DaViD´82

Kopie Uprchlíka takřka jedna k jedné; od průběhu, přes rozdělení rolí a typologie postav až po stopáž. A je to kopie v každém ohledu horší Uprchlíka. Což ovšem neznamená, že by to byla špatná kopie; jen poněkud tuctová. Britské televizní žánrovky kladou často důraz na „každodenní civilnost“ a Prey v tomto ohledu není výjimkou. Ovšem zde je tento přístup spíše na škodu, jelikož když máte thriller o nevinném uprchlíkovi před zákonem, pro kterého i chůze po ulici je zdrojem nervy drásajícího napětí, protože „co když zrovna tenhle protijdoucí mě pozná a udá“, tak očekáváte konstantní tenzi a neustálou paranoiu, kdy nevíte komu (pokud vůbec někomu) věřit. Místo toho se tu mnoho desítek minut ztratí řešením civilní stránky, u které je záhy jasné k čemu směřuje a jak se k tomu dojde. Jakmile se to ovšem od druhé epizody překlopí právě v ten útěkářský napínák klasického střihu, tak to rázem funguje (tedy až na pitomoučké finále) a hlavní zásluhu na tom má nepřekvapivě Simm, který se pro role „sympatického týpka od vedle, kterému však stačí jediný pohled, abyste honem rychle sundali zlaté hodinky a vytáhli šrajtofli“ narodil. Druhá série je zcela samostatná, byť některé postavy se navracejí. Lovenou zvěří na útěku tentokrát není Simm, ale těžko za něho vybrat lepší náhradu než jeho dlouholetého hereckého parťáka Glenistera. Právě on v roli poctivého dozorce, kterému unesou dceru a donutí ho k osvobození jedné z vězenkyň, je tím kdo to táhne. Celé je to o chlup lepší než první řada, ale má to své nemalé problémy. Především je to tak jasně nalajnované a průhledné, že to neumí překvapit a platí, že spíše než tři díly po pětačtyřiceti minutách to měly být dva po hodině. | S1: 3/5 | S2: 3/5 |

Zástupce starosvětského rodinného dobrodružného filmu; takových se dnes již příliš netočí. A také nová adaptace Belly a Sebastiána, které výrazný odklon od předlohy a přesunutí do okupačních let zase až tak moc neškodí. Tedy po většinu stopáže, protože stále je to hlavně a především o nich dvou. Bohužel finální "zimní" čtvrtina se vydá jinou cestou než by bylo záhodno a do té doby nenásilně zapracované válečné podhoubí se rázem začne lámat přes koleno způsobem, který k nastolenému stylu o jednom velkém horském přátelství "všem navzdory" příliš nesedne.

Návrat Jacka Bauera by dával větší smysl, pokud by se tvůrci dokázali poučit z chyb v „původním" seriálu. Ale oni si řekli rázné NE a tak je tu vše tak jak tomu vždy bylo. Namísto soustředění se na Jacka tedy opět ztrácíme čas s kravaťáky u počítačů, co hlásí rádoby technické a v minulých sezónách stokrát slyšené žvásty o ničem, opět je tu politické podhoubí a.. A prostě vše. Nepůsobí to, že by tvůrci měli co říci nad rámec již v minulosti vyřčeného a tak recyklují to nejlépe fungující z nejlepších sezón. Ovšem je nutno uznat, že to i tentokrát umějí náležitě prodat a tak to nabere záhy tempo nevídané. Škoda že nevydrží a v závěrečné čtvrtině dochází dech; což zamrzí dvojnásob, když již víte jak to ve Čtyřiadvacítce funguje a je tedy jasné "kdo a jak zradí/zemře apod." Úplný závěr by nebyl zlý, kdyby tedy nedostal celý seriál do nemlich shodného bodu, ve kterém již (ne)jednou byl. Prostě se to chce smířit s tím, že jde „pouze" o devátou sezónou se vším dobrým i špatným z osmi předchozích. Nic více a nic méně.

Kde leží zlatá střední cesta mezi vědeckou etikou, osobní odpovědností vůči sobě sama, pravdou a politikou? Drama o vyšetřování jedné z největších tragédií vesmírného programu na samém sklonku studené války nezávislou komisí, kde má však každý člen nějakou svou tu více a tu méně skrytou agendu. Drží se to skutečnosti a zároveň to splňuje krytéria dobrého konspiračního thrilleru; zákulisní politikaření, potají doručované poznámky, ztracené zápisky, nespolupracující management... Je to tu vše. A ač je to primárně právě o vyšetřování příčiny havárie, tak to zdaleka není jen o ní.

Já, divák. Já, chudák...

"Třebíčská záměna" japonským distingovaným pohledem. Dvě spořádané rodiny rozdílného sociálního statusu stojící před Sofiinou volbou moderního věku. Vzdát se domnělého šestiletého "syna", ve prospěch skutečného šestiletého syna vychovávaného ve zcela jiných (nejen) sociálních podmínkách? Lze ho vůbec mít rád stejně? Zahrané, napsané i natočené s citem, jímavě a přitom Koreeda ani na moment nevydírá, naopak zůstává po celou dobu sympaticky civilní. Ocenil bych snad pouze větší zaměření i na druhou z rodin; chápu sice autorovo rozhodnutí na události nahlížet především skrze Ryota, a tak nejde v žádném ohledu o zápor jako spíše o očividný (a fungující, ne že ne) záměr, ale stejně je to škoda.

Poněkud se v tom bije sledování celé kauz... ehm, frašky, kdy je vše okolo Opencard hozeno na úřednictvo jedné komise (čímž nikdo neříká, že by neměli být její členové obviněni, ale je směšné, když je to ve výsledku jen na/o nich) skrze soustředění se na chráněného svědk... ehm, obžalovaného Chytila s Bystřičanovými investigativními momenty především ve druhé polovině. Oba přístupy mají mnohé do sebe (první díky tomu, že dopad něčeho je vždy lépe poznat na konkrétní osobě a druhé díky autorově zarputilé schopnosti klást správným osobám ty správné nepříjemné dotazy), ale dohromady ne zcela štymují. Druhý přístup totiž v první polovině takřka není a ve druhé již takřka není zase ten první; a tak především ten první vyznívá tak nějak do ztracena. Což je ovšem na druhou stranu vzhledem k celé kauze vlastně docela i příhodné.

Navzdory prosluněnosti hutná kriminálka na pomezí noiru a moderní severské školy, která těží a zároveň i trochu dojíždí na nastavování zrcadel důsledkům a pohrobkům apartheidu. Těží ve smyslu, že to díky tomu není jen další tuctová syrová žánrovka "o nějakých hrůzách". Dojíždí ve smyslu, že tvůrci v závěrečné třetině tlačí na pilu "přesahovitosti" přes míru toho, co ještě klasické žánrové mantinely snesou. Nebyl by to problém u Města bohů, Elitní jednotky či Metro Manily; to ovšem nejsou hlavně a především temné kriminálky držící se zuby nehty všech (ne)psaných žánrových pravidel. PS: Kdo by to byl řekl, že zrovna Bloomovi tak sedne role vagabundí macho policejní trosky?

Skvostné zachycení melancholie letních deštíků. Celkově se s atmosférou "za deště" pracuje bez nadsázky geniálně. Ovšem k čemu to, když poctivě budovaná atmosféra této pocitovky vezme za své během závěrečné čtvrthodiny, kdy se to zvrhne v otravný festival sentimentální uřvanosti.

Povrchně a bulvárně o povrchnosti bulváru. Mrhání nosným tématem, ze kterého není k rozpoznání záměr autora; ani nestraně nedokumentuje (příliš aktivně vstupuje do dění), ale ani netepe jádro pudla (příliš se drží zpátky a nepokládá ty správné dotazy; to se částečně podařilo až souvisejícímu Hydeparku). Ve výsledku tedy potenciálně zajímavé, ale nevypovídá to vlastně naprosto o ničem (s čestnou výjimkou v podobě segmentu s pohovory).