filmfanouch

7. bondovky s názvem Diamanty jsou věčné (ta vznikla dle 4. knihy Iana Fleminga) se ujmul režisér Guy Hamilton, který měl tou dobou na kontě zatím tu vůbec nejlepší bondovku a to Goldfinger. Původní plán byl takový, že se z předchozí bondovky Ve službách Jejího Veličenstva vrátí George Lazenby, půjde o přímé pokračování a celý film bude v podstatě snahou Jamese Bonda o pomstu za závěr předchozí bondovky. Lazenby měl tou dobou sice po svém prvním filmu smlouvu ještě na dalších 6 filmů, z role ale odstoupil a tak se s filmem muselo začít pracovat zcela od znova. Celý scénář si tak musel projít několika úpravami a především se musel najít nový James Bond. Tou dobou se uvažovalo i nad jmény jako Clint Eastwood, Adam West nebo Burt Reynolds, avšak všichni tito herci roli odmítli s tím, že americký herec není ideální volba pro Jamese Bonda. Roli později odmítl i Michael Gambon (později Albus Brumbál v Harry Potterovi 3-7/2). Nakonec už toho studio i producent Albert R. Broccoli začali mít dost a nakonec tak došlo na komplikované domlouvání, které vyvrcholilo tím, že se do role ještě jednou vrátil Sean Connery! Tahle bondovka sice ve skutečnosti není poslední bondovkou, která by obsahovala Seana Conneryho, protože si Connery o 12 let později Connery zahrál ve filmu Nikdy neříkej nikdy. Nikdy neříkej nikdy ale není řazeno mezi oficiální bondovky a tak jsou Diamanty jsou věčné poslední oficiální bondovkou s Connerym. A já si bohužel myslím, že 5. bondovka s názvem Žiješ jenom dvakrát bylo tím ideálním rozloučením Conneryho s Bondem a tohle je bohužel dodatek Conneryho éry, který bohužel Conneryho s (oficiálními) bondovkami nerozloučil v nejlepší formě. Je až s podivem, že právě Guy Hamilton, který v Goldfingerovi Bonda nakopl k cestě, kterou následně kráčel v podstatě 40 let natočil právě Diamanty jsou věčné, které mají sice pořád vysokou akční stránku, mají syndromy klasické bondovky a jsou pořád tehdejší ukázkou znamenité filmařiny. Jenže to už prostě není ono. Dost velký problém je možná to, že kdyby Connery nedostal trochu více peněz, tak by se už k téhle bondovce nevrátil. To neznamená, že by Connery nebyl ideálním ztělesněním Jamese Bonda, nebyl elegantní, stylový a sympatický. Jenže Connery celkově v té roli skutečně nepůsobí kdovíjak nadšeně. Skutečně máte pocit, že se s touhle rolí rozloučil už pár let nazpátek a aktuálně víceméně předvádí reflexivní pohyby mrtvoly, kterou se někdo snaží oživit. Connery už zde své hlášky neprodává tak stylově, v akci to už taky není ono a Conneryho Bond alespoň nepřišel o to automatické charizma, které z Conneryho pořád jednoduše čiší. V tomhle ohledu je tak skutečně potěšující, že tohle byla (víceméně) poslední Conneryho šichta, protože představa, že by se do téhle role v této formě ještě nutil pár dalších filmů je hodně děsivá. Na dlouhou dobu šlo o poslední film ve kterém se objevil záporák Blofeld, který musel být pochopitelně být opět přeobsazen a tentokrát ho ztělesnil Charles Gray. Problém by nebyl v tom, že je Grayova inkarnace Blofelda první, která není holohlavá (je to alespoň věrnější předloze, holohlavý Blofeld v knihách neexistuje), jenomže Gray postrádá charizma, není kdovíjak výrazný (působí jako bratr Goldfingera, přičemž se původně kdysi plánovalo, že by byl záporákem filmu opravdu bratr Aurica Goldfingera) a především se zde skutečně přišlo o geniální kontrast Bonda a Blofelda. Konec předchozí bondovky připravil geniální půdu pro závěrečnou konfrontaci s Blofeldem, která je zde víceméně rychle smetena ze stolu a zároveň víceméně o pár minut později opět přivedena do hry. Jenomže téhle konfrontaci chybí osudovost, napětí či cokoliv, proč byste měli u téhle bondovky zatajovat dech. To je prostě omyl. I hlavní bondovka tohoto snímku Tiffany Case v podání Jill St. John patří mezi nejslabší Bond girl všech dob, dvojice záporáků Kidd a Wint jsou ale přece jen nějaký důvod proč si tuhle bondovku pamatovat. Tohle slizké duo je velmi snadno zapamatovatelné, výrazné a i když ve finále nejsou zas tak obtížnou protivnickou sílou, právě oni strkají Blofelda v rámci záporáků do kapsy a to je jen další úkaz toho jak s Blofeldem tenhle film vytřel podlahu. Tahle dvojice je odpudivá a zábavná zároveň a právě ona je světlým momentem tohoto filmu. Právě i díky faktoru zapamatovatelnosti, který tahle bondovka postrádá. Diamanty jsou věčné skutečně pořád mají klasické bondovské trademarky, začínají už zde být lehce zábavně přepálené (faktor, který především těží éra Rogera Moorea) a pořád jsou v mnoha ohledech vrcholnou ukázkou akčních filmů své doby. Jenže povedené akční sekvence jsou k ničemu, pokud je provádí nezáživný protagonista nebo necharizmatické postavy. Celkově je celý scénář strašná splácanina a zamrzí, že cena za Conneryho návrat byla takto velká. Hlavní představitel, kterého jeho role už nebaví je prostě problém. Zamrzí, že se Guy Hamilton po Goldfingerovi, který v hierarchii Jamese Bonda ztělesňuje zásadní milník nepřevedl trochu víc a natočil bondovku, která patří zcela jednoznačně mezi ty nejslabší. Kvůli právním sporům navíc tahle série na nějakou dobu přišla o Blofelda (což ale nebránilo jeho neoficiální roličce v bondovce Jen pro tvé oči) a definitivně navíc i o Conneryho. Jenže Guy Hamilton si stejně jen tak odsoudit nezaslouží. Proč vlastně? Protože v následující bondovce Žít a nechat zemřít naopak Bondovi s tváři Rogera Moorea vdechl nový život! Ale to je zase jiný příběh...... PS: Píseň Diamonds Are Forever mi nikdy k srdci nepřirostla, stejně jako úvodní titulky této bondovky

Margot Robbie je naprostým právem označovaná za nejpůvabnější herečky současnosti. Tahle australská herečka ale několikrát předvedla, že nesází jen na svůj půvab a časem čím dál tím víc dokázala, že je skutečně talentovaná herečka, která si vybírá zajímavé projekty, zajímavé role a skutečně v nich předvádí pozoruhodné výkony. Především ale Robbie nadále střídá větší a menší projekty a právě Dreamland je jedním z těch menších projektů. Režisér Miles Joris-Peyrafitte dle scénáře debutanta Nicolaase Zwarta natočil film zasazený do období Velké hospodářské krize a natočil nezávislárnu, která má celkem pěkný vizuál, fajn obsazení s fantastickou Margot Robbie na vrchu a celkem dobře se mu též daří vybudovat atmosféru některých momentů. Ale Dreamland dohromady zas tak výborným filmem není. Hlavní zásadní problém vidím v tom, že film trvá pouze 90 minut a přesto se mu povedlo, že dramaturgicky drhne. Samotný problém vidím v tom, že když si v hlavě rychle shrnu celou dějovou kostru filmu tak vidím film, který by utáhl tak 50 minut a zbytek se tak musel nutně vyplnit vatou. Celé by to možná zkráceně fungovalo jako parádní díl nějaké seriálové antologie nebo pilot k potencionálnímu seriálu. Jenomže tento (smyšlený) příběh je vlastně v celkovém součtu skutečně banální, že se mu skutečně povede drhnout i přes relativně nízkou délku. Dreamland nemá kdovíjak zajímavé a dobře napsané charaktery, dech beroucí pasáže a pocitově též kdovíjak silně nefunguje. Joris- Peyrafitte si naštěstí alespoň ve spolupráci s kameramanem Lyle Vincentem pohlídal vizuální stránku a na Dreamland se někdy vyloženě kouká velmi krásně. To ale samotné kdovíjak nestačí. Margot Robbie je fantastická a i přesto, že její charakter samotný kdovíjak dobře a zajímavě napsaný není, ona přesto dokáže strhnout veškerou pozornost na sebe a věřím, že s lepším scénářem by Robbie z téhle role vytřískala ještě víc. Finn Cole je fajn, ovšem se musí popasovat s faktem, že většinu času hraje ve stínu Robbie a není kdovíjak herecký výrazný. Travis Fimmel je jako nevlastní otec postavy Colea poté překvapivě fajn a čím dál tím víc Fimmel skutečně ukazuje, že není prkenný herec a ze zajímavé role vždy dokáže něco vymlátit. A i Garrett Hedlund se zde dokáže jako parťák Robbie (vůbec by mi nevadilo, kdyby si Hedlund a Robbie zahráli v nové předělávce Bonnie a Clyde) celkem slušně předvést a film ve kterém by tahle dvojice pouze loupila by byl možná výrazně zajímavější. Jestli se též filmu něco povedlo tak je to bezpochyby věrohodná atmosféra období Velké hospodářské krize. Film je nízkorozpočtový a přesto se mu atmosféru a prostředí amerického zapadákova 30. let skutečně navodit podaří. Prostředí Texasu je znát a přesto se i zde z toho všeho nevymlátí víc. Je to ve finále skutečně škoda. Dreamland je v zásadě oukey film, který má své nezpochybnitelné vizuální kouzlo, povedenou dobovou atmosféru a především skutečně fajn casting včetně fantastické Robbie. Samotný scénář ale není kdovíjak obstojný, dramaturgická stavba je skutečně spíše bolestivá a vlastně zde skutečně chybí jakýkoliv fakt, proč si tento film ještě za pár dnů pamatovat. Na samotném počátku byl dost možná skutečně dobrý základ, jenž nebyl ve finále vytěžen. Na poměry nezávislé produkce ale pořád velmi obstojná záležitost......

Šťastné a veselé AKA Happiest Season je dost možná skutečně první romantická komedie, jejíž hlavní postavy jsou lesbičky. Scenáristka a režisérka Clea DuVall (která je jinak celkem populární herečka) se u psaní scénáře (který sepsala s pomocí Mary Holland) inspirovala svým vlastním Coming outem a sama svůj film víceméně popsala jako autobiografii. Happiest Season se tak skutečně stává první mainstreamovou komedii, jejíž zápletka se točí kolem lesbického páru a vzhledem k faktu, že za filmem stojí právě DuVall tento film nejenom působí jako autentická ukázka Coming outu, ale zároveň je ten film výrazně důležitý v tom ohledu, že je v něm sice tajnost své sexuality hlavním motivem filmu, právě filmy jako Happiest Season ale ukázkově k tomu, aby se divákům předvedlo, že na tom skutečně nic není. Těžko říct jak by takhle působil film, který by měl místo dvou hereček v hlavní roli dva herce, Happiest Season ale dle mého názoru dělá LGBTQ+ ukázkovou poklonu. Ale Happiest Season ve finále není jenom zásadní film, ale zároveň jde zcela jasně o komedii roku! DuVall a Holland napsali bravurní scénář, který má skvělé komediální momenty, vyloženě dojemnou romantickou stránku a především skutečně servíruje parádní motivy ohledně patálií s Coming outem. Happiest Season to má ve finále jednoduché i díky jednoduše bravurnímu obsazení. Kristen Stewart a Mackenzie Davis jsou výborný pár, který mezi sebou má parádní chemii, jejich vzájemná láska je uvěřitelná a máte skutečně pocit, že jsou pro sebe stvoření. Happiest Season má zároveň parádní vedlejší herce- Je tu výborná Alison Brie jako starší sestra postavy Mackenzie Davis, Victor Garber a Mary Steenburgen jsou jako rodiče postavy Mackenzie Davis bravurní, Jake McDorman zde má velmi zajímavou roli, víceméně neznámý Dan Levy se zde taky předvede v tom nejlepším možném světle. Nejlepší z celého castingu je ale ve finále překvapivě Aubrey Plaza, která si krade každou svou scénu pro sebe. Nejvíc potěšující fakt je skutečnost, že žádná z těch postav není chodícím klišé. Opravdu ne! Jsou to bravurně napsané a komplexní postavy, obzvláště tak bravurně napsané na poměry současných komedií. Ten film má velké štěstí ve svém castingu, protože pro ztvárnění jednotlivých rolích byli zvoleni ti nejlepší herci. A skutečně se víceméně všichni předvádí ve velmi vysoké formě. Happiest Season je ale zároveň vánoční film až na půdu a atmosféra vánoční komedie sálá snad ze všech stran. Neříkám hned, že má Happiest Season potenciál na to stát se novou vánoční filmovou klasikou, vyloženě ale ani to není nemožné. Ten film si ale i přes status komedie z Coming outu vyloženě neutahuje a nezlehčuje to. Naopak Coming out zobrazuje jako velmi náročnou věc, náročnější než za kterou jí většina nezainteresovaných lidí považuje. Vyjít se svou sexualitou ven opravdu není lehké, zvláště když jste součástí konzervativní rodiny. Postava Harper v podání Mackenzie Davis si to uvědomuje a přesto skutečně chce říct, že je láskou jejího života žena. Ten film pořád není drama a ty aspekty Coming outu pořád zobrazuje s trochu humornou nadsázkou. Vzhledem k faktu, že za filmem ale stojí právě DuVall, která si Coming outem prošla to nikdy nesklouzne do absolutnímu vysmívání psychického utrpení lidí stydících se za svou homosexualitu. A to je na tom filmu tolik super. Ten film má bravurní komediální načasování, úžasné postavy, chytrý scénář a především skutečné vánoční srdíčko. V rámci zachycení lesbického vztahu jde navíc už teď o zásadní snímek sám jsem překvapen jak moc z toho nadšený jsem. Jasný komediální TOP roku a zvědavost co dalšího DuVall předvede. Její novinka možná není dokonalá a jistými momenty přece drhne, má ale hodně důvodů proč si jí nejen pamatovat..... ale zároveň se do ní jednoduše zamilovat!

První Rychle a zběsile bylo malý film o autech a pouličním závodění. Na své časy, kdy se série postupně stala akční šílenosti a víceméně kráčí ve směru přehnaných bondovek éry Rogera Moorea jsme si ještě museli počkat, protože první Rychle a zběsile bylo skutečně malým filmem, který byl doslova splněným snem pro milovníky rychlých motorů. Osobně jsem nikdy do aut bůhvíjak ponořený nebyl, přesto jsem měl ale jako malé dítě autíček tuny a závodění mě až zvráceným způsobem bavilo. Proto i já jsem v Rychle a zběsile našel zalíbení, které se mě drží v podstatě celou dobu. Osobně nemám problém s tím, že se série od svého počátku vydala zcela diametrálně odlišným směrem a čím víc si tuhle sérii užívám jako víceméně poslední ryze přepálenou velkorozpočtovou akční sérii. A neskutečně se u Rychle a zběsile nadále bavím. Ale zpátky k prvnímu dílu- Ten se ještě nemohl spolehnout na naháněčku s obřím trezorem, tank na dálnici, přeskakování mezi vysokými baráky v Abú Dhabí nebo naháněčku s ponorkou. První Rychle a zběsile byl ryzí závodní film, jehož kouzlo spočívalo v tom jak neskutečně vás ponořil do světa pouličních závodů a jak jste nějakou chvilku začali s tím o tom, že se rychle naučíte řídit, zapnete dusík a stanete se jedničkou pouličních závodů. Krásný holky, ještě krásnější auta, drsňáci, který nechcete naštvat a jednoduchá ukázka toho, že svět pouličních závodů má své jedinečné kouzlo. Už první díl je v několika ohledech přitažený za vlasy, právě i zde se ukazuje kouzlo, které si následně drží i zbytek série. Dějí se nereálné věci, které by vás v reálném životě stáli život nebo by se prostě a jednoduše stát vůbec nemohli. V tomhle ohledu naprosto funguje kouzlo filmového zážitku, kdy se hlavním hrdinům může stát záměrně cokoliv a vy byste si prostě jenom přáli být v jejich kůži a jejich zážitky prožívat na plno. Režisér Rob Cohen scénář trojice Gary Scott Thompson, Erik Bergguist, David Ayer zpracoval jako efektivní ukázku popcornové odpočinkové zábavy, která má ale zároveň skutečně srdíčko na pravém místě. Už první díl série představil postavy, které se následně stali stavidly série a později se ukázalo, že to bez nich tak úplně nepůjde (viz Rychle a zběsile: Tokijská jízda)- Paul Walker se představil jako fantastický protagonista, totální sympaťák a naprostým právem se stal po premiéře filmu víceméně sex symbolem. Zamrzí jen fakt, že se Walker nikdy nedostal významnější role než právě Brian O´ Conner (Mohl hrát Anakina Skywalkera ve Star Wars: Epizodě II, Lucas mu ale tehdy řekl, že je na roli příliš starý, zároveň též mohl hrát Hitmana v druhé videoherní adaptaci, realizace se ale bohužel nedožil), přesto ale potěší, že je Brian O´Conner nadále jedním z nejpopulárnějších akčních hrdinů všech dob a po jeho smrti v roce 2013 a digitálním doživení v Rychle a zběsile 7 (přičemž následně následoval nevyhnutelný odjezd jeho postavy do bílého světla) pro velký počet diváků znamenal též konec této série. Krom Paula Walkera ale film udělal hvězdou také Vina Diesela, jehož Dominic Toretto byl stejně jako Brian sympatickým hrdinou, zajímavým hrdinou a především Diesel bravurně fungoval s Walkerem. Tenhle film tak z Vina Diesela a Paula Walkera udělal legendární dvojici, která si sice nejdříve ve filmu navzájem nemůže přijít na jméno, časem se z nich ale definitivně stanou přátelé a tak trochu rodina. I vedlejší role (přičemž někteří měli to štěstí a vrátili se i v dalších dílech série) se povedlo skvěle zapojit a měli jsme tak tu čest s Dominicovou sestrou Miou v podání Jordany Brewster, která se stala též Brianovou láskou a v prvním filmu se jí povedlo vytvořit jako bravurní spojovací článek, který Briana donutí k úvahám nad tím na čí straně vlastně je. Je tu stylová Letty v podání Michelle Rodriguez, Vince v podání Matta Schultze je sice ideálově napsaný rival hlavního hrdiny, ovšem funguje a v Rychle a zběsile 5 se mu později naštěstí povedlo vystavět bravurní arch. Bez Johnnyho Stronga jako Leona a Chada Linberga jako Jesseho už se sice další díly ságy museli obejít, přesto i oni ale svými výkony rozhodně neurazili a minimálně co se týče Leona furt doufám, že nás čeká do Rychle a zběsile 11 nějaké to menší překvápko. To pravé vzrůšo ale nepřijde ve chvíli, kdy máte strach, že Dominic Toretto vymlátí z Briana O´Connera duši. To pravý vzrůšo přichází ve chvíli, kdy proti sobě Dominic a Brian změří síly s rukami za volantem. Na Rychle a zběsile 1 se možná tak trochu podepsal zub času, jeho akční/závodní scény jsou ale pořád stejně tak působivé jako dnes. Po vizuální stránce to možná čím dál tím delší odmlkou skřípe, ten film je ale pořád neskutečně zábavný a stále je základním pilířem, který nastartoval jednu dlouho trvající sérii. Jen asi nikdo skutečně v roce 2001 nečekal, že se se série vydá zrovna tímhle směrem. Rychle a zběsile 1 chybí lepší záporák (Rick Yune jako Johnny Tran je hodně k popukání), trochu vypilovanější filmařská stránka a některé momenty přece jen po letech zavání směšnosti. Tenhle film je ale pořád bezpodmínečná akční klasika, která zestárla důstojněji než by se dost možná už v roce 2001 dalo čekat. Zestárlo to. Ale zestárlo to neskutečně krásným způsobem!

Téma rasismu je už velmi dlouho ožehavým tématem a přesto, že v USA bylo dávno zrušeno otroctví, Martin Luther King velmi výrazně napomohl k pozdější obměně práv afroamerických obyvatel a prezidentem USA se nakonec stal Barack Obama tak je rasismus nadále nedílnou součástí nejen USA. Velmi výrazně to ukazuje i letošní situace ohledně vraždy George Floyda, která by dle výrazného zástupu rasově motivována a došlo díky ní k vzedmutí protestů hnutí Black Lives Matter. Téma rasismu se též pochopitelně dočkalo i zpracování v různých filmech a jeden z nejznámějších filmů o rasismu je Kult hákového kříže. Kult hákového kříže má velmi zástupný počet fanoušků (na ČSFD je veden jako 57. nejlepší film všech dob) a někteří by vám tento film rovnou označili za nejlepší film pojednávající o rasismu. Jenomže tak to já bohužel nevidím a mám k tomu hned několik důvodů. Oficiálním režisérem filmu je Tony Kaye, pravda je ovšem tak trochu komplikovanější- Kult hákového kříže měl být celovečerním debutem Kaye, jenomže kvůli neustálým konfliktům s představitelem hlavní role Edwardem Nortonem Kaye film zhruba v polovině filmu natáčení opustil a Norton film režíroval sám. Kaye se poté pokusil své jméno z filmu odstranit a nechtěl být vůbec jako režisér filmu označen, pravidla Director's Guild of America mu to ale zamezila. Kaye později dokonce studio New Line Cinema a právě Director´s Guild žaloval o částku 275 milionů dolarů, protože mu nedovoli být v titulkách označen pod pseudonymem Humpty Dumpty (samo sebou spor neprohrál a do roku 2011 a filmu Oddělen žádný jiný film nenatočil). Vyhrocený spor Kaye a Nortona ale bohužel ve finále znamená to, že je Kult hákového kříže dítětem dvou rozhádaných otců, které je tak trochu roztažené mezi dvěma světy a výsledný Kult hákového kříže tak ve finále není tak dokonalý, protože se spory uprostřed natáčení na filmu bezpochyby podepsali. Scenáristický debut Davida McKenny má především problém v tom, že si vybral neskutečně tučné a těžce uchopitelné téma. Příběh Dereka Vinyarda zde ve filmu, který trvá téměř 2 hodiny mapuje 3 fáze- Fázi vrcholového rasisty, fázi ve vězení a vyrovnávání se s faktem, že všichni černí nejsou zlí a fáze, která je víceméně snahou o nový život, ideálně bez svých rasistických ´´ bratrů ´´. Problém je v tom, že by všechny tyto 3 fáze šlo vzít a ve finále z každé libovolné fáze udělat vlastní film. Mohla tak vzniknout potencionálně působivá trilogie, která by ten růst v rasistické špičce, pád na dno a pokus o nový start a víceméně vykoupení pojala působivěji a především uvěřitelněji. Jenomže jsme nakonec dostali jeden film, který všechny tyhle fáze prodává tak trochu napůl. Kult hákového kříže si zvolil velmi zvláštní dramaturgickou stavbu, kdy se skáče v čase (poznáme to především tak, že se flashbacky odehrávají černobíle) a nepůsobí to kdovíjak bravurně. Osobně bych pro účely tohoto filmu zvolil chronologickou dějovou výstavbu, která by ještě lépe předvedla změnu Dereka Viniyarda a celkově by to dle mého názoru lépe povedlo nějaké charakterní výstavbě. Edward Norton je v hlavní roli úžasný a v roli nácka je uvěřitelnější než by se dalo čekat. Není zde ani potřeba expozice ohledně vztahu Dereka a jeho otce, protože zlomový okamžik, který Dereka vypustí na cestu temna funguje právě i díky Nortonově schopnosti naprosto věrohodně prodat zásadní životní ztrátu (a zvláště se ve finále naznačí, že si otec o všechno řekl sám). Inteligentní Derek se stane obětí manipulativní Bílé síly, která z něj udělá tak trochu většího hajzla, kterému jeho nová víra tak moc vleze na mozek, že skončí zásadním okamžikem jeho života, který ho poznamená na hodně dlouho. Tomuhle filmu se bravurně podařilo prodat vztah mezi Derekem a jeho mladším bratrem Dannym. Edward Furlong zde po Terminátorovi 2 předvádí svou nejslavnější roli a ztvárňuje zde chlapce, kterého výchova jeho bratra a následně Bílé síly vypustila na cestu, která ho může stát dost možná i víc než jeho bratra. Právě konflikt spočívající v Derekovi, jenž se snaží svého bratra zachránit od stejného osudu je jedním ze zásadních motivů filmů a opět se ho bohužel za mě nedaří prodat tolik jak to šlo. Kult hákového kříže obsahuje tolik zajímavých motivů a podzápletek, že jich je možná až moc. Derekova matka například začne po smrti jeho otce randit s učitelem židovského původu, což je pro Dereka samo sebou noční můra. Ředitel školy, kterou původně navštěvoval Derek a nyní jí navštěvuje Danny je černoch, který bojuje proti hnutí Bílé síly a snaží se též Dannyho vydat na světlou stranu. Derek má přítelkyni, která je rasistka a když jí informuje o tom, že se změnil tak to jeho přítelkyně bere jako zradu (jak vlastně vůbec sakra mohl čekat, že se k němu Stacy přidá?!). Jenomže všechno mi to v podstatě ve finále přišlo zbytečné. Vztah Derekovy matky a židovského učitele je okamžitě smeten ze stolu jediným flashbackem, Avery Brooks jako ředitel Sweeney zde ve finále zas tolik prostoru nemá a ´´ linka ´´ s přítelkyní je celkově tak trochu úsměvná. V zárodku je McKennův scénář velmi dobrý, není ale dokonalý. Je též možné, že samotná předloha scénáře je tučnější a je to jen prohra dramaturgických pochybných rozhodnutí nebo faktu, že se tvůrčí konflikty ve finále podepsali i na výsledné podobě filmu. Fáze ´´lezení na vrchol´´ je ve finále z celého filmu rozhodně nejslabší, naopak nejpůsobivější jsou pasáže z vězení, které definitivně předvádí zásadní moment, který Dereka vydá na jinou stranu. Celé tyhle sekvence ve věznici fungují i proto, že díky hereckému výkonu Edwarda Nortona naprosto věrohodně vidíte Derekovu zoufalost a pád na dno. Je to bravurní ukázka techniky Show, don't tell a pasáže ve vězení mají skutečně neskutečný náboj. Derek se zde spřátelí s černochem Lamontem, uvědomí si, že by neměl všechny házet do jednoho pytle, do toho mu spadne mýdlo ve sprše a z Dereka se rázem tak trochu stává staronový muž, který se po svém propuštění vydává na cestu vykoupení. Problém je v tom, že je těžko uvěřitelné, aby se rasista jen tak lusknutím prstu stal anti-rasistou a že by ho k tomu dohnal jeden milý černoušek. Záporák Cameron Alexander mohl být původně ztvárněn Marlonem Brandem, ten ale odmítl a tak tohoto hlavního záporáka filmu nakonec ztvárnil Stacy Keach. Film sliboval výrazného manipulátora a naprosto bezcharakterní hovado. To druhé sedí, vůbec jsem ale nepochopil, proč někdo jako Cameron Alexander má takovou pověst a celkově šlo ve finále o zabitý potenciál a ta hrozba z aktuálně nepřátelských členů Bílé síly je velmi úsměvným způsobem odklizena ze stolu. Mám tušení, že jsem se kdysi dočetl, že v případě kdyby roli získal Brando by Cameron Alexander dostal tak trochu více prostoru, Stacy Keach ve finále ovšem není špatný. Jen brutálně nevyužitý. Kult hákového kříže ale naprosto věrohodně na konci prodá jeden zásadní moment- Všichni jsme stejní a nezáleží zda jsme bílý nebo černý. Všichni černoši nejsou automaticky vrazi, feťáci a gangsteři, všichni běloši naopak nejsou svatoušci, elegáni a poctivci. Ve finále navíc fungují velmi dobře i emoce, přesto mě to ale k vlhkým očím nedotáhlo. Mám k tomu 3 důvody: 1) Hodně těžko se mi lituje postav, kteří si za svůj osud víceméně můžou sami, 2) Ty postavy zase tak kdovíjak dobře prokreslené nebyli, 3) ten závěrečný moment možná signalizuje fakt, že si někdo svým pokusem o drsnost koleduje, zároveň tím pádem by ale možná více fungovalo, kdyby se jedna určitá postava povahově nezměnila. Ano, dá se zde najít pointa v tom, že někdy prostě musíme za své chyby bezpodmínečně platit, přesto je ale i tohle fakt, který mi sráží výsledné pocity z Kultu hákového kříže. Tony Kaye očividně zvládl filmu dodat vizuálně působivé scény, Edward Norton zase dost možná prodal emocionální motivy (těžko říct, které scény točil Kaye a které Norton. Tuším, že oficiální informace neexistují). Přesto je ale tento film dítětem dvou otců, kteří svému synovi dodali jistou formu elegance a především si ten film se samotným tématem doslova nevytírá prdel, zároveň je ten film ale pořád tak trochu mezi dvěma světy, dramaturgická výstavba mu tu eleganci tak trochu sráží a především je to téma skutečně tak tučné, že se z toho dalo vytěžit víc. Kult hákového kříže nemá problém s realističnosti, prodáním jistých ideologických motivů a polovičně srozumitelným poselstvím. Jenomže tomu filmu k dokonalosti opravdu chybí hodně a především je to pořád ukázková reklama snímku, který vznikl spojením dvou zcela odlišných verzí. Ale pořád to mohlo skončit jako totální průšvih, což naštěstí Kult hákového kříže skutečně není. Ale k dokonalosti mu přece jen chybí taky dost...... PS: Tony Kaye chystá volné pokračování s Djimonem Hounsouem v hlavní roli African History Y, který by měl stejně jako původní film nést ve znamení tragédie a vykoupení. Půjde ale pouze o duchovní sequel, cameo Edwarda Nortona tedy nejspíš nečekejte!

Představte si, že by Santa Claus opravdu existoval a zlobivé děcko, které by od něj dostalo k Vánocům pouze uhlí a to by ho tak naštvalo, že by to skončilo najmutím nájemného zabijáka, který má Santa Clause oddělat. O tom pojednává film scénáristů a režisérů Eshoma a Iana Holmese, který se tak stává trochu netradičním vánočním filmem této sezóny. Do hlavních rolí tato dvojice navíc sehnala Waltona Gogginse jako toho nájemného zabijáka a především Mela Gibsona jako Santu Clause a trailer ukázal, že nás čeká skutečně velmi netradiční přístup k vánočním svátkům a dalo se pouze čekat na výsledek. Podobně jako nedávný Boss Level (který má též Mela Gibsona) je Fatman vyložené béčko a bohužel opět béčko, které tak trochu nenaplnilo svůj potenciál. Má několik velmi zábavných nápadů, prezentuje Santu Clause (a jeho lore) v značně odlišném světle) a má dva super herce v hlavních rolích. Ale pořád z toho máte jednoduše pocit, že z toho šlo vytřískat víc- Více nápadů, více vtipů a možná i víc akce. Něco se ale Fatmanovi musí nechat- Je to strašná zábava. Fakt je hodně zábavný film, který sedne ovšem spíše lidem, kterým nevadí černý humor. Toho je zde požehnaně a naštěstí je ve velké míře velmi funkční. Jsou tu fakt vydařené vtipy, scenáristické a režijní duo občas přijde s nějakými hodně fajn nápady a herci umí a snaží se. Ani tohle všechno ale dohromady nestačí. Mel Gibson je jako Santa, který chlastá, umí střílet z pistole a je schopný řádně rozbít držku hrozně fajn a v téhle roli mě neskutečně bavil. Gibson možná stárne a časy Martina Riggse nebo Williama Wallace má už dávno za sebou, zrovna role životem tak trochu unaveného a víceméně nabručeného Chrise Cringla mu fakt neskutečně sedla a Mel má naštěstí pořád schopnost prodat každou drsnou hlášku par excellence. Walton Goggins je jako ten hlavní zabiják taky neskutečně super a Goggins zde dokazuje, že je pořád tak trochu nedoceněným talentem. Jeho konfrontace s Santou Melem stojí za to a drsné finále je vlastně čirou esencí toho jak by měla takhle celkem zábavná béčková blbina fungovat po celou dobu. Jenomže to bohužel ve zbytku tak neplatí. Ve Fatmanovi se objeví myšlenky o tom, že je Santa Claus znechucen chováním dětí, každoroční Vánoce ho už fyzicky unavují a víceméně nebaví a především na to už nemá potřebné finance. Objevuje se tak zde podzápletka o tom, že se Santa musí spojit s americkou vládou ze které není vyčerpáno moc. Ale možná to bude také tím, že by tahle zápletka kompletně stačila na úplně jiný film. Nebo na případnou dvojku. Nebo prequel. Bohužel byla ale tato podzápletka využita. Opravdu zde funguje problém, že se z toho filmu nevymlátilo celkově víc. Více nápadů, více vtipů, více Rudolfa. Nestalo se tak a Fatman tak nemůže urazit jako vyložená zábavná blbina.... zároveň vás ale nedonutí mít tenhle film nějak extra dlouho v hlavě a vůbec někdy uvažovat o jeho druhém vidění. Nejzábavnější je stejně to finále, ve zbytku filmu se něco děje, ale nedějí se tam kdovíjak zajímavé věci a pokud jste viděli trailer, dost možná jste v podstatě skutečně v tomhle případě mohli vidět i téměř celý film. Je to furt zábava, Gibson, Goggins a všichni herečtí přicmrdávači jsou skutečně fajn (především Marianne Raigipcien Jean-Baptiste jako paní Clausová) a trvá to i lehce přes hodinu a půl, čímž pádem to velmi rychle uteče. Jenomže z toho šlo fakt vytřískat o hodně víc a je to promarněná příležitost. Gibson jako drsnej Santa Claus je možná cool, ten film sám o sobě ale cool bůhvíjak není. Je to možná i tím, že se tam příliš skáče mezi tím, zda je to vůbec komedie nebo akční thriller a samotné klouzání na tenkém ledu mezi těmito žánry tomuhle filmu dvakrát neprospělo. Je to škoda, napadá mě minimálně 5 tvůrčích jmen, kteří by z téhle látky byli skutečně schopní vyždímat víc. Opravdu mi přijde už tak trochu úsměvné chválit na filmu to, že jsou ve filmu dva dobří herci, zvláště když jsou tolik ostřílení a když ten film sám o sobě není kdovíjak audiovizuálně strhující. Ale jako odpočinková zábava na jedno podívání to určitě fakt neurazí.....

Mandalorian: Chapter 13- Epizod Mandaloriana už vzniklo dost. Osobně se mi líbili opravdu všechny. Za dosavadní triumfy jsou poté povazoval Chapter 3 (režie Deborah Chow), Chapter 7 (režie Deborah Chow), Chapter 8 (režie Taika Waititi) a Chapter 9 (režie Jon Favreau)- Rychlé seřazení kvalit dosavadních epizod před Chapter 13: 8, 7, 3, 9, 11, 12, 10, 2, 4, 1, 5, 6. Jenomže Chapter 13 mě překvapila ještě víc než jsem čekal a zatím jí beru jako dosavadního vůdce, co se týče kvality epizod týče. Chapter 13 napsal a zrežíroval Dave Filoni, který má se Star Wars velmi dlouhou historii- Byl to tvůrce animovaných seriálů Star Wars: Klonové války a Star Wars: Povstalci, který je velkým fanouškem Star Wars a právě George Lucas mu kdysi nabídl, aby Lucasovi pomohl vytvořit animovaný seriál z předaleké galaxie. Filoni už předtím režíroval pilot celého seriálu (Chapter 1) a celý seriál tak uvedl do pohybu a dokázal, že Star Wars můžou fungovat i jako hraný seriál pro malé obrazovky a i zde neztratí svou jedinečnost. Filoniho epizoda se možná po vydání dalších epizod řadí k těm nejslabším, přesto ale byla bravurním pilotem. A faktem, že teď Filoni skutečně vytvořil nejlepší epizodu dokázal, že v něm přece jen něco je. Dává smysl, že se Filoni ujmul scénáře a režie právě této epizody. Byl to totiž Filoni, kdo s Lucasem vytvořil postavu Ahshoky Tano, počátečně tak trochu otravnou postavu, která se ale později stala bravurně prokresleným charakterem, jejíž vytvoření ještě lépe v seriálu Klonové války pomohlo vytvořit menší počáteční averzi vůči řádu Jedi v jejím mistrovi Anakinu Skywalkerovi. Tano se později objevila i v seriálu Star Wars: Povstalci, na svůj debut na velkém plátně si ale musela počkat. A dočkala se právě zde. Hranou Ahsoku si zahrála Rosario Dawson, která již několik let byla typem fanoušků na ztvárnění této čím dál tím více populární postavy a musí se nechat jedno- Rosario Dawson do té role neskutečně sedí! Ahsoka Tano si za celou svou historii ve světě Star Wars prošla obrovským vývojem a pochopitelně si jím dost pravděpodobně prošla i mezi událostmi Star Wars: Povstalci a právě Mandalorianem. Přesto je ale Rosario Dawson jako Ahsoka Tano parádní a doufám, že jsme jí neviděli naposled. Vidět jí konečně v živé podobě v akci, navíc ještě s jejími světelnými meči je jednoduše zážitek a začíná mě čím dál tím mrzet, že seriál Star Wars: Klonové války nikdy neuvidíme v hrané podobě. Upřímně nechápu některé výtky, které tvrdí, že by Mandalorian: Chapter 13 vypadal jako bulharské béčko. Myslím totiž, že jsou ty obrovské production values nadále vidět a ten seriál prostě nadále vypadá velkolepě. Zahlédl jsem též lehké výtky ohledně toho, že kostým Ahsoky Tano nevypadá nejlépe. Osobně si myslím, že když je Ashoka Tano v pohybu, tak si něčeho takového vůbec nevšimnete a i když jsem se původně bál, že bude Ahsoka Tano v hraném podání vypadat naprosto příšerně, jsem s její výslednou podobu hodně spokojen. Původně jsem se bál, že jsou její rohy opravdu vytvořené z polystyrenu, šlo ale jen o mou mejlku. Stojím si za tím, že hraná Ahsoka Tano vypadá skvěle. Podobně jako s Bo-Katan Kryze budou z přítomnosti Ahsoky Tano odvařeni pochopitelně jenom lidé, kteří Klonové války a Povstalce skutečně nakoukali. Pro lidi, kteří s těmito animovanými odbočkami neměli co dočinění jde ale o potencionální napravení restu minimálně co se týče Klonových válek. Tomuto animovanému seriálu možná ze začátku chyběl pořádný rozjezd, přesto se ale od půlky 2. série neskutečně chytl a jde o dost povedený animovaný projekt ze světa Star Wars. Ale to je na povídání na někdy jindy. Drby nelhali a v této epizodě se skutečně objevil i Michael Biehn. Legendární Kyle Reese z Terminátora nebo Hicks z Vetřelců se po dlouhé době objevil v nějakém výrazném projektu a i přesto, že jeho role není kdovíjak veliká, potěšilo mě ho zase po dlouhé době někde vidět a vidět fakt, že má v sobě pořád fištrón. Ještě zajímavější je ale Diana Lee Inosanto jako zlá magistra planety Corvus Morgan Elsbeth, která funguje jako hlavní záporačka této epizody velmi dobře, dostává slušný background a je možné, že jsme jí též neviděli naposledy. A především je jedním ze dvou důvodů naprosto bravurního souboje mezi Ahsokou Tano a právě jí! Už v úvodní scéně Ahsoka Tano vytasí své dva bílé světelné meče a je radost na to pohledět. Ahsoka porcuje nepřátele, tváří se u toho neskutečně drsně a především ty světelné meče vypadají skutečně dobře. A právě magistra Elsbeth je obdařená kopím vytvořeným z beskaru, slitině, která je odolná vůči světelným mečům. Choreografie tohohle souboje je neskutečně energická a dokonce u ní máte skutečně pocit, že jsou síly vyrovnané. Stejně tak choreograficky nápaditý a působivý je i konfrontace Mandaloriana a Tano. Tenhle seriál je jednoduše nadále ukázkou špičkové akce, která navíc překvapivě je ještě pořád schopná gradovat. A jsem skutečně natěšen kam víc to ještě povede. Především je ale Mandalorian pořád skvělý v tom co doteď- Pořád má neskutečný westernový feeling, feeling světa předaleké galaxie, kupu fantastických odkazů (které zde především pramení z účastí Ahsoky Tano) a především vztahu Din Djarina a Dítěte. Tenhle vztah je čím dál tím pevnější, emocionálně silnější a vyloženě dojemný. Skutečně máte dojem, že mezi nimi definitivně vzniká vztah mezi otcem a synem a vidíte, že ho Mando definitivně začíná brát jako součást svého života. A je to fakt neskutečně silný. Tahle epizoda navíc představí pár odpovědí (dokonce mnohem zásadnějších než byste v téhle fázi seriálu čekali!), které ale zároveň otevřou dveře k otázkám novým. Jsem hodně zvědav jak moc se nadále bude background Dítěte osvětlovat a především se těším na další díly téhle nadále vizuálně působivě, spektakulárně akční a velmi zábavné podívané. Pořád jde o vrcholový audiovizuální skvost a jsem neskutečně rád, že tenhle seriál skutečně svou laťkou neklesá. Především mě ale dosud žádná epizoda Mandaloriana nenaplnila takovou emocionální silou, božími akčními sekvencemi (jediná srovnatelná konkurence je snad fakt ta konfrontace s kraytským drakem v Chapter 9) a především vyloženou nadšeností. A i proto přece jen Chapter 13 těsně označuju za nejlepší epizodu. Opět se najdou lidi, kteří budou vyčítat, že se epizoda skládá víceméně ze side mise, kde se musí zastavit jistá forma diktátorského režimu a zachránit město zoufalých vesničanů, jak ale zásadní odhalení na konci ukazuje tak se tu dost možná hraje o hodně víc. Mandalorian prostě očividně bude nadále těch misí, které vypadají na první pohled zbytečně a výplachově, přece jen se ale ukážou jako důležité. Ať už co se týče směrování dalšího vývoje příběhu seriálu či upevnění vztahu Manda a Dítěte. Ne všichni pochopitelně budou spokojeni, osobně mi ale přijde minimálně smutné srovnávat tohle s béčkovými projekty s Brucem Willisem, Stevenem Seagalem a Nicolasem Cagem v hlavní roli. Pořád to totiž vypadá jako neskutečný spektákl a opět jsem tomu očividně skočil na chuť. A kdo navíc viděl Chapter 9 a finále s velkým kraytským drakem, ví, že tenhle seriál je všechno, jenom ne béčkovou produkcí. This Is a Way a osobně fakt nemám problém s tím, když se v ní tímhle směrem bude nadále pokračovat!

Vánoční svátky má většina z nás osvědčená filmový klasikami- Vánoce si už prostě většina z nás nedovede představit bez věčných repríz klasických českých pohádek, Sám doma, Smrtonosné pasti, Život je krásný, Lásky nebeské, Batman se vrací nebo Rockyho IV. A přesto se každý rok objeví nějakých pár pokusů, které by se rádi stáli tou novou vánoční klasikou. Netflix to letos zkusil s pohádkou Pan Jangle a vánoční dobrodružství režiséra a scenáristy Davida E. Talberta (který má již zkušenost s jistými vánočními filmy, které byli mířeny především na afroamerické publikum), která má navíc v hlavní roli Foresta Whitakera. Povedlo se Netflixu skutečně dodat novou vánoční klasiku? Nemyslím si to. Pan Jangle a vánoční dobrodružství je rozhodně vizuálně velmi působivá podívaná na které jsou production values neskutečně znát a věřím, že tahle pohádka skutečně mladé diváky neurazí, zvláště když skutečně hodně čerpá z atmosféry Vánočních svátků. Jenomže je tu několik problémů- Především jde o muzikál! V případě, že realizujete muzikál musíte mít dokonalé texty písní, chytlavou muziku a také povedenou doprovodnou choreografii tanečních scén. Nic z toho bohužel ale Pan Jangle nemá. Není to tragédie, zároveň si ale celou dobu budete jednoduše říkat, že rozhodnutí o tom, že film bude zároveň muzikál bylo tak trochu mimo. A bohužel si tohle rozhodnutí film není schopen obhájit. Další kámen úrazu je, že má tento film skoro 2 hodiny! 2 hodiny pro vánoční pohádku je skutečně moc a opět dvojnásob v případě, že pro to není důvod. V případě osekání muzikálových čísel ten film mohl rozhodně dramaturgicky působit pevněji, přesto se ale musí nechat, že to nejsou dvě hodiny čirého utrpení. Spíše jen skutečně tak trochu přetažené dvě hodiny. Tenhle film má naštěstí štěstí v dobrém castingu. Forest Whitaker je hodně fajn, Keegan-Michael Key zde dostává příležitost se skutečně vyřádit, Hugh Bonneville mě jako vždycky bavil a mladá Madalen Mills je sympatická a talentovaná dětská herečka. Výprava se opravdu povedla a ten film vypadá opravdu krásně, draze a vánoční atmosféra sála všude kolem. Efekty jsou též na vrcholné úrovni, hudba Johna Debneyho je fajn a celé to skutečně není vyloženým průserem. Zamrzí jen fakt, že je film skutečně přetažený, jeho muzikálová čísla nefungují jak by měli, scénář není kdovíjaká pecka a celé to poselství, které tak nějak od pohádky očekáváte tu nefunguje tak jak by asi chtělo. Tedy minimálně pokud jsem ho já osobně pochopil tak jak jsem měl. A pokud ano, tak opravdu tak trochu kroutím hlavou. Pokud vás už skutečně o Vánocích nudí rutina a chcete zkusit něco nového, Panu Jangleovi a vánočnímu dobrodružství teoreticky šanci dát můžete. Nečekejte ale novou vánoční klasiku, kterou si budete od aktuálního roku pouštět rok každý. Pokud ale na konci roku budete dohánět vánoční filmy, Pan Jangle si vaše ignorování vyloženě nezaslouží. Ale zase si nezaslouží, abyste od něj čekali skutečný filmový klenot. Jen skutečně víceméně fajn vánoční výplach.....

Jednou to přijít muselo- Rok 1969, 6. bondovka a vůbec poprvé si Jamese Bonda nezahrál Sean Connery. Ve službách Jejího veličenstva původně mělo vzniknout už po Goldfingerovi, nakonec ale došlo na Thunderball a adaptace Flemingovy 11. knihy s Jamesem Bondem tak dorazila později. Po 5 filmech nicméně definitivně (alespoň tou dobou) s rolí skončil Sean Connery, protože se chtěl věnovat jiným rolím a producent Albert Broccoli musel nutně objevit novou tvář. Zajímavé je, že oslovil Timothy Daltona (ten se později stal Bondem v letech 1987-1989), avšak tehdy 21-letý Dalton odmítl, protože si myslel, že je na roli příliš mladý. Poté padla volba na Rogera Moorea (ten se stal později Bondem v letech 1973-1985), avšak ani to nakonec v roce 1969 nedopadlo. A pak se Broccoli setkal s tehdy téměř 30-letým Georgem Lazenbym, který měl dle Broccoliho ideální fyzické atributy a hned Lazenby podepsal smlouvu na 7 filmů, která nikdy naplněna nebyla a Ve službách Jejího Veličenstva je tak jedinou bondovku s Georgem Lazenbym v historii, protože Lazenby sám s rolí po tomto snímku sekl. A celé to má nejspíš několik důvodů. Ve službách Jejího Veličenstva má velmi těžké uchopení u filmových fanoušků- Někteří tuto bondovku milují a berou jí jako jednu z nejlepších (Christopher Nolan tuto bondovku řadí mezi svých 10 nejoblíbenějších filmů), druzí jí naopak berou jako slabý odvar ideální bondovky. Do jaké poloviny se řadím já? Mám tuto bondovku ze všech rád nejméně! Ve službách Jejího Veličenstva se jako první bondovka vůbec snaží Bonda polidštit. Ne zas tolik jako se o to pokusila éra Timothyho Daltona a později ještě výrazněji éra Daniela Craiga, fakt, že se zde ale Bond skutečně zamiluje, ožení a má v plánu s práci u MI6 definitivně seknout ale předvádí, že se tu někdo snažil Jamese Bonda pojmout tak trochu jinak a s nástupem nového herce mu víceméně dodat nový tvar. Šlo o režijní debut Petera R. Hunta, který už předtím ale pracoval jako střihač Dr. No, Srdečných pozdravů z Ruska a Goldfingera a tudíž měl s Jamesem Bondem již jistou zkušenost. A i proto zamrzí, že skutečně nedorazilo něco mnohem lepšího! Problém je bohužel právě i v Georgi Lazenbym. Ten byl vybrán díky ideálním fyzickým atributům a faktu, že byl víceméně podobný Connerymu. Fakt, že se tu ale především koukalo na tu podobnost předchozímu představiteli ztroskotal v tom, že je Lazenby mimo, do role se víceméně nehodí a ve svém hereckém debutu se nepředvedl v nejlepším světle. Lepší herec by dost možná tuhle lidštější verzi Jamese Bonda zvládl přesvědčivě prodat, Lazenby ale tohle bohužel nezvládl a ve srovnání se všemi ostatními představiteli Jamese Bonda je hodně bídný. Z nějakého důvodu má tahle bondovka 142 minut! Tahle bondovka skutečně trvá skoro 2 a půl hodiny a neposkytuje k tomu žádné logické opodstatnění. A především se střihač John Glen (pro kterého šlo o první kinofilm na kterém pracoval) nejspíš úplně zbláznil a zničil veškeré kouzlo akčních sekvencí. Akční sekvence jsou kvůli tomu chaotické, nepřehledné a víceméně neatraktivní. Ta Nolanem věčně obdivovaná scéna obsahující lyžování má své kouzlo, tenhle střih ale jinak skutečně poničil atraktivitu téhle bondovky výrazně. Zajímavé ovšem je, že se Glen po vzoru Hunta později stal režisérem a natočil celkem 5 bondovek (3 s Rogerem Moorem, 2 s Timothy Daltonem). Diana Rigg je jako jedna z nejvíc osudových Bond girl velmi fajn, tenhle fakt ale kazí to, že mezi ním a Lazenbym není žádná uvěřitelná chemie a tu osudovou a tragickou lásku jim ve finále nevěříte ani za boha. Naopak Telly Savalas vystřídal Donalda Pleasance coby Ernesta Blofelda a předvedl po Pleasanceovi další dostačující inkarnaci tohoto nejslavnějšího bondovského záporáka. Samotný scénář této 6. bondovky je ve skutečnosti velmi dobrý a skutečně tu byl potenciál na zásadní milník téhle legendární akční série. Výsledné zpracování ale 6. bondovku skutečně odstrčilo na dno série, kdy se ale pořád musí mluvit minimálně o průměru. Přesto už byl ale svět v roce 1969 od Bonda zvyklý na lepší věci a tahle bondovka může být jenom ráda, že se přece jen najde velký zástup jejich fanoušků. Ve službách Jejího Veličenstva možná dvakrát nemusím, přesto je ale tahle bondovka z několika důvodu zásadní. Snažila se Jamese Bonda vůbec poprvé polidštit a s lepším hercem a uvěřitelnější chemií by se jí to možná i skutečně povedlo. Především ale předvedla, že James Bond nemůže být každý a vizuální podoba Conneryho neznamená vše. I přesto, že tenhle film tudíž v rámci hierarchie bondovek vůbec nemusím, z několika důvodů je skutečně dobré si uvědomit, že tento film existuje......

Vybrat nejlepší českou pohádku 20. století není na první pohled tak snadné- Těch pohádkových klasik, které se stali součástí klasického vánočního programu je u nás mnoho a můžeme si tak vzpomenout na pohádky jako Pyšná princezna, Byl jednou jeden král..., Princezna se zlatou hvězdou nebo Tři oříšky pro Popelku. Tyhle pohádkové klasiky jsou ve 21. století jinak uznávané nejenom kvůli jejich vysoké kvalitě, ale také kvůli faktu, že tvorba kvalitních českých pohádek velmi razantně upadla (kdo by se mnou za nejlepší dosavadní českou pohádku 21. století označil první filmový Fimfárum?), což bohužel v posledních letech velmi výrazně ukazují pohádky Zdeňka Trošky nebo televizní pohádky jako Princezna a písař, Korunní princ nebo především Kouzelník Žito. A přece jen má každý ve finále tu svou nejoblíbenější lokální pohádku. A osobně mám skutečně nejradši S čerty nejsou žerty. S čerty nejsou žerty Hynka Bočana jsou vrcholnou ukázkou české pohádkové tvorby. Hynek Bočan se přitom nikdy nestal takovým klasickým pohádkovým jménem jako Bořivoj Zeman nebo Václav Vorlíček a přesto skutečně dal světu českou pohádku dost možná nejlepší. Na motivy pohádky Boženy Němcové Čertův švagr vznikla filmová klasika, která už z každoročních vánočních televizních programů jen tak nezmizí a nadále zůstane vrcholovou ukázkou toho jak udělat tu nejlepší možnou pohádku. Výborná pohádka se pozná jednoduše i tak, že více než 30 let po premiéře filmu neztratí ani kousek ze své vrcholné elegance. Takové pohádky O medvědu Ondřejovi nebo Jak se Franta naučil bát režiséra Jaroslava Machy třeba dodnes neurazí, zub času je na nich ale poznat a tyhle pohádky působí spíše jako milé nakouknutí na to jakým vývojem si tvorba pohádek u nás prošla. Jenomže právě S čerty nejsou žerty i po letech působí neskutečně svěžím dojmem, což dokazuje i fakt, že si je tato pohádka schopná najít nové fanoušky nadále i u nových generací. Velmi skvěle S čerty nejsou žerty fungují i proto, že je scénář skutečně pohádkou pro celou rodinu. Nepůsobí ani trochu infantilně, v některých ohledech jsou dokonce S čerty nejsou žerty výrazně dospělejší a někdy i temnější než většina pohádkové konkurence a především tato pohádka netrpí neustálým nesmyslným pitvořením a překombinovaným příběhem, který dohromady nedává smysl. Hynek Bočan společně s Jiřím Justem naopak vytvořili dramaturgicky dokonalou pohádku, která má zároveň dobře napsané postavy, povedené a později i ikonické hlášky a především skutečně dějový spád. Petr Máchal je naprosto fantastický protagonista a Vladimír Dlouhý zde ve své nejslavnější roli vytěžil krom hereckého talentu i své neskutečné charisma. Ondřej Vetchý se též svou roli legendárního Janka zapsal do historie a S čerty nejsou žerty jsou vlastně počátkem, kdy se stal Ondřej Vetchý víceméně ikonickou komediální tváří (a později musel dokázat, že mu nedělá problém i vážná tvář). Karel Heřmánek je jako Lucifer naprosto fantastický a dodnes jde o jedno z nejlepších ztvárnění vládce pekla všech dob. Především má ale tato pohádka své štěstí i v tom, že má výborně zahrané záporáky a trio Jaroslava Kretschmerová, Viktor Preiss a Petr Nárožný se stalo ideálním příkladem toho jak pracovat s pohádkovými záporáky. A pak je tu ještě legendární Josef Kemr, super Jana Dítětová, ideálně obsazená Dana Bartůňková a neskutečně sympatická Monika Stará ve své jediné roli. Tahle pohádka skutečně hodně funguje i právě díky parádním hereckým výkonům, těch kvalitních stránek má ale bezpochyby víc- Vybrali se ideální lokace, parádní kostýmy, Jaroslav Uhlíř dal dohromady parádní soundtrack, který se stal nejen ikonickým, ale jeho úvodní skladbu si dost pravděpodobně budete pobrukovat. Především jsou ale S čerty nejsou žerty geniální v tom jak jde o skvělou kombinaci klasických pohádkových motivů (ideální je poučení, které je na cestě k ní protkané pár těmi kolizemi), neskutečně fungujících humorných odboček a zároveň se dokáže vyjádřit i k věcem jako je korupce, mladická nerozvážnost či placení za své činy. Tahle pohádka je i díky tomu dospělejší než většina a přitom nemoralizuje a nepoučuje diváka na sílu. I proto je dost možná působivější než většina, přesto se ale musí uznat, že jsou S čerty nejsou žerty bezpochybnou filmařskou klasikou z mnoha důvodů. Tatínek by mi možná vyhlásil válku a proto skutečně musím S čerty nejsou žerty prohlásit za nejlepší českou pohádku všech dob. Stejně jako peklo se nikdy nemýlím a budu tohle za klenot naší pohádkové tvorby pravděpodobně brát ještě hodně dlouho. Existuje snad někdo, kdo by tuhle pohádku nemiloval? Je to rebel!