garmon

Je to ukotvené v žánru devadesátkového erotického thrilleru, který pro mě není úplně domovským. Řemeslo filmu je ale starší, není to rychlokvaška ani avantgarda; režisér dávno ví, co dělá, kamera pluje stejně jako v Lenoších z údolí, styl to není nijak nápadný, ba bych řekl, že spousta není nijak extra originální, je to trochu konfekční režie. K tomu odporné Athény, ohavná architektura, billboardy, bary. Étos toho je navíc minimální, trochu mě pak vždycky mrzí, že kino není jen očista a spása. Všechny ty dobové trendy účesy a kostýmy mi házely svět někde od Betty blue přes Medemovu Veverku, ale i přes naše Časy -uhů někam k pokleslým Wendersům anebo k Beineixovu úpadku v Mortal transfer – všichni ti tajemní, mocní nadsamci s dlouhými vlasy, s dlouhými kabáty, tmavými brýlemi, pohybující se v těchhle filmech jakože v luxusním prostředí (+ ty překrásné ženy-děvky) – působí to na mě lehce srandovně… A možná je to trochu i jakože komiksová stylizace: Ameriku v charakteristice vynechávám, vyhýbám se jí obecně, takže těžko soudit, tam to samozřejmě bujelo také, ale všechny ty Základní instinkty šly výpravou trochu jiným směrem, směrem obleků a Pretty woman a ne směrem té naší urban bídy a sebedestrukce nad vodkou. Nicméně jedna věc je jistá: tohle je i o lásce. Řekl bych ostatně, že námět je zároveň z rodu exilových Żuławských. Koncem devadesátek kdy film vzniknul, byl tenhle styl už trochu na úbytě a vyčpělý a naštěstí to brzy šlo úplně jinam. A dobrá tedy: čím to, že Thodorise pořád jmenují jiným jménem? Má být opravdu TAK bezvýznamný, bezejmenný? Jeho výměna žen evokuje mj. taky jednu Identifikaci ženy – zkoumání podstaty ztráty ženství (Leda Matsaggou nebyla moc dobrá herečka; spíš taková moderátorka z televize jak kdyby, je ale překrásná a i ty gumo-míčové silikony se snesou). A dál: není to celé nakonec i podobenství o tom, jak se zbavit vnitřní kurvy? Vyprávění o věrnosti, kterou dědci propíjí v těch nejhnusnějších barech s touhou zbavit se vnitřního dona Juana až dojdou i tam, kde se jim jednoho dne udělá brouk v hlavě (anebo mušle ve vodě)? A Stratos je na tohle velmi dobrý, těší mě koukat na jeho trápení, hezky umí i vášeň, váhání; je citlivý herec. Ostatně všechno co ukazuje už jsem s ním viděl i v Angeloupolousovi.

Kvůli atmosféře a hlavním představitelům se mi vybavoval Weissův Romeo, Julie a tma, ale ještě než jsem pochopil, že jde o retro, divil jsem se, že Pintiliemu mohlo projít takové zobrazení policejní zvůle - tohle působí to zcela současně, jsou to mladí lidé šedesátek. Filmařsky je to už novovlnné a je to dokonalé, vtahuje to, dynamičnost kamery je neskutečná, ozvláštnění suverénní (déšť ve svatebním salónu). Malý detail zadního plánu organicky potvrzuje, co postavy dělají, v čem žijí, čím jsou. Typické jsou pro Pintilia náhlé přeryvy, výbuchy energie, temperamentu - to znám napříč jeho filmařinou. To ale pořád není všechno; umí skvěle vystavět dramatickou situaci, je v tom formanovská lehkost, vtip i závažnost. Navíc ještě často jak kdyby samozřejmě pracuje se zvukovou rytmizací obrazu - dítě zkouší foukat do flétničky, otec hlasitě míchá vejce, s příchodem policajtů začne hučet ruch; jsou to věci drobné, ale mimořádně funkční, umocňující napětí. Anku se zdí musel znát Żuławski.

Monteiro málo stříhal. Od začátku tu je patrné, že přetahuje stopáž záběrů. Aby se dorovnal čemu... Posouvá to pak výjevy k tomu druhu filmu, který bez pohnutí kamery sleduje s mořem poetického alegorického textu jediný statický, krásně formátovaný obraz. Nedá se to ani přirovnat k Sayat nova, protože tam se opravdu něco děje. Monteiro to samozřejmě má z Warhola, takže koncept, performance a všechny tyhle věci… Když je pak je nucený nasnímat pohádku, je to najednou v pořádku, je to sice pomalé jako Javor a Juliana od Uhera (anebo jako Persival Galský od Rohmera), ale hýbe se to. Ale i tam se často prostě jen chodí a chodí anebo jezdí a jezdí sem tam přes obraz (– takže mi tanul i Tarr, jenže v Satanském tangu byly kuwa zářezy významu…) – při mé pozdní projekci to bylo doslovné počítání oveček… A Monteirův vkus je nejen levantský, ale lehce i maurský – ostatně, stačí se na něj podívat, na kozla… A totéž s ženskou nahotou: krev se v něm vařila až do posledního dechu. Jinak v tom lze najít vlivy Buñuela, Pasoliniho, ale v záběrování a barvě i Ericeho. Hudba je dobře vybraná, často lidovky, balady, středověk…