filmfanouch

Ryan Murphy- Úspěšný seriálový tvůrce, scénárista a režisér, který má na kontě seriály jako Glee, American Horror Story, American Crime Story, Feud nebo nedávnou Ratched. Murphy měl ovšem sem tam i příležitost natočit celovečerní film, přičemž naposledy se to stalo v roce 2010 se snímkem Jíst, milovat, milovat, který byl víceméně fajn, Murphy se ale od té doby věnoval především seriálové tvorbě, jehož seriály se dali poznat podle podobného tónu, vypravěčských postupů, práce s vizuálem (především barvami) a faktem, že jakožto homosexuál se ve svých seriálech snaží o propagaci LGBTQ+. Po dekádě tedy Murphy natočil další celovečerák a to tentokrát muzikál The Prom, který vznikl dle stejnojmenného divadelního muzikálu a v hlavních rolí se objeví například Meryl Streep, Nicole Kidman nebo Keegan-Michael Key. Na standardy Ryana Murphyho jde ale ve finále o příliš poklidný muzikálový dýchánek, který ve finále rozhodně nebude řadit mezi nejvýraznější filmy roku. A to je na Ryana Murphyho prostě škoda. Seriál Glee mě nikdy kdovíjak nechytl (některá hudební čísla jsou ovšem opravdu paráda), právě seriály American Horror Story, American Crime Story či Feud ale z Murphyho udělali mého nejoblíbenějšího seriálového tvůrce, jehož antologické seriály fungovali jako někdy napínavá, někdy historický poučná, především ale vždy řemeslně zajímavá a především byli skutečně vtahující. Dalo by se polemizovat nad tím, že Murphy možná někdy šel až přes čáru, právě v tom ale tkvělo jeho kouzlo a třeba právě seriál American Horror Story již dekádu těží z toho, že nadále dokáže překvapovat i přesto, že můžete žít v dojmu, že již máte celý seriál prokouknutý. Možná i proto jsem od The Prom nečekal klasický muzikál a především vidím problém v tom, že bych velmi snadno uvěřil tomu, že tenhle film vlastně Murphy nedělal. V muzikálových škatulkách je totiž vlastně až příliš obyčejný. Některým číslům nechybí živelná taneční choreografie, některé písně zase mají skutečně chytlavý text. Ve finále ale žádná píseň jednoduše v hlavě neutkví a nepomůže ani to, že Meryl Streep nebo Nicole Kidman již mají s filmovým muzikálem své zkušenosti (Moulin Rouge, Mamma Mia) a své schopné hlasivky od té doby neztratili. Ani oni dvě a celkově velmi solidní casting (debutující Jo Ellen Pelman v sobě nemá určitě má), který čítá i Keegana-Michaela Keye v pro něj velmi netradiční poloze, klasicky nevýraznou Kerry Washington nebo až příliš výrazného Jamese Cordena nezachrání fakt, že je tenhle muzikál vlastně velmi snadno zapomenutelná záležitost a víceméně praštěná věc až trochu příliš. Dává ovšem smysl, proč právě tento muzikál tolik sedl Murphymu. Muzikál totiž pojednává o Coming outu a Murphy, který si tak kdysi prošel stejnou věcí tak tohle téma dokáže věrohodně zpracovat do filmové podoby. Díky faktu, že si najmul schopného kameramana Matthewa Libatiquea navíc tento film vypadá krásně, opět se tu neskutečně vyhrává s barvami a je to dost možná nejpestřejší film roku. To samotné ale ve finále stejně nestačí. Ve finále je jedno jestli si Libatique vyhrává s pozadím, nasvícením nebo kamerovými průlety, když ve vás stejně neprobudí pocit, že koukáte na muzikálovou filmovou událost roku. Nebo alespoň muzikál, který byste byli ochotni zkouknout kdykoliv znova. Na to je možná až příliš dlouhý (délka lehce přes 2 hodiny působí jako věčnost) a především mu víceméně po první velmi zábavné půlce (úvodní číslo naláká solidně) dojde dech. Tenhle muzikál navíc nemá kdovíjak zajímavé charaktery a těch postav je navíc možná tak moc, že jich je až příliš. A především vám snad skutečně krom první písně žádná neutkví v hlavě, což beru jako hlavní problém. Má to solidní vizuální stránku, choreografie je fajn, herci se snaží. Jenomže to celé je dohromady tak přepálené, že to nefunguje dohromady a především ten film nemá kdovíjak pamětihodné písně a ve finále ani samotné hudební pasáže. Chvílemi je to skutečně potěšujícím způsobem praštěné, ve finále je ale tenhle muzikál možná až příliš ukázněný a skutečně se na něj snadno zapomene. Netflix a HBO Max (Let Them All Talk) v jednom týdnu nasadili oba jeden film s Meryl Streep, HBO Max v tomhle ohledu vyhrálo a přesto tenhle muzikál bude pravděpodobně na Netflixu větší hit než Mank. To je prostě v prd...!

Režisér Steven Soderbergh je filmař, který si prošel velmi zajímavou kariéru. Stojí za snímky jako je trilogie Dannyho parťáků, Erin Brockovich, Traffic: Nadvláda gangu (za tento snímek obdržel Oscara za nejlepší režii) nebo Bez kalhot a ve své kariéře přeskakuje mezi mainstreamovou produkcí a nezávislými filmy, kdy se navíc pokouší výrazně experimentovat. Nejenom, že pracoval s interaktivními projekty ale své filmy začal natáčet na iPhone, protože je dle svých slov s obrazovou a zvukovou stránkou, kterou je iPhone schopný pořídit tak spokojený, že už nepotřebuje normální filmovou kamerou a jeho filmy jsou tak nyní skutečně točené na jeho mobil. Osobně jsem s technikou stránkou posledních Soderberghových filmů problém neměl a vyloženě mí chvíli vrtalo hlavou, že jsou ty jeho filmy skutečně točené na telefon, protože bych to jednoduše nepoznal. Po Bez kalhot ovšem došlo na projekty Vedlejší účinky a Liberace! a následně si dal Soderbergh pauzu, kterou ukončil až v roce 2017 snímkem Loganovy parťáci. A osobně jsem od té doby žil v tom, že je ten starý dobrý Soderbergh mrtvý, což ve mně utvrzoval i fakt, že mi ani jeho další filmy nesedli. A proto rád říkám, že je Nechte je všechny mluvit AKA Let Them All Talk filmařsky nejuhlazenější a nejvyspělejší právě od Bez kalhot. Je to ale celé zároveň trochu složitější, protože Let Them All Talk není filmem pro každého a především není filmem pro lidi, který čas strávený sledováním konverzaček, kde se na první pohled vlastně nic neděje berou jako naprostou ztrátou času. Let Them All Talk je nezávislárna, která navíc vznikla velice unikátním způsobem- Film má sice scénář scenáristické debutantky Deborah Eisenbergové, většina replik je čistá improvizace hereckých aktérů. Sodebergh při použití svého iPhonu navíc použil přirozené světlo a nový Soderbergh je tak v mnoha ohledech unikátní. A rozhodně ne nezajímavý. Let Them All Talk není velkolepá filmová událost, ale komorním dramatem o mezilidských vztazích, které funguje především díky svému obsazení. Skvělá Meryl Streep, kterou solidně doplňují Candice Bergen a Dianne Wiest, solidní Lucas Hedges a velmi fajn Gemma Chan. Celé mi to vlastně celou dobu evokovalo nádech, který je cítit z filmů Woodyho Allena. Ovšem nemyslím tím Woodyho Allena z posledních let, který se neustále točí v kruhu, myslím toho tehdy mladého a perspektivního Woodyho Allena, který tehdy skutečně tvořil klenoty jako Annie Hallová nebo Manhattan. Soderbergh pro natáčení pronajal skutečnou loď a loď Queen Mary 2 je tak přitažlivým prostředím, že se jen tak neokouká. I díky tomu, že se to celé odehrává v překrásném prostředí se tak dost fajn doplňuje vizuální stránka s velmi funkčními improvizačními dialogy. Je to do jisté míry velmi zajímavý filmařský experiment, který do jisté míry připomíná divadelní inscenaci..... ale zároveň skutečně působí filmově a je filmový! Nový Soderbergh se ale mohl především skutečně rozpadnout pod rukami bez solidního castingu, který má navíc pod čepici a je ze sebe schopen vymlátit ty slušně fungující dialogy. Někdy je sice poznat, že jde o improvizaci a že by možná leckterý dramaturg křenil zuby, především ale zrovna Meryl Streep improvizuje náramně. Dá se tomu vytknout, že celá dějová kostra probíhá až velmi klidně, chybí tomu nějaké přetočení příběhu o 180 stupňů a ve finále ten film hodně křečovitě přece jen tančí na tenkém ledu při přeskakování mezi komediálními a dramatickými motivy, přičemž samotný závěr vyloženě nefunguje jako ta pravá tečka. Pořád je to ale skutečně nejlepší Soderbergh od roku 2012 Soderbergh si jako režisér, kameraman a střihač ten film pohlídal jak nejvíce mohl a jak ho šlo v podmínkách, které navíc hodně sázeli na taktiku improvizace jen zvládnout. Soderbergh se nadále snaží experimentovat a v tomhle případě stojí výsledek určitě za vidění. Vizuální stránku si pohlídal, Thomas Newman dodal vhodný soundtrack a herci skutečně parádně improvizují a předvádí solidní herecké výkony. Na Soderberghovi se jednoduše musí ocenit, že se skutečně nerozhodl pro důchod a své nadcházející roky ve filmové branži se pokouší okořenit různými experimenty, které ve finále končí různě. Zrovna tenhle film ale patří do těch lepších Soderberghových experimentů a je to nejlepší ´´ Allenovka´´ za posledních 10 let. Neberte to!

Mandalorian- Chapter 15: Abych se ve svých rozborech nejnovějších dílů Mandaloriana pořád jenom neopakoval, rozhodl jsem se začít s menší faktorem ohledně toho, že tento seriál pochopitelně nemusí sednout každému. Ohledně kvalit akčních scén, vývoje postav a a funkčnosti jednotlivých epizod samo sebou fungují subjektivní pohledy a lidé mají právo říct, že se jim Mandalorian nelíbí. Jenomže osobně nechápu výtky, které směřují vůči tomu, že seriál údajně nemá děj, zajímavé postavy nebo povedené akční sekvence. Za mě pořád platí, že hlavním tématem seriálu je budování vztahu mezi otcem a synem a tuto linku se dle mého názoru tlačí nadále vést naprosto výborně (dokazuje to i závěrečná scéna této epizody, která vás definitivně utvrdí v tom, že je Din Djarin neskutečnej božan!). Ohledně postav se dá sice polemizovat nad tím, že jich seriál vystřídá hodně a kromě Dina Djarina a jeho mini parťáka se nikdo zas tak moc nezdrží, osobně ale obdivuju, že se seriál k postavám vrací a propracovává je (o tom ostatně za chvíli). A co se týče akčních scén..... kdo akční sekvenci v Mandalorianovi označí za špatné, jednoduše si prostě zaslouží jednosměrný lístek na festival filmů Uwe Bolla! Tak a teď tedy k samotné epizodě- Tuto epizodu napsal a zrežíroval Rick Famuyiwa, který má již se seriálem své zkušenosti a natočil Chapter 2 a Chapter 6. Tyhle epizody osobně řadím mezi ty slabší (šestou epizodu dokonce označuji za vůbec nejslabší) a přesto jsem si je hodně užil. Nutné si ale uvědomit, že epizody Mandaloriana se dělí na dvě zásadní poloviny- Jedna půlka děj posouvá raketovým krokem a ta druhá tak trochu méně. Ohledně Chapter 2 a Chapter 6 šlo právě o filmy, které to dělali tak trochu méně, ohledně 2. série ale naštěstí nadále platí, že působí více filmově a uceleně a vzhledem k faktu, že jde o přípravu na finále 2. série se jednoduše už brzdit nemohlo. Famuyiwa tak natočil svou nejlepší epizodu za svou historii u seriálu a navíc představil jednu postavu ve zcela novém světle a je rozhodně o co stát. Jak totiž naznačil závěr posledního dílu tak se vrátil Bill Burr a jeho postava bývalého odstřelovače Impéria Migs Mayfeld. Mayfeld byl v 6. epizodě idiot, který se navíc choval jako zmetek i vůči našemu milovanému Dítěti (jednoduše si divák musel přát, aby mu Mando odstřelil hlavu) a svůj závěr v této epizodě si zasloužil. Přesto je ale Mayfeld pro účely této epizody důležitý a tak se Mayfeld vrací..... a napravuje svoje dojmy! Bill Burr je v této epizodě jednoduše fantastický a i přesto, že si Mayfeld nechal svůj charakter, zde ho skutečně dokáže prodat i po stránce nějakých sympatií a ukáže se, že to není zase takový zmetek. Právě zde se ukazuje, že není dobré příliš soudit na první dobrou a v případě, že se nám nějaká postava v seriálu zdá plochá a nevýrazná to nemusí zásadně platit v případě, že se s tou danou postavou ještě někdy setkáme. Mayfeld je toho ideálním příkladem a jak jsem ho při jeho debutu nenáviděl, aktuálně by mi vlastně nevadilo, kdyby se Mayfeld za rok touhle dobou zase v seriálu objevil. Bill Burr si tuhle epizodu většinu času totiž kradl jednoduše pro sebe. Po tomhle díle opravdu nechápu názor, který tvrdí, že jsou akční scény v Mandalorianovi špatné. Tahle série totiž předvádí neskutečné pasáže, které navíc dokazují, že kombinace Mandalorian- Cara Dune- Boba Fett- Fennec Shand-Migs Mayfeld by obstála jako geniální likvidační tým. Samotná zápletka epizody sice spočívá v tom, že se opět někdo někam musí nepozorovaně dostat a opět to jaksi nevyjde úplně ideálně, přesto to ale nepůsobí ohraně. Opět se u toho všeho s grácií využívají easter eggy, vypadá to skutečně jako blockbuster vznikající pro velká plátna a jednoduše to nejde nemilovat. Tahle epizoda je navíc jedno překvapení a dojde tu k jedné zásadní nečekané věci, která jen dokáže jak moc si Din Djarin Dítěte váží. Pedro Pascal nadále dokazuje, že je dobrý herecký výkon nutný i v případě, že musíte sázet pouze na mimiku a výrazný hlas a je to nadále ukázková castingová trefa. Gina Carano a Ming-Na Wen jsou skvělá ženská zabijácká dvojka, Temuera Morrison je jako Boba Fett nadále neskutečně super a Giancarlo Esposito nadále předvádí, že jeho Gideon je skutečně tak zajímavý záporák, že je jednoduše povinností natěšeně čekat na 3. sérii, kde by měl tento záporák dle samotného Esposita dostat více prostoru. A je tu mimochodem i velmi fajn Richard Brake, jenž se v roli imperiálního důstojníka Valina Hesse celkem slušně vyřádil. Z celé epizody mám jednoduše pocit, že skvěle láká na epické finále, které zcela určitě přinese velké věci. Nedokážu si vůbec představit jaké, na tomto seriálu jsem si ale už oblíbil fakt, že mě neustále dokáže překvapovat a dokázal to i u tohohle dílu. Je nutné pochopit, že Mandalorian ve svém zadaní a ve své bublině funguje nejlépe jak to jen jde a je to skutečně nadále vrcholová ukázka toho, že je seriálová tvorba už dávno schopna se vyrovnat té filmové. A díky faktu, že je tahle 2. série ještě více sevřenější než první by to skutečně fungovalo i ve sestříhané podobě, která by fungovala jako celovečerní film. Rick Famuyiwa prostě překonal sám sebe a i přesto, že je tato epizoda z 2. série nejslabší, zatím se rozhodně jedná o nejlepší epizodu, kterou Famuyiwa pro seriál natočil. A na finále celé 2. série nalákal nejlépe jak mohl, fakt, že díky tomuto tento díl nefunguje zase tolik sám o sobě jsem přece jen pořád schopen odpustit. Tak uvidíme jak moc velké to finále příští týden bude......

Sean Connery Jamese Bonda nemohl hrát věčně, zvláště v případě, že Conneryho definitivní odchod z role po Diamanty jsou věčné (ignorujme teď neoficiální bondovku Nikdy neříkej nikdy z roku 1983 v režii Irvina Kershnera, která je v podstatě předělávka Thunderballu) zároveň neznamenal konec série a producenti se už tehdy populární a extrémně výdělečné série prostě jen tak vzdát nechtěli. Stejně jako V tajných službách Jejího veličenstva se tak začalo pracovat s novou tváří a tentokrát producenti šáhli po herci, který už si Bonda mohl původně zahrát právě V tajných službách Jejího veličenstva. Ano, byl to Roger Moore! Je nutné si uvědomit jednu věc: Se startem éry Rogera Moorea (která trvá mezi lety 1973- 1985) si bondovky procházejí zásadní změnou. Ano, se sérii sice zůstali tradiční trademarky, které nastavil Goldfinger a které se sérii následně vydrželi víceméně právě až do roku 1985, kdy si Roger Moore ve věku 58 let definitivně roli Jamese Bonda opustil, pořád jsou ale Mooreovky specifickým obdobím Jamese Bonda. S nástupem Moorea a jeho ztělesněním Bonda. Bondovky díky jeho komediálnímu talentu dostali formu nadhledu a většinou fungovali i díky Mooreovým improvizačním schopnostem. Bondovky se v éře Moorea začali brát méně vážně, byli více k popukání a především se James Bond ve filmech Moorea vydal i na místa, které by člověk jen tak nečekal. Ale o Moonrakeru si teď povídat nebudeme. Budeme si povídat o první bondovce s Moorem- Žít a nechat zemřít. Producenti opravdu nechali zemřít Conneryho ztvárnění, aby dovolili žít ztvárnění Rogera Moorea. Mooreův Bond už se přitom hned ve své první bondovce potýká s hrozbou, kterou byste možná v Bondovi jen tak nečekali-Voodoo gang! Právě režisér do té doby nejlepší bondovky Goldfinger Guy Hamilton se vrátil, aby si po promarněné příležitosti jménem Diamanty jsou věčné tak trochu spravil pověst (a aby si jí o rok později zase trochu pošramotil bondovkou Muž se zlatou zbraní a člověk, který kdysi představil tu pravou esenci Jamese Bonda se tak se sérii bohužel nerozloučil v nejlepším). V případě uvedení Mooreova Bonda se na to naštěstí tvůrci pokusili jít aspoň trochu inovativně a funguje to tak moc dobře i díky faktu, že Roger Moore opravdu není Sean Connery. Nešlo tak o castingový fail jako v případě George Lazenbyho, který byl pro bondovku V tajných službách Jejího veličenstva vybrán právě především proto, že byl Connerymu podobný (a ignoroval se tehdy fakt, že půjde o jeho herecký debut, což se později i ukázalo jako ta zásadní chyba). Žít a nechat zemřít poté možná není vrcholem bondovské série, základní bondovská premisa je v případě tohoto filmu v podstatě jenom ozvláštněna věcmi jako je právě onen kult vodooo a prostředí Afriky...... jenomže to ve finále skutečně vůbec nevadí! Tohle nové pojetí Bonda nebylo vyloženou sázkou na jistotu a nová vlna s Moorem mohla dopadnout stejným průšvihem jako pokus udělat z nového Bonda Lazenbyho. Jenomže se to zde skutečně povedlo. Žít a nechat zemřít předvedlo parádní akční sekvence, zábavné momenty nakonec fungují neskutečně a především je ve finále skutečně vidět, že vzniká ukázka toho jak správně vytvořit nového Jamese Bonda. Tedy prostě a jednoduše svěže. Osobně mám k bondovkám Moorea strašně složitý vztah, který se odvíjí od toho, že se mi zhruba půlky bondovek z této éry líbí a ta druhá zase zrovna moc ne. Rozhodně to ale není chyba Moorea. Jeho cyničtější a méně vážné pojetí Bonda je naopak bravurní a i přes fakt, že bylo Mooreovi v době natáčení 45 let mu toho svůdníka a nejlepšího agenta MI6 prostě věříte. To se bohužel nedá s jednoduchostí říct o těch bondovkách, kdy už Mooreovi táhlo na 60 let, přesto právě v Žít a nechat zemřít byl Moore představen ve vrcholné formě, kterou si navíc většinu následujících filmů ještě dokázal funkčně udržet. A dodnes se tak na Moorea ve spojitosti s bondovkami nemusí vzpomínat ve zlém. Jane Seymour jako Bond girl Solitaire nepatří mezi nejvýraznější Bond girls, přesto to ale není chyba Seymour, která působí jako ideální příklad svůdné Bond girl. Problém je v tomhle ohledu spíše ve scénáři Toma Mankiewicze, který zrovna postavě Solitaire nevymyslel kdovíjak obstojný charakterní arch. Těžko říct jak moc věrná vlastně adaptace 2. Flemingovy knihy je věrná knižní předloze (minimálně z pohledu člověka, který jí nečetl), postava Solitaire ale neurazí a zároveň ani jednoduše nenadchne. Naprosto výrazného má ale tato bondovka svého záporáka. Diktátor Kananga v podání Yapheta Kotta řadím mezi nejlepší bondovské záporáky a Kotto zde předvádí jak víceméně nedoceněným herecký talent je. Éra Jamese Bonda je ostatně plná výrazných záporáků, kteří se dodnes stali jedněmi z nejznámějších bondovských protivníků. A povedlo se to právě už u startu a právě jako závěrečná konfrontace s Kanangou je jeden z těch momentů Mooreovy éry, kde se dokázala držet rovina mezi zábavnosti a přehnaností. Do téhle bondovky je velmi snadné zamilovat se díky její výpravě, výborné akční sekvenci s vodním člunem, skutečně strhujících momentech s vodoo klanem a především díky úvodní stejnojmenné písní Live and Let Die od Paula McCartneyho, který tuto píseň napsal se svojí ženou Lindou a následně hudbu složil společně se svojí skupinou Wings. Tato píseň byla nejenom první bondovským songem, který dostal nominaci na Oscara, ale stala se snad prvním bondovským songem, který se stal fenoménem, poslouchal se v rádiích a byl použit několikrát i v jiných snímcích. Už jenom ty stylové úvodní titulky s doprovodem té písně vás donutí si tuhle bondovku víceméně zamilovat. Je možná pravda, že tahle bondovka není dokonalá, možná by jí prospěla větší dramaturgická hygiena a Mooreovi možná ještě chvilku trvalo, než se v roli definitivně uchytil a mohl začít právem místo whisky pít Martini. Jenomže mám osobně tuhle bondovku pořád strašně rád a v době svého vzniku musela být jednoduše ideální ukázkou toho, že nám James Bond ještě může předvést rozhodně zajímavé věci a že jediný způsob jak tuhle sérii nevyčerpat a nadále s ní pokračovat je prostě začít se svěžím větrem. Ten svěží vítr se možná časem okoukal a ne všechny bondovky z éry 1973-1985 dopadli bravurně, přesto to ale rozhodně neplatí o Žít a nechat zemřít. Bond zde prostě dostal novou duši, předvedl, že ještě není mrtev a člověk, který se nesmířil s tím, že je Connery definitivně pryč měl prostě smůlu. Kdo se s tím ale naopak smířil si mohl užívat právě tu novou krev v žilách, která téhle sérii přece jen nějakou dobu slušela......

Americký režisér John Landis utkvěl v paměti hned z několika důvodů- Byl režisérem snímků jako Cesta do Ameriky, Bratři Bluesovi, Záměna, klipu Michaela Jacksona Thriller nebo právě snímku Americký vlkodlak v Londýně. Právě kvůli tomuto snímku byl Landis najat jako režisér klipu Thriller, protože Michael Jackson miloval právě tento snímek a zvolil si Landise jako ideálního filmaře, který by se měl jednoho z nejvýznamnějších videoklipů historie ujmout. A dává do jisté míry smysl, že právě tak těžce uchopitelná figura jako byl Michael Jackson milovala právě takto těžce uchopitelný snímek, který se dodnes stává terčem rozpolcených hodnocení a má zároveň spoustu fanoušků i lidí, kteří po jeho zhlédnutí víceméně kroutili hlavou. Jenomže Americký vlkodlak v Londýně je rozhodnopádně snímek, který si své uznání přeci jen zaslouží. Najdete jen málo snímků, kteří by zvládli tak mistrovsky balancovat mezi hororovou atmosférou/napětím, humornými momenty nebo vyloženě brutálními/gorovými momenty. Americký vlkodlak v Londýně je ukázkou černé komedie, která skutečně dokáže balancovat mezi žánrem komedií a hororu a fungovat velmi solidně v obou rovinách. U Amerického vlkodlaka v Londýně vlastně nezáleží na tom, zda ho berete jako parodickou komedii nebo atmosférický horor, obě polohy se totiž v tomhle filmu navzájem doplňují a i když hrozí, že v případě použití těchto dvou žánrů to jednoduše nebude fungovat, v případě Amerického vlkodlaka v Londýně tohle nehrozí. Scenárista a režisér John Landis nenatočil vrcholný film hororového žánru, to balancování mezi dvěma na první pohled těžce kombinovanými žánry možná nefunguje zase tak výborně a především je pravdou, že se tento film tak trochu ztratil mezi povedenějšími a více atmosférickými filmy své éry, pořád jde ale o film, který v roce 1981 dokázal, že se dá s vlkodlakem v hlavní roli pracovat víceméně inovativně a že Landis krom komediálních stránek dokáže skutečně vypracovat i tu hororovou atmosféru. Z ústředních herců jako David Naughton, Jenny Agutter nebo Griffin Dune se nikdy nestali hvězdy a má to svůj důvod, protože Americký vlkodlak v Londýně není proslulý zrovna kdovíjak strhujícími hereckými výkony a ty herci mají bezpochyby své rezervy. Jenomže zrovna Americký vlkodlak v Londýně je film, kterému jeho tak trochu nevýrazné herce snadno odpustíte, právě už kvůli tomu, že se Landis skutečně předvede jako filmař, který má budování atmosféru v malíku a dokáže představit skutečně pamětihodné momenty, které navíc dokážou překvapivě skutečně nahnat husí kůži. Celé ty sekvence fungují i díky výborným maskám, které právem filmu vynesli výhru za Oscara. Ten film je ryzí ukázka 80. let a v tom tkví jeho kouzlo. Dá se polemizovat nad tím, že film zestárl, přesto všechno ale dodnes neztratil fakt, že je skutečně perfektně atmosférický budovaný, má působivé (a skutečně děsivé) sekvence a skutečně se mu daří budovat ty dva strašně obtížné sloučitelné žánry. Landis navíc na tohle strašně banální téma zvládl napsat strašně vlastně dost chytrý scénář a s celým tématem ohledně vlkodlaků se tu pracuje zajímavěji než by člověk vlastně byl schopný čekat. Ten film je možná přece jen tak trochu promarněná příležitost své doby a některé jeho aspekty nejsou výrazně dokonalé, ten film ale pořád funguje i po letech a je prostě filmem své doby, který je navíc neskutečně zábavný. Landis dokázal, že má krom humoru v malíku i hororovou atmosféru, herci neurazí, masky jsou perfektní a málokterý vlkodlak byl v historii kinematografie tak cool jako ten titulní právě v Americkém vlkodlaku v Londýně. Dohromady to stránce kladům filmu dává více než dost a jedna věc je prostě jasná: Bezpochyby je to minimálně jeden z nejvýraznějších hororů všech dob. A ne ve špatném slova smyslu........

Scenárista a režisér Christopher Landon je znám především díky dvojici filmů Všechno nejhorší. Landon se u těchto filmů projevil jako člověk, který celkem obstojně zvládá kombinovat hororové a komediální prvky, dokáže si z jistých žánrových klišé celkem slušně utahovat, má v rukávu plno zajímavých nápadů a celkem si u toho umí i ohlídat vizuál. Jeho dvojice filmů Všechno nejhorší ale strádá v tom, že Landonovi u jeho filmů většinou chybí kreativnější a efektivnější uchopení, větší prodání veškeré té série bezpochyby zajímavých nápadů a přece jenom byla dvojice filmů Všechno nejhorší pořád tak trochu slušná zábava, která ale velmi snadno mohla zapadnout. Landon ale u studia Blumhouse dostal možnost prosadit svůj nový horor, který opět napsal (společně s Michaelem Kennedym), zrežíroval a do hlavní role získal Vince Vaughna, který už několikrát dokázal, že je schopný se herecky neskutečně vyřádit (tu šanci dostal například v 2. sérii Temného případu, Hacksaw Ridge nebo dvojici filmů Craiga S. Zahlera Blok 99/Na špatné straně). Do druhé hlavní role poté byla zvolena Kathryn Newton, sympaťačka, která ale na pořádný průlom ještě pořád čeká a celkově trailery slibovali, že se opět půjde na klasické hororová/slasherová klišé tak trochu jinak a Vince Vaughn a Kathryn Newton dostanou pravděpodobně možnost se neskutečně herecky vyřádit. A ve finále je to i výrazně zábavnější film než dvojice filmů Happy Death Day. Freaky AKA Slečna bestie je fenomenální zábava, která bravurně kombinuje prvky hororu a komedie a dokazuje, že tyhle dva protichůdné žánry jde nadále velmi hravě a inovativně kombinovat. Teprve až zde Landon skutečně dokazuje, že má skutečně talent tyhle dva protichůdné elementy zkombinovat a pojit velmi zábavné scény k popukání s povedenou hororovou atmosférou a též gorovými momenty. Celkově tak následně působí dvojice filmů Všechno nejhorší jako nedotažený rozjezd Landonovy kreativity, protože právě Freaky v následném kontrastu jako maturant zábavných horor filmů. Pořád se sice dá polemizovat nad tím, zda by z toho přece jen někdo nevymlátil víc a zda furt některé ty nápady nejedou tak trochu na půl plynu. Jenomže právě u Freaky k té vyloženě dokonalosti zase tak moc nechybí. Postavy jsou bravurně napsané, vizuál je celkem vymazlený (především osvícení) a především skutečně máte pocit, že koukáte na něco, co klidně může za pár let být nová slasher klasika. I přes to, že si pořád především z klasických slasherů tak trochu utahuje. Úvodní scéna, která funguje jako expozice toho jak moc velký magor Řezník je jednou z nejpůsobivějších, které byste v žánru slasheru hledali a přitom pořád se dá zasmát nad tím, jakými nástroji vlastně zabiják zabíjí. Dojde na sklenici vína nebo tenisovou pálku, teče u toho spoustu krve a Vince Vaughn toho magora prostě zvládne podat skvěle. Především je ale tenhle film taková ukázka toho, že tenhle film bude skutečně brutální a přitom pořád zábavný. Velmi výrazně Slečna bestie občas pracuje s vyloženým černým humorem a následně tak záleží jenom na přístupu diváka k téhle zábavné šílenosti. Jestli ale kouzlu tohohle snímku propadnete, máte velmi slušnou šanci si ho fakt užít. Vince Vaughn a Kathryn Newton jsou jednoduše parádní a Vaughn si ve finále nejen velmi solidně střihne totálního psychopatického řezníka...... ale neskutečně si užívá pózu náctileté dívky. Vaughn vyloženě hraje náctiletou dívku, kdy je v menší přehrávanosti v téhle roli jeho síla a především platí, že jeho snaha o ztvárnění náctileté dívky je těžištěm neskutečně humorných a zábavných momentů. Newton si poté vyloženě dává psychopatickou slečnu a kontrast mezi dvojici Vaughn/Newton je jednoduše úžasný. Ten film hodně těží z totální castingové trefy ohledně dvou hlavních úloh a těžko byste vlastně do těch rolí hledali kohokoliv jiného. Ten film má zároveň překvapivě velmi dobře napsané vedlejší postavy. Například kamarádi hlavní hrdinky, její matka, její sestra nebo její crush jsou dobře napsané postavy, nejsou vyloženým chodícím klišé a role jim skutečně sednou. Především ale ty role mají nějaké opodstatnění, svojí úlohu a neplatí tak například fakt, že dva nejlepší kamarádi hlavní hrdinky musí být gay a černoška. V tomhle případě tu poté jsou jisté vtipy, které pramení z faktu, že je jedna z ústředních postav gay, tyhle fóry ale vyloženými urážkami vůči LGBT rozhodně nesmrdí a zastánci rovnoprávnosti práv tak můžou být ohledně Slečny bestie rozhodně v klidu. Je to skutečně brutální, umře překvapivě dost velký počet lidí a to velmi odpudivým způsobem. Přesto všechno ale veškeré ty brutální vraždy mají nápaditost, nevypadají jak z béčkových pokračování Noční můry v Elm Street nebo Pátku třináctého a především jim pořád nechybí jedna zásadní věc- Nadhled! Celou dobu jsem se skutečně nezbavil pocitu, že z toho šlo vytěžit přece jen ještě trochu víc, Vaughn a Newton mohli dostat větší příležitost pro větší herecký koncert a že samotná myšlenka přece jen kdovíjak dokonale zpracovaná nebyla. Ale přesto jsem si ten film užil, miloval jsem jeho velmi uvolněnou atmosféru, vlastně jsem si ho fakt strašně užil a především jsem fakt neskutečně umíral z hereckého výkonu Vince Vaughna. Ten film je prostě a jednoduše solidní zábava. Je to málo? V tomhle případě vyloženě ne, především i proto, že jde o jeden z nejlepších projektů studia Blumhouse. Nepůjde o film, který se zapíše do análu hororového žánru, v rámci slasherů je ale neskutečně unikátní a vyloženě je velmi snadné přijít jeho specifickému kouzlu na chuť. Nemusí to platit pro každého a někdo dost možná veškerou tu kreativitu, nádech a roztomilého Vaughna neocení. Ale já do téhle kategorie prostě nepatřím a budu doufat, že nebudu v těžké menšině......

Britské drama Ammonite je volně inspirováno životem britské paleontoložky Mary Anningové, spíše než o biopic Ammingové jde ale o romantické drama, které pojednává o nepravděpodobné lásce Anningové s geoložkou Charlotte Murschisonovou. Nic sice nenasvědčuje tomu, že by mezi skutečnou Anningovou a skutečnou Murschinsovou probíhala jakákoliv forma milostného vzplanutí a byli by něco víc než přátelé, přesto se ale fanfikce o jejich vášnivém a láskyplném vztahu stala ústředním tématem filmu scenáristy a režiséra Francise Lee, který tak po snímku Na konci světa naservíroval svůj druhý celovečerní projekt a servíruje jeden z nejpůsobivějších snímků s lesbičkami v ústředních rolích za posledních pár let. Na první pohled se může Ammonite zdát jako takový rutinní pokus o rádoby umělecké kostýmní drama, které by hrozně rádo chtělo Oscary, jenže se nakonec ukáže, že kdovíjak výrazné či povedené není a nakonec rychle zmizí divákovi v paměti (takových filmů vzniká především v posledních letech opravdu spousty). Jenomže je to jenom slupka, pod kterou Ammonite skrývá výrazně víc a skutečně je vším, jenom ne rutinním dílem. Nemá cenu řešit zda si skutečně ve 40. letech 19. století Anningová a Murchisonová navzájem zahřívali sukně a jestli je vyobrazení jejich lásky autentické z pohledu historického kontextu. Důležitý je fakt, že této dvojici ten nepravděpodobný a následně vášnivý, procítěný a emocionálně silný vztah jednoduše věříte. Nefunguje to jenom díky faktu, že jsou Kate Winslet a Saoirse Ronan ve svých rolích úžasné, ale také i díky tomu, že Lee skutečně napsal uvěřitelný lesbický vztah, ze kterého jde cítit skutečná vášeň, milostné scény působí neskutečně uvěřitelně a především skutečně máte pocit, že si postavy skrz ty milostná vzplanutí a následné následky procházejí peklem. Show, don't tell, které u tohohle filmu sází na to, že nepotřebujeme postavy, které nám své utrpení musí proklamovat zde funguje na výbornou a díky výborným hercům se skutečně daří vydedukovat, že postavám Winslet a Ronan není do zpěvu. Samo sebou se těžko soudí z pohledu heterosexuálního muže, jak moc věrně vlastně Ammonite příběh a duše lesbické dvojice vykresluje a jak moc se Francis Lee do duše lesbiček trefil. Osobně mám ale pocit, že Lee lesbický vztah vykreslil velmi dobře, rozhodně výrazně lépe než u tak trochu přeceňované Život Adèle, která se též mohla pochlubit scenáristou a režisérem mužského pohlaví. Ten film vypadá krásně, ať už skrze obrazovou stránku, kostýmy či výpravu. Není to velká produkce a dá se to velmi snadno poznat, přesto to ale vůbec nevadí. Právě i díky tomu faktu, že má ten film tak silné klady a je tak vášnivě vtahující. Kdyby mi někdo řekl, že jeden z nejlepších filmových párů bude na konci roku 2020 tvořit dvojice Winslet/Ronan, kroutil bych hlavou. A přece se to tak stalo. Gemma Jones, Fiona Shaw nebo James McArdle jsou ve vedlejších rolích též velmi fajn a celkově je ohledně Ammonite skutečně mnoho důvodů k radosti. Chvílema tomu přece jen možná chybí silnější dramaturg, silnější a působivější dialogy nebo lepší dějové vyvrcholení, ve finále ale pořád platí, že je Ammonite jeden z nejvýraznějších filmů roku. A to naprosto v tom dobrém slova smyslu. Ammonite není revolučním filmovým zážitkem, přelomovým filmem v kategorii filmů o LGBT nebo vrchol žánru romantických filmů/kostýmních romantických dramat. Přesto je ale vášnivý, procítěný a emocionálně vyspělý. Nejde o další rutinní kostýmní drama, které velmi snadno zmizí z divákovy paměti, právě naopak je velká šance, že důvodu k vzpomínání bude mít divák jednoznačně dost. Ronan a Winslet jsou perfektní, Lee má očividně silnou tvůrčí ruku a celé mi to skutečně v paměti zůstane nejspíš ještě hodně dlouho. Je to pořád jenom dost fajn. Ale i to někdy bohatě stačí.......

Kevin Costner do starého železa nepatří. Dokazuje to krom stále velmi dobrého seriálu Yellowstone také nejnovější thriller scenáristy a režiséra Thomase Bezuchy, který se po téměř dekádě vrátil na režijní židli a dle novely Larryho Watsona natočil nejlepší thriller roku! Kevin Costner se vzdáleně vrací k žánru western (tento film je zcela jasným právem řazen do kategorie Neo-Westernů) a společně s Diane Lane oba předvádí naprosto fantastický výkon ve velmi dobrém atmosférickém thrilleru, který má zároveň srdíčko na pravém místě. Nechte ho jít je jednoduše snímek, který bravurně buduje atmosféru ohledně napětí, má velmi funkční dojemné momenty a skutečně jde o jeden z nejlepších Neo-Westernů posledních let. Ono samotné tempo možná není dokonalé, vývoj děje jde často předpovědět a film se přece jen nevyhne pár očekáváným klišé. Ale pořád je to neskutečně parádní atmosférická podívaná, která hodně těží ze svého castingu, její motivy neskutečně fungují a především to celé vyvrcholí v neskutečně silný závěr. A to je to hlavní! Samotnou knihu jsem nečetl, zrovna u Nechte ho jít ale nemám pocit, že by něco zásadního chybělo a že by zde figurovalo něco, co by měla kniha následně více rozkreslit/rozebrat. Jsem za to neskutečně rád, protože většinou mám u filmových adaptací knih přesně tento pocit. U Nechte ho jít jsem ho neměl, což dokazuje, že Bezucha knihu adaptoval velmi přesně.... nebo si s ní možná ve skutečnosti vytřel zadek a napsal si filmovou adaptaci více po svém. Kevin Costner pořád hraje neskutečně suverénně a svůj šarm ani po letech neztratil. Ještě více se ale herecky předvádí Diane Lane, která se svým výkonem minimálně u mě bude řadit mezi nejpamětihodnější herecké výkony roku. Lesley Manville též dostala možnost se herecky neskutečně vyřádit a role zlé hlavy rodiny jí překvapivě neskutečně sedí. Kayli Carter jako postava snachy postav Costnera a Lane kdovíjak výrazná není, vyloženě špatná ale v té roli není. A Booboo Stewart je překvapivě velmi fajn. Michael Giacchino složil parádní soundtrack, který vyloženě k tomuhle Neo-Westernu sedí, Guy Godfree zase z pozice kameramana obstaral několik velmi půvabných záběrů. Celé to má skutečně parádní casting, tu bravurní atmosféru a nějakou formu vyvrcholení. Skutečně se tomu všemu nedá skoro téměř vytknout. Bezucha možná kdovíjak silný režisér není a ukazuje se, že by kdejaký tvůrce z celého audiovizuálního pojetí dalo vytřískat mnoho víc. Ten film pořád není dokonalý a přece jen se částečně chvílemi drhne, ve finále je ten film ale tak záživný, atmosférický a emocionálně silný, že je přece jen několik důvodů k radosti. Thriller má především v divákovi vzbudit napětí a to tenhle film prostě plní na jedničku. A především to postupně budované napětí v samotném závěru zcela nezabije, ale naopak to finále prodá par excellence. Rozhodně jeden z nejpůsobivějších filmů roku, který si pozornost určitě zaslouží.....

Mandalorian: Chapter 14- Před rozborem nejnovějšího dílu mi to nedá a vyjádřím se k jistému obvinění o tom, že dávám každému dílu Mandaloriana 5 z 5 a jsem nekritická fanouškovská ovečka, která není schopná objektivní kritiky. Do téhle kolonky jsem se opravdu nechtěl dostat, ale uvědomuju si, že to k tomuhle přece jen vybízí. Jenomže již poněkolikáté přísahám, že ve formě textu vypisuju svůj nejobjektivnější názor a jakmile se dle (mého názoru) objeví špatný díl Mandaloriana, nemám problém to přiznat. Jenomže Chapter 14 tento díl rozhodně není a naopak bych ho po předchozím dílu označil za 2. nejlepší v celé historii seriálu! Je to ale celé trochu komplikovanější. Tenhle díl je prozatím ze všech dílů nejkratší (včetně části ´´ in the last episodes of Mandalorian´´ a závěrečných titulků trvá dohromady 31 minut) a celá epizoda by se v podstatě dala označit za 30-minutovou akční sekvenci, kde se střídají výborné akční sekvence, emocionálně působivé momenty a jednoduše parádní vizuál. Tuto epizodu režíroval Robert Rodriguez, režisér Desperada nebo Ality: Bojového anděla, ale též i filmů jako Spy Kids 1-4 nebo Dobrodružství Žraločáka a Lávovky. Rodriguezův styl je velmi unikátní a potěšují je to, že se tenhle styl dokáže parádně prosadit i v této epizodě Mandaloriana. Ne, Lucasfilm Rodrigueze nenechal kompletně rozevřená vrátka k totálním šílenostem, které předváděl například ve filmech jako Mačeta a Mačeta zabíjí (na to ostatně bude mít čas už 1. ledna se svou očividně se svou děsivě vypadající novinkou We Can Be Heroes, kam si mimochodem přitáhnul i Pedra Pascala), právě díky tomuto faktu, ale Rodriguez předvádí své nejlepší akční scény od dob Desperada a v rámci Mandaloriana přináší jeden z akčních vrcholů celého seriálu- Bitvu na Tythonu! Mandalorian 14 přináší jeden velmi potěšující fakt- Boba Fett nebyl využit pouze pro cameo v první epizodě 2. série! A chcete slyšet ještě jednu potěšující informaci? Boba Fett očividně nebude využit pouze pro jedinou epizodu jako epizodní záporák! Boba Fett naopak zde dostává své pověsti, které se svým zevnějškem dosáhl v dobách Impéria vrací úder a Návratu Jediho a svým rozpracovaným charakterem následně v expandovaném univerzu, které později přestalo být kánonem. Někdo si ale konečně uvědomil, že je Boba Fett oblíbený a má se s tím náležitě pracovat. Temuera Morrison je tak definitivně zpátky a dost možná vás čeká pojetí postavy, které nečekáte. A přesto budete nadšení! Morrison je jako Boba Fett výborný a jakmile dojde k opětovnému setkání s jeho legendárním brněním tak se z Boby Fetta stane definitivně vraždící mašina, která bude mít ještě příležitost se vyřádit v dalších částech. Ještě předtím, když si Boba Fett musí vystačit pouze s tyčí je ale radost na Morrisona pohledět a jestli se potvrdí zprávy o tom, že se Boba Fett dočká vlastního seriálu tak bude velmi důvod k nadšení, protože by se Morrison mohl hodně vyřádit. Především zde ale Boba Fett není vykreslený jenom jako maniak a ukáže se, že brnění pro něj hodně znamená i proto, že ho zdědil po svém otci Jangu Fettovi. Boba Fett se hodně projeví i faktem, že po svém brnění nejde vyloženě ve zlém a vše se snaží vyřešit v míru bez zbytečného násilí. Retcon, který spočívá v tom, že vlastně skutečně je Bobovo brnění to samé, které kdysi nosil jeho ´´ otec´´ skutečně dodává Bobovi duši a skutečně to celé dokazuje, že pro Bobu Fetta jeho otec znamenal hodně. Především se ale definitivně položí základní otázka o tom, zda je Jango Fett stejně jako kdysi v legendách Mandalorian nebo je jenom zlodějem, který svou zbroj Mandalorianům ukradl. Tahle varianta, která byla načrtnuta v seriálu Star Wars: Klonové války kdysi byla velmi kontroverzní a spousta lidí, kteří Janga Fetta brali jako jednoho z nejlepších Mandalorianů vyloženě naštvala. Zde se ale ukazuje, že tomu tak úplně není a je zde tak potenciál, že by se Jango přece jen ještě mohl kdysi objevit a jeho charakter se ještě více rozvinout (že by se objevil právě v seriálu Boba Fett ve formě flashbacků?). Jinak bude velmi zajímavé jak se dále bude s Bobou Fettem pracovat a zda ho nadále žene nenávist vůči Jediům, protože jeden z Jediů (Mace Windu) jeho otce kdysi zabil. Seriál ale naštěstí z Boby Fetta neudělal záporáka a je to velmi potěšující fakt. Ming-Na Wen se po Chapter 5 vrací v roli Fennec Shand a definitivně tato postava dokazuje své pověsti výborného snipera. Především i ona ale očividně nebyla tak prokouknutá ve svém debutu a definitivně se ukazuje, že veškeré ty rádoby vedlejší questy skutečně můžou mít svá opodstatnění a vedlejší postavy se můžou znova objevovat, rozvíjet a dokázat, že by své seriály možná přece jen utáhli. To podobné například platí i Moffu Gideonovi v podání Giancarla Esposita. To co Esposito dokáže v jediné scéně je prostě neskutečná ukázka charizmatu a hereckého talentu a především se konečně začíná jeho postava více rýsovat. Vyloženě se těším na jeho další výskyty a další ukázku toho, že je tento záporák vyloženě parádní. Především vztah Dina Djarina a Grogua se ale nadále nádherně vyvíjí. Jejich vztah je čím dál tím propracovanější a dojemnější. Pedro Pascal se nadále musí spolehnout pouze na svůj hlas a přesto nadále dokáže veškeré emoce pod svým brněním totálně prodat. Dalo by se sice dle prvních předpokladů říct, že je jedno kdo Manda pod maskou hraje a kdo ho následně i dabuje, právě Pascal ale dokazuje, že byl trefou do černého a postavu Dina Djarina ještě více obzvláštňuje. A akční pasáže/velkolepá akční sekvence jsou neskutečně nápadité, záživné a vyloženě kolosální. Rodriguez zde navíc dokázal zapojit svůj talent na velmi nápadité úmrtí a ukazuje, že se Rodriguez skutečně umí točit jednoduše parádně..... pokud ovšem u toho má nějaký ten dozor! Celá tahle epizoda jednoduše působí jako jedna velkolepá akční sekvence, která slouží jako předehra k závěrečným dvou epizodám. Ale láká na ně neskutečně. Definitivně navíc tento seriál začíná naznačovat jakým směrem se dále vydá a i když jsem se bál, že tomuhle seriálu dojdou nápady, zatím to vypadá, že to vyloženě nehrozí. Mandalorian totiž nadále dělá to co mu jde nejlépe a servíruje ten nejlepší audiovizuální zážitek, co by neurazil ani na velkém plátně. Peníze jsou na tom pořád hodně vidět, fan service se pořád necpe do očí a především se zde skutečně daří nadále budovat postavy, gradovat děj a především působit vizuálně skvostně. A teď všichni do mě jak tomuhle ´´ hnusnému bratranci Hvězdné brány´´ lezu do prdele....... 'I'm a simple man making his way through the galaxy!

Novinka režiséra Davida Finchera Mank mapuje příběh scenáristy H. J. Mankiewicze spojený s realizací scénáře jednoho z nejlepších a především nejzásadnějších filmů v dějinách kinematografie, jehož scenáristou byl právě Mankiewicz. Občan Kane režiséra a /oficiálně) spoluscenáristy Orsona Wellese je klasika, která se pravidelně umísťuje na seznamu nejlepších filmů všech dob. Tento film z roku 1941 je ohledně filmových vypravěčských postupů a technického zpracování opravdu zásadním milníkem a ani po téměř 80 letech neztratil nic na svém kouzlu a právem nadále bývá uznáván novými a novými fanoušky. Scénář k Mankovi napsal Davidův otec Jack Fincher v 90. letech a David Fincher ho měl v plánu realizovat hned po svém filmu Hra, přičemž měl do role Mankiewicze tou dobou vyhlédnutého Kevina Spaceyho. Film ale nikdy realizován nebyl (důvod byl ten, že se studia bála zafinancovat černobílý film a báli se propadáku, velmi pravděpodobně k tomu směřoval i fakt, že film Ed Wood Tima Burtona v roce 1994 v kinech naprosto propadl) a Jack Fincher umřel v roce 2003 a realizace projektu se tak nikdy nedožil. Fincher se tak mezitím ujmul postupně jiných projektů (Klub rváčů, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Sociální síť, Zmizelá), nakonec si ale v roce 2019 definitivně plácl s Netflixem, který mu umožnil Manka realizovat. Fincher tak oprášil scénář svého otce, místo Kevina Spaceyho do hlavní role Mankiewicze získal Garyho Oldmana a definitivně tak jeho novinka dorazila na Netflix. Je to tak trochu škoda, protože je Fincher jedním z těch filmařů, který jednoduše patří na velká plátna a fakt, že tak jeho nový film dorazí pouze na streamovací služby trochu zamrzí (podobně jako loni když Martin Scorsese svého dlouhodobě plánovaného Irčana ujal právě u Netflixu a dodnes mám pocit, že bych si tenhle slabší Scorseseho odvar na velkém plátně přece jen užil trochu víc). Je ale pořád pravdou, že to je cena za to, že film vzniknout mohl. A tak jsme se letos toho Manka přece jenom mohli dočkat. A je to pecka..... tak trochu! Mank skutečně vypadá jako film vystřižený z 30/40. let 20. století, který je ale zároveň natočen moderním Fincherovým stylem- Milovníci starších filmů si tenhle film skutečně užijí a jde o vyloženou pastvu pro oči fanoušků filmové tvorby první poloviny 20. století. Nejenom, že ten film tak vypadá, zároveň má ale i atmosféru filmů této dávné éry a Fincher tak natočil poctu této dávné době. Filmařské postupy (střih, vedení kamery a dokonce i zvuk) jednoduše skutečně vyvolávají pocit ztracené filmové relikvie, která v Hollywoodu kdysi dávno vznikla a byla objevena až právě teď. Ten film vypadá jednoduše narámně. Výprava dobového Hollywoodu, jednotlivé kostýmy a především ta neskutečná vizuální stránka se skutečně starají o to, že Mank jeden z vizuálně nejpřitažlivějších filmů roku. Kameraman Erik Messerschmidt dosáhl vrcholu a jeho první celovečerní film (předtím už točil s Fincherem seriál Mindhunter) je tak vizuálně kouzelný, že byste si hned několik záběrů pozastavili a jenom se jimi kochali. Fincherova novinka je prostě skutečně nádherná a vizuálně vtahující. Skladatelé Trent Reznor a Atticus Ross opět spolupracovali s Fincherem a opět vytvořili naprosto pamětihodný soundtrack, který je ódou na uši a do filmu skvěle pasuje. Využili jenom dobové nástroje a ještě více tak napomáhají dobové atmosféře filmu. A především má Mank skutečně neskutečný zvuk. Osobně u rozborů filmu většinou zvuk nehodnotím, pokud není bůhvíjak špatný nebo bůhvíjak dokonalý. V případě Manka ale na zmínku o zvuku dojít prostě muselo, protože si zde zvukaři se zvukem neskutečně vyhráli a měl jsem skutečně pocit, že se zvukem pracovalo úplně stejně jako kdysi ve filmech, které vznikli právě ve 30/40. letech 20. století (sázím svojí sbírku ponožek, že to tak skutečně bylo, žádné oficiální potvrzení se mi nalézt nepodařilo). A právě i ta práce se zvukem tomu filmu dává strašně hodně. Gary Oldman je jako H. J. Mankiewicz jednoduše parádní. Reálnému Mankiewiczovi zrovna dvakrát podobný není a přesto je to skutečně castingová trefa, kdy Oldman naprosto věrohodně prodává Mankiewicze jako alkoholika, jenž tak trochu bojuje s příliš ambiciózním Orsonem Wellesem (později tyhle dva navíc vedli konflikt o to, kdo film vlastně ve skutečnosti napsal), samotným studiem i sám se sebou. Největší sranda je ovšem to, že Oldman ve svých 62 letech hraje Mankiewicze v době, kdy mu bylo kolem 40 let, ale přesto v té roli naprosto skvěle funguje. Mankiewicz byl velmi komplikovaný charakter, který své problémy řešil v zásadě alkoholem a Oldman zde předvádí neskutečný herecký koncert, že je doslova radost na něj pohledět. Z pohledu Mankiewicze navíc dostaneme unikátní pohled na Hollywood- Ten je zde sice pořád prezentován jako továrna na sny, tenhle film ale dokáže předvést i jeho odvrácenou stranu. Zároveň film dává možnost nahlédnout do života tehdejší hollywoodské elity a její pohled například na tehdy aktuální Velkou hospodářskou krizi, postupný vzrůst Hitlera k moci či počátek 2. světové války. Jestli je ale někdo hvězda celého filmu tak je to Amanda Seyfried. Ta zde ztvárňuje herečku Marion Davies a v době, kdy si měl Mankiewicze zahrát Kevin Spacey si tuto roli měla zahrát Jodie Foster. Seyfried jsem vždycky bral jako naprosto sympatickou herečku, která ale furt čeká na svojí průlomovou roli. A vzhledem k tomu jak úžasná zde Seyfried je doufám, že dostane nominaci na Oscara a víc hereckých příležitostí. Seyfried je v té roli naprosto kouzelná a její úžasná chemie s Oldmanem a především zajímavý vztah Mankiewicze a Davisové mi dělal strašnou radost a jestli se Seyfried nakonec získá Oscara, vůbec se tomu divit nebudu a budu neskutečně rád. Mank je jinak též plný velmi dobrých vedlejších herců-Tom Burke je na Orsona Wellese velmi trefná volba, Arliss Howard jako Louis B. Mayer jednoduchá trefa do černého. Oba tyto pánové tyhle dvě filmové ikony ztělesnili naprosto věrohodně (především Burkeovi toho Wellse fakt uvěříte!). Charles Dance jako William Randolph Heart (americký byznysmen jehož životem byl inspirován příběh filmové postavy Charlese Fostera Kanea) je parádní. Tom Pelphrey jako Mankův bratr Joe Mankiewicz (později úspěšný režisér a scenárista) je také úžasná volba a jeho vztah s bratrem je prodán naprosto bravurně. A pak je Lily Collins jako Rita Alexander, Mankova sekretářka, jejíž úloha je zde naprosto zásadní a Collins definitivně předvádí, že v ní jakási forma hereckého talentu skutečně je. Zamrzí možná fakt, že ze vztahu Manka a jeho ženy Sary (Tuppence Middleton) šlo vytřískat víc, přesto i Middleton je ale do role zvolena bravurně a jistou formu věrohodné manželské a milostné chemie se dvojici Oldman/Middleton přece jen vybudovat podaří. Líbil se mi nápad, že když se střídá aktuální dějová linie a flashbacky do minulosti Mankiewiczovy kariéry, vždy když se skočí do flashbacku se objeví informace ohledně aktuální pasáže podobně jako u obrazu v literárním/technickém scénáři-Ext. studio Paramount- Den-1930- (Retrospektiva). Líbí se mi jak Fincher tenhle film točil s láskou a citem (přece jen jde pořád o jeho osobní projekt, který chystal dlouho a jehož existence je svázána s odkazem jeho otce) a přesto se mu povedlo ho pořád natočit stylově a částečně přece jen osobitě. Mám s Mankem ale bohužel jeden zásadní problém- Fincherovy filmy se dají (podobně jako tento názor ztotožňuje velká zásoba Fincherových fanoušků) skutečně dělit na tradičnější žánrovky (Vetřelec 3, Hra, Úkryt, Muži, kteří nenávidí ženy) a přelomová díla, které z několika důvodů platí za zásadní milníky kinematografie (Sedm, Klub rváčů, Podivuhodný případ Benjamina Buttona). Mank za mně osobně přece jen spadá do kolonky tradičnější žánrovky a i přesto, že se zde Fincherův rukopis pozná, chvílemi jsem se přece jen ztrácel v tom, že skutečně koukám na Fincherův film. Fincher si tenhle film přece jen natočil tak trochu pro sebe a splnil si sen, zároveň mám ale pocit, že tenhle film nebude extrémně vděčný těm divákům, kteří tuhle dobu vůbec neznají a poznají z ní snad jenom Sněhurku a sedm trpaslíků. To ale není vyložené negativum, jen je to jeden zásadní fakt ohledně toho, že tenhle film skutečně nebude divácky extrémně vděčný v případě, že ten daný divák nekouká na staré artovky. Čím více má člověk nakoukáno, čím víc má pro tuhle éru slabost, tím větší je šance, že si Manka skutečně užije. O to více ale prostě budou strádat opační lidé. Je to skutečně film pro cinefily, kteří mají nakoukáno Chaplina, Čaroděje ze země Oz nebo Jih proti Severu. Zároveň si stojím za tím, že se scénářem Manka skutečně není kdovíjaký problém a Jack Fincher svůj jediný scénář napsal skvěle, navíc s očividnou vášní a zažraností do tohoto zajímavého pozadí jednoho z nejzásadnějších filmů kinematografie jakým bezpochyby je právě Občan Kane. S Mankem mám ale ten problém, že dle mého názor klade skutečně spíše větší důraz na vizuální podání a ten příběh jde kvůli němu většinou spíše přece jen na druhou kolej. Ten film má příběh, něco se tam pořád děje, dialogy se většinu času nádherně poslouchají (i když v jistých ohledech mi jejich kvalita přišla monotónně střídající a některé mi přišli až příliš přehnané a skutečně jsem občas pochyboval, zda někdo takhle skutečně mluvil ve 40. letech) a Fincher ve svém scénáři (který se dle všeho od té doby téměř upravit neměl) tenhle zajímavý příběh skutečně zpracoval narámně. Ale samotný bravurní scénář neudělá automaticky bravurní film. Mankovi se ohledně silného režijního pojetí, nádherné kamery, dechberoucí výpravy, parádní hudby a úžasnému hereckému obsazení s dvojicí Gary Oldman/ Amanda Seyfried na vrchu. Jenomže od Finchera jsem pořád zvyklý na větší vizuální a přesahové bomby, které na rozdíl od Manka navíc většinou nejedou tak na jistotu (pardon, ale tenhle film skutečně kdovíjak odvážný není). Mank v zásadě od začátku nemá šanci čímkoliv překvapit, protože do nového Finchera už v podstatě jdete s tím, že dostaneme vizuálně neskutečně vypilovanou podívanou a vysokou filmařskou, která navíc tentokrát bude vyloženou ódou na radost pro cinefily, kteří se nebojí nakoukávat si starší Hollywood. Jack Fincher svému synovi zanechal bravurní scénář, který jeho syn po téměř 3 dekádách proměnil v působivý audiovizuální zážitek. Skutečně mu nemůžete vyčítat, že by nebyl překrásný a Mank je film, který si hejt nezaslouží ani z poloviny. Jen zároveň skutečně nevidím důvod, proč se do Manka absolutně zamilovat, protože ten osvědčený Fincherovský tah na branku ve finále v pravé ryzí formě prostě nedorazí a závěr, který mě měl emocionálně dostat do kolen prostě nezafungoval. Vlastně jsem byl celou dobu neskutečně spokojen a ve finále mi došlo, že mě to na kolena nedostalo vůbec. Je to prostě škoda, jestli ale Mank nakonec posbírá většinu Oscarů (především v technických kategoriích) tak s tím nebudu mít skutečně vůbec problém. Protože k té vrcholné dokonalosti skutečně ve finále moc nechybí. Měl bych Manka prvoplánově milovat, nakonec ho ale pouze uznávám a cením Finchera za to, že si svůj vysněný projekt přece jen za jistou daň (Netflix) natočil. Příště chci ale od Finchera přece jen trochu víc. Tenhle geniální filmař má totiž na kontě pořád výrazně pamětihodnější kousky!