ClintEastwood

Tři roky po dobové Výměně, přichází režisér Clint Eastwood s dalším retro filmem, který se tentokráte nezabývá zmizením a následnou záměnou malého chlapce za jiného, ale životem jednoho z nejmocnějších mužů Spojených států. J. Edgar Hoover - zakladatel FBI a kontroverzní postava amerických dějin. Eastwood opět stylově vytvořil dobovou atmosféru snímku, použil několik zajímavých autentických záběrů a dokázal trefně vystihnout ponurost doby, obětí i nadšenců, v čele s Edgarem, kteří se rozhodli vybudovat nejmocnější vyšetřovací instituci na světě. První polovina filmu má pomalejší tempo a blíže nám představuje hlavní postavy, střídajíc při tom tzv. současnost (60. - 70. léta) a mládí hlavního hrdiny (1919 - zhruba 1940) v podobě jakýchsi flashbacků. Budování organizace od prostého zavedení karet s otisky prstů, až po mocnou a nebezpečnou zbraň, před kterou se skloní prakticky kdokoli - je zde vykresleno velmi působivě. Druhá polovina filmu pak nabírá na obrátkách (hlavně nečekejte nějakou akci, je to komorní drama) a připraví divákům několik silných scén. Mě nejvíce zaujal telefonát Robertu Kennedymu a Hooverovo strohé oznámení o smrti prezidenta JFK, diktování výhružného dopisu, který je určen Martinu Lutheru Kingovi či Nixonova reakce na Edgarovu smrt. Clint Eastwood se trefil do černého s výběrem herců a hlavně Leonardo DiCaprio mě zde opět utvrzuje v tom, že je film od filmu lepší, definitivně se zařazuje mezi nejuznávanější herce Hollywoodu a stále silněji buší na mou desítku oblíbených herců. Povedené jsou i masky (hlavně starý Hoover vypadá opravdu realisticky, i když tomu hodně přidává herectví a grimasy DiCapria), Eastwoodův melancholický hudební doprovod, který by se dal nazvat podprahovým a skutečně zdařilá retro atmosféra. Hoover obětoval svému dítěti jménem FBI prakticky celý svůj život a můj názor je ten, že Eastwood chce americkým občanům říci, že podobných lidí by si měli vážit, i když často nejednali přesně podle zákona a porušovali jisté hranice etikety. To bude hlavní myšlenka snímku. Poctivá filmařina a další zářez na Eastwoodově pažbě silných dramat.

John McClane se nám po dlouhých letech odpočinku vrátil do akce. Nevím, proč je v názvu ta desetinná čárka, ale to je vedlejší. Tohle nemá se Smrtonosnou pastí vyjma názvu už mnoho společného. Willis už zde prakticky nehláškuje, nekouří, nenadává (šášulu a parchanta neberu) a znovu je tak nějak nepřirozeně nesmrtelný. Navíc už není tak bystrý a dokonce dostane kung-fu lekci od holky. Záporák je také nejslabší z celé série. Co mi na filmu však nejvíce vadilo, byl někdy až zběsilý střih a díky němu nepřehlednost většiny akčních scén, kterých je zde opravdu dost. Nejvíce u mě zabodoval pád vrtulníku a akce ve výtahu - scény, které McCleana snad přitahují. Už to ale prostě nějak není ono, Bruce Willis a song u závěrečných titulků jsou největším plusem filmu. S prvními třemi díly absolutně neporovnatelné, to je úplně jiná liga. Kouzlo je pryč.

Z celé série Lethal Weapon je čtvrtý díl nejslabší, ale v rámci žánru se stále jedná o nadprůměrnou podívanou plnou výbuchů, akce a výborných hlášek, které chrlí dva staří známí Mel Gibson a Danny Glover. Tento díl je trochu upovídanější, není už tak drsný a záporák tentokrát nepatří mezi zloduchy na které se bude ve filmovém světě vzpomínat, ale solidní snímek to bezesporu je. Už úvodní scéna s plamenometem dává tušit, že Richard Donner má divákům stále co nabídnout a to se také během filmu potvrdí. Tři a půl hvězdy.

Už úvodní titulky slibují možnost nevšedního zážitku, což se nakonec potvrdilo. Sam Peckinpah natočil netradiční válečný snímek, který nešetří brutalitou a drsnými scénami a ukazuje nám spoustu silných pasáží v provedení, které si nedovolí každý režisér. Přítomnost Jamese Coburna je velkým tahákem a jeho četař Steiner opravdu patří k ozdobám filmu, stejně jako Max Schell, coby kapitán Stransky, prahnoucí po cenném vyznamenání. Železný kříž je dnes již klasický válečný film, plný nezapomenutelných scén, hereckých výkonů a s vynikajícím závěrem, který má svou hloubku a mrazivý potitulkový doslov.

Dost si vyčítám, že mi tento malý zázrak tak dlouho unikal. Tajemná záře nad Pacifikem, je poutavý snímek, ve kterém si mj. zahrají slavní otcové slavných synů - Kirk Douglas a Martin Sheen. Letadlová loď se díky záři nad hladinou oceánu, přesune časem z roku 1980 do roku 1941 a může tak v minulosti, s moderní výbavou a znalostí historie (budoucnosti) zabránit útoku Japonců na Pearl Harbor. Povedené herecké výkony, odpovídající stopáž a zdařilé efekty (hlavně v leteckých scénách) jsou zárukou kvalitní zábavy. Vynikající závěr.

Tento italský horor, je sice béčko jako hrom, ale disponuje slušnou atmosférou a připraví divákům i pořádnou porci napětí. I když je plný těch nejznámějších lekaček (ta u zrcadla je ale fakt slušná), klišé a má příšernou hudbu, jsou tady i plusy. Například vrah v atypické soví masce, místy až přehnaná brutalita (končetiny létají vzduchem) či scéna, kdy vrah aranžuje své oběti. Potěší i zajímavý závěr. Nebyl jsem nespokojen, dobře jsem se u tohoto filmu bavil.

Historický film, s lehce náboženským podtextem, určitě není můj šálek kávy. Dokonce bych ho ve svém žánrovém žebříčku zařadil až někam k samotnému konci. Ale. Jsou dva důvody, proč mě Mise tolik lákala. Ano, jistě - tím prvním je Robert De Niro a druhým nikdo jiný, než hudební mág Ennio Morricone. De Niro zde předvádí další ze svých dokonalých výkonů, na které má snad patent pouze on. Jeho přeměna by se dala nazvat - tam a zpět - a je zahrána naprosto uvěřitelně a přesvědčivě. Své si zde odehraje i Jeremy Irons v roli kněze. Morricone? To bych nosil dříví do lesa. Naprosto tradičně jeho hudba povyšuje celý film, což už dnes bývá pravidlem v případě tohoto mistra hudebních filmových skladatelů. Hned při prvních tónech mi ta melodie přišla tak známá a povědomá a to jsem viděl Misi poprvé v životě. Toto prostě dokáže jenom on. Vlhkost džungle zde dýchne přes obrazovku až do vašich obýváků a závěrečná bitevní scéna doslova dojímá. Vydařená filmová mise.

Je fascinující, že Jules Verne psal o ponorkách ještě dávno před tím, než byly vynalezeny. 20 000 mil pod mořem - je jedním z jeho nejznámějších románů a toto filmové zpracování, pod taktovkou režiséra Richarda Fleischera (Tora Tora Tora, Soylent Green, Ničitel Conan), dodnes patří k lákavé látce malých i velkých diváků. Ve filmu září James Mason, jako démony posedlý idealista, kapitán Nemo (jistá podobnost s Achabem z Bílé velryby), který ztrácí svou lidskost a stále více se pod hladinou moře odcizuje normálnímu soužití s lidmi, které už obecně zatratil. Dále je zde Kirk Douglas, jako potrhlý a věčně rebelující harpunář či Paul Lukas, coby konzervativní profesor Aronnax. Ve filmu je několik pamětihodných scén, vydařily se hlavně podmořské záběry, které vypadají jako z krásného dokumentárního filmu. Dále pak divácky vděčná bitva Nautilusu proti gigantické olihni, či Douglasův útěk z ostrova plného kanibalů. Ozdobou snímku jsou samozřejmě krásné triky - na dobu vzniku (1954) takřka neuvěřitelné, ale i dnes působivé a okouzlující. Klasika dobrodružné sci-fi.

Jeden z těch méně doceněných, ale o to lepších Hitchcockových filmů, který jede od svého začátku, až do konce, po jasně dané přímce, jenž vykresluje změny povahy dvou naprosto rozdílných osob. Osudové setkání se pro jednoho muže mění v zábavnou hru, pro druhého v noční můru. Napínavý film, který udrží diváka v pozoru a ostražitosti. Nikdo z nás by si nepřál, objevit za svými zády takového Bruna. Hitchcock se zde mj. předvedl i několika zajímavými záběry, které dokazují jeho režisérskou velikost.

Jeden z těch méně známých Scorseseho snímků. Špinavé ulice postrádají nějaký hlubší děj či příběh jako takový. Soustředí se pouze na partu pouličních zlodějíčků, kteří jedou ve špinavých kšeftech, pořád dokola jen sedí v baru a fuckují. Za zmínku určitě stojí výkon Keitela a De Nira a kvalitní soundtrack. Pro fanoušky Martina Scorseseho asi povinnost, ale kdo si nechá tento film ujít, o nic nepřijde.