filmfanouch

Úspěšný seriál Panství Downton se v roce 2019 dočkal filmového pokračování, po pár letech je čas na další film. Na režijní pozici nahradil Michaela Englera Simon Curtis, kromě starých známých se tentokrát objevili i nové postavy a samotný podtitul lákal na novou éru. Tento titul je možná sám o sobě zavádějící, protože by lidé vlastně zcela něco nového očekávat neměli. Pokud ovšem měli rádi staré Panství Downton i filmové pokračování, ani druhý film je nemusí urazit. Největším handicapem druhého filmového Panství Downton je možná tak trochu dějové roztahání. Už v prvním filmovém Panství Downton bylo více příběhových linek, ty ovšem pořád fungovali sami o sobě a především směřovali k smysluplnému vyvrcholení. Děj druhého filmového Panství Downton je rozdělen na dvě ústřední zápletky. Jedna spočívající v pátraní po tom, proč rodina Crowleyových náhle získává vilu ve Francii a potencionálních rodinných tajemstvích. Druhá poté o natáčení filmu přímo na Panství Downton. V tomto ohledu film těží z toho, že se odehrává na sklonku 20. a 30. let a diváci tak mohou dostat pohled na to, jak se kdysi natáčeli filmy. I díky jisté postavě může filmové Panství Downton 2 náhle připomenout Zpívání v dešti, právě pohled do zákulisí filmu na sklonku němé a zvukové éry je na filmu jedna z nejzajímavějších věcí. Ústřední zápletka není komplikovaná, i tentokrát chybí filmovému Panství Downton stěžejní konflikty. Pořád ovšem platí, že se na film krásně dívá. Ať už skrze pěkný vizuál, solidní dobovou výpravu či špičkové dobové kostýmy. Druhé filmové Panství Downton rázem vypadá ještě o poznání filmověji než předchozí film. I tentokrát platí, že se dá v početném počtu postav zorientovat, téměř každá z nich má i něco jako svou stěžejní úlohu. Většina postav je nadále velmi sympatická, především ovšem opět výtečně zahraná. Například 87-letá Maggie Smith si svou roli hraběnky Crawleyové nadále očividně užívá, stejně tak dobří jsou nadále například Hugh Boneville nebo Michelle Dockery. Menší háček tkví možná v tom, že ještě o poznání více dokáže druhé filmové Panství Downton více uspokojit znalce seriálu. Nadále platí, že není nutné zdát veškeré pozadí postav a orientovat se v ději původního seriálu, menší výhodou ta znalost ovšem přeci jen je. Především i díky závěru, který může fungovat jako pomyslná tečka za celým Panstvím Downton. Pokud se při případném úspěchu tvůrci vydají cestou třetího filmu, i díky povinné absenci jednoho stěžejního elementu už Panství Downton nejspíš přeci jen nebude tím, co kdysi.  Druhému filmovému Panství Downton se nedá upřít solidní vizuál, výprava, kostýmy, velmi dobří herci ani přítomnost funkčních emocí. I přes jisté problémy s tempem, příliš jednoduše probíhající zápletkou a zároveň příběhovou roztěkanost si i druhé filmové Panství Downton jde užít. Pro fanoušky původního seriálu ovšem pochopitelně půjde o silnější zážitek.....

Film Promlčeno mohl původně vypadat zcela jinak. Film totiž nejdříve chystal režisér Mirek Veselý, kromě Karla Rodena si ve filmu měli zahrát také Tereza Voříšková, Norbert Lichý, Zuzana Bydžovská či Sabina Rojková. Kvůli problémům s rozpočtem ovšem musel být film prodán, látky se až následně chopil režisér Robert Sedláček. Ten film s výjimkou Rodena kompletně přeobsadil, upravil scénář a realizoval film, který se po 2 letech odkladů spojený s pandemií COVID-19 konečně dočkal své premiéry. A ambicemi rozhodně nešetří. Promlčeno konkrétně pracuje s tématikou promlčení případů vražd. V době natáčení filmu se lhůta promlčení stahovala na 20 let od data vraždy, v samotném filmu se poté hraje o čas. Film se odehrává prakticky v reálném čase, stojí poté především na hereckých výkonech. Ovšem velmi povedených hereckých výkonech. Karel Roden, Igor Bareš, Denisa Barešová, Vilma Cibulková či Barbora Bočková jsou ve svých rolích velmi dobří. Igor Bareš například dokazuje, že se na záporné úlohy velmi hodí, Denisa Barešová naopak dokáže, že se o ní jako o jedné z nejlepších lokálních hereček své generace nemluví nadarmo. I díky těmto hereckým výkonům o poznání více funguje atmosféra. V Promlčeno přitom funguje i napětí a to i přesto, že se valná část filmu v podstatě skládá z vyprávění (bez flashbacků)  a dialogových konfrontací. Ambicemi přitom Promlčeno skutečně nešetří, přesto jde dost možná o ukousnutí příliš velkého sousta. Je rozhodně zajímavé sledovat u nás vzniknout takovou neobvyklou žánrovku, která sice není vyloženě vyloženým psychologickým thrillerem, svět korupce a zkažených lidí s obří moci ovšem dokáže prodat o poznání přesvědčivěji, než se u nás pár let nazpátek pokusili například Hranaři či Příběh Kmotra. Klíč totiž není ve velkoleposti, ale právě v tom, že scénář ze začátku dokáže schopně načrtnout motivy ústředních postav. Hlavní hrdina, který se snaží vypořádat s minulostí, ambiciózní moderátorka, která před sebou vidí prozatímní  největší případ své kariéry, mladá matka, která skrze finanční přilepšení přijímá nabídku na promluvení si v rádiu, mocný člověk, kterému se rázem začíná drtit led po nohama. Dojem následně mohou kazit jen jednotlivosti. Očividně grandiózně delší roky spřádaný plán přeci jen působí tak trochu zvláštně, postavy jednotlivých postav za pochodu může působit tak trochu zvláštně (a jen v jistých případech skutečně realisticky). I přes funkčně budované napětí a obstojné dějové kotrmelce ovšem nejvíce může zamrzet vyvrcholení, které vlastně ovšem celému Promlčeno tak trochu chybí. Je víceméně bez katarze a to co má představovat vyvrcholení víceméně nekoresponduje s tím, co se v rámci Promlčeno dělo předtím. Zamrzí to, především i proto, že po stránce řemesla je Promlčeno velmi povedené. Kamera Jana Šustera v jistých momentech dokáže například slušně pracovat s osvětlením, Matouš Outrata poté nepodcenil střih a prostřihávání z rádiového studia do jiných lokalit působí svižně, Promlčeno především nikdy nepůsobí televizním dojmem. Jde o komorní záležitost, přesto svým vyprávěním skutečně dokáže působit v rámci možností velkolepě. Je to až právě závěr, který výsledné dojmy z celého filmu shazuje.   Celý film v podstatě staví na tajemné minulosti ústřední postavy, kterou nám ústřední postava v průběhu sděluje. Hříchy/stíny minulosti, svoje motivace, náznaky svých dalších kroků. Dojde přitom na několik dějových kotrmelců, ty ovšem vždy nejsou vyloženě k prospěchu věci.  Podzápletka o policistech, kteří živě poslouchají líčení hlavní postavy vlastně vyznívá do ztracena, o to více ovšem zamrzí vyvrcholení celého příběhu. K samotnému závěru se lze vlastně stavit zcela dvěma odlišnými pohledy na věc, oba vlastně ovšem popírají prakticky vše, co jsme předtím sledovali. Působí to celé jako přesně ten typ zvratu, který se snaží za každou cenu šokovat, aby v závěru vlastně nedával tak úplně smysl. Nutno dodat, že onen šokující závěr má nejspíš dodat tak definiční pohled na to, že je nespravedlnost všude a že vždycky není tak, jak se to celé zdá, přesto ovšem nadále platí, že Promlčeno díky tomu nedokáže fungovat přesně tak, jak by nejspíš samo chtělo. Chování jednotlivých postav totiž v průběhu začne tak trochu popírat samo sebe, o poznání podivněji poté v součtu vyznívá právě ona ústřední zápletka o tom, že je nutné vše sdělit v živém rádiovém vysílání.  I to vybízí k očekávání jistého vyvrcholení a pointy navíc, v tomto případě se ovšem vyplatí očekávání zchladit. Je to přitom skutečně škoda, protože tu bylo slušně našlápnuto k velmi povedenému kriminálnímu thrilleru. A těch nejen u nás vzniká pramálo.  Ambiciózní, v mnoha ohledech zajímavá, v součtu nedopečená podívaná, která stojí především na silných hereckých výkonech a funkční atmosféře. Škoda scénáře, který v průběhu začíná tak trochu podrážet nohy sám sobě a v jistých ohledech příběhové roztěkanosti......

Druhý celovečerní film režisérky Kiry Kovalenko byl vyslán jako zástupce Ruska na Oscary za rok 2021. Rusko se nakonec nominace nedočkalo, přesto si film alespoň mohl odnést cenu Un Certain Regard na Filmovém festivalu v Cannes a dočkal se i pár dalších ocenění. Smutné je, že kvůli aktuální globální situaci bude nejspíš mnoho lidí Uvolnit pěsti bojkotovat. Ruská agrese by se sice neměla podporovat, naopak ovšem není spravedlivé, že na to budou muset doplácet i filmoví tvůrci, kteří za agresi zakomplexovaného šílence nemohou. Uvolnit pěsti přitom částečně odráží i žití v Rusku. Jde především o sociální drama, jehož stěžejní problém zůstává v tom, že vyloženě nejde pod kůži a má tak daleko k mnoha nepříjemným sociálním dramatům, které se u diváka dokázali až krve dořezat.   Malé drama, které sází na neherce a naopak dvakrát nesází na expozici. Sleduje hlavní hrdinku od ústředního bodu, kdy se její současnost začíná propojovat s její minulostí i nevyhnutelnou budoucností. Film nepřímo odkáže na propojení hlavní hrdinky s obležením školy v Beslanu, následně poté sleduje rodinu, kde její patriarcha nezná míru v oblasti své starosti. Ve dvou stěžejních momentech dokáže být Uvolnit pěsti intenzivní a skutečně prodat zoufalost, kterou hlavní hrdinku trápí.   V samotném jádru jde vlastně o strašně silný námět, kde především ústřední konflikt není černobílý. Otec rodiny není vyloženým tyranem, jen se obává o to, že přijde o to nejcennější - svou rodinu. Nezkušení herci odvádí solidní práci, především Milana Aguzarova jako Ada. Problémem jen zůstává fakt, že to celé nejde vyloženě pod kůži. Kovalenko ovšem celou dobu na režijní židli pracuje s citem.   Kamera Pavela Fominceva má pár poměrně výrazných vizuálních nápadů, osloví především závěrečná scéna, kde vizuální pojetí zcela dopomáhá atmosféře. Jde o film o ženě, která se nechává ovládat muži, v jistých momentech ovšem náhle působí nepřirozeně, že si členové rodiny navzájem projevují lásku, následně se k sobě ovšem chovají násilně. Dá se snadno polemizovat nad tím, že takhle nějak to v životě chodí, jisté postavy ve filmu to ovšem pasuje do tak trochu jiné pozice, než by asi Kovalenko chtěla. Zpočátku to vypadá, že její vize vlastně nemá dobro a zlo, jen zoufalé lidi, kteří v zoufalé situaci ubližují sobě navzájem. V průběhu to ovšem střídavě naopak působí tak, že je ústřední Ada oblepena zlem, ze kterého se marně snaží utéct. Jde přesně o ten typ filmu, kde chování postav vylučuje jejich předem nastavené charakteristiky a částečně to dokáže vyrušit z celkové atmosféry.   Film samotný navíc Adu a její rodinu sleduje už v momentě, kdy jsou prakticky na dně, je poté tak trochu zvláštní sledovat, jak se někdo snaží jít ještě o kus dál. Jisté momenty působí vyloženě na sílu, funguje snad jen někdy funkční klaustrofobická kamera. V jistých momentech to navíc působí jako typ provokativního filmu, kdy se tak trochu pracuje s tím, že je hlavní hrdinka pravděpodobně mentálně nemocná. Film tak sleduje nevyrovnané postavy, které sami momenty působí, že vlastně neví, co přesně chtějí. A o to těžší je se jim dostat pod kůži.   V tom filmu je naznačeno spousty věcí. Potencionální domácí násilí, naznačený incest, víceméně vynucené znásilnění, i náznak toho, že ani po konci vlastně nic tak úplně v pořádku nebude. Je to přitom spíše zajímavý film pro mentální hygienu, než vyloženě obdivuhodná filmová podívaná. Přesto jde rozhodně o úkaz toho, že se vyloženě nevyplatí automaticky bojkotovat všechny ruské tvůrce. Někdy z nich vylezou minimálně zajímavé věci.....

První Po čem muži touží byli slušnou českou komedií. Nebyla nic extra, scénář měl své díry a ve finále se to bez jistých sexistických stereotypů neobešlo. Měli ovšem své zábavné momenty, ze řemeslného hlediska šlo o solidní záležitost a vznikla poměrně slušná podívaná. Šlo ovšem především o komerční hit a tak muselo dojít na pokračování. Což bylo krapet obtížné, protože konec prvního filmu prakticky jakékoliv možnosti navázání předem uzavřel. Proto došlo na volné pokračování s jednoduchým konceptem. Tentokrát se Jiří Langmajer nestane Annou Polívkovou. Anna Polívková se stane Jiřím Langmajerem! Za scénářem původního filmu stali režisér obou snímků Rudolf Havlík a Radka Třeštíková. Havlík si tentokrát i krom režie ponechal pozici scenáristy, místo Radky Třeštíkové mu se scénářem ovšem tentokrát vypomohl Filip Oberfalcer (společně již napsali Minutu věčnosti). Ano, první film ani přes přítomnost Třeštíkové nepřišel o tak trochu sexistický humor a stereotypní vyobrazení, scénář měl ovšem alespoň ženskou ruku, kterou v tom dokázala udělat pořádek. Námět o tom, jak se žena stává mužem by ovšem nejspíš potřeboval ženskou ruku, objektivně se ostatně do hlavní hrdinky dokáže více vcítit ženská scenáristka. Problém ovšem není v tom, že by Po čem muži touží 2 působili jako ukázka neporozumění opačnému pohlaví. Spíše totiž Po čem muži touží 2 působí jako prezentace nevhodného humoru, který by se snad neměl v roce 2022 tolerovat. A nejvíce zamrzí, že poměrně šikovný tvůrce jako Rudolf Havlík padá na úroveň Zdeňka Trošky. Už do scénáře původního filmu se přeci jen dalo rýpat. Lehké nedotaženosti, přílišná nerealističnost a trochu stereotypní pohled na vnímání mužů a žen. Po čem muži touží 2 ovšem v tomto ohledu bohužel zachází o kus dál. Z velké většiny mužských postav se tak stávají šovinistická prasata posedlá sexem, pro které jsou ženy čím dál tím více jako návštěvníci z jiné planety. Mužské scenáristické duo se poté ústřední hrdinku snaží nejprve vykreslit jako emancipovanou ženu, což má již od samotného počátku samotné trhliny. Jakmile ovšem dojde na stěžejní transformaci a z hrdinky Anny Polívkové se stane hrdinka Jiřího Langmajera, vše definitivně přestává fungovat. Je dost pravděpodobné, že sexističtější a urážlivější film vůči mužům, ženám, homosexuálům a transexuálům po  delší dobu nevznikne. A je dost pravděpodobné, že kdyby průměrný americký komik předváděl zhruba to, co v tomto filmu předvádí Jiří Langmajer v roli ženy, stal by se obětí cancel culture a dostal by se ještě bouřlivějších reakcí než nedávno Dave Chappelle ve svém nedávném Stand-up speciálu The Closer. Humor, který dost pravděpodobně již nemůže přijít vtipný ani 12-letému dítěti, ani ženě v období středního věku a ani důchodcům. Po čem muži touží 2 působí jako komedie z počátku 21. století, která svou sázkou na humor působí neskutečně zastarale. A při sledování jen vyskakují otázky typu ´´ co to ty tvůrci hulili za matroš ? ´´ Nedá se vyloženě říct, že by Po čem muži touží 2 byli definici dna a zla, mají k tomu ovšem blízko. Nahoru film táhne minimálně řemeslná slušnost Rudolfa Havlíka,  která je ovšem o poznání méně výrazná než v případě prvního filmu. Přitom se pořád nedá Po čem muži touží 2 nadávat do něčeho, co připomíná televizní inscenaci, nevypadá vyloženě odfláknutým způsobem. Vznikají u nás i horší komedie. S horší technickou stránkou, s horšími hereckými výkony a i horším humorem. I když zrovna v tomto případě je to u Po čem muži touží 2 na hraně. O prvním Po čem muži touží se dá alespoň říci, že tam bylo cosi jako funkční dramaturgická stavba, která vedla z bodu A do bodu Z. Šovinista se musí poučit, zjistit, že to ženy rozhodně nemají tak jednoduché, jak si on sám myslí, přitom si vyřešit osobní vztahy a na konci se stát tak trochu jiným mužem. Dalo by se dokonce říci, že z námětu k prvnímu filmu vyzařuje něco jako ambice. Jenže to u druhého filmu prostě neplatí. A jakmile dojde na Langmajera parodujícího ženské pohyby a imitující ženský hlas, v hlavě divákovi začnou vyskakovat věci jako dětinskost, ubohost i zoufalost. Těžko jde vnímat ten film vážně, zároveň bude tak trochu brát nadále vážně jeho tvůrce. Hlavní hrdinka přichází o nájem, načapá svého přítele při nevěře, má nejlepší kamarádku, která podvádí svého manžela, všechny muže vnímá jako sexistická hovada a v průběhu se objeví spousty dalších motivů a to i u vedlejších postav. A člověk pak jen čeká jakou ty podzápletky a naznačená dějová zakroutí budou mít dohru. A ve finále se většina z nich nikam nedopracuje a zbytek se vydá velmi očekávaným směrem. Velmi úsměvné je poté pozorovat nějaké snahy o drama, když se opět vše vyřeší podezřele snadno. Stěžejní je poté fakt, že Po čem muži touží 2 se mají odehrávat ve stejném světě jako první film. Vrací se vědma Zoltana (přeobsazená z Pavly Tomicové na Zuzanu Kronerovou) a je naznačená existence Karla Krále. Háček je v tom, že Karel Král byl v prvním filmu mediálně známou osobností a je tudíž podivné, že ho ve filmu nikdo nepozná. To by se ovšem dalo přehlédnout. Nevhodně stereotypní vtipy na obě pohlaví, klesání na úroveň humoru, kdy divákovi začnou chybět Troškovi filmy a především pořádná absence vyvrcholení a čehosi jako třetího aktu, přes to vše a mnohem více prostě vlak jet nemůže. Po prvním filmu je ten propad brutální.  Umělecká recese? Prohraná sázka? Langmajerův tajný splněný sen o nošení dámského prádla?  Omámení výpary ze slipů Zdeňka Trošky? Těžko říct, co stálo na samotném počátku Po čem muži touží 2, výsledek je ovšem sám o sobě vypovídající. Ukázalo se, že rok 2022 je pouze číslem a že jsme jako lidstvo možná skutečně selhali. Minimálně v pohledu na odlišná pohlaví a v tom, co je za hranou vkusu. Po čem muži touží 2 ve finále působí jako ideální film burana s homofóbními sklony. Sami si můžete ujasnit, zda se do této škatulky řadíte a zda je tudíž film možná pro vás. Zbytek by měl radši doufat, že nás podobných tuzemských projektů do konce roku už moc nečeká....

4. epizoda seriálu Moon Knight prozatím nejvýrazněji dodává slibované ´´ Klub rváčů potkává Indiana Jonese ´´. Zakončení druhé třetiny Moon Knightova příběhu dodává skvělé dobrodružství v egyptských kulisách, především ovšem pořád hrdinu, který je rozpolcený sám v sobě a čtvrtá epizoda dokazuje, že dost možná více, než si on sám myslel. Již dříve se naznačovalo, že čtvrtá epizoda budou tou zlomovou, kdy se změní celá perspektiva vyprávění a začne se tak trochu vyprávět zcela jiný příběh. A je to prostě fascinující, definitivně se totiž ukáže, že Marvel k tomu všemu přistupuje tak trochu jinak. Režijní dvojice Justin Benson a Aaron Moorhead tuhle cestu do nitra Marca Sceptora/Stephena Granta dokázali prodat skvěle. Prim tu ve finále nehraje tolik ta zásadní egyptská mytologie, která ohrožuje budoucnost světa, ale především vztah Marca Sceptora, Stephena Granta a Layly. Nejde jen o zvláštní romantický trojúhelník, který se zde vyvíjí, ale i nová odhalení z minulosti, která opět dopomáhají k tomu si na vše dělat tak trochu jinou perspektivu. Moon Knight tak po 4 epizodách pořád funguje na principu skládačky, kdy do sebe vše bude muset pořádně zapadnout. Stavění této stavebnice je ovšem nadále fascinující. Lepší cestu k posledním dvěma epizodám si přitom představit nejde. Dá se těžko pochybovat o tom, že to celé skutečně bude tak, jak to prozatím působí, přesto je to fascinující pohled na vyprávění, který ještě více umocňuje samotnou zmatenost hlavního hrdiny. Především i proto, že hlavní hrdina aktuálně vlastně ztělesňuje dvě odlišné postavy, kdy každá z nich je jiná a každá z nich miluje stejnou ženu. A s tímto se pracuje fenomenálně.  Moon Knight přitom dokáže přeskakovat z komedie přes akční dobrodružství s hororovými prvky až k dramatu. Jde o skvělou vyváženost, která je stejně nevyzpytatelná jako titulní hrdina. U Moon Knighta je tak možné se bavit, dojmout se a nebo jen užasle sledovat, jakým směrem se to celé uhýbá. A po posledních 10 minutách je jasné, že čekání na poslední 2 epizody bude docela dlouhé.....

Z třetí epizody Moon Knighta byl prozatím nejvíce cítit slibovaný závan Indiana Jonese. Došlo na víc fyzické akce, Oscar Isaac i Ethan Hawke jsou ve svých úlohách nadále skvělí a Moon Knight nadále působí temnějším dojmem než většina ostatních projektů ze světa Marvel Cinematic Universe. Celkově ovšem prozatím třetí epizoda děj posunula nejméně a bylo z ní prozatím cítit nejvíce nataženosti. Což ovšem neznamená, že by třetí epizoda neměla své velmi slibné momenty. Nadále se slibně pracuje s egyptskou mytologií, Oscar Isaac pořád díky skvěle práci s přízvukem dokáže od sebe rozlišit Marca Sceptora i Stephena Granta a pořád se velmi schopně pracuje s tajemnem a všechny trumfy se nevytáhli najednou. Ve své roli Antona Mogarta dokáže zaujmout zesnulý Gaspard Ulliel. May Calamawy jako Layla dostává větší prostor a její postava se zvládne ještě více prokreslit. Epizodu trochu brzdí vysvětlování mnoha věcí, které tak trochu narušují tempo. Ona expozice je možná důležitá, v rámci třetí epizody je jí ovšem až příliš. Na Moon Knightovi je ovšem pořád fascinující ta odlišnost. Nejde o další příběh o muži v pláštěnce, který se snaží zachránit svět, ale je to příběh, který trpí rozpolcenou osobností. A nadále platí, že bude zajímavé sledovat, jak se s tímto hrdinou bude v budoucnosti pracovat. Mohamed Diab třetí epizodou rozhodně odvedl dobrou práci a nadále dokázal našponovat velká očekávání od zbytku seriálu.....

Mezi nejslavnější filmy Jeana-Jacqua Annauda patří Jméno Růže, Medvěd, Sedm let v Tibetu či Nepřítel před branami. Šikovný 78-letý filmový tvůrce, jehož filmy měli vždy nádherný vizuál a především Annaud vždy zkoušel něco tak trochu jiného. To potvrzuje i jeho novinka Notre-Dame v plamenech, která absolutně nepůsobí dojmem, že by jí natočil někdo, komu táhne na 80 let. Občas to totiž dokonce působí dojmem, že by celý film mohl natočit Michael Bay. Především je ovšem Notre-Dame v plamenech fascinující rekonstrukcí události, která zasáhla víceméně celý svět.  Film tak postupně rekonstruuje události, které se odehráli 15. 4. 2019 a místy film působí až dokumentárně, především i proto, že to velmi často působí dojmem, že je film natáčen ruční kamerou. V průběhu celého filmu se poté zkouší různé typy záběrů, celé to má skoro až nádech akční podívané a především to celé skutečně funguje jako rekonstrukce. Film tak vlastně nemá hlavního hrdinu, pouze lidi, kteří se snaží Notre-Dame zachránit či lidé, kterým záleží na tom, aby důležité památky neuhořeli a snaží se též v rámci svých sil pomáhat. To je celá zápletka filmu. Annaud nezklamal, i na jeho nejnovější film se krásně kouká, fascinující je ovšem skutečně celé pojetí filmu. Funguje v něm napětí a to i přes fakt, že má divák povědomí o tom, jak to celé zhruba probíhalo. Do filmu jsou schopně převedené archivní záběry ze skutečného požáru Notre-Dame, stejně tak je filmový Notre-Dame velmi věrný skutečnému Notre-Damu. A navíc dojde nejen na Emmanuela Macrona, ale i na Donalda Trumpa.  Má to funkční thrillerovou atmosféru, kdy je snadné se bát o bezpečí hasičů, celé to ovšem skutečně je funkční a není to nechtěně vtipné. Do toho všeho hraje solidní soundtrack Simona Franglena (po smrti Jamese Hornera právě na něj padnou povinnosti ohledně soundtracku pro druhého až pátého Avatara) a je to přesně ten typ filmu, který se vymyká obvyklým filmům, které vznikají dle nějaké skutečné události.    Délka 110 minut možná úplně adekvátní, ten film již v druhé polovině ztrácí tempo. Humoru není mnoho, momenty, kdy na něj dochází ovšem úplně nefungují a tak trochu shazuje onen vážný tón. Přesto je nový Annaudův film rozhodně povedená záležitost a jeden z nejvýraznějších filmů za poslední dobu......

Seriálový Vyšehrad se stal fenoménem, kdy se dalo těžce věřit tomu, že dal po 10 epizodách svého seriálu Julis ´´ Lavi ´´ Lavický divákům skutečně poslední sbohem. Místo nových epizod ovšem došlo na rozhodnutí, že se Lavi vrátí v celovečerním Vyšehradu s názvem Vyšehrad: Fylm. A krom dalšího fotbalu, orgií a omamných látek tentokrát dojde i na otcovské povinnosti. Po vzoru Okresního přeboru a Kanceláře Blaník se tak Vyšehrad dočkal filmového upgradeu. Měla ovšem realizace smysl? Bylo velmi snadné se obávat, že filmový Vyšehrad ve finále bude působit jako 2. série sestříhaná do jednoho filmu, kdy půjde o sérii samostatných příběhů, které by snad jen mohl spojovat nalezený syn a čachry s fotbalovými nekalými praktikami. Velmi milým překvapením je tak fakt, že u Vyšehrad: Fylmu funguje něco jako funkční dramaturgická stavba a Vyšehrad: Fylm má skutečně příběh, který jde z bodu A do bodu Z. Po vzoru Vyšehradu poté platí, že člověk nemusí být nutně zapáleným fanouškem fotbalu, aby si humor ve filmu užil. Stačí jen trocha toho všeobecného přehledu a sledovat, že Vyšehrad: Fylm rozhodně není pohroma. Kromě ústředního obsazení, především představitele Laviho a autora seriálu Jakuba Štáfka se od seriálu vrátil i režisér Martin Kopp. Díky většímu rozpočtu náhle filmový Vyšehrad mohl být dražší, velkolepější a jít ještě o kousínek dál. To potvrdil i představitel manažéra Jardy Jakub Prachař, který osobně označil Vyšehrad: Fylm za novodobý trezorový film, který jistou dobu žádná televize nechtěla (nakonec ta milá povinnost padla na TV Nova). Styl humoru zůstává stejný jako u seriálu, jen jde skutečně o trochu dál. A pak jen sejde na tom, jak moc vám ten víceméně nekorektní humor přijde vtipný. Vyšehrad: Fylm by přitom chtěl tak trochu být i satirou, kdy si především rýpne do toho, jak nekalé praktiky vlastně ve fotbalu panují z vyšších míst.  Už v 10. díle seriálu zazněla věta ´´ Já se nechci dožít doby, kdy budu chodit na fotbal, aniž bych věděl, jak to dopadne ´´. Filmový Vyšehrad: Fylm jde v tomto ohledu ještě dál a v jeden moment jedna stěžejní postava obhajuje ty nekalé praktiky jako klíče k tomu, aby fotbal nebyl nuda. Tyhle vtipy fungují a především Miroslav Hanuš je jako fotbalový ´´ taťka ´´ vynikající. Bohužel je ho ve výsledném filmu skutečně málo. Prim tak ve finále hraje především to, jak se nezodpovědný člověk jako Lavi musí starat o svého osmiletého syna. Nebo je to spíš naopak? Tahle linka dle očekávání nikam nevede. Lavi nevyspěje, zůstane v podstatě stejným dementem. Těžko se dá ovšem věřit tomu, že tvůrcům šlo o cokoliv jiného. Téma zodpovědnosti je ve filmu nastíněná, ve finále ovšem skutečně nikam nevede. Dá se to ovšem velmi snadno pochopit. Diváci milují Laviho takového jaký je a nějaká ta dvířka pro pokračování nejde zničit radikální přeměnou charakteru. Především i proto, že se dá skrze Laviho nadále utahovat z různých fotbalových ikon. A to nejen z Tomáše Řepky či Ladislava Vízka. Staré známé obsazení je nadále fajn, především Jakub Štáfek je jako Lavi nadále neskutečně zábavný. Jakub Prachař se vrací do role Jardy (opětovná přeměna z obličeje Jaromíra Noska v součtu vůbec adresovaná není) a vzájemné diskuze mezi Lavim a jeho manažérem nadále patří mezi jedny z nejzábavnějších momentů. Šárka Vaculíková je jako Jardova sestra a Laviho manželka Lucie nadále též velmi zábavná. Nová tváře (kromě Mirka Hanuše také Jaroslav Plesl či David Novotný) jsou ve svých úlohách velmi fajn, opět ovšem platí především to, že je většina postav stereotypních. Jakub Jenčík je poté vynikající volba pro syna Laviho a v rámci celé té linky krom humoru ve finále překvapivě funguje i cosi jako emoce. Převažuje v ní ovšem především ten nekorektní humor sázející především na to, že zhruba tak nějak takhle byste asi osmiletého kluka ´´ vychovávat ´´ neměli. Skutečně záleží na tom, co už někomu přijde moc a zda vám skutečně přijde vtipné, že někdo tlačí hlavu osmiletého chlapce do obřího poprsí či to, že osmiletý chlapec svého otce probouzí šťoucháním do hlavy gumovým penisem. Každý má hladinu humoru nastavenou tak trochu jinak, každému někdy něco přijde jako už příliš moc. Vyšehrad: Fylm má spousty vtipných gagů či vtipů, v jistých momentech je ovšem dost možná vidět, že někdo měl říct dost. Stěžejní je ovšem fakt, že něco tak nekompromisního a odvážného u nás skutečně mohlo vzniknout. Nestrhne to vizuálem, scénářem roku či čímkoliv, co by z Vyšehrad: Fylm udělalo zásadní film. Strhne to tím, že něco takového skutečně mohlo vzniknout. A i skrze tuto odvahu si Vyšehrad: Fylm svůj úspěch zaslouží.   Vyšehrad: Fylm má ve finále svými kvalitami blíže k zábavnější první polovině původního seriálu. Není to zásadní film, jde ovšem o výrazný příspěvek do rybníčku českých komedií. Nekorektní komedie (jako nekorektní humor sám) nevymírají jen u nás, i proto je nutné si každého dalšího přídavku navíc vážit. Pokud bude Vyšehrad: Fylm úspěšný (bude) a pokud to znamená, že dojde na nějaké to pokračování (velmi pravděpodobně), snad to i příště bude alespoň takto nekompromisní....

Studio DreamWorks Animation stojí za značkami Shrek, Madagascar, Kung Fu Panda či Jak vycvičit draka, sází ovšem i na novou tvorbu. Nově na adaptaci populární dětské knižní série Zlouni od Aarona Bladeyho. Zvířecí verze Dannyho parťáků složena z lišky, piraně, žraloka, hada a tarantule si již dávno získala čtenáře, dokazuje to fakt, že doposud vyšlo 15 příběhů této party. A i na stříbrném plátně obstojí jako zábavná podívaná pro celou rodinu. Animace je poměrně kreativní, celá stylizace má své výrazné kouzlo. Ten film poté pochopitelně má jisté poselství o síle přátelství a zodpovědnosti a to je ve filmu přenesené schopně. Tempo je zběsilé, je tam spousty vtipných nápadů a pro rodinu jednoduše ideální podívaná. Především i proto, že Zlouni dokážou připomenout známé zlodějské filmy (především zmíněné Dannyho parťáky) a dospělí se tak u Zlounů nebudou muset vyloženě jako doprovod trápit. Znalost knižní předlohy by možná prospěla, především proto, že představení světa dokáže vyvolat jisté otázky. Například to, že mluvící zvířata s lidskými vlastnosti sdílí svět s normálními lidmi. Ústřední zvířata jsou ovšem natolik zajímavá, že vlastně není moc důvodu řešit, jak moc jejich existence v tomto světě dává či nedává smysl. Animace v jistých momentech dokáže vyvolat pocit, že je celá vytvořená ručně (i když jde o 3D) a celovečerní režijní debut Pierrea Perifela díky tomu působí dojmem, že se snažil být velmi věrný grafické předloze, respektive jejím ilustracím. Kdyby se látky chopil takový Pixar, nejspíš by lépe představil svět a více pracoval s komplexními myšlenky. Tohle je ovšem DreamWorks Animation, což především znamená, že je to celé hravé, zběsilé a kreativní především v rámci gagů. Ovšem ty dokáži pobavit, takže to není kdovíjak obtížná překážka. Zároveň to ovšem neznamená, že by to celé bylo vyloženě přihlouplé. Jen je jasné, že se tvůrci očividně vydali více směrem čisté zábavy. Celé to má ovšem skutečně kreativní sekvence, pořád to kvapí dopředu a skutečně to dokáže připomenout ty nejlepší lupičské filmy posledních let. DreamWorks Animation již umělo lépe, přesto je výsledek dostačující. DreamWorks Animation možná trochu překvapil s jiným typem animace, jinak ovšem vsadil na další divokou animovanou podívanou, která ovšem dokáže fungovat pro celou rodinu. Nepředstavil tak komplexní a zajímavý svět jako například v Zootropolis: Město zvířat, Vlk a jeho parta ovšem dokázali udělat dojem. A i když v takovém Megamyslovi takový přechod na světlou stranu fungoval o poznání lépe, své základní zadání nejspíš Zlouni splnili dostatečně.....

Režisér a scenárista Robert Eggers v posledních letech platil za jednoho z nejvýraznějších nezávislých filmových tvůrců. Pozornost na sebe dokázal strhnout již svým debutem Čarodějnice, ještě více se do paměti diváků zapsal snímkem Maják. Ten byl velmi náročnou podívanou, která skrývala spousty významů, byl plný symboliky a pro mnohé se stal synonymem ´´ artového pekla ´´. Jeho třetí snímek s názvem Seveřan je poté divácky mnohem vděčnější, především již ovšem nešlo o nízkorozpočtovou produkci. Eggersův třetí film totiž vyšel na 90 milionů dolarů a bylo jasné, že po dvou víceméně komorních hororech Eggers skutečně chystá něco zcela jiného. A natočil nejen svůj divácky nejvděčnější film, ale dost možná i svůj doposud nejzajímavější film. Eggers svůj nový film natočil dle známé severské tragédie o princi Amlethovi, která měla mimo jiné inspirovat Williama Shakespeara k sepsání Hamleta. Sám Eggers poté prohlásil, že tento film potřeboval velké plátno a je to skutečně pravda. Na Seveřanovi jsou vidět výrazné produkční náklady. Nádherná islandská výprava i akční scény, které působí neskutečně intenzivně a dokáží vyvolat pocit, že je divák sleduje přímo z epicentra dění. Fanoušci Majáku se přitom nemusí bát, protože Eggers si svůj autorský styl rozhodně ponechává. A dokázal, že jde natočit mainstreamovou záležitost, která zároveň může obsahovat autorskou vizi. Po nedávném Batmanovi jde tak o další film, který v tomto ohledu dokáže vyvolat optimizmus ohledně budoucího vývoje filmového průmyslu. Samotný příběh o cestě pomsty a snahy naplnit svůj osud potom skutečně vyznívá tragickým nádechem. Dle příslibů je to velmi drsné a brutální, jde ovšem přesně o ten případ, kdy mají brutální výjevy svůj smysl. Eggers především dokáže překvapit a i přes prozatím žádné zkušenosti s natáčením akčních scén dokáže překvapit výbornou akcí s bravurní choreografií. Po vzoru Majáku poté kamera Jarina Blaschkea nepřichází o výtvarnost a už teď se dá tipovat, že na konci roku bude Seveřan patřit mezi ty vizuálně nejpoutavější filmy letošního roku. Eggersův film i tentokrát stojí na silném obsazení. Alexander Skarsgård je v ústřední roli naprosto fenomenální. Od počáteční autentické důvěry v to, že si tohoto severského válečníka nechcete poštvat po stěžejní momenty Amlethovi výpravy za pomstou. Skarsgård do své role dává naprosto vše, především v akčních sekvencích působí jako skutečně nebezpečné zvíře, které by mělo nepřátelé odhánět už při pouhém pohledu. Anya Taylor- Joy poté též předvádí silný výkon, kdy skutečně potvrzuje status jedné z nejvýraznějších vycházejících hereček současnosti. Nepřekvapí ani herecké jistoty Ethan Hawke a Willem Dafoe, především je ovšem důležité zmínit Nicole Kidman. Ta zde má jednu ze svých nejlepších rolí za poslední roky a jisté momenty (především jeden stěžejní) si svým výkonem vyloženě krade pro sebe. Upozornit by se poté mělo též na Claese Banga, představitele Amlethova strýce Fjölnira. Nejen díky scénáři, ale i díky výkonu Banga se z Fjölnira stává víc než jednorozměrný protivník hlavního hrdiny. Tento dánský herec je ve své roli jednoduše geniální a jeho podání dělá celou zápletku o pomstě ještě více komplexnější. Za tím ovšem stojí především scénář. Zásadní chybou by bylo Seveřana vnímat jako generický film o pomstě a především jako generický historický film. Dalo se čekat, že přesně s něčím takovým se tak výrazný tvůrce jako Eggers nespokojí. A tak se též stalo. Do celého příběhu je tak zakomponovaná severská mytologie, pohled na život Vikingů na rozmezí mezi 10. a 11. stoletím a především je po vzoru Majáku vlastně spekulativní, co vše ve filmu se skutečně stane a co je jen součástí halucinací/symbolismu/skrytých významů. Eggersův Maják šlo vnímat jako horor i jako psychologický thriller. Seveřana poté jde vnímat jako fantasy, vyloženě nutné to ovšem právě díky oné nejasnosti vlastně není. Dle samotné legendy je nejspíš fantasy tak trochu přítomné, celé to ovšem sází na to, že sám hrdina nejspíš neví, co je pravda a co vidiny. V tomto ohledu tak Seveřan zanechává komplexnost Eggersova tvůrčího přístupu, stěžejní je ovšem především právě ten ústřední konflikt spočívající v tom, zda je pomsta tím správným krokem či nikoliv. Tam, kde v klasickém příběhu o pomstě dochází k dosáhnutí cíle a pocitu naplnění, zde se rázem ocitne otázka o tom, co je vlastně dobře a zda se má po právu, co mstít. I v tomto ohledu se tak jde na příběh Seveřana dívat dvěma různými pohledy, ani v jednom z nich se ovšem z Amletha nestává zlosyn. V obou případech na něj jde ovšem hledět jako na tragickou postavu. Na prakticky každou stěžejní postavu Seveřana jdou utvořit dva separátní pohledy, ještě více to prokresluje komplexnost a nečernobílost postav. Krom úžasné kamery (která párkrát vsadí na výborné dlouhé záběry) stojí za zmínku vynikající práce se zvukem, kterou ani nejde slovy popsat, nutno jen dodat, že tento film prostě potřebuje pro plné docenění velké plátno s tou nejlepší kvalitou obrazu a těmi nejlepšími reproduktory. Především v momentě, kdy dojde na vynikající soundtrack dvojice Robin Carolan/Sebastian Gainsborough. Ten pochopitelně těží ze samotného zasazení příběhu a funguje to stejně famózně jako samotná dobová stylizace. Skutečně platí, že je na filmu vidět každý dolar a tahle epická tragická severská řežba díky tomu dokáže působit velkolepě. I samotné finále je vynikajícím způsobem vystavěné a dohromady to celé skutečně utvoří fascinující příběh o pomstě a nevyhnutelnosti osudu. Celé je to radost sledovat a navíc to jen dokazuje, že autorské blockbustery nevymřeli. Robert Eggers si tak ponechal svůj tvůrčí rukopis, zároveň ovšem natočil o poznání divácky vděčnější podívanou, což ovšem neshazuje její obdivuhodnost a především výsledné kvality. Seveřan si zaslouží pozornost a hojnou diváckou návštěvu, především i proto, aby takové drahé a přitom autorské záležitosti vznikat mohli. Fascinující kombinace mainstreamu a uměleckého filmu, která dost možná dokáže stmelit dohromady dva typy filmových fanoušků. I proto si nezaslouží v kinech vyhořet.....