ripo

Skoky na lyžích jsou sportem, který stále zůstává vyhrazen nevelkému počtu sportovců, třebaže při správném provádění rozvíjí v člověku odvahu, statečnost, pevnou vůli, postřeh a poskytuje mu radost a vzrušení jako málokterý z ostatních zimních sportů. Aby podnítili zájem nejširší veřejnosti o tento sport, natočili sovětští filmoví pracovníci instrukční film, který nejen vysvětluje techniku této discipliny, ale vzbuzuje divákův zájem i působivými záběry skoků nejlepších sovětských mistrů. Filmový přehled 43/1953

Sovětští filmaři dokázali četnými filmy serie „Cestování po SSSR" zachytit plasticky tvář i život mnoha zajímavých, často neznámých koutů bohaté sovětské země. Také tento film nás seznamuje s částí sovětské přírody. Filmaři si tentokrát vybrali přírodní reservaci, prostírající se na území obrovského horského masivu Kavkazu, a pozornost zaměřili na charakteristické znaky této mnohotvárné krajiny, plné protikladů, kde úpatí hor plná kvetoucího života jsou na vrcholcích a srázech hor vy střídávána kamenitou pustinou. Právě tak zajímavě je zachycen i svět zvěře této reservace, kde žije mnoho druhů téměř již vyhynulých. Známý autor filmů o životě zvířat — režisér Dolin, věnoval pozornost zejména snímkům kamzíků a turů, překonávajícím hravě nedostupná místa na srázech hor, morén a ssutin. Také záběry zubrů, žijících na pastvinách vysoko v horách, jsou velmi dobře zachyceny a dosvědčují tu další vítězství sovětských vědců, kteří téměř již vyhynulé zubry dokázali křížením s dovezenými ukrajinskými zubrobisony zušlechtit a zachránit před vyhynutím. Filmový přehled 43/1953

Dějiny znají jen málo příkladů takového tvrdého procesu odporu, který by trval po celá staletí, s jakým se setkalo Rusko při své snaze získat nazpět Černé moře, které mu kdysi patřilo. Zájmem nejen Turků, ale i Angličanů, Francouzů a Švédů bylo nepustit Rusko k Černému moři, aby jim nevyvstal nebezpečný námořní konkurent. Již Petr Veliký se marně snažil získat Černé moře pro ruské lodě. I po porážce Turecka v roce 1739 se dostal intrikami francouzského vyslance do mírové rusko-turecké smlouvy odstavec, kde stálo, že Rusové nesmějí mít na Černém ani na Azovském moři své loďstvo. Ke konci 18. století válečnické a diplomatické umění Orlova, Spiridonova, Repnina a především Suvorova přiblížilo okamžik znovudobyti Černého moře Ruskem. Bylo však třeba vybudovat přístavní města Cherson a Tagan-rog, kde by bylo možno začít se stavbou lodí, které by se vyrovnaly lodím ostatních evropských námořních mocností. To je základní historická situace, z které vychází film i Štejnova divadelní hra Admirálská vlajka, která sloužila jako základ k filmu. Hra i film nám přibližují Ušakova jako hrdinu, geniálního vojevůdce, horoucího vlastence a demokrata, který miluje své námořníky a dovede je obětavě učit novým způsobům vedení boje a zná dobře sílu ruského lidu. Ale Ušakov žije v době, kdy zaostalost, patolízalství a galomanie vládne v Rusku. Proto jeho prosté vystupování, jeho demokratičnost, jeho vztah k námořníkům a jeho původ (chudý šlechtic-statkář) vzbuzuje nelibost u dvora i u samé carevny. I když má velkého příznivce v rozmarném a despotickém Potěmkinu, přesto musí těžce bojovat nejen s tureckými flotilami, ale i se zaostalostí a intrikami vnitřních nepřátel. Režisér Michail Romm, který se v tomto filmu po prvé představuje jako režisér vysloveně historického filmu, pojal film v duchu Štejnovy předlohy jako monumentální historickou fresku. To určuje celé ladění filmu, který se zabývá především společenským působením Ušakova, jeho vítězstvími a pomíjí podrobnější kresbu života hrdiny. Přesto však Ušakovova postava je celistvá a strhující pro svůj hrdinský pathos i pro mistrné zvládnutí hercem I. Pereverzevem. Filmový přehled 43/1953

„Inscenace filmu o národním pěvci Kazachstanu Džambulovi otevřela před námi ještě jednu skvělou stránku sovětské skutečnosti. Džambul je horoucím hlasatelem stalinské doby, skutečně sovětským vlastencem, žil celé století. Jeho život je nerozlučně spjat se staletou historii kazašského národa. Osudy kazašského lidu jsou neodlučitelné od života Džambulova. Postavu akyna Džambula, který v sobě ztělesňuje celou epochu, můžeme právem nazvat ojedinělou. Má výjimečný sociální význam, liší se mnohotvárností a svérázností. Džambulovo jméno je obklopeno celonárodním uznáním a láskou." Tak píše ve svém článku o práci na filmu „Džambul" režisér Jefim Dzigan, laureát Stalinovy ceny. Vytvořit film o národním pěvci kazašského lidu Džambulu Džabajevovi, jehož život vyplnil celé století, znamenalo vytvořit nejen film o jeho bohatém životě, ale zároveň zachytit i historii Kazachstanu a jeho lidu v posledních sto letech, zachytit veliké rozdíly mezi Kazachstanem feudálních bajů a Kazachstanem sovětským. Nebylo to možné jinak, neboť jméno Džambula, jehož umění rostlo z lidu a jeho osudů, jenž ve svých písních burcoval proti carskému národnostnímu i hospodářskému útlaku a po vítězství Října v nich oslavoval sovětské zřízení a nový život rodné země, je s těmito skutečnostmi úzce spjato. Ostatně už samo natočení tohoto filmu je nad jiné výmluvnou skutečností o změnách, které Kazachstanu přinesla sovětská vláda: film byl natočen v národním filmovém studiu v Alma-Atě národními filmovými pracovníky, hrají v něm kazašští herci. Ústřední postavu filmu, která byla neobyčejně obtížná, neboť ve filmu je zachycen Džambulův život v rozmezí víc než pětasedmdesáti let, úspěšně vytvořil národní umělec Kazašské SSR Šaken Ajmanov. Filmový přehled 43/1953

V posledních několika letech, v době, kdy úspěchy našeho socialistického budování jsou stále výraznější, je zostřován i třídní boj. Nepřátelé našeho lidově demokratického zřízení ve své slepé nenávisti neváhají užít těch nejodpornějších prostředků, aby zmařili, anebo alespoň co nejvíce ztížili cestu našeho lidu k socialismu. Naše veřejnost měla příležitost seznámit se v řadě procesů se špionážními a teroristickými organisacemi zřízenými nepřátelskými agenturami na našem území i s jejich zločinnými cíly. Naši občané měli možnost ověřit si na těchto procesech, že hesla volající po zvýšení bdělosti a ostražitosti nejsou prázdnými frázemi. — Naše bezpečnostní orgány bojují tvrdý a nesmiřitelný boj se záškodníky a nepřáteli lidově demokratické republiky. Aby jejich boj byl úspěšný a především, aby nepřátelé byli včas zneškodněni, dříve ještě než jejich činnost dosáhne cíle, je třeba, aby nejširší vrstvy našeho lidu vycházely orgánům národní bezpečnosti při výkonu jejich služby co nejvíce vstříc a svou iniciativou pomáhaly záškodníky odhalovat. Filmový přehled 42/1953

Tento film učí naše pracovníky využít nových method práce podle sovětského vzoru. Názornou instrukční formou přispěje k rozšíření těchto method do našich textilních závodů a ke zvýšení produktivity práce. Nové pracovní methody zlepší však i kvalitu textilního zboží, což je zájem nás všech. Autoři se snažili odborný výklad oživit hranými vsuvkami. Filmový přehled 42/1953

Jarní pohádka „Sněhurka" má v celé bohaté tvorbě geniálního dramatického spisovatele A. N. Ostrovského své zvláštní místo. Ostrovskij napsal tuto poetickou hru v roce 1873. Jako základ k ní mu sloužila pohádka z Afanasjevových „Národních ruských pohádek". Ostrovskij ovšem přidal ve svém zpracování „Sněhurce" mnoho nového. Zaujat myšlenkou tohoto thematu, dal jí ve svém zpracování vybroušenou formu, bohatě a dovedné využiv širokého bohatství ruského lidového folkloru. Vytvořil tak mistrné poetické dílo. Jeho základní myšlenkou je to, že láska je silný a krásný cit, který je vlastní každému živému tvoru. Je to cit, jemuž se nemůže nikdo vyhnout. A je to cit tak krásný a světlý, že za každý jeho okamžik stojí za to zaplatit třeba i životem. Vysoké poetické hodnoty Ostrovského „Sněhurky" podnítily největší ruské skladatele, Čajkovského a Rimského-Korsakova, k vytvoření skvělých oper na toto thema — Barevný kreslený film, který nyní sovětští filmoví umělci podle Ostrovského „jarní pohádky" natočili dobře zachovává smysl jeho hry. I ve filmu ožívá myšlenka, kterou Ostrovskij svou hrou sledoval. Stejně tak se podařilo využít folkloristického bohatství, jemuž dal Ostrovskij ve své hře plně zaznít - lidových tanců, zvyků a tradic. Navíc v tomto výpravném filmu bylo využito hudby, především arii z opery „Sněhurka" od Rimského-Korsakova. Tato hudba charakterisuje postavy a dokresluje děj kresleného filmu. Filmový přehled 42/1953

Viete, ako si deti budujú odpor k niečomu, čo ani nevideli ? Tak si pozrite tento film a garantujem vám, že vaše deti v dospelom veku budú vlkov nenávidieť .... Vianočný animák s podpriemerným príbehom a poslabšou grafikou .

Po klidné, zvolna se rozvíjející exposici (úvodní části) hry, odpovídající poklidnému způsobu života ruského venkova v druhé polovině minulého století, odehraje se před očima diváka dramatický úsek rodinného života bohatého venkovského kupce, jednoho z mnohých, které A. N. Ostrovský z vlastní životní zkušenosti dokonale poznal a v četných hrách pravdivě a s neobyčejnou uměleckou silou zobrazil. Omezenost duševního rozhledu, téměř středověký názor na ženu, panovačnost vůči lidem, sociálně na svém chlebodárci závislým, útěk před nudou a tíživou nečinností do opilství, tak autor charakterisuje Kuroslepova, „vládce" domu, kterého žena s příručím klamou a okrádají. Z tohoto prostředí prchá Kuroslepovova dcera Paraša, jejíž vzácný charakter a mladistvý životní elán není dosud rodinnými poměry narušen a která má stale pevnou vůli prožit užitečný život po boku milovaného muže. Této postavě vložil Ostrovský do úst mnoho ze svých pokrokových názorů na úlohu ženy ve společnosti, stejně jako přiručímu Gavrilovi, který rovněž chápe neradostný úděl žen, jejichž život kolem sebe pozoruje. Ostrovskému se však ve hře podařilo vykreslit nejen prostředí Kuroslepovova domu. Městský hejtman Gradobojev, omezený, kořistnický představitel moci v městě, nebo bohatý Chlynov, zahánějící nudu nejvýstřednějšími druhy zábavy, výstižně doplňují barvitý obraz života a mravů provinčního města své doby. — Soubor leningradského Státního akademického divadla A. S. Puškina, jejž známe ze zfilmovaného divadelního představení „Živé mrtvoly", hraje „Horoucí srdce" opět mistrovským způsobem, takže zhlédnutí filmu přináší milovníkům dobrého divadla hluboký zážitek. Filmový přehled 42/1953

Po krátkém filmu „Puškinovy oslavy", natočeném u příležitostí oslav 150. výročí narození velkého ruského básníka, přišly před časem do našich kin dva krátké filmy, které se zevrubně zabývají pobytém a tvorbou A. S. Puškina v Michajlovském a v Petrohradě („Puškin v Michajlovském", „Puškin v Petrohradě"). Nyní mají naši diváci možnost spatřit další film, věnovaný tentokrát vztahům Puškina k jeho rodišti — Moskvě. Sled záběrů autentických míst, kde se Puškin narodil, trávil své dětství, navštěvoval přátele a četl jim své verše, spolu s fotografiemi dokumentů o jeho zálibách, prvních básnických a kreslířských pokusech, zápolení s carskou censurou, jakož i o jeho sňatku s N. N. Gončarovovou, vytváří zajímavý film, doplňující naše znalosti o životě a tvůrčí dráze velkého básníka, jehož statečný život i dílo se těší v Sovětském svazu i celém kulturním světě nesmírné oblibě. Snímek má výstižný komentář, využívající hojnou měrou bohatství Puškinových veršů a příkladně tlumočený Jiřím Dohnalem. Filmový přehled 41/1953