Pitam

Kristova noho! Asi bych měl přehodnotit všechny dosud udělené odpady... Jedna velká 0 z 10 :-)

Viděno prakticky z donucení v pozdně-večerním dálkovém autobuse, kde jsem bohužel měl vybitý mobil i notebook, a ve kterém film dávali tak nahlas, že se u něj ani spát nedalo. Musím uznat, že najít horší snůšku trapností by bylo náročné. Marně jsem si lámal hlavu nad nějakým pozitivem. Ale jedno jsem přecijen našel: už dlouho jsem se tak neradoval z toho, že film skončil :)

Naprosto skvěle vyšperkovaná infantilní blbina :-) Pro LEGO fanoušky jistě obzvlášť zajímavá, neb jistě nikdy ani netušili, že si postavičky z jejich oblíbených plastikových dílků žijí vlastním životem (a jakým!). Docela jsem The Lego Movie odkládal a bál se na něj kouknout, protože jsem si dost dobře nedokázal představit, jakže se tvůrcům podařilo rozpohybovat hranaté pajduláky, vtisknout jim duši a zasadit mezi ně jakýkoliv děj. Na mysli mi vytanulo cosi podobné topornému loutkovému představení. Ale byl to úplně zbytečný strach a z mých pesimistických obav mě dokázalo dostat už prvních pár scén s hlavní postavičkou - "vyvoleným" Emmetem. A co teprve, když se na scéně zjevila ONA :-) Originalita a humor jsou hlavní devízou filmu. Pamatujete si, jak do kin dorazil Shrek? Animovaná pohádka pro dospělé, která byla svým způsobem nová a jiná (i když určitě ne první svého druhu), plná výborných hlášek a scén trefujících se do všech možných soudobých událostí a postav. Lego příběh mi tohle hodně připomněl. Samozřejmě je přeci jen primárně určen spíš pro ty později narozené a s tím souvisí třeba značná předvídatelnost a přímočarost, ale i přesto musím konstatovat, že je to velmi vydařený a vtipný animák.

Poté, co jsem si zde přečetl mnoho opěvujících komentářů, byl jsem na ten stoletý zázrak docela zvědavý, ale nakonec se stal z mého pohledu pouze nafouknutou bublinou. Jde o severské raod movie v čele se svérázným staříkem, který se rozhodl (věren svému životnímu mottu "nepřemýšlet, ale konat") oslavit své sté narozeniny výletem do neznáma, přičemž rozpoutal sled místy až absurdně vykonstruovaných událostí navzájem propletených karikaturami všech možných lidských povah a vlastností. Zároveň nám stařík během této cesty vypráví svou životní historii, v níž se zejména díky své zálibě vyhazovat věci do vzduchu stal nejednou účastníkem, ale i přímým tvořitelem světových dějin. Jenže při sledování jeho vzpomínek napříč celým 20. stoletím je až příliš patrná inspirace ve Forrestu Gumpovi. Naproti tomu bláznivý příběh ze současnosti zase hodně připomněl Knockin' on Heaven's Door a tvůrci si půjčovali i z mnoha dalších filmů. Nedá se jim ovšem upřít originální zpracování, velmi povedené herecké výkony, a také dobře padnoucí severský černý humor, který z plátna doslova srší. Nicméně celkově pro mě tak trochu zklamání.

Ach ti jihokorejci... Když jsem se nedávno dodíval na film Dogani, slíbil jsem si, že se zas delší dobu nebudu pouštět do něčeho tak smutného a drsného, že si prostě dám oddech od těchto veskrze negativních dramat. Jenže já si prostě nedám pokoj a šel jsem do toho znovu. A v případě "So-won" jsem ani pořádně nevěděl, do čeho vlastně. Název (anglický distribuční) zněl doslova nadějně... obsah filmu už méně, ale přesto jsem to risknul. A to jsem neměl dělat. Pozitivní je, že jsem konečně po roce zase viděl film, kterému jsem bez sebemenšího zaváhání udělil 5 hvězdiček. Jenže za jakou cenu? Nepamatuji si, kdy mě nějaký film takto emocionálně rozsekal. Aha, už vím, před rokem to byl Nae meori sogui jiugae. A že to byl po tom roce opět právě film jihokorejský, tak to nejspíš nebude náhoda s tím jejich všeobecně vysokým hodnocením. Nebudu sem psát, o čem film je, to si přečtete v obsahu. Napíšu sem raději, že se rozhodně nejedná o film pro každého. Silně nedoporučuji těm, co se (tak jako já) velmi snadno dojmou a nebo mají sklony k přecitlivělosti, pokud se jedná o násilí, obzvláště na dětech. Protože tohle by pohlo i skálou... A nemyslím si, že by se zde jednalo o nějaké prvoplánové či laciné ždímání slz. "So-won" je prostě pohledem na realitu doširoka otevřenýma očima. Pohled na život jedné ne zas tak úplně dokonalé rodiny po strašlivé životní zkušenosti. Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků.

Ano ano, milí přátelé. Přesně tak to je. Spravedlnost je slepá a každý dobrý skutek byl, je a bude po zásluze potrestán. Ve filmu se zračí absurdnost dnešního světa prohnilého korupcí. Zrůdnost systému, ve kterém chapadla mocných jsou dlouhá a ústa těch, co by se chtěli bránit, obvykle bezzubá. Tu mnohdy až hmatatelnou bezmoc ostatně velmi přesvědčivě vyobrazuje (kromě všech dětí) i ústřední postava filmu ztvárněná Yoo Gongem. Jako určité negativum vidím tak trochu zkreslující či poněkud nereálný casting na dětské herce, a také, že tvůrci filmu šli pro mě v některých scénách až za práh toho, co jsem ještě schopen snést. Ostatně celé téma týraných (nejen sluchově postižených) dětí je pro mě až moc silná káva, ale překonal jsem se a vydržel celý film sledovat s otevřenýma očima. Samozřejmě jsem toho v průběhu a i potom litoval, ale za to nemůžou ani herci ani kamera či režie. Za to mohou ti, jejichž nepochopitelné činy se staly filmu inspirací. Představa, že se tohle skutečně děje, a to mnohdy i v syrovější a brutálnější formě v našem reálném světě, je opravdu skličující.

Film nastavuje zrcadlo současnému pojetí informačních a komunikačních technologií, v čele s virtuálním světem sociálních sítí, které mohou některé jedince dovést až k naprosté ztrátě kontaktu s realitou. Ukazuje, "kam až by to mohlo jednoho dne zajít", kdybychom jednou byli schopni vyvinout dokonalou umělou inteligenci. Ač uznávám, že naše technologie na poli počítačových systémů poskočily za poslední dobu neuvěřitelně vpřed, přesto je moje racionální stránka přesvědčena, že pokud se (vůbec někdy) podaří docílit takto vyvinuté UI, jsme tomu zatím ještě pořád velmi vzdáleni. S tím si ale tvůrci příběhu hlavu nelámali a divákovi nedali ani náznak vysvětlení, jak to celé funguje. Nechali v klidu plynout hlavní děj a těm, co to potřebují, dali velký prostor k debatám, zda a jak je to vůbec možné a co všechno by se dalo udělat jinak. A udělali to navíc docela fikaně zasazením příběhu do zcela nespecifikované budoucnosti. Samozřejmě by se našlo dost věcí k vytýkání, včetně několika nelogičností a zcela nereálných situací, ale od toho tu je přeci berlička v podobě žánru science-fiction. Já však nic vytýkat nehodlám, naopak, byl jsem velmi spokojen a potěšen, s jakou lehkostí byl příběh odvyprávěn. Navíc díky Joaquinu Phoenixovi, jež byl ve své roli v podstatě velmi zmateného a opuštěného člověka naprosto přirozený a civilní, mi vůbec nepřišlo podivné, že se cca 90% stopáže dívám na stejný mužský obličej :) K tomu musím připočíst Scarlett Johansson, která (byť pouze prostřednictvím svého nakřáplého hlasu) byla skvělá. Potěšila mě i k tématu dobře padnoucí melancholická atmosféra, podporovaná krásnou hudební kulisou. A závěrečné "poselství" filmu? To bylo sice zcela odhadnutelné (stejně jako celý děj, včetně samotného konce), ale i tak mou stále ještě naivní duši potěšilo.

Typicky přímočarý a suchý francouzský humor v příjemné komedii se spoustou ukázek rozmanité, mnohdy prapodivné i bláznivé, ale o to krásnější a originální moderní japonské kultury. V hlavní roli ční (nejen výškově) Jean Reno, který je jako obvykle mile toporný a vlastně právě pro tu jeho topornost a smutný pohled štěněte ho nejspíš mám tolik rád. Role nekompromisního komisaře Fiorentiniho se zhostil zjevně s velkou chutí a své protivníky - ve snaze ochránit své nečekaně nabyté "dědictví" po právě zemřelé dávné přítelkyni Miko - odklízí z cesty tak nekompromisně, jak jsme u něj zvyklí i z jiných filmů v čele s Leonem. Zde ovšem s notnou mírou nadsázky. Zdatně mu při tom sekunduje Ryôko Hirosue v roli mladé japonské dívky Yumi, kterou s její notně prořízlou pusou (tak jak jen wasabi může být) lze buďto nenávidět a nebo milovat. Ostatně tak, jako samotné wasabi.

Děs běs. Přesně takto si představuji odpad, aneb vrcholně nevkusné dílo plné nechutného fekálního "humoru". Pro mě zcela jednoznačně nekoukatelná záležitost. Nikdy víc.

Kontakt v sobě obsahuje všechny ingredience, pro které mám rád sci-fi filmy. Počínaje velmi chytrým scénářem, přes notnou dávku napětí hraničící místy až s thrillerem, až po splnění romantických představ všech čtenářů vědecko-fantastických románů a povídek, kteří v skrytu duše pořád tajně doufají, že tady nejsme sami. Navíc tyto představy naplňuje, řekl bych, velmi uvěřitelným způsobem, a to bez nutnosti bombastických efektů. Příběh se velmi pozvolna rozjíždí a nechává diváka seznámit se s hlavní protagonistkou - doktorkou Arrowayovou, kterou opravdu skvěle ztvárnila Jodie Foster (za tuto roli ji mám nejraději). Pak přichází doslova z čistého nebe hlavní zápletka a rázem děj přeřadí o dva rychlostní stupně, postupně se rozklíčují předložené indicie a na pozadí se roztáčí mnohdy absurdní kolesa obrovské mašinerie nejen vládních mocností tahajících za nitky. Pro všechno to tempo a napětí si člověk ani nevšimne poměrně dlouhé stopáže. Na samém konci se však opět vše zvolní, což jen umocňuje závěrem vyřčené poselství (s všudypřítomným náboženským podtextem). Podtrženo sečteno, jeden z nej sci-fi filmů, které jsem měl možnost vidět.