amirgal

Signore Fulci, tre stelli per donni belli e ragazzi belli.

Inu nevím, co Vám vytknouti dříve, zda chatrný děj, malátnost postav či obsazení Toma Cruise, jehož reakce působí zpomaleně i přesto, že by měl mít repliky naučené zpaměti, a jehož fotogenický výraz by mohl být jakýmkoli pohybem mimických svalů bezohledně porušen. Nicměně ve spojení se zmatenými eskamotérskými kousky, záběry na Prague, vrtulníky (bez vrtule) v tunelu a jinými zhůvěřilostmi tvoří docela komický kousek. Za komiku na tři.

Nejjednodušší cestu k vyděšení pro mě představují tyto atributy: 1) cosi nepochopitelného, neuchopitelného a nepředvídatelného, leč fyzicky přítomného 2) postiženými musejí být pouze vybraní jedinci, čímž se zvyšuje pocit izolace a osamocení. 3) minimalismus v zobrazování 4) naprostá bezbrannost a bezvýchodnost. Film hodnotím na tři (vadilo mi vysvětlování a zakončení, které se patrně snažilo objasnit původ toho "cosi" a vymykalo se estetice i atmosféře celého snímku a přála bych si ještě minimalističtější scénář), ale děs se povedl na pět, takže průměruji na čtyři.

Euforie porevolučního plavby do velkého světa aneb "Češi rozhodně mají, co nabídnout", frenetická oslava lidové bodrosti a české vyčůranosti. Nezamýšlená dokumentární hodnota ukazuje část české společnosti ve fázi porevoluční manie - zamýšlený přínos v komediálním žánru bohužel pouze poukazuje, a to na hereckou devalvaci a koncentrovanou tvůrčí debilitu (možná také bipolární emoční poruchu tvůrců v manické fázi, kdy dochází mimo jiné ke ztrátě soudnosti).

Pro mne to byl významově plochý a emočně i vizuálně velmi přeexponovaný zážitek. Kdosi mne tenkrát po projekci poučil, že se jednalo o parodii melodramat a upozornil mne na řadu odkazů k romanticky bolestně mučivým skladbám, které já osobně neznám a které bylo pro mne nesnadné objevit a docenit a byly mi pouze táhlým sluchově percepčním utrpením. Ani po letech, přehodnocování a srovnávání, jsem se nezbavila pocitu, že se tenhle film bral nadmíru vážně - jen jako by si to nechtěl připustit a schoval se jednoduše za emotivně útočný muzikálový zvuk a masivní vizuální přebujelost, za nimiž se každá vážně míněná nota nutně mění v kabaret (je-li dobrá vůle to tak chápat). Padal na mne dojem neupřímnosti, a z toho vznikající naprostá neschopnost ztotožnit se ve filmu s kýmkoli a čímkoli pro mne v součinnosti s tímto dílkem vytvořila dokonalý frustrační zážitek a pocit, že i na kabaret, melodrama a jeho parodii či pastiche, lavírování mezi povedenou filmovou eskapádou a kýčem - cokoli chcete - toho bylo přespříliš. P.S. Hodnotím jako logicky a technicky uspořádaný film, který evidentně nebyl určen mně ...

Chladný a schematický.

Příliš málo rafinovaná mystifikace.

Krásná ukázka duchampovského přístupu. Jak jednoduché, ale lhali bychom si do kapsy, že nás to při ladění televize napadlo taky. Díky, Vostelli, díky.

kde jsou hranice dění? kde jsou hranice filmového kontextu? kde jsou hranice filmového vnímání? čtverec je a myšlenky mění filmový kontext. čtverec pluje časem filmového kontextu. čtverec se děje ... a kde jsou hranice filmového diváka?

Věděli jste, že "Vlak se při téhle rychlosti v zatáčce typu "S" chová jako raketa"?