Stanislaus

Imaginární přátele (d)ocení nejvíce ti, kteří si v dětství i nějakého toho "ípáka" vytvořili, aby na něj pak pod vlnou dospěláckých povinností pozapomněli; zároveň může oslovit i dětské publikum, kterému se budou líbit svérázné postavičky "ípáků" a onen celý barevný svět. Svět, který mi přišel místy maličko nedořešený a nedotažený. Calův background nebyl ve výsledku nijak překvapivý a divákovi, který už má nejeden film za sebou, to sepne v hlavě celkem brzy. Filmů o vyrovnávání se se ztrátou blízkých pomocí rozličných fantaskních rovin či realit je vícero a IP k tomuto tématu přistupuje vcelku nápaditě, nicméně v rámci této tematiky mě oslovily spíše filmy, které šly do více dramatické hloubky - viz Volání netvora nebo Most do země Terabithia.

První Shazam! byla vcelku sympatická a nenáročná jednohubka. Hněv bohů už bohužel citelnou část stopáže koketuje s momenty trapnosti a nabízí předvídatelný a příliš okatě poučný příběh o důležitosti rodiny (a ne, nejde o další Rychle a zběsile); zároveň má trestuhodně přešvihnutou stopáž a místy dost nekvalitní CGI. Hněv bohů se snaží být zábavnou a svižnou podívanou, což se však tvůrcům těžce nevydařilo. V tomto případě mě ani tolik nemrzí, že jsem film nestihl v kině a zhlédl jsem ho nakonec díky Netflixu.

Rozhodně nepatřím mezi fanoušky pavouků, nicméně moje zvědavost mě nalákala do kina na Havěť, jelikož mám trochu slabost pro animal horrory (o přerostlých krokodýlech, hadech, kancích, žralocích atd.). Vanič(e)kův snímek rozhodně zaujme hudebním doprovodem, který bych teda čekal spíše u filmu čistě o drogách či mafii, a ne o smrtelně vražedných osminožcích - i když je pravda, že se ve filmu o drogách často mluví. Co se týče akčně-hororové roviny, tak ta veskrze funguje - zde bych vyzdvihnul zejména scénu s blikající chodbou, která u mě vyvolala solidní husinu. Celkový zážitek z filmu nicméně citelně sráží samotné postavy a jejich jednání, takže bylo opravdu těžké jim fandit, aby se jim podařilo uniknout z "pavučiny smrti".

Zběsilou cestu jsem si tehdy v kině před devíti lety naprosto užíval a popravdě nevím, jestli jsem viděl nějaký akčnější film. Furiosa ve mně vzbudila velká očekávání právě kvůli tehdejšímu kinozážitku a také díky hlavní ženské představitelce. Po zhlédnutí musím říct, že jsem asi čekal trochu jiný film, nicméně to nemyslím v negativním slova smyslu. Furiosa je opět plná svěží akce s nápaditou choreografií - tomu vévodí zejména scény s cisternovou honičkou a konfrontací v dole - a snaží se skrze jakousi "biblickou rovinu" nebýt jen čirým akčním filmem. Překvapilo mě, že Anya Taylor-Joy přichází na scénu relativně pozdě, a filmu bych vytknul na můj vkus moc uplkaný závěr. Stále se však jedná o vysoce kvalitní audiovizuální podívanou, kterou by bylo hřích nezhlédnout na velkém plátně, kam dozajista patří.

Po dvacet let staré hrané verzi se pro mě jedná o druhé setkání s nenažraným milovníkem lasagní a vrchním odpůrcem pondělků. Tvůrci nového Garfielda šli s dobou a do filmu naházeli mnoho moderních vymožeností, aby zaujali i současné mladší publikum, zatímco pro odrostlejší diváky byl určen všudypřítomný sarkasmus - jen je škoda, že byl lehčího rázu. Příběhově film nijak nepřekvapí, nicméně nenudí a děj veskrze rychle utíká. Jako nenáročná jednohubka pro volné odpoledne je nový Garfield ve filmu ideální volbou!

Cézar je mrtev, ale jeho odkaz přežívá - byť ve zvrácené podobě! I když jsem neviděl Válku o planetu opic, šel jsem do kina na nejnovější příspěvek z postapokalyptické opičí ságy, jelikož se jedná o čerstvý restart(?) této série. Království Planety opic je po audiovizuální stránce opět podmanivou podívanou, která stojí zejména na úžasných CGI opicích. Příběhově sice nemá film moc čím překvapit, přesto se na něj díky výše zmíněnému líbivému vizuálu a pravidelně dávkované akci velmi dobře dívalo. Zaujala mě postava bodrého Raky(ho) a též linie s chovem orlů (zde jsem si vzpomněl na ikrany z Avatara). Jsem zvědavý, jestli v následujících letech vznikne nějaké pokračování, jemuž bych se určitě nebránil.

Naši distributoři se jistě snažili českým názvem nalákat do kina diváky, kteří znají úspěšnou trilogii Jak vycvičit draka. Španělsko-čínský koprodukční film dle předlohy anglicko-australské spisovatelky - silný to internacionální náboj - Jak zachránit draka má s výše zmíněnou trilogii společný ústřední námět: (znovu)budování vztahu mezi lidmi a mocnými draky. JZD (vtipná to zkratka) má vcelku líbivý příběh, zatímco z hlediska animace jde spíše o průměrnější kousek. Jako nenáročná jednohubka s několika humornými (vivat Hryzka) a akčními scénami je JZD dostačujícím kouskem, avšak pár dní po projekci si divák na film nejspíš už nevzpomene.

Z výše zmíněných žánrových škatulek u Grand Prix prochází jen road movie, jelikož na dramatické, ale i komediální rovině film nefunguje tak, jak tvůrci možná původně zamýšleli. Téměř všechny postavy jsou neuvěřitelně nesympatické a na pěst, snad jen Tatiana "Smažka" Dyková se postarala o lehké humorné pousmání. Grand Prix určitě vypadal na papíře lépe než na plátně (či obrazovce) a vzhledem k obsazení je škoda toho promarněného potenciálu.

Kaskadér má trochu pomalý a uplkaný začátek, nicméně od Coltova návratu na plac film naskočí na svižnou vlnu akce, kterou pomalu neubrzdí ani závěrečné titulky. Leitchův film v sobě sympaticky mísí akční komedii s romantikou a kriminálkou, přičemž všechny žánrové roviny mezi sebou dobře fungují. Emily Blunt mám rád odjakživa a Ryanu Goslingovi rozhodně více sedí ztrápené strniště než kenovská tvářička. Rovněž se mi líbilo, jak film vzdává poctu kaskadérskému řemeslu a všem "bezejmenným", kteří riskují životy, aby mohly "věhlasné" hvězdy zářit. Na závěr nesmím opomenout zmínit výtečnou parodii na žánr vesmírné opery a okaté pokukování, či spíše pobrukování po "dunivé sáze".

Nejsem vyloženě fanoušek filmů se sportovní tematikou, Rivalové si mě ale dokázali získat díky svému příběhu, v jehož střebodu se nacházel dynamicky a plasticky ztvárněný milostný trojúhelník, jehož jednotlivé vrcholy mezi sebou živelně interagovaly rychlostí tenisového míčku. Chválím strukturu děje, kde byl rámec tvořen rozhodujícím zápasem, zatímco výplní bylo to, co k tomuto lítému mači vedlo. Vlastně se mi nakonec líbila i ona sportovní rovina filmu - rychlé záběry mezi tvářemi, odpaly míčku a raketami mě opravdu vtáhly do děje, dalo by se říct takřka na tenisový kurt. V neposlední řadě musím vyzdvihnout nepřeslechnutelný hudební doprovod, jehož elektronické tóny skvěle pasovaly do příběhu.