Stanislaus

Z výše zmíněných žánrových škatulek u Grand Prix prochází jen road movie, jelikož na dramatické, ale i komediální rovině film nefunguje tak, jak tvůrci možná původně zamýšleli. Téměř všechny postavy jsou neuvěřitelně nesympatické a na pěst, snad jen Tatiana "Smažka" Dyková se postarala o lehké humorné pousmání. Grand Prix určitě vypadal na papíře lépe než na plátně (či obrazovce) a vzhledem k obsazení je škoda toho promarněného potenciálu.

Kaskadér má trochu pomalý a uplkaný začátek, nicméně od Coltova návratu na plac film naskočí na svižnou vlnu akce, kterou pomalu neubrzdí ani závěrečné titulky. Leitchův film v sobě sympaticky mísí akční komedii s romantikou a kriminálkou, přičemž všechny žánrové roviny mezi sebou dobře fungují. Emily Blunt mám rád odjakživa a Ryanu Goslingovi rozhodně více sedí ztrápené strniště než kenovská tvářička. Rovněž se mi líbilo, jak film vzdává poctu kaskadérskému řemeslu a všem "bezejmenným", kteří riskují životy, aby mohly "věhlasné" hvězdy zářit. Na závěr nesmím opomenout zmínit výtečnou parodii na žánr vesmírné opery a okaté pokukování, či spíše pobrukování po "dunivé sáze".

Nejsem vyloženě fanoušek filmů se sportovní tematikou, Rivalové si mě ale dokázali získat díky svému příběhu, v jehož střebodu se nacházel dynamicky a plasticky ztvárněný milostný trojúhelník, jehož jednotlivé vrcholy mezi sebou živelně interagovaly rychlostí tenisového míčku. Chválím strukturu děje, kde byl rámec tvořen rozhodujícím zápasem, zatímco výplní bylo to, co k tomuto lítému mači vedlo. Vlastně se mi nakonec líbila i ona sportovní rovina filmu - rychlé záběry mezi tvářemi, odpaly míčku a raketami mě opravdu vtáhly do děje, dalo by se říct takřka na tenisový kurt. V neposlední řadě musím vyzdvihnout nepřeslechnutelný hudební doprovod, jehož elektronické tóny skvěle pasovaly do příběhu.

Přijemná a mile natočená pocta ikoně americké country music, majitelce nepřehlédnutelných předností a osobitého humoru: Dolly Parton. Na pódiu zazněly z úst různých zpěvaček a zpěváků pro mě spíše neznámé písně, ale aspoň jsem si trochu obohatil Dollin repertoár. Závěrečné a sympaticky lechtivé slovo od Dolly bylo vtipnou třešničkou na dortu.

Záhadná bouře si pohrává s motivem efektu motýlích křídel a mísí v sobě prvky kriminálního dramatu a sci-fi o hrátkách s časech, přičemž dokáže diváka upoutat po téměř celou dobu stopáže. Závěrečná třetina byla scenáristicky možná trochu divočejší, přesto hodnotím film jako celek velmi kladně, na čemž měla velký podíl právě ona detektivní zápletka a postupné odkrývání pravdy, lapené v bouřlivých osidlech času. Výtku bych měl vůči hlavní postavě Very, která byla místy až příliš (typicky španělsky) hysterická - zde šlo určitě ubrat na projevu, protože to trochu ubíralo na uvěřitelnosti.

Podívá-li se člověk před projekcí Abigail na trailer, ochudí se o jeden zásadní plot twist, nicméně i tak si tvůrci připravili dalších pár překvapivých es do rukávu - zejména v závěrečné třetině. Ústřední motiv - nejednoznačná hra na kočku a myš - se hodně podobá předchozím kouskům tvůrčího dua Bettinelli-Olpin a Gillett, tentokrát je však krvavá vyvražďovačka doplněna o nadpřirozenou rovinu. Krvavou nevěstu jsem sice neviděl, poslední dva Vřískoty jsem si ale fakt užil - zejména díky nabourávání hranic žánru, koketování s nimi a hře s diváckými očekáváními. Abigail se veze na podobné vlně, obsahuje nejednu povedenou narážku na žánr či popkulturu, přesto mě film jako celek nedokázal natolik upoutat a pobavit, jako tomu bylo v případě pátého a šestého Vřískotu. Velkým kamenem úrazu pro mě byly některé značně nesympatické postavy a jejich teatrální "bad-ass" jednání. Alisha "Matilda" Weir byla však krvelačně kouzelná a jsem zvědavý, jakým směrem se bude její kariéra vyvíjet.

Prázdniny s Broučkem jsou veskrze pohodovou jednohubkou a letní (byť premiéra proběhla v dubnu) oddychovkou v jednom. Snímek sice nijak nepřekvapí, ale rozhodně vůbec neurazí, ani neznechutí, což není u českých komedií pravidlem. Poselství filmu - všude dobře, doma (za humny ve starém "vraku") nejlíp - je jasné a podané sympatickým dojmem; zároveň je celkem nenásilně proloženo několika mini-příběhy: ať už šlo o dobrodružný hon na "pytláka", neméně dobrodružnou honbu za náhradními díly k autu, interakci se zprvu nerudnou "sousedkou od vedle", či dvojici vesnických ochmelků (Isteník se Sobotkou se opravdu povedli). Z hereckého obsazení mě rušilo snad jen okaté přehrávání Barbory Polákové, jinak jsem byl s výkony veskrze spokojený. Přímočaré dobrodružství pro celou rodinu!

Po Ex Machina a Anihilaci mé třetí setkání s režijní tvorbou Alexe Garlanda, který podobně jako u výše zmíněných snímků vypráví příběh z více či méně blízké budoucnosti - tentokrát ale ve více současném a realistickém duchu, z čehož diváka zamrazí o to více. Dějově jde o jednoduchý příběh na bázi road movie s akčními mezizastávkami, na nichž jsou hlavní postavy konfrontovány se znepokujícími výjevy z "každodenního života v USA". Líbilo se mi audiovizuální zpracování filmu - ať už se jednalo o fotografie novinářů vložené do obrazu, nebo hudební podkres, který jako by svými přátelskými country podtóny zmírňoval zobrazované hrůzy. Nejnepříjemnější sekvencí byla pro mě zcela bezpochyby konfrontace s Jessem Plemonsem; výtvarně na mě nejvíce zapůsobil průjezd hořícím lesem; a z hlediska akce se mi nejvíce líbilo napínavé finále. Solidní čtyři hvězdičky!

Říše ledu dává větší prostor původnímu obsazení a snaží se ještě o kus více o nostalgické napojení na původní filmy než Odkaz, přesto nedosahuje kvalit osmdesátkových klasik a nechává vlát potenciál jen tak ve (smrtonosně mrazivém) vzduchu. Hlavní záporák má líbivě děsuplný vizuál a je celkem škoda, že přichází na scénu relativně pozdě a figuruje spíše jen v "ušeptaných" náznacích. (Staro)nové obsazení z Odkazu, obohacené tentokrát o Kumaila Nanjianiho, mi přišlo opět takové jalové. Pokračování, které vzniklo asi jenom proto, aby prostě bylo, aniž by se snažilo o nějaký posun a přidanou hodnotu do krotitelského univerza.

Po zvířecích dobrodružstvích ve filmech Mia a bílý lev a Vlk a lev: Nečekané přátelství se režisér Gilles de Maistre vytasil se třetím velmi podobným kouskem, který mě však na rozdíl od zmíněných starších kousků nechal veskrze chladným a netečným vůči dění na plátně. Film Ella a černý jaguár sice rozebírá obdobná témata - vztah lidí a zvířat, nečekaná přátelství mezi nimi, zneužívání a lov zvířat - nicméně je to podáno tak jalovým způsobem, až to zamrzí. Navíc jsem měl pocit, jako by ve filmu chyběl nějaký backstory vzhledem ke vztahu mezi otcem a učitelkou Elly. Scenáristicky se tak jedná o trestuhodně odbytý snímek.