SamVimes

Robyn "Rob" Brooks (Zoë Kravitz) je velká hudební fanynka, vlastní nepříliš úspěšný obchod s deskami a teď se musí srovnat s tím, že se v jejím okolí znovu objevil bývalý přítel, který jí zlomil srdce. V knižní, filmové i seriálové podobě vždycky bylo významnou součástí High Fidelity žebříčkování, ať už šlo o písničky, popkulturu nebo vztahy. A tak se jen hodí, když první řadu High Fidelity pomocí žebříčků i zrecenzuji.

Top 5 důvodů, proč High Fidelity zkusit:

1. Máte rádi film nebo knihu a klidně byste si Všechny moje lásky pustili v další verzi.
2. Máte rádi Zoë Kravitz.
3. Máte slabost pro příběhy, které se nějakým způsobem točí kolem hudby.
4. Dali byste si nějaký oddechový vztahový seriál, ale nechcete sitcom.
5. Baví vás žebříčky všeho možného.

Top 3 důvody, proč raději ne:

1. Máte Všechny moje lásky zafixované s Johnem Cusackem a nestojíte o ženskou verzi jeho postavy.
2. Nemáte rádi Zoë Kravitz.
3. Máte ostře vyhraněný hudební vkus, který není kompatibilní s popem, rockem a alternativou, které mají rády postavy seriálu.

Top 7 věcí, které se na první řadě povedly:

1. Sympatická, uvěřitelně nedokonalá a skvěle zahraná hlavní hrdinka Robyn, které budete fandit v jejím vztahovém tápání.
2. Fungující boření čtvrté stěny, když Rob divákům něco vypráví nebo komentuje.
3. Hravost ve formě vyprávění, např. hned v první epizodě je pět kratičkých povídek rámovaných vyprávěním o hrdinčiných top pěti milostných zklamáních (což si můžete pamatovat i z filmu), rozhodně to ale není vše.
4. Dospělý, příjemně přirozený přístup k použitému jazyku postav a k nahotě. V seriálu se nemluví cenzurovaně, ani se to se sprostými slovy nepřehání, stejně tak se kamera nebojí nahoty, ale ani se v ní voyeuristicky nevyžívá.
5. Svižné tempo podpořené přibližně půlhodinovou stopáží epizod.
6. Atraktivní prostředí obchodu s deskami.
7. Pohodová, ale místy i hořkosladká nálada.

Top 3 věcí, které se zas tak moc nepovedly:

1. Vymezující se žebříčkování tak, jak ho v seriálu vidíme, zákonitě balancuje na hraně pozérství. A občas přes ni přepadne.
…s čímž souvisí i další bod:
2. Hercům se ne úplně vždy podaří dostatečně přesvědčivě podat zapálené nadšení svých postav, např. když kážou o albech, jež každý musí znát. A pak to šustí papírem.
3. Da'Vine Joy Randolph v jedné z vedlejších rolí by měla být vtipná, bohužel je ale většinou spíš otravná.

Top 3 důvody, proč vyhlížet (zatím nepotvrzenou) druhou řadu:

1. Tvůrci slibují další formálně zajímavé epizody i vhled do hlav dalších postav.
2. Co bude dál s Robyniným obchodem v době, kdy už skoro nikdo není zvyklý za hudbu platit?
… a hlavně:
3. Rozšíří Rob svůj seznam zlomenin srdečního svalu o další body nebo to konečně klapne?

Původně vyšlo na TV Zone: http://serial.tvzone.cz/high-fidelity-tv/recenze/

Adaptace kultovního románu Dobrá znamení vzešlého ze spolupráce dvou legend fantasy žánru, Terryho Pratchetta a Neila Gaimana, se v různých podobách neúspěšně chystala už roky, svého času ji plánoval i Terry Gilliam. U příprav aktuálního projektu (minisérie pro BBC) ještě byli oba autoři, ovšem Terry již trpěl postupující Alzheimerovou chorobou a když prosil Neila, aby na adaptaci případně dohlédnul, nakonec z toho bohužel bylo jeho poslední přání. A tak Gaiman, místo aby zaujal pouze obvyklou producentskou pozici, napsal scénáře všech epizod, osobně obsadil několik hlavních rolí a řídil každý krok celé produkce jako showrunner.

Svět se zdánlivě neodvratně blíží ke svému konci, armády nebes i pekel se šikují k poslední bitvě a uprostřed tohoto víru událostí je chyceno jedno nepravděpodobné přátelství anděla a démona. Azirafal (Michael Sheen) i Crowley (David Tennant) na Zemi až příliš zpohodlněli a apokalypsa se jim jaksi nehodí do krámu, protože ať už by vyhrála kterákoliv strana, znamenalo by to konec malých antikvariátů, palačinkáren i svébytných hospůdek. Kromě této dvojice potkáváme ještě spoustu dalších rozkošně napsaných postav včetně malého antikrista a jeho kamarádů, řádu satanistických sester, ženy s knihou pravdivých předpovědí budoucnosti nebo lovce čarodějnic.

Pratchettův styl (a částečně i Gaimanův) je na první pohled pevně ukotven v literární formě a je obtížně převeditelný do jiného média, aniž by výsledek šustil papírem. Ve větší či menší míře je to vidět na starších filmech i adaptacích pro divadlo. Jenže Dobrá znamení skončila v těch nejlepších možných rukou – v rukou jednoho ze spoluautorů, který dobře ví co a proč funguje v knížce a jak by to mohlo fungovat v její adaptaci. Zároveň Neil celou dobu pracoval s Terryho stínem nahlížejícím přes rameno a když už by málem udělal zbytečný kompromis a nechal vyškrtnout nějakou hezkou scénu (flashback s čarodějkou Agnes k tomu měl blízko), napadlo ho co by na to tak řekl Terry, který v jednání s kravaťáky nikdy neměl moc trpělivosti, a kompromis se nekonal. Nejhůře převeditelné části knihy byly pasáže psané čistě z vypravěčského nadhledu, přitom se v nich ale skrývá tolik vynikajících momentů a vtipů. Seriálu se to podařilo vyřešit voice-overem Boha s hlasem Frances McDormand a funguje to perfektně.

Minisérie je věrnou adaptací, ale ne doslovnou. Něco se samozřejmě nevešlo, něco bylo redukováno jen na malé odkazy jako třeba Elvis nebo cédéčka Queen v autě. Čtenáři knihy si tohle všechno samozřejmě užijí víc, ale celkově jsou Dobrá znamení přístupná všem, ztrácet v nich nebude ani divák neznalý původního románu. Z devadesátých let předlohy se seriál posouvá do současnosti, čili se stejně jako kniha odehrává v době svého vydání. Retro zasazení by tady bylo zbytečné a motivy Dobrých znamení jsou ostatně stejně aktuální teď jako tehdy.

Někde se zkracovalo, jinde se ale zase přidávalo, mimo jiné i proto, že příběh v šesti epizodách je zkrátka potřeba gradovat trochu jinak než román. A proto, že není žádoucí aby na delší dobu zmizely ze scény dvě hlavní postavy. A tak jsou v seriálu navíc například další andělé v čele s Gabrielem (Hamm), které si Gaiman vypůjčil z nápadů pro případné pokračování původní knihy, o němž se o několik let dříve s Pratchettem začali bavit. A ve třetí epizodě přibyl vynikající průřez Azirafalovým a Crowleyho vztahem v průběhu dějin a zásadních biblických událostí.

Asi nejočividnější změnou je posunutí anděla a démona více do popředí, oproti Adamovi s kamarády, Anatémě nebo čtyřem jezdcům. Dává to smysl, Azirafal s Crowleym jsou nejatraktivnější postavy příběhu a i díky svým představitelům snadno zastiňují všechny ostatní. Oba herce obsadil přímo Gaiman, bez castingu, a oba jsou se svými lahůdkovými hereckými projevy trefami do černého. Jak Sheen a jeho uhlazený, mírně upjatý a zdánlivě bázlivý anděl skrývající pořádný kus odvahy, tak Tennant a jeho stylový padlý anděl s cynickou slupkou. A právě tohle přátelství je tlukoucím srdcem seriálu. Tím spíš v době, kdy se silné citové vztahy ve fikci omezují převážně jen na ty romantické.

Značná část tvůrčího týmu se rekrutuje z Gaimanových přátel anebo fanoušků, kromě již zmiňovaných třeba ještě Tori Amos, která nazpívala závěrečnou písničku A Nightingale Sang in Berkeley Square, Jon Hamm, jehož casting vypadal tak, že na Gaimanovu nabídku, jestli nechce hrát v Dobrých znameních, obratem poslal jednoslovnou odpověď: "Ano", nebo Nina Sosanya (sestra Mary), která byla velkou fanynkou předlohy. Takže spoustě zúčastněných ani nebylo příliš potřeba vysvětlovat o jaký tón se mají snažit, ale už dopředu měli docela přesnou představu. A bezchybně trefují onu zdánlivě naprosto seriózní hereckou polohu, která jen umocňuje komediální efekt dialogů.

Minisérie drží velmi hezky pohromadě, až má opravdu blízko k šestihodinovému filmu, za což si rozhodně zaslouží pochvalu i Douglas Mackinnon (Doctor Who, Sherlock), který režíroval všech šest epizod. Díky spolu-produkujícímu Amazonu měl projekt štědrý rozpočet a může se chlubit velice slušnými triky a výpravou. Obzvlášť vyčnívají fantastické kostýmy, v. současnosti i v rozličných historických etapách. A celý seriál doprovází vynikající soundtrack, kde nechybí ani poctivá dávka obligátních Queen. Pokud bych měl něco vytknout, tak snad jen linka mladého Adama Younga a jeho kamarádů byla v druhé polovině přeci jen příliš rychlá a zasloužila by si pár scén navíc.

Dobrá znamení zpracovávají a komentují spoustu témat, velkých i malých, od náboženství a mýtů až po dopravu v Londýně a péči o květiny. Především je to ale příběh o přátelství a o lidskosti v kulisách konce světa. Vyprávěný s typickým pratchettovským humorem a „kousavým humanismem“ a s obrovskou kadencí citovatelných hlášek. Tahle dlouho očekávaná adaptace se zkrátka povedla prakticky nejlépe, jak mohla.

Původně vyšlo na TV Zone: http://serial.tvzone.cz/good-omens/recenze/

Vladimír Mišík patří mezi nejvýznamnější postavy české rockové hudby, stál u zrodu kapel Blue Effect nebo ETC… a má na svědomí hity jako Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma („Večernice“). Teď mu k sedmdesátým narozeninám nadělila režisérka Jitka Němcová celovečerní dokument.

Nechte zpívat Mišíka nejde cestou klasického životopisného dokumentu. Spíš než jako encyklopedické heslo muzikanta se snaží Mišíka postihnout celkově jako osobnost, místy třeba i emotivně a poeticky na úkor objemu informací. Nechybí samozřejmě ty nejdůležitější události – začátky s Blue Effect, spolupráce s básníkem Josefem Kainarem nebo dvouletý zákaz činnosti a s ním spojený, mnohokrát přemalovávaný nápis „nechte zpívat Mišíka“, ze kterého si film bere název. Hodně prostoru je ale věnováno Mišíkově rodině a především pátrání po jeho otci, americkém vojákovi, jenž v roce 1945 pomáhal osvobozovat Československo. Mišík si téměř celý život myslel, že otec padl v Koreji (jak mu řekla maminka), až během natáčení se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. A jsou z toho ty nejemotivnější scény filmu.

Fanoušci z řad českých astronomů po Mišíkovi pojmenovali malé kosmické těleso, což Jitku Němcovou inspirovalo k zasazení některých scén na doslovnou Mišíkovu planetku postavenou v ateliéru. Ve výsledku se skutečně jedná o příjemné a zábavné oživení (snad jen ta slepice je už vyloženě bizarní). Dokument má široký záběr, střídají se scény s Mišíkovým vzpomínáním či historkami, promluvy jeho kolegů muzikantů (včetně nedávno zesnulého Radima Hladíka), hledání otce, archivní záběry i hrané scény. Film je díky tomu pestrý a nezačne tak nudit ani vlažnějšího fanouška, na druhou stranu je ale trochu roztěkaný.

Snad jediným vyloženě slabým momentem je scéna, kde Mišík vypráví jak se „přenáší“ na svou planetku. Mělo to zřejmě dokreslovat poetiku filmu, působí to ale uměle a redukuje to reálnou osobnost spíš na herce hrajícího sebe sama a recitujícího věty ze scénáře. Naštěstí je to jen ojedinělý případ. Významnou roli pochopitelně hraje i hudba, ať už v podobě podkladu nebo úryvků z živých vystoupení či klipů. Zazní ty nejznámější hity, ale i skladby méně známé a neméně kvalitní a dokonce jedna zbrusu nová, s níž se podíváme do nahrávacího studia.

Nechte zpívat Mišíka je dostatečně zajímavý a zábavný dokument a Vláďa Mišík je natolik charismatický vypravěč, aby film mohl bavit i diváky, kteří znají jen jeden dva jeho hity. A i když se skalní fanoušci o jeho hudební kariéře nedozví mnoho nového (tam bych doporučoval spíš vybrané díly dokumentárního seriálu Bigbít), pořád je to pro ně prakticky povinnost.

Původně vyšlo na MovieZone: http://film.moviezone.cz/nechte-zpivat-misika/recenze/