cattcobain

Gotická óda na superhrdiny. Dokonalost.

Po zhlédnutí tohoto snímku a přečtení několika místních komentářů k němu mě napadá jediné - Jak TOHLE někdo může přirovnávat k pornu? Viděli jste vůbec někdy nějaké porno? Film se nesnaží být perverzní ani kontroverzní. Jen naturalisticky vypráví o všech těch tenkých hranicích a o tom, jak destruktivní vztahy umí být. Jeden můj oblíbený filmový tvůrce kdysi řekl, že teprve až lidé přestanou k filmu přistupovat jako ke knize, dokážou ocenit jeho kouzlo. A ona opravdu není potřeba, aby byl film ucelený, čitelný a s dechberoucí a komplikovanou zápletkou, aby mohl být dobrý. U Love to platí dvojnásob.

"Jsem profesionální snílek." - Skvělý náhled do designového podhoubí.

Strhující a surové. Místy mi snímek připomínal atmosféru severských filmů. Jednoznačně můj nejlepší kinematografický zážitek letošního roku.

S každým zhlédnutím je mi ten film bližší a bližší... - "Chlapi si myslí, že je doplňuju, že se mnou ožijou. Zatímco já jsem úplně rozesraná a sama hledám klid mysli."

"To see the world, things dangerous to come to, to see behind walls to draw closer, to find each other and to feel. That is the purpose of Life." - Jestli mi nějaký film někdy dokázal dát chuť do života, tak tohle je on.

Nepamatuju si, kdy jsem měla naposledy takto smíšené filmové pocity. Je zvláštní, že moje dojmy jsou přesně opačné, než u většiny autorů ostatních místních komentářů - první polovina, která se vesměs líbila, mi lezla na nervy natolik, že jsem uvažovala o opuštění kinosálu. Dobře, že jsem tak neučinila, ta druhá, ponurejší část byla přesně něco pro mě. --- Snímek jsem musela vidět dvakrát a po poměrně dlouhém časovém odstupu od sebe. Se vší otevřeností, s duší malého dítěte. Vyplatilo se, mám pocit, že jsem jej dokázala ocenit mnohem více. Je to prostě Gondry. Mnou milovaný Věčný svit neposkvrněné mysli jsem musela vidět několikrát, aby se mi dostal pořádně pod kůži. Podobně to bude zřejmě i s Pěnou dní.

Život, jaký je. Bez příkras, bez jistot, bez hollywoodských konců. Dlouhé záběry do bezmocných tváří hrdinů nás zvou přímo do morku jejich kostí a najednou máme pocit, že to všechno prožíváme s nimi. Stačí se nadechnout a nechat se zahalit závojem opravdovosti příběhu, v němž cesty stále mění svůj směr.

Tyhle střípky příběhu rozhodně vyžadují dobrou paměť a ani na chvilku nenechají mozkové závity vydechnout. Ale tomu, kdo je dovede poskládat, slibují nezapomenutelný filmový zážitek. "The Earth turned to bring us closer.."

Pokud bych měla Laurence Anyways hodnotit pouze po vizuální stránce, mé artové srdce by bez výhrad zaplesalo blahem. To, že Xavier je vizuálním virtuosem, je již všeobecně známé. Ale ačkoli často dávám přednost uměleckému prožitku před vším ostatním, tady jsem nemohla. Bylo to dlouhé. Chvílemi jsem měla až strach, že to nikdy neskončí. Navíc je dle mého názoru škoda, že postava Laurence nebyla více rozpracovaná, vývoj jeho partnerky jej absolutně zastínil. Mrzí mě, že nemohu dát vyšší hodnocení, ale ve srovnání s Dolanovými předešlými díly jsem se u tohohle opravdu nudila.