Mngwa

Ukrutná japonská nuda. Šepot bohů je zjevně určen jen náročnějším divákům, ať už se tím myslí cokoli. Já do této kategorie zřejmě nepatřím. Půlka filmu sestává z generického asiata, který chodí sem a tam a smutně u toho kouká do kamery. Občas poslouchá nějaký signál z bastlu z germaniové diody, o kterém jedné holce tvrdí že jde o zvuk bohů, odtud název a sem tam do toho někoho zmydlí, aby to bylo zajímavější. Druhá půlka mě bohužel minula, protože jsem přes veškerou snahu odešla do říše spánku a musela jsem ji dosledovat napodruhé. Sledovat tenhle počin bylo utrpení.

Když se dívám na místní hodnocení a komentáře, tak si nejsem jistá, jestli jsem sledovala stejný film. Opravdu by mě zajímalo, jak vznikla tahle davová psychóza, jejímž výsledkem je 1. místo na csfd. Skutečně to není dílo šíleného darabontova fanouška, který se nahackoval do csfd, založil x účtů a stvořil to neuvěřitelné číslo, které tady vidím? Možná vyšel nějaký zákon, který říká, že Shawshank je nej a jeho hanobení je trestné a mě to uniklo? Nebo mi možná chybí část mozku, kterou potřebuji k tomu, aby se mi ten film líbil. Ale jak se říká, nejjednodušší vysvětlení je to nejlepší, a to je, že Shawshank je píkovina a proto se mi nelíbil. Pokud se někomu z vás povedlo se dostat z vězení tak, že jste se geologickým kladívkem proťukali přez zdi ven, nebo jste někdy viděli věznici obývanou výhradně hodnými a moudrými chlapíky, nad kterými by oko nezůstalo suché, napište mi mail. Jednu hvězdičku dávám za ztrátu iluze, že homo sapiens je inteligentní druh. PS: Pokud chcete vidět strhující drama o touze po svobodě z vězeňského prostředí, podívejte se na film Motýlek namísto téhle limonády.

Objektivně bych dala 4, ale řekla bych, že si Pravidla Lži zaslouží plný počet. Už jen za originalitu a vybočení ze stereotypu si určitě zaslouží co nejvyšší ohodnocení. Téma psychoterapeutické skupiny feťáků, magorů a jiných trosek je zajímavé a už od začátku je jasné, že nepůjde o romantickou komedii. Jsem ráda, že se tvůrci obtížného námětu nezalekli a dovedli ho až do zdárného konce - atmosféra by se dala krájet a dvě hodiny utekly jako nic, o kolika současných českých filmech se dá tohle říci? Nemluvě o pocitu, že se dívám na něco, co jsem předtím neviděla, to je ještě větší vzácnost. Z uvedených důvodů si myslím, že nějaké ty vady na kráse se dají odpustit - jen víc takových filmů u nás!

Tak tady dám vysoké hodnocení už jen proto, že jsem zde neměla absolutně žádné potíže s rozeznáním jednotlivých asiatek od sebe, což je naprostá výjimka. Každá postava je tady osobnost a je jedinečná (a úžasně zahraná) - psychopatická učitelka prostě bomba, čtyři kamarádky zrovna tak .. Jenom je obrovská škoda, že skvělý psychothriller se zhruba od poloviny začal nenápadně měnit na průměrnou černodlouhovlasou duchařinu, která tady byla už miliónkrát. Jakoby nevěděli co s dějem, tak tam pro jistotu kydli osvědčené duchy a převtělění. I přes nezvedený konec jde ale podle mého skromného názoru o jednoznačně nadprůměrný kousek, který by měl vidět každý milovník asijských filmů.

Tak co to tady máme? Viennese Actionism, co to asi může být? V anglické wikipédii píšou, že je to prej jakési nezávislé umění z předpotopních dob. A hele, v internetech je aj video, to musím vidět. Tak jen do toho. To už je ono? Fuj .. ale určitě to bude mít nějakou zajímavou a uměleckou pointu .......... no tohle, kde mám ten papírový pytlík? Uaaaaaarrrrr .....

Tohle bylo fakt utrpení. Tenhle film je jako zvýšení platu. Pořád čekáte kdy to konečně přijde a ono pořád nic a na konci vás ještě vylejou. Byla to nuda s velkým N a ten neskutečně hloupý konec jen završil celou tuhle megablbost.

Ha ha ha .. ha ha. Ha .. ha .. ha .... ha! Tak díky tomuhle se mi posunuly hranice vnímání - filmy, o kterých jsem kdysi smýšlela jako o 100% braku, mi teď připadají lehce podrůměrné až průměrné, protože před The Room jsem prostě nevěděla, co je OPRAVDU špatný film. Totálně uhozené dialogy, větší část herců vypadá jako kdyby je našli v chráněné dílně, samotný Wiseau jakbysmet plus jeho nepřetržité dementní pochechtávání se, ke konci filmu jedna postava najednou zničehonic změní herce (to jsem ještě NIKDY neviděla) a takhle by se dalo pokračovat dlouho. Ani mi to nepřipadalo tak zábavné, jak se pořád všude tvrdí. No, teda některé scénky byly celkem vtipné, například když Mike v tělocvičně vypráví Johnnymu pitomou a nepřiměřeně dlouhou historku o spodním prádle bez útrpně očekávané pointy, potom přijde Mark a trochu ho přátelsky poplácá. To má za následek, že se Mike najednou prudce zřítí k zemi, jakoby do něho narazilo auto. Všichni se kolem něho sesypou a "Miku, není ti nic??!!" WTF? Nebo jindy, když matka Lisy během dlouhého a nudného rozhovoru s dcerou utrousí že má rakovinu. Lisa na to řekne "Hm, to bude v pohodě, léčí se s tím plno lidí" a dál se baví o něčem jiném jakoby nic. Hardcore. Shodou okolností jsem se nedávno dívala na Plán 9 od Eda Wooda, a byla to taková megakonina, že jsem u toho raděj dobrovolně usnula. Tady jsem zůstala vzhůru díky idiotským dialogům, viz výše, u něčeho takového se prostě spát nedá. No nic, ultrabrakoidní filmy už asi zkoušet nebudu, to není nic pro mě. Shrnutí: Zbytečně zabitých 100 minut. Házet lžičkama jo, ale ne na plátno.

Ale Zdeňku, přestaň už brát to svinstvo, vidíš jak to potom dopadá, no fuj.

Stoprocentní ujetost. Ale možná jsem se na to dívala, protože jsem ujetá já. Anebo jsem ujetá, protože jsem se na to dívala? Tohle je jeden z toho mála filmů, které jsou pro diváka dost nesrozumitelné, ale přesto dokáží svým zvláštním způsobem zaujmout. Vizuální stránka je totiž naprosto úchvatná, je k neuvěření, že dokázali takovou atmosféru navodit před 40 lety bez počítačových efektů a jiných pomůcek dnes zcela běžných. Snad na každém jednotlivém snímku by se dalo najít něco zajímavého a tomu všemu pomáhá hudba, která stylově dokonale sedne. Trochu mi to připomnělo obrazy Salvadora Dalího - poušť plná bizarních věcí. Až na to, že tady je to v pohybu a se zvukem. Celý film je alegorický, ale myslím si, že to není až tak podstatné, důležitý je dojem. Řekla bych, že pan Jodorowsky dostál svému krédu, totiž že jeho film musí být jako dávka LSD, tedy ne že bych někdy něco takového brala ;-). Jo, Krtek je šílený film, ale je to jednoznačně ten nejlepší šílený film, jaký jsem kdy viděla.

Na tuhle magořinu jsem se dívala spíš jenom proto, abych sama sebe utvrdila v názoru, že japonci jsou úchyláci. Právě proto jsem byla překvapená tím, že jsem se u sledování nudila a třetinu času strávila koukáním na hodinky. To asi je dané hlavně tím, že herecké výkony a děj jsou tak strašlivé, že některé situace nutily nechtěně k smíchu, místo aby vyvolávaly kýžený pocit hrůzy a znechucení. Nikdo v tom co hraje není přesvědčivý a všechno působí strašně divně. Když někdo někoho vraždí, těžko se u toho bude řehtat jak blázen. Červená miss se nechá hromadně znásilnit a tváří se u toho jako by se jí to netýkalo. Ale co já vím, třeba to tak japonci opravdu mají, možná bych musela být japonec, abych ten film ocenila, jenže potíž je v tom, že japonec nejsem, takže střelím 2 hvězdy.