TheDarKnig

Aka Akasaka ftw (již podruhé). Poprvé jen tak v pauzách mezi usilováním o vítězství v různých Apex Legends turnajích napsal jednu z nejlepších, nejzábavnějších, nejkreativnějších a emočně nejdramatičtějších romantických komedií naší generace Kaguya-sama: Love is War (která je, když si člověk odmyslí všechnu tu nadsázku, v podání váhavého zkoumání sebe a ostatních, objevování romantických pocitů a sexuality, bolístek, těžkostí, pochyb a psychických nejistot a bloků během dospívání až překvapivě hodně uvěřitelná a realistická). Tahle manga následně dostala po všech stránkách brilantní adaptaci, která veškeré její jedinečné komediální i emoční kvality zdůraznila a mnohdy i vylepšila díky mistrům animátorům ze studia A-1 a perfektně zvoleným VAs. Ještě než ale Akasaka vůbec dopsal své první veledílo, začal pracovat na dalším klenotu, jiném, mnohem vážnějším, temnějším a do velmi skutečného světa zasazeném pokusu o idol mangu, kterou nazval příznačně víceznačně "Oshi no Ko" ( viz lingvistické okénko v závěru komentáře). Ptáte se jak jeden mangaka zvládal psát dvě mangy týdně (a nejen zvládal, stále zvládá, protože i když Kaguya skončila, Akasaka si jako věčný workoholik příliš dlouhou pauzu nedal a momentálně píše již třetí, mimochodem znovu docela originálně pojatou romantickou mangu Renai Daikou - Love Agency), přičemž zároveň se oddával docela často hraní kompetitivních videoher? Nu, existují věci mezi nebem a zemí, na které nejsou úplně uspokojivé odpovědi. Nicméně v případě Oshi no Ko Akasakovi pomáhá Mengo Yokoyari, zábavně zapálená fanynka Chainsaw Mana a toho času autorka proslavená... ehm svým způsobem taktéž docela unikátním pojetím romantické mangy, která se jmenuje Kuzu no Honkai - Scum's Wish, která byla ovšem mnohem méně komická a mnohem více kontroverzní a rozporuplně přijatá vzhledem k zvoleným tématům např. zakázané lásky. Do jaké míry ovlivňuje Mengo samotný příběh Oshi no Ko si jistý nejsem (ale začínám mít v poslední době určitá podezření), každopádně její hlavní úkol v této spolupráci dvou velmi zajímavých tvůrců je kresba, díky čemuž má Akasaka stále dostatek času na... Apex Legends a pravděpodobně mezi turnaji a začátky nových sezon i na soulslike hry. Na rozdíl od Kaguyi, která začne na první pohled jako sice konceptuálně ihned značně nápaditá, ale jinak docela dějově epizodická, roztříštěná a zábavností fluktuující a chvíli trvá než se kvalita postav a příběhu začne projevovat výrazněji (i když mě osobně ten způsob podání humoru a epizodek ze života výrazných postaviček studentské rady sednul opravdu velmi téměř ihned a to ostatní jsem pak bral už jen jako příjemný bonus - na druhou stranu uznávám, že kdyby tam nikdy nic dalšího nebylo a děj by zůstal u nekonečné jakkoliv zábavné zákopové války bez jakéhokoliv pohybu, koncept a s ním spojené postavy by se dříve nebo později nutně omrzely), Oshi no Ko, jak vzhledem k autorovu posunu k jinému žánrovému mixu, tak vzhledem k celkové struktuře příběhu, do uceleného, vrstevnatého dramatického vyprávění naskočí prakticky okamžitě a čtenáře/diváka do svého světa vtáhne a příjemně i nepříjemně vyčerpaného vyhodí ven až na konci. I tady Akasaka znovu ukázal svůj cit pro psaní s přesahem dokonce do jakési meta roviny. V rámci tvorby díla ze světa showbizu a jeho zákulisí si myslím, že mangu vytvářel přesně tak, aby se dala co nejjednodušeji a nejpraktičtěji převést do dalších médií, o čem mimo jiné sám v příběhu taktéž vypráví. Ale musím pochválit i samotné studio Sentai, které nejenže vystihlo výborně barevnou paletu, zdůrazňující kontrast mezi třpytem a temnotou průmyslu, zvládlo najmout ty nejlépe sedící VAs, aby mohli být všichni Akasakovy půvabní, sympatičtí a komplexní hrdinové a hrdinky představeni světu v celé své kráse, ale navíc nepodcenili dramaturgii, režii ani správné uchopení jednotlivých dramatických oblouků postav. První sezona tak začala rovnou "celovečerním" filmem, v kterém jsme se dozvěděli během hodiny, plné divných, zcela nečekaných událostí, rodičovské (ne)lásky, prvních krůčků v dravém světě zábavného průmyslu i nervy a emoce drásajících momentů celý koncept příběhu a zároveň motivy všech účinkujících, díky čemuž bylo okamžitě zaháčkováno mnohem více lidí než kdyby se muselo na dokončení prologu příběhu čekat několik týdnů. A byla ukončena v zářivém hvězdném stylu té tradiční krásné strany idol anime/kariéry, kterou vidíme my diváci obvykle, což neironicky podtrhlo závěr první části linky příběhu jednoho ze sourozenců (Ruby) a zároveň vlastně ironicky zvýraznilo odvrácenou stranu pod tím vším pozlátkem, v které se pohybuje druhý ze sourozenců (Aqua). Aqua, který se pomalu psychicky topí v temném vězení své mysli, aniž by si to zatím kdokoliv uvědomoval. Mezi oběma body jsme pak mohli sledovat na pozadí postupně dávkované detektivní zápletky umně stavěnou přehlídku hnusu, falše, nerealistických očekávaní, šikany, pomíjivosti slávy, snah o ocenění a docenění a komplexů, které vyplývají ze všech těchto negativních aspektů a tlaků. Myslím si, že Akasaka jak v rámci jednotlivých postav a jejich traumatických příběhů (v první sezoně asi vůbec nejsilnější ukázka extrémní toxicity a nebezpečnosti kultury šikany a překrucování a nafukování víceméně nevinných maličkostí přišla v části příběhu s reality show a s postavou Akane - tady se autor dokonce přímo inspiroval skutečným, tragickým případem něčeho podobného), tak v rámci obecné expozice celého průmyslu opravdu účinně, drsně a bez rukaviček strhl ten pozlacený obal z produktů, které většinou konzumenti nijak do hloubky neanalyzují a ani analyzovat nechtějí. Ačkoliv podmínky, které panují zvlášť v Japonsku a Jižní Koreji (pravděpodobně v rámci tohoto kulturního okruhu i v dalších zemích, ale tam o tom nic nevím, protože z nich je vývoz popkultury v mnohem nižší tonáži než z těch dvou zmíněných zemí) jsou všem, kteří se o tamější produkci zajímají aspoň trošičku hlouběji, docela známý už dlouhé roky. Každopádně čím více fikcí, dokumentů a zpráv o tom bude informovat, tím lépe. Třeba šíření povědomí tuto šílenou kulturu nakonec změní, jak zvnějšku, tak zevnitř. A nejlepší na Oshi no Ko je, že ten celý mnohdy vskutku dokumentární (nejen podáním, ale tím, že je mnohé z toho inspirováno skutečností) náhled do zákulisí tvorby umění je zabalen v tak dobře stravitelném a chytlavě napsaném příběhu, plném skvělých, zábavných, zajímavých a sympatických postav (Kana je jednoduše rudovlasé zlatíčko se vším svým talentem, svou otevřeností a veselostí, drzostí a tvrdohlavostí, sebevědomím i smutkem a pocity méněcennosti a odvržení, které se pod tím vším skrývají; perfekcionistka Akane se svými detektivními schopnostmi kvůli schopnosti se vcítit do role, empatií, zápalem pro herectví, ale i trochu přehnanou obsesí k těm, kterým se chce zavděčit, taktéž příliš nezaostává) momentů, napětí, dramatu, ale i znovu velmi uvěřitelné romance a třeskuté komedie. Prostě Aka Akasaka ftw (již podruhé :). 9,5/10 PS: Japonské lingvistické okénko, protože komentář podle mě ještě není dostatečně dlouhý! Oshi no Ko se dá doslovně přeložit jako "Dívka, která je mým idolem/mým oshi" (oshi je v slangu idol popkultury někdo, kdo je tvůj oblíbený idol, ten, kterého tlačíš dopředu - oshi doslovně znamená "tlačit", "tlačit dopředu") nebo "Děti mého idolu/mé oshi". Název tak vytváří paralelu mezi Ai a jejími dětmi Ruby a Aquou. Nicméně slovo oshi je velmi blízké slovu hoshi, které tvoří velkou část příjmení Ai Hoshino. Hoshi znamená "hvězda", autor tedy takto zamýšlel i druhý, symbolický význam názvu jako "Dívka hvězd" nebo "Děti dívky hvězd". Dívka hvězd odkazuje na oči hlavní postavy celého příběhu Ai, která má v obou očích dvě hvězdy (a obě její děti mají hvězdu v jednom oku). A nakonec, celé jméno Hoshino Ai je taky další slovní hříčka, která úzce souvisí s motivy a symbolikou anime/mangy - její příjmení je doslova složeno z hoshi (hvězda) a jméno Ai je slovo pro "lásku", a zároveň se slovo Ai čte jako "eye" - oko v angličtině. Tedy Láska hvězdy/hvězdná láska nebo Oko hvězdy/Hvězdné oko. Překlad názvu tedy pro jakýkoliv lokalizační tým pěkně tvrdý oříšek. V rámci snahy zachovat aspoň částečně určitou symboliku a zároveň nejednoznačnost některé překlady přeložili Oshi no Ko jako "Moje hvězda/My star" nebo "My star's child" (nelze bez ztráty dvojznačnosti významu přeložit do češtiny).

Končí doba filmových superhrdinů a nastává doba dobrých videoherních adaptací? Na vynášení definitivních soudů v záležitosti tohoto potenciálního kulturního posunu je asi ještě příliš brzo, ale jednu věc prohlásit klidně můžu - HBO zase jednou vytvořilo těžkotonážní seriálový hit a jsem rád, že stejnou měrou i kvalitní drama a adaptaci v jednom. Ano, našlo by se tu několik aspektů, které tvůrci mohli a asi i měli pojmout jinak, ale hlavní téma a duch předlohy byl zachován, na několika místech pak dokonce nádherně smysluplně tematicky a lidsky rozšířen (láska v apokalypse v podání Billa a Franka a matky Ellie), takže častější vynechání akčních sekvencí a přítomnosti zdejší ikonické variace na zombie nebylo až tak bolestivé, jak jsem se bál. A když už se clickeři (a jejich varianty) objevili, stálo to opravdu za to. Při exploraci tohoto krásného, k nespoutané přírodě se vracejícího světa byla navíc cítit přes výše zmíněný fakt dost často ta stejné atmosféra jakou měla videohra a našlo se i místo pro několik nezapomenutelných starých i nových detailů a momentů, tvůrci Mazin a Druckmann tak znovu ukázali, že vyprávět dramatické a emočně silné příběhy opravdu umí. Potěšil samozřejmě i soundtrack od autora hudby ke hře, což jenom celkový pocit, že se opravdu dívám na zfilmovanou videohru, umocnilo. No a přes mé velké obavy z obsazení nakonec Bella a Pedro předvedli vynikající práci, ačkoliv je pravda, že někteří herci ve vedlejších a menších rolích mi přišli charismatičtější. A Bella sice dokázala výborně věrně hrát Ellie v té pozici drsná/rebelující teenagerka, ale v několika částech příběhu, kdy měla působit víc jako dítě nebo projevit city/emoce, se podle mě projevily její herecké limity. Což je trochu škoda, protože v rámci vývoje vztahu mezi Ellie a Joelem rozhodně tyto momenty hrály zrovna dost podstatnou roli. No a jsem fakt zvědavý, jak bude Bella působit v dalších sezonách, vzhledem k tomu, kam následující děj její postavu posune. 8/10

"Power over spice is power over all." Kinematografický Monument.

Můj vůbec první živě sledovaný přenos udílení cen Akademie a jsem rád, že jsem se zanedbat spánek rozhodl zrovna tentokrát. Když nebudu brát v potaz otravné množství reklam a občas zbytečně křečovité pokusy o vtip hlavně v podání Jimmyho Kimmela (ale uznávám, že to je spíše věc vkusu a smyslu pro humor), užil jsem si 96. ročník náramně. Uvaděči jednotlivých kategorií si mnohdy připravili v rámci svých pár minut na pódiu velmi zábavné "scénky" a dialogy, děkovačky byly snesitelně dlouhé a někdy i příjemně přirozené, procítěné a silné (nejsilnější byl proslov bezpochyby v případě 20 dní v Mariupolu) a co se samotné distribuce obálek týče, nedošlo k nijakým větším překvapením ani zklamáním, vítězové byli prakticky všichni do jednoho uspokojiví a tu sošku si zasloužili. Jen škoda, že někdy nelze dát sošky dvě, v několika kategoriích bych si to opravdu přál (hlavně Lily Gladstone a Spider-Man: Across the Spider-Verse). A na závěr čtyřnohý Messi ponížil Matta Damona, přesně jak si to ten snaživý, leč zoufale netalentovaný herec zaslouží! ;-)

PEAK FICTION 11/10

Velmi příjemná drsná pohádková "survival" jednohubka se skvěle udělaným prostředím, citem pro zlověstnou estetiku, několika opravdu temně stylovými momenty (první chrlení ohně, pití vody). jednoduchým a přímočarým, ale překvapivě chytrým a funkčním dějem, který téměř nikdy nesklouzne k hloupým berličkám, neurážející Millie Bobby Brown a výborným, atmosférickým soundtrackem, na kterém se podílel i Hans Zimmer. Hodnocení tady zase (aspoň částečně) zkreslené tupou fundamentalistickou úderkou. Viz některé komentáře. 7/10

Hm, tak na rozdíl od prvních dvou epizod, kde jsem neměl prakticky žádnou výhradu, tady bych už nějaké měl. Myslím, že se tady více zjevně projevila ta určitá televiznost a taktéž omezení, vyplývající ze seriálového rozpočtu. Jinde, u menších projektů, by si toho člověk ani nevšiml, ale Šógun nastavil takovou laťku, že když jsem pak v této epizodě viděl ve vícero scénách to divné umělé nasvícení, které značně zvýrazňovalo umělost některých kulis/scén, bylo to trochu nečekané a mrzuté. Ještě horší problém ale nastal při akčních momentech, resp. během ústřední akční sekvence epizody, kdy se stalo to, čeho se bojím vždycky - že tvůrci dostatečně nepromyslí celkový průběh, taktiku, choreografii akční sekvence a ta pak nedává tak úplně smysl. Člověk si to může téměř vždy nějak okecat uměleckou licencí, dramatizací nebo případně dokonce i romantičností (předlohy), ale čekal bych u takto propracovaného, uvěřitelného seriálu přece jen větší důraz na smysluplnou a přesnou dramaturgii. Nicméně přes tyto výhrady je nadále Šógun na poli televize sakra velkým zjevením, ta chemie mezi postavami, drama, neskutečně funkční a gradované napětí mnoha scén, ten pohled na kulturu a mentalitu tehdejšího Japonska... Prostě vše funguje v takové míře, že nechávám plný počet. I když tentokrát je to asi rozmezí 4 a 5. Snad budu další epizodě moct napálit pět hvězd už zas bez váhání.

Válka je jako rentgen, ukáže člověka zevnitř. Dobří lidé se stanou ještě lepšími, zlí lidé ještě horšími. Tesat do kamene! I jako důkaz a potvrzení toho, že ve válce není jenom těžce, krvavě zkoušená, avšak zatím stále stojící pevnost Ukrajina pod již 8 let trvajícím agresivním útokem zrůd z gangsterské stepní benzinky, ale i zbytek svobodného světa. Protože fašistické Rusko napadením Ukrajiny rozpoutalo válku proti samotnému konceptu svobody, demokracie a suverenity, ať jsou přítomny v kterémkoliv koutu světa. Něco, na co jsme v 21. století již zcela odvykli a ve své pohodlnosti se zapomněli připravit. Tato válka sice nemá (prozatím) desetitisíce a statisíce krvavých obětí jako v případě Ukrajiny (a před ní Gruzie, Čečenska), ale pomalu a jistě celé roky likviduje rozum, sounáležitost, empatii a mezilidské vztahy u celých mas lidí. Snaží se zničit skrze nekonečný nával nenávisti, zloby a lží vše, co je dobré a krásné. A to je opravdu něco, co by mělo děsit každého rozumného a láskyplného člověka. Všichni by si měli opravdu dávat pozor, aby v této informační válce nepadli a nenahrávali tak nejhoršímu totalitnímu režimu a největšímu masovému vrahovi současnosti, tomu pohrobkovi Stalina a Hitlera. A všem dalším, kteří se mu snaží podlézat, vzhlížejí k němu nebo se ho snaží napodobovat. Myslím si, že to dlužíme těm nevinným 25 tisícům v Mariupolu (celý Vsetín!!!), dalším desetitisícům zavražděných civilistů jinde, desetitisícům padlých hrdinných obránců Ukrajiny, stovkám tisícům fyzicky a psychicky zmrzačených Ukrajinců a miliónům uprchlíků bez domova, bez naděje, bez pocitu bezpečí a tepla domova. Nejsou to jen čísla, každý z nich je člověk, který měl/má rodinu, blízké, kamarády, kolegy a sny. Vše rozbité, poničené a zdevastované běsněním, které vyvolal jeden velký malý magor. Na nic z toho se nesmí nikdy zapomenout!

Další týden a další pořádná porce vynalézavosti, citu pro detail a utrpení mladé Marcille při pomalém postupu tajemnými katakombami. Ale zároveň je už zcela viditelné, že závěr prvního hlavního questu je již skoro tady a to se odráží i na množství informací o světě a jeho fungování, které se začínají před divákem vršit jako zlato pod nenasytným drakem. Těším se, kam se to celé posune pak.

Vydatná dávka lore v krátké překvapivě šokující sekvenci, představení další velmi sympatické postavy a na závěr ukázka toho, že trpaslíky netřeba podceňovat, ať mají jakékoliv sny. A Marcille se konečně dočkala jídla, které ji prvotně netraumatizovalo!