MarekT

Tak trochu italský neorealismus na sovětský způsob. Aspoň do té míry, že mi ústřední dvojice a jejich chemie připomněla slavné Zloděje kol... Tím však podobnost končí, jinak už ve zdejší středometrážní podobě Tarkovskij naplňuje svůj, v budoucnu zcela dovršený, potenciál. I přesto, že se příběh odehrává částečně v dělnickém prostředí, nemám pocit, že bych sledoval dílo, které by bylo jakkoli poplatné tehdejším požadavkům shora. A co se týče roviny vztahů mezi dětmi, je příjemné stále a pořád objevovat další snímky, které popisují tuto sociální skupinu (a pro mě i součást neustále živých vzpomínek) s příklonem k realitě, a ne k idealismu. Stejně jako u pozdější Tarkovského tvorby i zde je vznešeně pracováno s obrazem, jakkoli by někdo mohl oponovat, že odrazy v zrcadle, respektive v louži jsou manýristického charakteru... Pro mě jsou však, co se konkrétně tohoto díla týče, ozdobou (aneb - jak napsal Jaromír Blažejovský ve své disertační práci "Spiritualita ve filmu" - lyrické ornamenty). I přes aktivní zapojování do projekcí klubového charakteru nemám v sobě kus básníka, držím se spíš při zemi a k těm, kdož se svojí tvorbou vznášejí nahoře, spíše vzhlížím. Proto mě toto dílo zaujalo mnohem více, než Tarkovského celovečerní prvotiny, viděné svého času na velkém plátně kina Scala. 90%

Již u tohoto díla lze zaznamenat výjimečné Tarkovského nadání pro obrazotvornost. Co si odsud budu vždy pamatovat, jsou kupříkladu pohledy z dáli na město, ve kterém se náš příběh odehrává... Škoda jen, že tato další složka, viděno dnešním okem, lehce zaostává. Naštěstí se z toho nevyklubalo budovatelské drama (jakkoli se tomu tak v úvodu zdálo být), i když je plně znát doba natočení - a nemyslím takové prkotiny jako třeba oslovení "tovarišč", jako spíš rozvržení postav, podobné mnohým tehdejším sovětským filmům, které jako své hrdiny měly právě vojáky. Přesto i za takových podmínek je rozehráno vše s jistou dávkou napětí a očekávání, jak že celá tato historka nakonec dopadne... Symbolicky řečeno, tento studentský výtvor je prvořadě atraktivní jako studijní materiál. 60%

V překladu: "Vystudoval jsem, ale..." Po většinu z osmi minut, které se z tohoto filmu zachovaly, jsem si říkal, jaká je škoda, že nikdy nepůjde spatřit příběh vcelku. I z fragmentů na mě vyprávění o mládenci hledající uplatnění a ten správný smysl života zaujal, i zásluhou pro nás tolik vzdáleného a tím pádem specifického japonského prostředí - např. scény hlavního hrdiny se snoubenkou. Další scény, jako jsou ty "deštivé" či na železničním přejezdu, potvrzují můj stesk tím, že takhle hezky už natočit půjdou jen stěží... Z nejstarších Ozuových snímků mohu tento nejvíce doporučit už jen pro své žánrové zařazení - tedy že se nejedná o jednoduchou, a tím pádem dnes již zubem času ohlodanou grotesku, ale čiré drama. Ke shlédnutí ZDE. 70%

Nálepka "horor", která se zde v profilu filmu skví, je dle mého soudu přehnaná. Nicméně jiskření tomuto minifilmu upřít nelze, stejně jako působivost jednoduchého příběhového rámce - až teď ex post se vlastně dozvídám, že i tento film točil Dreyer na objednávku, stejně jako dokumenty padesátých let se sakrální tematikou. Hlavní devizou je bezpochyby povedená pointa v podobě do děje vstoupivší vedlejší postavy, která pomůže hlavním protagonistům, aby (jak už je řečeno v názvu) dojeli včas tak, jak si na samém začátku příběhu přáli. Pro mě první setkání s dánským zástupcem světové filmové klasiky a dobrá pozvánka na jeho tematicky podobné celovečerní snímky. Ke shlédnutí ZDE. 70%

Jelikož zde na databázi došlo v průběhu let k odlišnému rozdělení seriálu, než jaké tu bylo původně, berte to prosím jakožto souhrnný komentář, kdy jednotlivé série jsem tu postupně komentoval dvanáct let nazpět. Celý seriál je sám o sobě úchvatným dílem už pro své střídání jednotlivých dějinných období, kdy opakující se herecké obsazení své charaktery v dalších pokračování posouvají dále. Patřím k té většině, která první sérii považuje za takový náčrt možností, kdy je skoro až zázrak, že BBC svolila k natočení pokračování, neboť výpravnost úvodního sexteta epizod je možná až na škodu... Druhá až čtvrtá řada se pak stávají takřka bezchybnou záležitostí. I přesto, že Rowana Atkinsona s Hughem Lauriem svět zná pro jiné jejich role, zde podle mě zažívají životní chvilku. První jmenovaný nemá možnost v Mr. Beanovi využít svůj sarkasticky znějící hlasový projev, zatímco ten druhý je coby Dr. House až příliš vážný a už ne tak typicky "britský". V našich končinách se oproti minulosti povedlo napravit letitý zločin v podobě českého dabingu, nevhodně obsazeného a přeloženého, s překrýváním originálu navrch. Ale i když je nové přemluvení poslouchatelnější, doporučuji sehnat jednoznačně s titulky. Celkovou zábavu pak ještě posilují doplňkové díly - "Vánoční koleda", "Léta kavalírů" a "Zpátky jen krok". I.série - 70%, II.série - 100%, III.série - 100%, IV.série - 90%

Stěží se dá zapomenout na ten wow-effect, který jsem v létě 2013 zažil, a donutil mě po delším čase sáhnout na zdejší osobní desítku oblíbených filmů (kdy repríza po letech byla razítkem na tento pocit). Neboť by mě coby letitého příznivce screwballů, konverzaček, bláznivin, parodií... prostě komedií všeho druhu nikdy nenapadlo, že jeden z absolutně nejlépe natočených snímků svého žánru uvidím právě tady, v podání tvůrce, kterého jsem sice vždy respektoval, ale zároveň pochyboval o jeho smyslu pro humor - krátkometrážní "Charlotta a její Jules" mi přijde jako hezký příklad toho, jak v zásadě ne úplně špatný vtip může být pojat přehnaně až do trapnosti. Godardův v pořadí natočený třetí snímek ale celkově není tak egoistický, jak by si někdo, kdo si k němu nikdy nenašel cestu, mohl myslet. V podstatě u značné části jeho tvorby je skloňován pojem experimentování s - jednoduše řečeno - tím, "co všechno film dokáže". Zde však tyto hrátky mají svoje pevné místo, ať už se jedná o dorozumívání postav skrz titulky místo dialogů, přerušovanou hudbu v pozadí či zdůrazněním křiklavě barevných kontrastů (nejčastěji neonová a poutačová reklama). Častým tématem ve všeobecné debatě o JLG je taktéž pojetí postav, které bývá považováno za až příliš chladné a odtažité. Jelikož příběh vnímám tak trochu i jako parodii na veselohry či muzikály hollywoodské Zlaté éry, tak mi zvláštní jednání postav nepřijde jako nějaký dílo shazující přešlap - zároveň je však jasné, že z diváckého pohledu (a koneckonců i mého) vícero sympatií získá Belmondo, který se zmíněnému Godardovu pojetí vymyká, kdy naopak Brialy působí možná až moc "roboticky". Pokud výjimečné filmové zážitky mají zpravidla pověstnou "třešničku na dortu", zde jí v mých očích je debutující Anna Karina spolu s dalším zdrojem humoru v podobě filmových narážek, u Godarda tak častých... Jak už to tak při zkoumání filmových dějin bývá, dočkal jsem se (nikoli poprvé) zajímavé ironie. Neboli - za nejlepšího tvůrce z období Nové vlny považuji bez váhání Truffauta, ale nejlépe natočený jednotlivý film si nakonec připisuje jeho tehdejší souputník. Osvěžující dílo, z kterého prýští slovy tehdejší poroty MFF v Berlíně: "odvaha, mladickost a drzost". 100%

Pocta Billymu Wilderovi, jak zazní přímo v samotném filmu, je přece jen sebevědomým prohlášením, když si vezmu, čím vším konkrétně on, "mistr dialogu", dokázal v kariéře zaujmout... Na stranu druhou, i on sám v minulosti přinesl pár "pohádek pro dospělé", většinou s Audrey Hepburn v hlavní roli, no a jako takovou pohádku svého druhu jsem si tento snímek užíval také. Píšu "pro dospělé" - no, přesněji řečeno pro ty čerstvě dospělé, kteří ještě mají v hlavě plno životních snů a imaginace budoucnosti. Jak se ostatně dovídá hlavní hrdinka Merlin, spadající právě do oné škatulky, na vrátnici filmových ateliérů: "Ve filmu je možné všechno." Tudíž ač by některé nadpřirozené chvíle mohly pro někoho být důvod k úsměšku, bral jsem je jako součást hry, také jako další z mnoha filmařských sebereflexí. Nebudu převratný, když dodám, že snímek stojí a padá s Katarzynou Figurou v hlavní roli. Nečekal bych, že po tolika letech sledování filmů mě ještě někdo takhle uchvátí svým nejen hereckým šarmem... S Marylin Monroe bych ji ale nesrovnával, byť v zásadě chápu, z čeho to vychází, tak Kasia není žádná stereotypní blondýnka jak vystřižená z anekdot, což ostatně dokazuje i její kariéra kolem (nejen ve filmu, ale i divadelní angažmá). Vlakem v reálném životě jezdím rád a do tohoto fikčního kdykoli s chutí nastoupím znovu... 70%

Poslední Koterského film? Ne, že bych chtěl jeho tvůrčí perspektivu podceňovat, ale přece jen... vyslovování se k období dětství, to zpravidla bývá v uměleckém světě jedno ze závěrečných provolání do světa. Jestli v osobě režiséra opakovaně vidím přesného pozorovatele dění kolem nás, tak to platí i pro jeho vidění mladých let, kdy... býval svět jako květ, jak se zpívalo v jedné písničce? No, ano i ne. Snad pokaždé, když jsem viděl nějaký na filmový pás zaznamenaný výjev prostředí malých dětí, mi přišlo, že ztvárnění je značně idylické. Zde však zásluhou obvyklého Koterského cynismu vidíme i to, jak ten potěr umí být někdy i pěkně zákeřný... Což se realitě a mojí osobní zkušenosti blíží daleko více, než zmíněné zabarvení do idylična. Pomáhá tomu i v komentářích již zmiňovaný stěžejní nápad s dospělými herci v kůži dětí - ostatně, dokázalo by se sebevíce přirozené dítě před kamerou sršet černým humorem, jako zdejší postavy? Nemyslím si... Adaśe tentokrát ztvárňuje Michal Koterski, dosud hrající syna. Při scénách ze současnosti je to zprvu nezvyk, o to je však přesnější v dětských sekvencích, kde jeho spíše teatrálnější herectví má své místo. Byť Adaśovy ságy znalý divák může namítnout, že to není to samé, jako ten dospělý bručoun, zakládající si na nejrůznějších rituálech... Pokud to bylo opravdu naposledy, co se titulní postava považovaná za režisérovo alter-ego objevila na plátně, jedná se o odchod velmi důstojný, čemuž napovídá i vyvrcholení příběhu se závěrečnou písní složenou samotným Koterskim navrch. 80%

"Kdysi byli rytíři, vojáci... Každý o něco bojoval. Nyní bojujeme my o čest svého klubu.", říká polský hiphoper Beron ve své skladbě opěvující subkulturu fotbalových ultras. A na ta slova volně navazuje i úvaha jedné z vedlejších postav o kontrastu složitosti okolního světa na straně jedné, a jednoduchosti fotbalu na straně druhé... Pod kterou bych se v zásadě podepsal. Naše "Proč?" bylo lehce ovlivněno dobou a jeho účelem bylo daný okruh osob kritizovat (jakkoli snímek je v dané bublině nesmrtelným kultem), britské "Football Factory" mělo zase nádech jednoduché grotesky a nejznámější "Green Street Hooligans" je typickým zástupcem mainstreamu. Naproti tomu jsou Rusové přesní, co se týče pestrého rozvržení postav, popisu nejrůznějších skutečností (např. setkání v baru s fotbalisty, žijící si svůj nesmyslně bohémský život), předložených argumentů "pro" a "proti"... V ostatních komentářích se objevují výhrady vůči taktéž se vyskytnuvší milostné linii. Jasně, když se na onu věc budete dívat z pohledu fanouška pro změnu filmového, se značným přehledem o tisícovkách děl, tak vám daná věc bude připadat jako klišé. Nicméně z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takhle to v rámci komunity může fungovat a k pravdě to má blíž, než si kdekdo myslí. Že by - vzato kolem - svou roli hrálo, že se na natáčení podíleli i přímo samotní fotbaloví válečníci, konkrétně ze Spartaku Moskva? Pravědpodobně. Zážitek podtrhují autentické záběry z moskevského derby proti CSKA (nemůžu si pomoci, ale bengálské ohně na tribunách jsou pro mě to samé, co hezky namalovaný obraz či kreativní mizanscéna ve filmu) plus soundtrack, kterému kraluje další hiphoper (a zároveň i fotbalový fanoušek) Feduk. Jednoduše řečeno, nemyslím si, že v rámci tématu lze stvořit lépe namíchaný koktejl... 100%

Už pravděpodobně navždy se bude jednat o film, který má svůj status právě zásluhou subkultury, o které je nám zde vyprávěno. Jelikož s touto subkulturou mám také svoje zkušenosti (ovšem nikoli chuligánská skupina, jako spíše ultras, starající se o atmosféru v ochozech), cítil jsem, jak příběh v mainstreamových podmínkách nemá tu sílu, co by mít měl. Jakmile trávíme čas ve společnosti oné uzavřené společnosti, příběh zábavný je - nebyl jsem sice v pověstném Jiříkové vidění jako náš hlavní hrdina, ale atmosféra britských hospod a fotbalových hřišť je vystižena celkem věrně (sám jsem navšítvil dva zápasy právě v Londýně, plus bar v Brentfordu, který můžeme vidět před prvním ze zdejších utkání). Jelikož se ale jedná o komerční film, tak zde přirozeně máme i kontrast s nefotbalovou bublinou, kdy tato je prezentována jako ta správná a hodná následování... Ostatně, vyvrcholení celé story spolu s osudy jednotlivých postav jsou naprosto konvenční a tak trochu i očekávané. Mohlo by to být ale horší - aneb je hříšník opravdu napravený, nebo si rád v tichosti vzpomene na to, jak bylo dobře? Toť otázka... Zde si film zasluhuje malé bezvýznamné plus, že není až tak moralizující, jak by se pesimisticky dalo očekávat. Je ale otázka, zda se toto téma více nehodí pro klubovou, festivalovou odnož kinematografie... jak třeba říkala moje kamarádka: "Elijah Wood je Frodo Pytlík! A Frodo Pytlík nemůže být chuligán." 60%