Krt.Ek

Vím nade vši pochybnost, že bez překladatelské činnosti Anny Kareninová by byl můj život mnohem prázdnější, kterýžto fakt se jistojistě podepsal na mém hodnocení závratně se blížícím pěti hvězdičkám. Chápu, že si někteří z diváků mohou stěžovat, že by za ně by mohl být Michalův (r. 1986; Je nalezena tím, koho hledá je Michalovým celovečerním debutem) portrét AK nabitější informacemi, být podrobnější, resp. rozmáchlejší (ano, osobnost Anny Kareninové by si to určitě zasloužila, co se týče překladů, tak byla by chyba si odnést - k čemuž dokument tak trochu svádí -, že Kareninová přeložila pouze Célina a Pounda; bylo toho mnohem víc), ale mě vlastně hrozně baví, že film nesupluje heslo na wiki, že se pečlivou observací a bedlivým nasloucháním snaží přiblížit metodě překladatelčiny práce a určujícím životním setkáním (ať už přes knihy, tak osob z masa a kostí; ne náhodou by snímku slušel podtitul "vzpomínky na Petra Kabeše", což byl básník a partner Anny Kareninové). Medaile Za zásluhy, kdy? Snad co nejdřív, bo fakt nechcete, abych kvůli tomu musel kandidovat. ;-)) 80 %

Šedesátá léta byla zlatým věkem francouzského filmu: věkem experimentování, nových výrazových prostředků a hluboce angažovaných i hluboce osobitých (dušezpytných) témat. Nelze se tedy divit, že se "svěží vánek", který "novovlnaři" začátkem šestého desetiletí vnesly do francouzské kultury, propsal i do méně známého (ale ostatně i méně kvalitního) a ne tak historicky důležitého filmu (v porovnání s všemi těmi Godardy a Truffauty), celovečerního debutu Alaina Jessuy - La Vie à l'envers (Život naruby), snímku, jemuž vévodí standardně výborný výkon Charlese Dennera, jenž je zřejmě hlavním důvod, proč film vidět. Ale vraťme se k nakousnutému tématu: kde se Alain Jessua stýká se svými současníky? Třebas na rovině obsahu: i přestože Dennerův Jacques Valin rozpoznatelně trpí psychickým onemocněním, ve filmu skoro absentuje medicinský diskurz a psychiatrický aparát - blíže než dejme tomu k Johnu Nashovi z Čisté duše má k Camusově Mersaultovi z románu Cizinec, jakoby nemocným nebyl vymykající se (přecitlivělý a rebelující) jedinec, nýbrž většinová společnost; za mě je to jeden z definičních znaků filmů francouzské nové vlny totiž, že hlavní hrdinové jejich filmů zakouší sociální vyloučení a bolestivě prožívají absurditu lidské existence. Poděkování pak samozřejmě patří Willymu Kufaltovi, který mě na existenci tohoto filmu upozornil a nasměroval mě na Netflix, kde ho lze zhlédnout (platí k datu 27.2.2024). 65 %

Film jsem zatoužil vidět, jelikož jsem se doslechl, že v něm Peter Sellers ztvárňuje zápornou roli (spoiler co na tom, že je v závěru jeho "padoušství" relativizováno? spoiler), to jsem si zkrátka nemohl nechat ujít; nevím, jestli si v nějakém dalším filmu střihl Sellers roli morálně pochybného chlapíka? A asi jsem dobře udělal, že jsem filmu tu šanci dal, tím jak je Hoffman (1970) vystaven jakoby divadelní inscenace (až na výjimky kamera neopustí prostor Hoffmanova bytu), dává spoustu prostoru předvést hercům (kromě zmíněného Sellerse hlavně Sinéad Cusack v úloze slečny Smithové) co v nich vězí. Osobně mám tyhle komorní, konverzační snímky velice rád, a tak mě mrzí, že nemohu jít s hodnocením na více než tři hvězdičky. Holt mě finále filmu ideově děsí, resp. děsí mě, kterak Alvin Rakoff odlehčuje tam, kde by měl přitvrzovat (celou dobu jsem přemýšlel, jak by tenhle film mohl vypadat, kdyby ho točil A. Hitchcock jakožto svůj typický thriller). Poučen feminismy (feminismy, jelikož stejně jako neexistuje jednolitý liberalismus nebo konzervatismus, neexistuje ani jednolitý feminismus), mám za to, že sebevědomé (tj. znající svou cenu) ženy spoiler nemají důvod se zamilovávat do mužů, kteří o nich mluví s despektem misogyna a erotomana (lhostejno, že tím skrývá svou bolest z předešlých milostných selhání a z ní pramenící současné nejistoty) a že po vztahu chtějí víc, než aby z nich potencionální životní partner udělal pomyslného kanárka ve zlaté kleci spoiler. Poněkud ošklivě by se dálo říct, že pod všemi těmi společenskými změnami posledních padesáti let, tenhle snímek krapet zplesnivěl. Poděkování pak samozřejmě patří Willymu Kufaltovi, který mě na existenci tohoto filmu upozornil a nasměroval mě na Netflix, kde ho lze zhlédnout (platí k datu 5.3.2024). 60 %

Musím říci, že mě zmátla netflixovská anotace (konkrétně: "vyrazí proto z Ukrajiny až do dalekého Lucemburku"), po jejím přečtení jsem usoudil, že mě čeká typická komediální road movie, a tak jsem měl celou první hodinu (možná to bylo i o něco málo déle), jenž se odehrává na Ukrajině, nepříjemný pocit, že mi film něco upírá, že se neumí odšpuntovat, ptal jsem se sám sebe, tak kdy už konečně vyrazí na tu dalekou cestu? Tady vidíte, jak ošidné může být číst anotace (a proč to obvykle nedělám; ale když tahle měla pouhé dva řádky...)! Nakonec jsem však rád, že mi bylo nabídnuto něco docela jiného (spoiler obrázek toho, jaký vztah mohou synové zaujmout k otci, který je v dětství; jak se v dospělosti mohou (ne)vyrovnat s jeho odchodem; jaký může mít tato událost a její rozdílné čtení vliv na jejich životní cesty spoiler), kdyby to skutečně vyprávělo pouze o daleké cestě dvou naprosto rozdílných a rozhádaných bratrů za umírajícím otcem, muselo by to skončit tím nejkřiklavějším klišé, totiž jejich usmířením nad otcovou smrtelnou postelí. Takhle mi finální rozuzlení přišlo mnohem osobitější a promyšlenější (v protikladu k žánrové kinematografii), za což jsem se rozhodl udělit onu čtvrtou hvězdičku (o které jsem byl dlouho přesvědčen, že ji tento film ode mne nezíská; inu, vyplatí se čekat až do konce). 70 %

Jak vidno, i Poláci zvládají být epičtí, byla radost sledovat ty bitevní scény a šermířské souboje, které se režiséru Jerzymu Hoffmanovi podařilo zinscenovat. Na druhé straně bych se vyvaroval toho přemýšlet o Ohněm a mečem co do síly sdělení jako o východoevropském Statečném srdci, k tomu prezentovanému příběhu chybí jako svorník myšlenka národně osvobozeneckého boje (kterou by paradoxně skrze figuru - zde negativně vykresleného - Bohdana Chmelnicého mohl za jiné konstelace nabídnout ukrajinský film). Ostatně se mi zdá, že historická linka nenabízí divákovi tolik, jako linka romantická, resp. funguje převážně jako kulisa pro zápas lásky rytíře Jana (Michal Zebrowski) a sličné Heleny (Izabella Scorupco) proti úkladům kozáka Bohuna (Aleksandr Domogarov), poučení o historii polského národa bych hledal jinde. Co bych však ocenil, je jemný humor filmu, Krzysztof Kowalewski jako Zagloba si pro sebe krade každou scénu. Ovšem Sienkiewiczovu knižní předlohu si (spolu s romány Potopa a Pan Wolodyjowski) v budoucnu rád přečtu. Díky za tip uživateli jarous. 65 %

A pane Durst, řekněte, kolik peněz člověku stačí na to, aby se nemusel trestně zodpovídat za vraždu? ___ Tato true crime minisérie potvrzuje, že nejneuvěřitelnější příběhy nakonec píše sám život! Očividně se Andrew Jarecki dostal k mimořádnému materiálu (ostatně šel mu naproti svým filmovým debutem - a zároveň (pohříchu?) jediným filmem, který za svou dosavadní kariéru natočil - V lepší společnosti), a za pomoci jemných manipulací a obratného dávkování informací (proto to nemůže být za plný počet) došel vstříc aspoň dílčí spravedlnosti (palec nahoru). A jak na mě působil Robert Durst? Génius zločinnosti? Pan Nepolapitelný? Kdeže! To spíš muž průměrné (až podprůměrné) inteligence, který měl to štěstí, že se uměl dobře narodit. Další důvod, proč nemohu jít na 5* spočívá tedy v tom, že jsem tuto show (i když se The Jinx tváří jako služba veřejnosti, jaká záznam skutečnosti, jaká skutečně je, pořád to je entertainment, nějakým způsobem odvyprávěny příběh; viz má první - možná nejasně formulovaná? - výtka) tam, kde se snažila evokovat mrazivý thriller (a nikde mi nevymluví, že Jarecki konstruuje mediální obraz Dursta jakožto svým způsobem druhého Moriartyho), vnímal spíše jako frašku (spoiler Durst prostě udělal tolik školáckých chyb, navíc neumí lhát, nekontrolovatelné mrkání ho usvědčuje z lhaní, že nemůžu pochopit, jak ho vůbec mohl soud v první případě, v němž byl souzen, neodsoudit spoiler). 75 %

Remake Hitchcockovy Vraždy na objednávku. Co filmu schází na původnosti (ten příběh už tu zkrátka byl a já ho dobře znám!), to dohání dávkováním smyslnosti (přes odhalená stehna, ramena a šiji G. Paltrow; divačkám se pak beztak dobře dívá na polonahé Douglase a Mortensena) a hrubozrnným cynismem (podváděný manžel nutí manželčina milence, aby zabil jeho manželku, svou milenku). Za vidění to stojí především kvůli výše zmíněnému hereckému obsazení, potěšil i David Suchet v roli inspektora, ale vnitřně prostě cítím, že Dokonalou vraždu nemůžu hodnotit stejně jako Vraždu na objednávku, přestože se nejedná o špatný film, originál je holt originál. 65 %

Fuck cancer! __ Únor je měsícem boje proti rakovině, a tak asi hlavně proto (a aby připomněla, že rakovina se naneštěstí nevyhýbá ani mladým lidem) Česká televize v tomto měsíci (a v lednu) premiérovala osmidílný seriál Smysl pro tumor. Jak se k němu stavím? Co se týče čistě mimo-seriálových (ev. mimo-fikčních; hledám vhodné slovní spojení) souvislostí, tak bych musel jít do plných: osvěta, ale hlavně zvýšení zájmů o dárcovství kostní dřeně, už jen díky tomu mělo smysl, že tenhle seriál vyšel - ta představu, že by tenhle seriál někomu mohl zachránit život: i takhle může vypadat kvalitní veřejná služba. Přesuňme se k obsahové stránce: epizody pět a osm (resp. jejich vrcholy: spoiler Antonínova operace a smrt a znovusblížení Filipa a Hanky spoiler) mají potenciál se zapsat zlatým písmem do kroniky nejzásadnějších okamžiků českých televizních seriálů (třeba vedle smrti doktora Štrosmajera). Proč tedy nejdu do pěti? a) Nemůžu zapomínat, že se nejedná o původní seriál, nýbrž o adaptaci stejnojmenného belgického seriálu. b) Ta linka s rozvádějícími se Filipovými rodiči mě moc nezaujala (neplatí o interakcích mezi Filipem a jeho rodiči), zdálo se mi jako by vypadla z méně ambiciózních seriálů běžících v primetimu na komerčních stanicích (ev. typických českých romantických komedií, na něž si rok po premiéře nikdo nevzpomene), bez ohledu na to, že jak proti Tereze Brodské, tak proti Pavlu Řezníčkovi nemůžu říct křivého slova (oběma dává seriál prostor vyzkoušet si různé herecké polohy, a ani jeden z nich v tom neselhává). c) Měl jsem moment, kdy jsem chtěl seriál vzdát (bylo to mezi třetím a čtvrtým dílem), s tím, že mi zas tolik nepřináší, naštěstí jsem si to rozmyslel, jelikož poté, co se ve čtvrtém díle spoiler dají Filip s Hankou dohromady spoiler mě to skutečně chytlo, fakticky jsem se začal těšit na každý další díl. d) Stále je tu něco, kvůli čemu mi je Filip Březina něčím protivný. Jen neumím přesně říct, co to konkrétně je. Ale tím, že i postava, kterou představuje, mi taky není zrovna zvlášť sympatická (ale samozřejmě jsem mu přál, ať svou rakovinu porazí), tak je asi dobře, že si ji mohl zahrát. Děkuji uživateli s nickem Pierre, který podnítil vznik tohoto komentáře (původně jsem to tu chtěl nechat bez slov). 70 %

Holt si asi jednadvacáté století žádá akčnějšího Poirota, Poirota, který se nebojí zapojit do honiček a rvaček; osobně s tím nemám nejmenší problém, na druhé straně chápu, že někdo tuto proměnu může obtížně kousat (a tak se nedivím žádnému hodnocení). Nicméně, abych neupozorňoval pouze na nejviditelnější změny oproti předloze a předchozím adaptacím, tak teprve se závěrem tohoto filmu jsem si uvědomil, jak jsou poslední minuty Lumetovy verze (1974) - spoiler myslím samozřejmě oslavičku vrahů nad tím, že jim prošla vražda spoiler - hrozně nevkusné. Mému prozření napomáhá, že Branagh (re)prezentuje Poirota jako člověka stiženého etickým dilematem - měl by jako zastánce deontologické etiky (etiky povinnosti: i vražda na tyranu je zločinem, jakákoliv relativizace může vést k rozkladu etických, i z nich odvozených právních norem) v tomto konkrétním případě přihlédnout k situaci (resp. motivaci) pachatele/pachatelů? Jeho rozhodování o tom, jak uzavřít tento případ se muselo rodit daleko obtížnější, než naznačoval Lumet (1974), pročež mi Branagh (2017) přišel uvěřitelnější (koherentnější), a možná i více rozumějící předloze A. Christie. 75 %

Obrázek Egypta za vlády autoritářské Národní demokratické strany, z doby začínajícího prezidenství Husního Mubáraka (vládl v l. 1981-2011) - takže tak trochu disidentský počin? Režisér Atef E-Taieb na příkladu vesnického prosťáčka Ahmeda (ztvárnil ho jeden z nejvýznamnějších egyptských herců Ahmed Zaki) dokládá, jak snadno lze manipulovat dobrosrdečnými naivky a nevzdělanci, stačí pouze zkonstruovat figuru národního nepřítele, jehož je třeba za každou cenu potřít, a i - abych parafrázoval Goetha - "síla, jež chce vždy páchat dobro, vždy zlo vykoná". Mohlo by se zdát, že se Al Baree' (1986) vyjadřuje pouze o lokální egyptské zkušenosti, tedy že českému a slovenskému divákovi nabízí pouze exotický zážitek, ale já bych se nebál jeho poselství univerzalizovat, jeho téma bude posud aktuální, dokud únosci státu v rámci odvedení pozornosti od svých sviňáren (nebo hůř: k mobilizaci obyvatelstva k dělání sviňáren) neskončí se strategií vytváření nepřítele (ano, k tomu nikdy nedojde). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 80 %