DaViD´82

Jaký názor zastávají v otázce jaderné energie autoři je sice jasné poměrně záhy, ale o lacinou agitku se v žádném případě nejedná. Naopak to s paranoiou a konspirací pracuje se značným citem dle hesla "čím minimalističtěji, tím působivěji". Dokonce to po většinu stopáže působí (opakuji působí a nikoli že to takové i je; z technického hlediska není a ostatně ani nechce být) natolik reálně (a ve výsledku o to znepokojivěji), že kdyby byla v úvodu noticka "dle skutečných událostí", tak by tomu jistě mnozí skočili na špek; a nebylo by se jim ostatně co divit.

Neapolské The Wire². Roberto Saviano Gomorrou rozvířil vody. To čemu se jeho knize nedostávalo na literárních kvalitách, to nahrazovala naléhavost snahy něco změnit podpořená informační hodnotou pohledu za oponu fungování Camorry. A ta se mu odvděčila veřejným vyhlášením smrti. Co slíbí/udělá Camorra štábu seriálového bratránka knihy (dějově sice nemají společného zhola nic a přesto jde duchem o nejvěrnější možnou adaptaci) raději ani nemyslet. Výlet do odvrácené tváře Neapole, kterou provází kompletní galérka od pěšáků až po nejsilnější psy na společenském žebříčku, je totiž ve své nepřikrášlené syrové reálnosti působivější než sebelepší dokument. Ostatně s "dokumentárností" se tu pracuje nemálo. Akorát je mohutně dopovaná výrazně (ale vskutku výrazně) filmovým vzhledem. Gomorra jde na dřeň a navzdory tomu, že se obejde bez příkras i obezliček je nebývale drsná, špinavá, nekompromisní, s obdivuhodným smyslem pro detail, mnohdy hypnotická a přesto v mnohém věrná pravidlům žánru. Nikdo a nic se tu neglorifikuje, ale ani neodsuzuje; důsledně se to vyhýbá jakémukoli hodnocení, stanovisku či moralizování. Prostě se jen ukazují věci jaké jsou. A i proto jde o možná tu vůbec nejryzejší (když již ne nejlepší) mafiánskou ságu (i když... v těch obvykle jde o rodinu, pravidla a čest; zde jde o "byznys") vůbec. Druhá řada ubírá na oné "dokumentárnosti" a mnohem více sází na osudové linie a intriky vně mafie. Bohužel se trochu točí v kruhu již řečeného, ale více než dostatečně to vynahrazují finální epizody. Třetí řada pak pokračuje v trendu druhé. A byť obsahuje některé zdaleka nejpůsobivější momenty i celé epizody seriálu, tak celkově je na ní znát, že nemusela mít nutně dvanáct epizod. Místy, opět především zpočátku, se totiž až moc šlape prázdná sláma. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 |

Neomluvitelné mrhání potenciálem. Nejzábavnější (protože nejšvihlejší, nejabsurdnější i nejvíce na truc klasickým superhrdinským týmovkám) marvelovská skvadra, která má však z velké části přistřihnutá křidélka naroubováním na standardizované mantinely další z nekonečné řady marvelovek "sázíme jedině a pouze na jistotu pro všechny"; tentokrát ve space operovém hávu a s ostudně fádní akcí. Zrovna tady to volalo po poněkud podvratnějším přístupu k látce. Tak snad to přijde někdy v budoucnu; třeba již s tou kultovní postavou z potitulkové scény.

Iglesiovo čarodějnické Od soumraku do úsvitu.

Pražské jaro jako příslovečná poslední kapka, po které polský plukovník Kukliński jednou provždy ztrácí veškeré ideály o SSSR a v průběhu několika let vynese na Západ několik desítek tisíc stran zásadních spisů od technických specifikací až po operační plány. Zfilmování jeho pohnutých osudů je sice v první řadě žánrovka se vším všudy, v druhé jedno velké vzdání cti a až ve třetím plánu snaha o rekonstrukci tehdejších událostí, ale těžko to brát jako zápor, jelikož napětí se tu většinu stopáže dá krájet; typicky skrze zdánlivý rozhovor o ničem, ale pod povrchem se hraje hra "ten ví, že ten ví, ale támten jen tuší zatímco támhleten ani netuší". Škoda že se Poláci při všech těch žánrových i produkčních kvalitách nevyhnuli žánrovým klišé. Jsou tu snad všechna, co se kdy ve špionážních filmech objevila. Většina je sice podána s grácií a svůj účel plní, ale stejně to zamrzí.

Gilliamův Teorém se musí rovnat 5*. Gilliamův Teorém se však v současném stavu rovná 3.42782*. K dosažení zbylých 1.57218* by bylo zapotřebí méně tvůrcovi exhibice během samoúčelného orwellovského prologu a větší soustředěnosti na to "o čem chce vyprávět a čemu kriticky uvědomělá zrcadla nastavovat"; takto se sice dotkne kde čeho od aktuálních problémů až po nejzásadnější otázky všehomíra, ale jen pramálo z toho.

Lidé. Opice. Lidoopi. Savci. Verbež. Všichni. Mluvit. Mnoho. CGI. Mnoho. Blockbuster. Myšlenka. Zdánlivě. Povrchní. Černobílé. Zkratkovité. Polovina. První. Lepší. Napětí. Podprahové. Ticho. Bouře. Pokračování. Jiné. Velmi. Podtóny. Aktuální. Osudovost. Předstírat. Horší. Ne. Lepší. Jiné... A jako bonus k úsečné řeči zvěře dostanete i genezi první ochcávací právní kličky opičího zákoníku spáchané na Rambo opičákovi.

Vpravdě rodinný film. Povinnost pro všechna děcka, aby viděla, co je čeká a nemine a že s dospělými to lehké nemá nikdo, stejně jako to dospělí nemají lehké s nimi. Povinnost ovšem i pro veškeré dospělé jako připomínka, že nebyli jiní a že to s nimi děcka nemají lehké, stejně jako to oni nemají lehké s nimi. Prostě po dvanáct let trvající zachycení jedné rodiny "jak jde čas"; žádné velké drama, žádné tlačení na pilu. Naopak to stojí na práci s atmosférou civilní každodennosti bez důrazu na dramatičnost, aniž by to bylo byť jen na moment během bezmála tří hodin fádní, nudné či rutinní. Jde o radosti a strasti běžného kluka; nic více a nic méně. Pravdou ovšem je, že závěrečná středoškolská fáze je možná až příliš standardní, stejně jako že kvůli šíři záběru nejsou některá témata/linie dotažena a ano, Mason nemusel být v pubertě až takový Dušín, ale... Ale i tak upřímně doufám, že stejně jako v případě „Před tím a oním" se Linklater k Masonovým osudům bude s železnou dvanáctiletou pravidelností vracet.

Se vám takhle jednou katolík Sarchie ožral pod obraz a měl stíhu z jukeboxu hrajících The Doors. A nyní je o tom komediálně policejní krimi buddy vymítačský horror "inspirovaný skutečnými událostmi", kde díky bohatosti žánrů nemáte stokrát provařená klišé z jednoho či dvou, ale hned tří žánrů. Vznikají tak situace, kdy se jednotlivá klišé potkávají v roztodivných kombinacích a vytvářejí něco zcela nového, mnohdy i bizarního až směšného, ale vždy (jakkoli nechtěně) zábavného. Kdyby se to umělo rozhodnout čím to chce být, kdyby to bylo kratší, kdyby si to naivně nenabíhalo do směšných situací (zdravíme v hrobě se obracejícího Morrisona či plyšovou sůvičku), kdyby lekačky nebyly tak laciné a dopředu avízované, kdyby Ramírez pobral špetku charismatu, kdyby McHale nebyl Jeffem z Community, kdyby tohle, kdyby tamto, tak to mohlo být dokonce i velmi dobré. Ovšem to je přeci jen až příliš "kdyby" na jeden snímek.

Námět, obsazení, tvůrci, výprava i zvolený styl slibují velké věci. Jenomže tato naoko šestáková hammerovská Liga výjimečných, která by si z fleku mohla potykat s viktoriánskými díly Doctora Who, navzdory mnohým nesporným kvalitám zůstává spíše pouze u těch příslibů; jakkoli je sympaticky za všech okolností svébytná a svým literárním předobrazům až nebývale věrná. Nikdy se však nastálo nepřesune ze škatulky "papírových příslibů" do škatulky "naplněných příslibů", byť do ní často nakukuje. Právě tyto pasáže však dělají seriálu spíše medvědí službu, jelikož při nich je nejlépe vidět, jak zatraceně moc dobré to bývalo mohlo být. Což samozřejmě neznamená, že by to nebylo dostatečně dobré i tak.