Steffa.

Chápu místní hodnocení, nicméně v jednom se musím filmu zastat. I když se to může zdát tuctové a můžete to vidět v mnohých filmech, vztah dvou mladých lidí je tu krásně vykreslen. Krásy i bolesti lásky. Snaha neomezovat druhého v jeho snech, ale současně s tím i bolest z toho, že nás opouští. Neustálým přemýšlením a plánováním je možné si zkazit i chvilky, jež tráví spolu a mohli by být šťastni, kdyby stále jen nepohlíželi do budoucnosti. Zdá se to však být těžké, možná až nemožné. Knížka je oproti tomu v mnohém strohá a až příliš jednoduchá.

Tento film je pro mě jedním z těch, které kvůli obsahu považuji částečně za nehodnotitelné. Vzhledem k tomu, že jsem ho ale přeci jen zhlédla, pokusím se o komentář, který by vysvětlil mé konečné hodnocení. V prvním díle jsem velice postrádala nějaký náhled do psychiky hlavní hrdinky. Na to, co prožívala, působila naprosto ploše, bez jakékoli hloubky. Jako by s ní to, co dělá, ani nehnulo. Druhý díl je v tomto směru lepší. Je v něm vidět zoufalství ženy, jež se snaží se svou poruchou bojovat, avšak neúspěšně. Herecký výkon Charlotte Gainsbourg byl velmi dobrý, ačkoli z mého pohledu dost klesla, když se z bývalé představitelky Jany Eyrové stala hlavní hrdinkou Nymfomanky. Měla jsem dojem, že v dnešní době, ve které neexistuje snad žádné tabu, už nemůže člověka nic šokovat. Tento film mě však šokoval svou otevřeností k tématu Nymfomanie, kterou hrdinka nebyla schopna zvládnout až do té míry, že začala vyhledávat sadistické praktiky, jimiž snad chtěla ulevit své posedlé mysli, ale které ji naopak uvrhly do mnohem většího "pekla". Ať dělala co dělala, nebyla schopna se posedlosti sexem zbavit. Pokud bych měla hodnotit zpracování zvoleného tématu, není mu snad co vytknout, když se však zamyslím nad tím, jaký smysl má tento film pro lidstvo, co dobrého a povznášejícího mu přinesl, nic mne nenapadá. Nevidím v tomto filmu nic, co by člověka něčím obohatilo, nebo učinilo jeho život lepším. To jen takový malý dodatek k zamyšlení pro ty, kteří nad morálkou ještě úplně nezlomili hůl...

Příběh, který má duši. Co je správné? Ohlížet se za hlasem morálky..nebo za hlasem svého srdce? Je správné vzdát se všeho a být nešťastný jen proto, že by naše rozhodnutí nemuselo být z morálního hlediska vhodné? Nebo všechny předsudky hodit za hlavu a poddat se citu, který je tak silný, že ho již nemůžeme přehlížet? Inu, co dělat.. Film vás přenese do roku 1939, do Anglie, která je právě ničena válkou. Při bombardování, ve kterém Maurice málem zahyne, složí Sára přísahu, že vztah ukončí, pokud se jejímu milovanému opět vrátí život. Násilné odloučení ale ničí oba dva. Po dvou letech se opět setkávají a jejich vášeň vzplane nanovo. Tentokrát se již na nic neohlížejí a jdou za svou láskou. Zdá se však, že ani to, co jsme považovali za věčné, nemusí mít šanci věčným se stát..

Pokud jste stejně jako já četli slavný román od Oscara Wilda, museli jste být tímto zpracováním doslova pohoršeni. Nejen, že Dorianova podoba ani trošku nepřipomíná popis knižní, ale i samotný fakt, že slavný obraz „věčného mládí“ byl namalován na skále u moře a blonďatý Dorian je oblečen v plavkách svědčí o tom, že autor si s vystihnutím předlohy hlavu opravdu nelámal. Myslím, že po tomto úvodu už vás ani moc nepřekvapí, že slavný malíř Basil se v tomto filmu stává ženou a pro dovršení celé této „komedie“ se na konci vdává za Harryho Wottona. Kdybychom ovšem pominuli celý tento nesmyslný děj, musím podotknout, že ani herecké výkony nebyly nijak oslnivé a prostředí, ve kterém byl film natočen se také vůbec nehodil. Film na mě působil jako pořádná slátanina.