Omnibus

Zatraceně temným retro-prequelem k Matrixu se vydáte po svých vlastních stopách, až na dno ztracené duše. Nebo jen zapomenuté? (Bylo mi povědomé to sklepení s akvárii – jako bych tam už někdy byl.) Je to divné. Slunce se někam ztratilo. Bloudím tímhle zšeřelým městem (a filmovou databází) už mnoho týdnů, "jsem vzhůru celou věčnost, ale noc dosud neskončila." Asi bych taky potřeboval „vyladit“. A hodinky s dvacetičtyřhodinovým cifrerníkem, abych nemusel pořád řešit, jestli je právě AM či PM. Taky listuju svým deníčkem, ale jsou tam jen samé bílé listy. Ovšem tu barovou zpěvačku, Murdochovu manželku Emmu (již brzy Annu), tu si pamatuju! Kdysi dávno jsem ji totiž tajně miloval. A vzadu ve skladišti za restaurací Fat Moe jsem ji šmíroval, když vložila desku do gramofonu, při hudbě nacvičovala baletní krůčky a nakonec se z těch baletních šatů převlékala. Věděla, že ji šmíruju, ale stejně mi dovolila, abych na okamžik zahlédl její nahé tělo. Bylo nám oběma čtrnáct roků... Na tu chvíli si vzpomínám jasně a zřetelně, i po třech desítkách let. Pořád jsem to přece já! (Jsem?)        Pane Alexi Proyasi, vaše Vrána mi kdysi úplně rozklovala duši, ale teď, v Dark City, teď jste mě vážně vyladil! A kdybyste si odpustil ten finální telepatický pingpong, a film skončil po slovech doktora Schrebera: „Přijdeme na to Johne. Možná, že jednoho dne pro tebe budu pracovat“, bylo by to vyladění stoprocentní. Takhle jen za 90%.

Příběh šustící hromadami stodolarových bankovek, tanec kuličky osudu ozářený stovkami obrovských neonů Las Vegas, hra náhody s lidskými životy roztočenými uvnitř rulety. A když se kulička zastaví na dvojité nule, vyhrajete maximum – placený zabiják vás střelí do zad. A druhou kulku, ránu jistoty, pak koupíte mezi oči. Ti šťastnější gauneři skončí „jen“ ve vězení. Bůh mamonu stvořil hazardní hry. Bůh mafiánských filmů Martin Scorsese (který trůní na mafiánském Olympu spolu s Francisem Fordem Coppolou) stvořil Casino.

Film byl zkonzumován, prošel oční sítnicí do hlavy, ale brzy změnil směr a místo do mozku zamířil přes hltan až do zažívacího traktu a odtud... To vše bez nějakých vážnějších následků. Kromě chvilkového pálení žáhy a zasvědění rekta žádné další škody nenapáchal a bude v poklidu brzy zapomenut. Samozřejmě, ten pošahaný chirurg byl výstavní kousek, hnusácký pošuk z TOP10 úchylů psychiatrické encyklopedie, ale ani jedna z obětí mě citově nezaháčkovala (natož aby mě k sobě přišila), takže jsem zůstal nad věcí, nepřišitej. Naštěstí. A mimochodem, napsal bych, že scénář stál za hovno, ale to by byl lacinej fórek. I když je to tak.

Film stejně zamlklý, chladný a nepřístupný jako Forrest Bondurant, do jehož hlavy jsem neviděl (a řekl bych, že nejen já), s chybějící větší dramatičností děje (pravda, limitovaným knižní předlohou) a IMHO s pokaženou finální, zbytečně hollywoodsky afektovanou přestřelkou. Je mi líto, ale od osvědčeného tandemu Hillcoat - Cave jsem po špičkově zaprášeném a bezútěšném Proposition očekával sakra víc.

Good (yellow) idea! Jak ochránit své s láskou, leč přísně vychovávané děti před hrůzami světa „tam venku“, za zdmi našich domovů, před krvelačnými nestvůrami číhajícími v lese? Přece natíráním kmenů stromů na žluto... A strašením, samozřejmě. Ale žádné tmářství a manipulace s dětskou myslí nedokáže udržet jejich otázky uvnitř dospělými vytyčených hranic. Nehledě na to, že citům se prostě poručit nedá. Bohužel, cesta do pekla (zde vlastně do ráje, zabydleného pouze hodnými lidmi) bývá dlážděna samými dobrými úmysly. A ani nemusí být lemována výstražnými žlutými praporky – zlo už si cestu najde samo. Ale ta prvotní idea byla pochopitelně chvályhodná. Sám bych se hned přidal a rozdával dětem i dospívajícím ty štětky a kyblíky se žlutou barvou.

Slzy mainstreamu se volně vznášejí ve stavu beztíže a lhostejně, jako vesmír sám, plují příběhem. A to nepředstavitelené ticho, vládnoucí ve vzduchoprázdnu je tak strašidelné, že člověk s úlevou uvítá roj úlomků z rozflákaných satelitů, které zabuší do orbitální stanice, jako nějaké gigantické blockbusterové kladivo. Netušil jsem, že city se dají z diváků tak kvalitně ždímat i ve vesmíru, kde není naprosto žádný tlak a jen nepatrný zlomek gravitace, udržující satelity na oběžné dráze, ale nakonec i z mých očí slzy volně vytékaly, v malých kapkách si pluly stavem beztíže a pomaličku odlétaly do kinosálu. A pokud si náhodou vedete ten morbidní seznam „1000 filmů, které musím vidět, než zemřu“, připište si tam Gravitaci. Na první, druhé a třetí místo! Já osobně zítra poletím do kosmu podruhé a když to přežiju, tak brzy určitě i potřetí. Edit: podruhé v kině už ne na 3D, ale normálně, užil jsem si to taky.

Hlášení letištního rozhlasu: „Upozorňujeme cestující, kteří dostali rozum a chtějí vystoupit z rozjetého vlaku, že jejich soukromé letadlo je již přistaveno na ranveji. Urychlete přestup, dvéře se zavírají! Konec hlášení.“ Náhodou, já se u téhle podrazácké partičky pokeru docela bavil. A to přitom Timberlaka ani Afflecka fakt moc nemusím. Ale tady byl dobrý scénář, postavy se nechovaly nelogicky, ale celkem uvěřitelně, včetně motivací, a i přes absenci výbuchů či stříleček jsem byl zvědavý a napjatý po celý film. A klidně vám v tomhle komentáři posílám tříhvězdičkový voucher (v hodnotě 70%), abyste si taky mohli online vsadit. Přiznávám, beru za vás provizi, ale tak malou, že nestačí ani na školné. Těžký život studenta, no. Richie Furstovi jsem se ani nedivil, že už mu ty blafy ve vysokoškolské menze (aspoň co si já pamatuju ze svých studentských let) lezly krkem a vetřel se na raut k zazobanci. Tak i vy si to v kině užijte. Ale jestli vás tam připraví o vašich posledních 139 korun nebo nedejbože provětráte fotrovi kreditku, nechoďte mi pak na rameno ronit krokodýlí slzy, jo? Mimochodem, když už jsme u těch krokodýlů – v kině v Johannesburgu se Radovan Krejčíř (všimli jste si té podoby s Affleckem?:-)) u téhle scény určitě popadal za hlavu. Podávat svým obětem bidlo? No kde to jsme?!

So sad... Lord of the colors lost his dream. "World's greatest inventor" is coming back to shadow.

Někdo nanáší štětcem barvu na plátno v rámu, jiný maluje příběhy na plátno filmové. Další lidé ten příběh prožívají v kině a někteří z nich pak k tomu napíšou své komentáře. A všichni společně plašíme smrt. Je to přece tak důležité. Žít i po smrti, aspoň ve vzpomínkách jiných lidí. (Vzpomínám si, jak můj syn kdysi u moře udělal bosýma nožičkama stopy v písku a potom zaraženě koukal, jak písek spláchla vlna a všechny jeho stopy smazala. Dnes je mu pět let a nedávno se mě poprvé zeptal, jestli mu někdy umřu. Někdy věřícím lidem tu berličku náboženství šíleně závidím...) Jako nikdy je film k rozjímání, ne pro zábavu (sledovat umírání, to je nuda, že?) Nečekali jste doufám nějaké veselé Klepání na nebeskou bránu. Já tedy ne. Ovšem Jiří Schmitzer, to je pan herec. A taky folkový zpěvák. Jo, já vím, na FILMOVÉ databázi nemají písničky co dělat... Tak tady ji máte: Kaluž. Její závěr: "A je mi padesát a já už se do kaluže skládám, kdy už mě pohltí, je mi těch padesát a já jenom v duchu klidně hádám, kolik mám do smrti...           Teče voda, teče strání a suchý list plave na ní, teče voda, teče strání, sám sebe se ptám, jak ta voda strání pádí, nezastaví ji sto kádí a ten list, co plave na ní, nejsem-li já sám ..."

Dřina. Jen pot a nekonečná dřina... A jeden skromný sen uprostřed krásných kopců (tam si tak vyrazit na víkend, „vyčistit si hlavu“ a zrelaxovat, že?) Jako nůše plná kamení těžký příběh, ze kterého se mi sevřelo srdce. Taky jsem míval své sny, ale už mi se mi zdají nedostupné (dokonce jsem kdysi měl i chalupu na horách, na nádherném místě, ale už nemám). Občas si nepřipadám příliš šťastný. A to mi ještě stále zůstal majetek, za který by bylo celé stádo krav! A Róze a Adamovi by přitom ke štěstí stačila jedna jediná... Tenhle majstrštyk Karla Kachyni mě přinutil k zamyšlení. Děkuji mu za to.