedkin), jiní se naopak blýskli (Howard Deutch). Kdo však nikdy nezklamal, byl Russell Mulcahy. V 80. letech si získal jméno v oblasti nastupujícího fenoménu hudebních videoklipů a svou pozici nadějného mladého filmaře potvrdil fantasy trhákem Highlander. A ač později jeho sláva pohasla, v Crypt Keeperově pohostinné kostlivé náruči se na nějakou dobu opravdu našel. Do jeho hrobky vstoupil hned čtyřikrát a pokaždé zabodoval. V tuto chvíli měl na kontě kultovní dřevorubeckou Split Second z třetí série a nelehkou pozici někoho, kdo si po takovém majstrštyku nejspíš nebude chtít udělat vyloženou ostudu. Naštěstí dostal k dispozici hned dvě herecká esa v podobě Billa Paxtona (Vetřelci, Near Dark, Muž s třema rukama) a Brada Dourifa (Přelet přes kukaččí hnízdo, Guyana Tragedy, Hořící Mississippi). A věřte tomu, že s tímhle duem můžete s úspěchem uhrát i daleko horší scénáře než jaký má tahle od začátku až do konce vysoce zábavná zmrzlinářská historka s brutálně-masakrální příchutí. Výsledek? Mulcahy nezklamal, Paxton s Dourifem potvrdili statusy legend a Příběhy ze záhrobí se rozrostly o další památnou epizodu, v níž si to svoje najdou jak znalci Bergmanovy Persony, tak fanoušci Mötley Crüe.

Z hlediska kinematografie a popkultury naprosto vizionářská záležitost. Jestli chcete vědět, odkud se vlastně vzal dr. House nebo některé nápady pro scénáře k Nolanovým Batmanům, pusťte si tenhle trojdíl Crackera. Obstojí samostatně, dá se najít na ulozto a české titulky k němu taky není velký problém splašit. Garantuju úplnou spokojenost. Pro fanoušky Carlyla nebo Coltrana jednoznačně povinnost. A hraje v tom taky Doctor Who. I po těch letech absolutně skvělé!

"My neklepeme během temných rituálů?" Jó, starosta. Uhlazený... vtipný... a vysoce nebezpečný. Na první pohled hodný taťka, který vás ovšem při první příležitosti okamžitě vyvede z omylu. Bojíte se ho, ale zároveň vás neskutečně baví. Chcete ho mrtvého, zároveň ale víte, že by vám tam pak něco chybělo. A takových ikonických postav má Buffy mraky. Přesně tohle je asi největší tajemství úspěchu toho seriálu. Prostě všechny ty charaktery chcete. Chcete vědět co s nimi bude dál. A oni vás neustále překvapují. Takže si můžete být jisti, že s nimi žádná nuda nehrozí. /// Tenhle díl je slavný hlavně kvůli souboji dvou Přemožitelek na život a na smrt. Ano, ten fight je dechberoucí, protože tam jde o všechno. Ve skutečnosti je to ale nenápadný, za fasádou největších osudových střetů ukrytý a ve výsledku o to působivější humor, který vám z toho v paměti utkví nejvíc. Jako třeba ta starostova hláška v úvodu mého komentu. Neviděl jsem tu epizodu léta, ale vždycky když si na ni vzpomenu, musím se smát. A vzpomenu si na ni docela často, protože lidí kteří neklepou (a nezdraví), nejen během temných rituálů, je kolem pořád dost. Zrovna dnes mě to třeba donutilo napsat tenhle komentář.

Ženil jsem se ve stejném roce, ale Jiří Kára z toho má lepší video. A to můj svědek hajloval snad ještě víc než celá SS divize Wallonien dohromady.

Konec přišel asi až moc rychle. A tím nemyslím konec tohohle filmu. V každém případě díky za ty cca dva roky zábavy, hoši. Byli jste fakt dobří.