filmfanouch

Špionážních thrillerů, kde jde více než o akci spíše o dialogy se v posledních roztrhl pytel. Snímek All The Old Knives/Všechny staré nože se poté chystal od roku 2017, režírovat jej mohl James Marsh (Teorie všeho) a místo Thandiwe Newton ve filmu mohla hrát Michelle Williams. Čas ovšem dělá své, nakonec se režie chopil dánský režisér Janus Metz Pedersen (Borg/McEnroe) a čerstvě je film v nabídce na Amazon Prime. A rozhodně si nějakou formu pozornosti zaslouží.   Jedná se o adaptaci knihy Olena Steinhauera, stěžejní je ovšem fakt, že Steinhauer stojí právě i za adaptovaným scénářem. Hereckou jistotu Chrise Pinea poté doplňuje úžasná Thandiwe Newton ve své nejlepší roli za poslední dobu, ti dva spolu mají vynikající chemii a nakonec z toho vylézá poměrně šikovně napsaná hra na kočku a myš, která si i díky štědré délce (102 minut) dokáže většinu času udržet diváckou pozornost.   Stěžejní zápletka možná spočívá v nalezení krysy v řadách CIA, prim zde ovšem hraje spíše vztah, kteří mezi sebou dvě hlavní postavy kdysi měli. I přes jizvy minulosti a vzájemnou nedůvěru mezi nimi nadále funguje cosi jako láska. Pine i Newton jsou v těchto rolích famózní, komplikovaný vztah jejich dvou postav sedící u jednoho stojí na tom, že se v podstatě jedná o výslech, krom ústřední pointy tu jde ovšem především o zlomená srdce a osobní pocity. A přitom tyto oba faktory fungují ve funkční kolaboraci, kdy to celé především funguje po stránce emocí. V jádru je to tak neskutečně komplexní a krom ústřední špionážní zápletky to funguje i jako obstojná charakterní studie.   Režijní uchopení Janus Metze Pedersena poté není nejzajímavější, kamera Charlotte Bruus Christensen je poté nejzajímavější v momentech u večeře. Nejen, co se týče poměrně výrazného osvětlení, ale především v tom, jak dokáže být intimní a víceméně schopně vyvolat pocit, že divák sedí s Pinem a Newton u stejné večeře. Nejzajímavější ovšem scénář zůstává i v momentech, kdy se vlastně nedá tak úplně odhadnout a celá ta špionážní zápletka je celá poměrně nosná především v tom, že skutečně není prohlédnutelná.   Komornost Všechny staré nože vykupuje tísnívá atmosféra a především postupné zkoumání morálky, které se u dvou stěžejních postav liší. Lehce pomalé tempo vynahrazuje především právě to, že se celý vývoj události nedá úplně prohlédnout. Po vyvrcholení možná může vyvstat lehká horká pachuť nad tím, že se dalo čekat víc, přísliby byli celou dobu až na příliš velké výši a může i dojít k úvaze nad tím, zda všechny intriky možná přeci jen nebyli tak trochu prohlédnutelné. Jenže to neznamená, že by Všechny staré nože jako celek přišli o status poměrně vtahující záležitosti, která ovšem v součtu především na chemii dvou ústředních herců.   Bylo by o poznání zajímavější, kdyby se Všechny staré nože vůbec netočili kolem nějakého spiknutí, ale šlo by pouze o charakterní studií dvou bývalých milenců, které kdysi pojila jedna práce a její obtížnost je rozdělila? Dost možná ano. Na druhou stranu jsou Všechny staré nože poměrně zajímavou podívanou, která si víceméně dokáže diváka omotat kolem prstu......

Na Harry Potterovi prakticky vyrostla jedna generace, J. K. Rowling před Cancel culture patřila mezi nejvlivnější spisovatelky posledních 30 let, vznikl jeden z nejvíce fascinujících fikčních světů všech dob a vznikla především velmi úspěšná filmová franšíza, která v rámci 8 filmů zvládla utržit přes 7,7 miliardy dolarů a do návratu Star Wars a největší popularity Marvel Cinematic Universe šlo ve své době o nejúspěšnější filmovou franšízu všech dob. Byla by tak chyba nechat kouzelný svět Harryho Pottera spát, proto došlo na sérii Fantastická zvířata. Ta se odehrává několik dekád před Harry Potterem, její dva filmy stáli na sympatickém protagonistovi Mlokovi Scamanderovi a titulních fantastických zvířatech, zároveň došlo i na prozkoumání mladší verze Albuse Brumbála a vše by to jednou mělo vrcholit epickou bitvou mezi ním a jeho bývalou láskou Gellertem Grindelwaldem. Jsou ovšem třetí Fantastická zvířata tím příslibem do budoucnosti, která tato série potřebuje? Od Harryho Pottera a Fénixova řádu nadále platí jedna věc. David Yates je velmi schopný řemeslník, kdy vlastně dává smysl, že právě od Fénixova řádu se série nechopil nový režisér. Ano, možná by byla na místě zajímavější volba. Ano, možná je jeden tvůrce na sedm filmů už příliš. Jenže nadále platí, že je Yates řemeslná jistota. To znamená i to, že peníze jsou na filmu rozhodně vidět. Výprava pořád dokáže působit velkolepě, triky jsou pořád na té nejlepší úrovni a dali by se též zopakovat jisté klady, které se dali říct o předchozích dvou částech. Tentokrát to ovšem na vyložené chvalozpěvy přeci jen nestačí. Již delší dobu je známo, že série Fantastická zvířata má být pentalogií, která by měla ideálně svým pátým dílem končit v roce 1945, soubojem mezi Albusem Brumbálem a Gellertem Grindelwaldem. První dva díly se přitom odehrávali v letech 1926-1927, dalo se tudíž očekávat, že Fantastická zvířata 3 musí skočit jaksi dopředu. Děj přitom tedy skáče do 30. let, zároveň je ovšem po závěru jasné, že možná konci něco jako 1. dějství, na ty zásadní věci ovšem nedošlo. Což tak nějak znamená, že pokud plány pořád počítají s pěticí filmů, v dalších dvou filmech se toho bude muset vyřešit opravdu hodně (a hrozí tak přesycenost = obrovský bordel).  Fantastická zvířata 3 jsou přitom prvním filmem ze série, který nepsala autorka Harryho Pottera J. K. Rowling sama. Se scénářem jí tentokrát pomáhal Steve Kloves (autor scénářů ke všem filmovým dílům Harryho Pottera s výjimkou Fénixova řádu). Největší kritika na předchozí dva filmy přitom spočívala v tom, že scénáře Rowlingové nepůsobí dostatečně filmově a lépe by možná fungovali jako základ pro knihy. Dá se o tom polemizovat, lidé, kteří remcali na scénáře předchozích dvou části ovšem budou nejspíš remcat i tady. Postav a podzápletek je tentokrát skutečně příliš mnoho, ty nejslušněji načrtnuté z předchozí části přitom v drtivé většině vyznívají na prázdno. Jistotou tak nadále zůstává především Eddie Redmayne jako nadále neskutečně sympatický Mlok Scamander i Dan Fogler jako Jacob Kowalski. Jejich charaktery se nikam závratně neposouvají, Mlok je poté prakticky degradován na pozici pasivního protagonisty. Jude Law je jako Albus Brumbál nadále skvělý, má poté pochopitelně výhodu v tom, že je postava Albuse Brumbála dávno známá. Přesto právě Lawovo podání dodává pocit, že skutečně máme čest s tím stejným Albusem Brumbálem, který o několik desítek let později bude prakticky mentorovat Harryho Pottera, Law přitom sice postavě ponechává její záhadnost a pocit, že je nad věcí, přitom ovšem i tentokrát Albuse Brumbála tak trochu více polidšťuje.  Mads Mikkelsen je poté jako Gellert Grindelwald naprosto skvělý, mnohem lepší než Johnny Depp. Jeho podání je rázem zajímavější (i když vizáží po Deppovi zdědilo pouze heterochromii), kdy Mikkelsen svým přirozeným charizmatem dokáže prodat toho černoknězníka, který byl schopen tak výrazných manipulací. Nejzajímavější je ovšem jeho postava v momentech diskuzí s Albusem Brumbálem, kdy jejich společných konverzací v samotném filmu není zase tolik. Je to škoda, Mikkelsen se ovšem rázem stává jedním z těch důvodů, proč se na následující díly Fantastických zvířat těšit.  Na třetí sérii se nejvíc jeví jistá rozpolcenost, kdy to celé pořád musí stát na titulních fantastických zvířatech (kůrolez Větvík a hrabák Teddy si své momenty kradou pro sebe), zároveň by to ovšem celé chtělo být osudové a velkolepé stavidlo. Celý film se ovšem rázem točí kolem politického manipulování, do kterého se nějakým způsobem opět pochopitelně musí zapojit fantastičtí tvorové a celé to má na konci vystavět dříve naznačovanou půdu pro 2. světovou válku a osudový souboj dvou bývalých milenců. Ta osudovost z toho přitom tentokrát dvakrát nesálá (i když záměr byl očividně jinde) a to ani v těch emočních linkách. Z Fantastických zvířat 3 přitom není cítit ten pocit, že by mělo jít o Damage control. Ano, jisté podzápletky se vyřeší podezřele snadno (a na samotném konci je porušení jednoho zásadního pravidla kouzelnického světa najednou očividně naprosto v pořádku i přesto, že se na to dříve výrazně upozorňovalo) a i cliffhanger z finále dvojky je vyžehlen poměrně jednoduše, přesto právě tyto momenty, ve kterých je pomalu děr jako v ementálu něco zanechávají. Celá linka s Credencem má poměrně funkční dohru, romance mezi Jacobem a Quennie prakticky taky. Ve Fantastických zvířatech 3 ovšem ve finále spíše než emotivní momenty fungují humorné momenty, kdy například celá jedna sekvence o útěku z jednoho německého vězení plná imitátorů Sama Elliota, krabích baletních tanečníků a slowmotionu jak z filmu Zacka Snydera (ale mnohem stylověji) alespoň srší nějakými nápady a to i přesto, že by se bez ní nejspíš celý film obejít mohl.  Hudba Jamese Newtona Howarda je i tentokrát velmi fajn, nejsilnější hudbu mají ovšem opět ty momenty, kdy se používá archivní hudba Johna Williamse z prvních tří dílů Harryho Pottera. Brumbálova tajemství mají alespoň dost možná nejzajímavější kouzelnický duel od duelu Brumbála a Voldemorta ve Fénixově řádu, kouzelnický svět Harryho Pottera se ještě trochu více rozšíří (a naznačí, že v něm existuje cosi jako živý televizní přenos) a když se opět navštíví Bradavice či Prasinky a nebo se objeví pták Fénix, Zlatonka či Obludné obludárium, ta nostalgie přeci jen funguje. Sama ovšem neobstojí fakt, že to celé pořád působí dojmem, že někdo pořádně neví, jak dál. A vsadit na Adolfa Hitlera pod kletbou Imperius či náznak existence Toma Riddlea Jr. mu u třetího filmu přišlo až příliš brzo. Je též velmi snadné rejpat do jednotlivých detailů zápletky. Jak se vůbec dá diskutovat o tom, že by usvědčený černokněžník a vrah mohl být zproštěn všech obvinění, jak se rázem zapomíná na existenci jistých kouzel, které by se v dané situaci hodili či na to, jak se některé konflikty v samotném závěru vyřeší výrazně snadno, aby nekomplikovali vyvrcholení. Fantastická zvířata 3 tak pořád zůstávají solidním blockbusterem v očividně schopných řemeslných rukách, zároveň se to ovšem celé nedokáže zbavit pocitu, že jsou sami tvůrci v pasti. A pokud nedojdou k rychlému vyřešení situace, z posledních dvou filmů série se nejspíš stanou překombinované mišmaše.  Fantastická zvířata 3 neurazí jako blockbuster, v tomhle ohledu splní v podstatě vše, co člověk od počátku chce. Jen úplně nedokážou dostát očekávání po závěru Grindelwaldových zločinů a jsou tak trochu rozpolcená sami v sobě, kdy zároveň podkopávají cestu dvěma dalším pokračováním. Na vyvrcholení Fantastických zvířat jsem osobně aktuálně spíše zvědavý, než vyloženě natěšený. Za nejzásadnější chybu poté pokládám to, že jsem poprvé vylezl z nového filmu ze světa Harryho Pottera, aniž by moje pusa byla dokořán. A odmítám tvrzení, že by to snad bylo proto, že stárnu.....

Ty sliby o kombinaci Indiana Jonese a Klubu rváčů začínají po 2. epizodě dávat tak trochu větší smysl. A především definitivně potvrzují, že největší souboj ústředního Moon Knighta bude se sebou samým, spíše tedy mezi jeho personou Marca Sceptora a personou Stevena Granta. Opět to celé stojí na fantastickém Oscaru Isaacovi, jehož podání tohoto nového hrdinu dělá ještě zajímavějším. Nová odhalení, jasně naznačený směr i sliby o tom, že na velké otočky dojde až epizodě čtvrté. Přesto Moon Knight svými dvěma epizodami začíná solidně. Arthur Harrow v podání Ethana Hawkea se více vykresluje, především ohledně své minulosti i svých plánů. Stejně jako Isaac Hawke nezklamal, naopak nadále naznačuje, že by mohlo jít o jednoho z nejzajímavějších záporáků z celé historie Marvel Cinematic Universe. Jeho motivace zároveň dávají smysl, zároveň jsou ovšem přesně tak na pováženou, že se o nich dá diskutovat a říct si, že možná bude přeci jen lepší tyto plány zastavit. I skrze Hawkeovo charizma a především náznak toho, že celý ústřední konflikt dobra se zlem není tak úplně černobílý ovšem jen potvrzuji solidně nastavený základ. Nadále platí, že je divák víceméně stejně zmatený jako Steven Grant, stejně jako on ovšem časem dostává náznak odpovědí a více se nám jako charakter představuje i Marc Spector. Přitom ovšem všechno pořád není úplně vyzrazené, mozaika se ještě musí nějakou dobu skládat a především mezi sebou dva muži v jednom těle pořád tak trochu musí hledat souhru. A to je na tom neskutečně zajímavé. Především i proto, že při pohledu na chování samotného boha Khonshu vlastně začínají vznikat pochyby o tom, kdo je tady to ústřední zlo, Moon Knighta má díky tomu zatím ze všech známých hrdinů nejblíže k Hulkovi. Moon Knight se nadále obchází bez širších návazností na Marvel Cinematic Universe, stojí zatím pořád na vlastních nohách a pořád vypadá vizuálně nápaditě (režijní dvojice Justin Benson a Aaron Moorhead jsou prozatím stejně zruční jako režisér prvního dílu Mohamed Diab) a v akčních scénách je i kapánek drsnější. Například celá scéna s naháněním ve skladu působí skutečně vizuálně nápaditě, konfrontace s egyptským šakalem poté naznačuje, že se Moon Knight skutečně na rozdíl od ostatních hrdinů nedrží zkrátka. A i proto by s ním mohli mít Avengers při budoucí spolupráci kapánek problém.  Nadále to dokáže vyvolávat otázky a především kapánek i dohnat k úvahám nad existencionální krizí. Při bližším prozkoumání toho, jak vlastně (nejspíš) společně ´´ soužití ´´ Marca a Stevena funguje to celé dokáže vyvolat lehce nepříjemné pocity a především náznak toho, že tohle celé nemůže skončit tak úplně dobře. Nadále platí, že k pořádnému prozkoumání chybí ještě 4 následující epizody, které pravděpodobně rozlousknou více oříšků, prozatím to ovšem celé působí tak, že Moon Knight nemusí končit úplně ideálně. Ať už se Harrowův plán podaří zastavit či nikoliv. Třetí epizoda nejspíš ještě více prozradí ohledně pozadí příběhu Marca Sceptora a definitivně dojde na další várku dobrodružství, prozatím ovšem platí, že první dvě epizody Moon Knighta jsou velmi solidním příslibem. Navíc to skutečně vypadá, že se tentokrát ke známému superhrdinskému originu přistupuje tak trochu jinak a nestačí jen doufat, že další 4 epizody nedonutí tyto pocity změnit.....

Kmotr I i Kmotr II nastavili laťku velmi, velmi vysoko. Po 15 letech čekání a vysokých očekáváních se tak dá těžce divit tomu, že Kmotr III v době svého vydání mnoho lidí zklamal a i z dnešního pohledu se na něj nevzpomíná s takovou láskou jako na původní dva filmy. Francisu Fordu Coppolovi se ovšem musí nechat alespoň to, že v roce 1990 trilogii Kmotr zakončil důstojně a Al Pacinovi tenkrát potřetí a naposledy utekl Oscar za jeho životní roli. Laťka ovšem přeci jen zůstala nastavena vysoko, i přes neskutečný potenciál šel z Kmotra III již cítit lehký závan nastavované kaše a samotná zápletka není tak vtahující, jako v případech prvních dvou filmů. Přesto to ovšem neznamená, že by Kmotr III neměl mnoho kvalitních aspektů.   Už závěr Kmotra II naznačil stezku pokání Michaela Corleoneho, Kmotr III v tomto případě zašel o dost dál. 60-letý Michael Corleone s výčitkami za svou chladnokrevnost a vraždu svého vlastního bratra se snaží o formu vykoupení a má mnohem blíže k tomu Michaelu Corleonovi, který kdysi odmítal mít cokoliv společného s rodinným byznysem. Kmotr III tak v tomhle ohledu může působit jako charakterní studie, k jejímu naprostému pochopení je ovšem potřeba vidět oba předchozí díly Kmotra, bez nich Kmotr III nemůže fungovat tak silně.   Z Michaela Corleoneho se stal muž, který si definitivně uvědomuje své chyby, scénář Francise Forda Coppoly a Maria Puza dohromady utváří příběh, který má několik velmi silných a působivých momentů, kdy to celé je opět neskutečně půvabné natočené, hudba Carminea Coppoly výrazně napomáhá emocím a především Al Pacino i potřetí dokáže Michaela Corleoneho zahrát naprosto famózně a zase trochu jinak. Právě fakt, že můžeme tuto postavu sledovat po delší době a sledovat, jak se vyrovnal s následky závěru Kmotra II je jeden z těch důvodů, proč si Kmotr III dokáže obhájit svou existenci. Kmotr II přitom dokáže fungovat sám o sobě a jeho finále samo o sobě dokáže naprosto vyznít mentální rozpoložení, ve kterém se v ten daný moment Michael Corleone nachází, Kmotr III ovšem přeci jen zachází tak trochu dál. A i díky silnému finále, které zakončuje příběh jedné z nejtragičtějších filmových postav všech dob se Kmotra III v rámci maratonů rozhodně nevyplatí ignorovat.   Michael ovšem především potřeboval nástupce, proto musel přijít na scénu Vincent Mancini, syn Sonnyho Corleona. Dle samotného Coppoly měl Vincent ztělesňovat všechny stěžejní vlastností mužských příslušníků Corleonovy rodiny. Vincent je díky tomu stejně lstivý jako jeho dědeček Vito, chladnokrevný jako jeho strýc Michael, citlivý jako jeho strýc Fredo, veskrze loajální jako jeho strýc Tom Hagen i divoký jako jeho otec Sonny. Andy Garcia podal famózní výkon (nominace na Oscara tehdy byla naprosto zasloužená) a především vytvořil postavu, která by bez problémů mohla utáhnout další díly Kmotra. I proto zamrzí, že na chystaného Kmotra IV (kde měl být život Vincenta inspirován životem Pablo Escobara, po vzoru Kmotra II poté mělo dojít na separátní příběh s mladší verzi Vincentova otce Sonnyho v podání Leonarda DiCapria) nedošlo kvůli smrti Maria Puza v roce 1999. Kmotr III možná smyslně uzavírá příběh samotného Michaela Corleoneho, původní plány pro Kmotra IV ovšem mohli s velmi tragickým nádechem zakončit celý příběh rodiny Corleonů. I proto se dá o Kmotrovi IV mluvit jako o jednom z nejzajímavějších filmů, které nikdy nevznikli.   Nejvíce výtek v rámci Kmotra III šlo ovšem přeci jen na účet Sofie Coppoly, dceři režiséra Coppoly, která si ve filmu zahrála Mary Corleone, dceru Michaela Corleoneho. Nešlo přitom o protekční casting. Mary si původně mohla zahrát Julia Roberts, kterou následně nahradila Winona Ryder, ta ovšem na poslední chvíli projekt opustila a Sofia Coppola tak v tomto případě byla krabičkou poslední záchrany. Její výkon přitom skutečně není nejsilnější, což zamrzí především proto, že je postava Mary v celém příběhu Kmotra III i Michaela Corleoneho stěžejní. Ani romance mezi ní a jejím bratrancem Vincentem přitom dvakrát nefunguje a to i přesto, že základ pro umístění této romance do scénáře dává smysl. Alespoň se o pár let později díky Ztraceno v překladu ukázalo, že je Sofia Coppola alespoň velmi dobrá režisérka.   Stěžejní úlohu poté dostala Talia Shire (sestra Francise Forda Coppoly) jako Michaelova sestra Connie (Robert Duvall jako Tom Hagen úplně chybí kvůli vysokým nárokům na honorář), představil se zde Eli ´´ Tuco ´´ Wallach jako Don Altobello a svůj prostor i silou úlohu zde opět dostává Diane Keaton jako Kay Adams. Právě i její účast dopomáhá utvrdit tragičnost příběhu Michaela Corleoneho a dokáže ještě více umocnit jeho výčitky.   Stěžejní je i informace, že v roce 2020 na počest 30. výročí Kmotra III vytvořil Francis Ford Coppola zcela nový sestřih The Godfather Coda: The Death of Michael Corleone. Ten je nejen o 10 minut kratší oproti původní verzi (původní verze trvá 162 minut), ale představuje i nový úvod a závěr. Závěr poté titulní smrt Michaela Corleoneho přesouvá do metaforické roviny, kdy Michael Corleone umírá vnitřně. Což se do jisté míry dá odvodit i z celého děje Kmotra III, kdy se Michael Corleone na stará kolena snaží svými výčitkami vyrovnat účty. Kmotr III je v součtu imponující právě v tom, že je víceméně odlišný od prvních dvou filmů, přitom Coppolův um zůstává prakticky nepozměněn. Jen je bohužel pravdou, že k dokonalosti tomu tentokrát přeci jen něco chybí, zápletka je až příliš roztahaná a ten film prostě chyby má. Přesto jako zakončení jedné z nejslavnějších a nejuznávanějších trilogií všech dob funguje důstojně.   To, že se Kmotr III sem tam pořád objevuje na seznamu největších zklamání v historii kinematografie vlastně dává naprostý smysl. Neznamená to ovšem, že by Kmotr III nebyl velmi kvalitní film. Celé to napojení zápletky na církev je možná na pováženou a na rozdíl od předchozích dvou filmů je to celé až příliš roztahané a dlouhé, kdy se to přitom nemůže chlubit tím, že by tempo byla naprosto fascinující a dokázalo by si udržet pozornost po celou dobu. I kvůli zdrcujícímu finále a uvědomění si, jak fascinující příběhovou mozaiku trilogie Kmotr jako celek tvoří si Kmotr III své uznání naprosto zaslouží......

Oblíbený herec, který si svou kariéru dost možná zničil jednou fackou. Po počátcích rappera s přezdívkou Fresh Prince se z Willa Smitha stal nejen oblíbený herec v populárních filmech jako Den nezávislosti nebo série Muži v černém, ale také herec, který dokázal, že mu soška Oscara celá léta podezřele utíkala. Smith se ostatně první oscarové nominace dočkal počátkem roku 2002 za svůj výkon ve snímku Ali, paradoxně ho ten samý rok ve stejné kategorii porazil Smithův dobrý přítel Denzel Washington za svůj výkon ve snímku Training Day. Silnější a pozoruhodnější výkon by jste přitom ve Smithově kariéře hledali těžko.   Režie Aliho se chopil Michael Mann, tvůrce Posledního Mohykána, Nelítostného souboje či Collateralu. V kariéře tvůrce, jehož filmy většinou bývali kriminální záležitosti trčí s Posledním Mohykánem Ali dost možná nejvíce. I díky tomu ovšem vznikl dost možná jeden z nejvýraznějších sportovních biopiců všech dob. Ali ovšem přitom ovšem není film jen o boxu, není to jen sociální a politické drama, ale především příběh jednoho výjimečného sportovce, jehož přesahovali jeho výkony v ringu a jeho největší souboj ve finále neprobíhal v ringu, ale mimo něj. A probíhal se společností, ve které žil.   Michael Mann v roce 2001 dal světu film, který intenzitou bojových scén strčí do kapsy prakticky všechny boxerské filmy. Mannovy filmy jsou vždy proslulé především vynikajícím vizuálem a Mann ani tentokrát nezklamal a ukázal, že jeho filmy jsou prostě minimálně co se týče vizuálu fascinující vždy. Za kamerou navíc stál Emmanuel Lubezski (dávno předtím, než díky Gravitaci, Birdmanovi a Revenantovi získal Oscara 3x za sebou) a mohl si tak vyšlapat cestičku přesně k tomu, aby byl dnes brán za jedno z největších kameramanských es.   Ali netrpí handicapem, kterým bohužel sem tam trpí nějaký ten biopic a tedy tím, že by vyprávěný životní příběh nefungoval jako celek. Příběh, který vypraví Ali je naopak skvěle seskládán a to i přesto, že jsou pod scénářem oficiálně podepsání 4 lidé (kromě Manna také Eric Roth, scenárista Forresta Gumpa nebo nové Duny). Stěžejní je fakt, že filmový Ali o Muhammadu Alim vypovídá jako o personě, kterou skutečně byl. Působí to, že měl Mann k celé látce cit a chtěl prostě natočit co nejlepší možný film, co bylo v jeho silách. Takový pocit přitom u filmů není samozřejmostí, Ali je ovšem přesně ten případ, kdy je tahle neskutečně upřímná a částečně až dojemná snaha vidět. A o to potěšující je vidět, že ta snaha přináší něco jako zralé ovoce.   Will Smith tehdy Muhammada Aliho nehrál. On se Muhammadem Alim prakticky stal. Stačí si pustit archivní záběry skutečného Aliho, porovnat si ho se Smithem v samotném filmu a prostě si přiznat, že i když si o Smithově personě může kdokoliv myslet cokoliv, je to prostě fantastický herec. V průběhu Aliho to celé působí dojmem, že je Smith až poctěn tím, že tuhle afroamerickou ikonu může ztvárňovat a snaží se z ní vyždímat naprosto všechno. A především je stejně tak sympatický a ve finále z něj jde úplně stejný respekt jako ze skutečného Muhammada Aliho. Jestli má někdy nějaký film definovat herectví Willa Smitha, měl by to být právě Ali.   Famózní střih (který je u boxerských filmů velmi stěžejní), skvělý soundtrack dvojice Pietera Bourkea a Lisy Gerrard doprovázen špičkovou hudební dramaturgií i skvěle obsazené vedlejší role. Jon Voight si jako sportovní novinář Howard Cosell došel po Smithově vzoru pro Oscarovou nominaci právem, Jamie Foxx zde má nejspíš jako asistent trenéra Brown pořád jednu ze svých nejlepších rolí ve své kariéře, stejně tak zaujme Jeffrey Wright jako Aliho fotograf Howard Bingham nebo Mario Van Peebles jako Malcolm X. Po technické stránce se Alimu vytýká cokoliv prakticky těžko, nejvíc fascinující na něm ve finále zůstává to, jak autenticky a v jistých momentech až skoro dokumentárně (napomáhá tomu především záběry používající ruční kameru) působí. Především i díky zmíněné až děsivé Smithově přeměně, která díky slavnějším filmům zůstává přeci jen tak trochu nezaslouženě zastíněna.     Ali je skutečně jedním z nejpůsobivějších sportovních biopiců všech dob, který Michael Mann natočil nejen se svou dobře známou péči, ale i neskutečným zápalem k samotnému námětu o životě výjimečné (nejen) sportovní osobnosti. A i když vám Oscar pro Smitha za Krále Richarda může přijít zasloužený, vedle Aliho prostě působí spíše jako Oscar za zásluhy......

Chris Pine možná nepatří mezi ty největší hollywoodské hvězdy, jde ovšem o sympatického herce, který vždy ze své role dokáže vymačkat maximum a ve většině případů i tahá samotné filmy nahoru. Byl z něj nový kapitán Kirk v rebootu Star Trek od J. J. Abramse, jednorázově z něj byl nový Jack Ryan, patřil mezi největší klady obou dílů Wonder Woman a v blízké době ho čeká pár dalších zajímavých projektů. Nově si poté zahrál hlavní roli v akčním filmu The Contractor švédského režiséra Tarika Saleha, který působil dojmem, že by se po vzoru nedávného Vyproštění či Without Remorse mohl svézt na nostalgii a připomenout takové ty akční podívané, které už dnes nevznikají. Zároveň ovšem byli z filmu cítit jisté ambice něco vzkázat světu. Funguje The Contractor pořádně alespoň v jedné rovině? Chris Pine nepřekvapí a opět táhne celý film nahoru, dopomáhá mu v tom Ben Foster v druhé hlavní roli. Foster je v podstatě ten samý případ jako Pine, kdy sice není největší hvězdou, většinou se na něj ovšem dá spolehnout v tom ohledu, že ze své role vymačká maximum a to i přesto, že samotný scénář není nejsilnější. Ze samotného scénáře je poté silně cítit čerpání odjinud, The Contractor dokáže připomenout filmy s Jasonem Bournem, částečně Ramba či další filmy, které The Contractor připomene. Ani dobří Pine a Foster nezachrání fakt, že je velmi předvídatelné, jak se děj bude posouvat a především jako akční film The Contractor dvakrát nezaujme.  Celé to ovšem působí dojmem, že spíše než o akci šlo Salehovi o charakterní studii někoho, koho válka tak trochu poznamenala a někoho, kdo je kvůli zoufalé situaci nutný dělat zoufalé věci. To možná funguje skrze Pineův výkon, ne ovšem skrze scénář J. P. Davise, který v součtu vlastně moc pod povrch nejde. Díky tomu The Contractora moc nefunguje práce s emocemi, chybí prakticky jakékoliv napětí a opět platí, že předvídatelnost vývoje je víceméně na stole. Když přeci jen dojde na akci, ta fyzická je alespoň poměrně drsná. Přestřelky sami o sobě dvakrát nezaujmou, mnohem zajímavější je tak ve finále sledovat to, o co nejspíš šlo Salehovi nejvíce. Pohled na muže, který ztratí víru ve vojenskou službu a víceméně i ve svou zemi a v jisté míře to přeci jen funguje. Tempo je jinak poměrně zběsilé, především od druhé poloviny se děj raketově posouvá dopředu a tudíž The Contractor ve finále vlastně velmi rychle uteče. A to i přesto, že se první polovina musí obejít prakticky bez akce.  Skutečně platí, že Pine, Foster a především jejich společná chemie táhnou celý film nahoru, takový Kiefer Sutherland poté ztvárňuje v podstatě jednorozměrnou postavu, zajímavější je v menší úloze například Eddie Marsan. I finále poté působí víceméně neuspokojivě a to i přesto, že se podaří vyjít s jedním nečekaným zvratem, který funguje a táhne celý film též tak trochu nahoru. Na to, že mělo jít o údajně nízkorozpočtový film vypadá v jistých chvílích The Contractor překvapivě poměrně draze (i když finanční nedostatky jsou poznat). Zajímavější je to možná ovšem přeci jen v momentech, kdy to celé sleduje vliv války na vojáky a jejich blízké, kdyby se celý film vydal tímto směrem, dost možná z toho mohlo vyjít něco jako fiktivní variace Amerického snipera. Jako u většiny slabších filmů s Chrisem Pinem tak u The Contractora platí, že ho nahoru táhne především právě Pine, kterému tentokrát dopomáhá Ben Foster. Ze samotného The Contractora ovšem vychází pokus o novodobého Bournea, které v sobě má zakořeněné ambice být něco jako Americký sniper. Film rozpolcený sám v sobě, jehož akční scény jsou přinejmenším velmi slušné. Těžko říct, jak moc velké ambice na počátku byli, The Contractor je ovšem spíše zajímavý film než vyloženě dobrý film.....

Scenárista a režisér Richard Linklater se u svých filmů občas inspiruje svým životem, sem tam jsou poté jeho filmy realizované skrze rotoskopii, techniky, která hrané záběry překresluje do animované podoby. Linklater tak již realizoval své filmy Sním či bdím? i adaptaci románu Philipa K. Dicka Temný obraz. Třetí Linklaterův film, který je realizován s pomocí rotoskopie je poté inspirován jeho dětstvím, zároveň sází na poměrně sympatické a především retro dobrodružství, které má neskutečné kouzlo. Film ovšem nejspíš spoustě uvízne v hlavě především díky zmíněné rotoskopii.   Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je Vizuálně kouzelný, zároveň ovšem funkčně napsaný film. Jde o převyprávění toho, jak jeden malý chlapec kdysi dávno vnímal přistání Apolla 11 na měsíci a jak v něm tento malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo probudil neskutečnou fantazii a skrze to vtahující dobrodružství. Apollo 10 1/2 sází na vtahující svět dětské fantazie, který je jednoduše roztomilý. A dokáže připomenout i takové dobrodružné klasiky od Stevena Spielberga či Roberta Zemeckise.   Do jisté míry se dá Apollo 10 vnímat jako dokudrama, které tak trochu rekonstruuje konec 60. let a jak tehdy ta zásadní událost rezonovala ve společnosti. Linklater film původně zamýšlel realizovat jako hraný film, skrze využítí rotoskopie je ovšem Apollo 10 přeci jen hravější. Za pochodu působí jako přesně příběh z vyprávění někoho, kdo tu dobu zažil (Linklater ostatně scénář napsal dle vlastních zážitků/pocitů z té doby).   Stejně jako většina Linklaterovy tvorby je poté Apollo 10 1/2 taková upřímná zpověď tvůrce, kdy se v tomto ohledu Linklater jako tvůrce nikam neposouvá (a nejspíš ani již neposune). Linklater se svým životem inspiroval už tolikrát jinde (Omámení a zmatení, trilogie Před), těchto nostalgických retro záležitostí v poslední době vzniká víc a víc, Linklater to ovšem celé dokáže realizovat tak zručně, že stopa po nějaké výjimečnosti přeci jen není zásadní lamač vazu. Především i proto, že dobrodružství Stanleyho je skutečně kouzelné a dokáže přitom realisticky odrážet dobu, ve které chlapec vyrůstá.   Apollo 10 1/2 by vlastně mohlo obstát (i když by se rázem stalo pro mnoho diváků méně stravitelnější) bez onoho vesmírného dobrodružství a po vzoru nedávného Belfastu vlastně jen skutečně vyprávět o dospívání v nějaké době, kdy by ani nebylo nutné vysvětlovat kontext toho, že zrovna probíhá Válka ve Vietnamu, Richard Nixon je hovado a jedna celá doba vlastně končí. Linklater místo standardního vyprávění o svém vyrůstání ovšem právě přibalil ono vyprávění ve vlastních představách, které filmu dodává onu půvabnost, kouzelnost i roztomilost. Rotoskopie má svoje kouzlo, především na tom celém ovšem funguje právě ona nostalgie a osobní vklad.     Linklater možná nepřekvapil, dokázal ovšem, že má nadále zručné ruce. Kouzelnou rotoskopii doprovází milé, kouzelné dobrodružství zasazené do rekonstrukce doby konce 60. let, která zároveň zaručuje, že po delší době na Netflixu vzniknul originální film, na který se dá nejen dívat, ale je přitom i velmi kvalitní.......

40 let panic, Zbouchnutá či The King of Staten Island. Filmy komediálního režiséra, scenáristy a producenta Judda Apatowa, který z dnešního pohledu patří mezi nejúspěšnější a při pohledu na jeho zmíněné nejlepší kostky i dost možná nejkvalitnější komediální tvůrce současnosti. Ve své nejnovější komedií s názvem V bublině poté reflektuje pandemii COVID-19, konkrétně se rozhodl pohlédnout na to, jak nesnadné může být natáčení v průběhu pandemie. Je to tak trochu meta, je to tak trochu satira a Apatow si alespoň částečně splnil svůj sen a natočil v rámci své své menší akční sci-fi béčko, které očividně paroduje Jurský park. Stačí ovšem nabité herecké obsazení a očividné ambice k úspěchu?   Komedie Judda Apatowa mám osobně vlastně upřímně rád. Jeho komedie jsou většinou komorní a sází na osobní lidská témata (stárnoucí panic, náhodné otěhotnění). Tady Apatow ovšem míří trochu výš. Chtěl by si utahovat z Hollywoodu, z pandemie koronaviru i blockbusterů a přitom všem sázet na velmi kvalitní obsazení. Pedro Pascal, Maria Bakalova, Karen Gillan či David Duchovny. Jenže to vše nestačí. V bublině totiž není tak chytrá, jak by nejspíš chtěla být, z hlediska satiry se vlastně pořád víceméně drží celou dobu zpátky (víc než kterákoli satira za poslední hodně dlouhou dobu) a především to celé není moc zábavné. Což zamrzí především kvůli faktu, že za tím vším stojí právě Judd Apatow.   V bublině by si rádo utahovalo z hollywoodských hvězd, producentů, režisérů i influencerů na TikToku, kdyby se ovšem při každém neúspěšném pokusu o vtip měl mít panák vodky, dost možná by celá jedna flaška nestačila. Především i proto, že film trvá 126 minut a k jakékoliv formě spásy nedochází. I když dle očekávání dochází na nečekaná camea, která nejspíš mají být vtipná (Benedict Cumberbatch z traileru je jen špetkou ledovce), v tomto ohledu ovšem padají na hubu.   V bublině především pořádně nedrží rovnováhu. Za pochodu tak trochu mění tón, kdy se to celé jednu dobu tváří, že by to mohlo kráčet ve stopách Tropické bouře, pak se to ovšem celé úplně změní. Ve finále to vlastně ani není dvakrát zábavné a místo, aby si Apatow dokázal z pandemie utahovat, V bublině spíše vyznívá dojem někoho, kdo do V bublině přenáší přesně ty pocity, které více než valná většina z pandemie měli. Na papíře V bublině jako koncept možná mohlo znít lákavě, ve finále ovšem vyznívá spíše jako nezmapovaný bordel. I proto, jak moc postav a podzápletek ve filmu je, jak se z těch postav v podstatě nic nedokáže vyždímat a jak ty podzápletky též víceméně nikam nevedou.   Přitom to ovšem rozhodně není chyba obsazení. Herci se vážně snaží, zapůsobí především Maria Bakalova, Pedro Pascal i David Duchovny, kterého je vlastně radost po delší době zase někde vidět. a jeho postava je na celém filmu to nejzajímavější. Každou postavu jde od sebe alespoň charakterně odlišit, jen je bohužel škoda, že se z toho opět prakticky nic nevymlátí. Utahování si ze známých stereotypů přeci jen samotné nestačí.   Ty vizuální efekty jsou záměrně odpudivé, aby digitální dinosauři nejspíš evokovala béčka jako Sharknado nebo Megažraloka a právě pasáže natáčení Cliff Beasts 6 jsou na celém filmu dost možná to nejzábavnější, i přes fakt, že to opět extra vtipné není. Z Apatowa jde vlastně skutečně prakticky celou dobu cítit jistá vychtěnost, kdy si možná natočil film, který chtěl, samotná látka mu ovšem nesedí, především proto, že skutečně z tak lákavého námětu nedokázal vydrtit prakticky nic. Jako většina Netflix originálních filmů má poté V bublině víceméně laciný a nenápaditý vizuál a osobně se mi chce těžko věřit tomu, že tu po K zemi hleď! je další film, který bude s diváky tolik rezonovat. Zrovna v tomto případě by to bylo ještě smutnější.   Další Tropická bouře z toho klidně být mohla, Apatow ovšem bohužel selhal. Herci se sice snaží, pár zábavných fórů se přeci jen najde, jako satira na Hollywood, šílení z pandemie a dalších ovšem V bublině příliš nefunguje. Kdyby Apatow radši skutečně natočil levné akční sci-fi béčko (a úmyslně ho nebral příliš vážně), investice peněz a času by byla nejen zajímavější, ale dost možná i rozumnější.....

Pochyby byli kdysi na místě, přesto se z hraného Ježka Sonica vyklubal velmi fajn film. A především slušný hit, který si tak pojistil plány na pokračování. Vrací se Jim Carrey jako Doktor Robotnik, vrací se známé postavy z prvního filmu, dorazili nové postavy jako Knuckles a Tails, který se již minule zastavil v po-titulkové scéně prvního filmu a celé by to dle předpokladů mělo být ještě větší a nabitější. Stačí to ovšem? Ježek Sonic 2 je slušné pokračování, které si zachovává většinu toho, co fungovalo i posledně. Opět je to fajn film pro celou rodinu, opět to má funkční humor (Jim Carrey opět válí, Bohdan Tůma v dabingu nezahálí) a celé je to prostě tak dobré, jak jen to asi u hrané adaptace Ježka Sonica může být. Více se to snaží být esteticky věrnější videohrám od společnosti Sega a celkově se na to vizuálně kouká poměrně krásně. A po vzoru prvního filmu se převedení této látky do hrané podoby vydařilo. Ježek Sonic 2 poté plní základní pravidla pokračování, které by většinou měli být větší, akčnější a šílenější. Ambicióznější zápletka, velkolepější akce, více divokých scenáristických nápadů a pár nových postav. Ježek Sonic zůstává pořád sympaťák, jeho nový kamarád Tails se poté může pochlubit stejným titulem. Zajímavě funguje i postava Knucklese, která by svůj seriál mohla zcela bez problému utáhnout, protože je to skutečně zajímavý charakter, o kterém bude zajímavé dozvědět se tak trochu víc.   Trochu větší problém je fakt, že film trvá 2 hodiny, což je tak trochu moc a samotný film si to dvakrát obhájit nedokáže. Ve scénáři je toho v průběhu přeci jen moc, kdy se musí řešit nějaká morální poselství, ústřední zápletka o hledání MacGuffinu a také divoká odhalení, které mají více budovat chystaný rozšířený vesmír, který dle hraného Ježka Sonica vzniká. V tom scénáři je toho přeci jen moc tempo přitom není úplně vděčné. Režírující Jeff Fowler ovšem i tentokrát zvládá to, co mu šlo tak dobře posledně. Akce má švih a šarm, opravdu se na to poměrně hezky kouká a humor je přehnaně infantilní jen přiměřeně. Nikdo tu neměl přehnaně velké ambice, historie se tu nebuduje, v rámci svého zadání ovšem Ježek Sonic 2 zůstává fajn zábavou. Když to takhle fajn bude za pár let i potřetí, moc důvodů stěžovat si nejspíš nebude. Ježek Sonic 2 tak zůstává ideální podívanou pro celou rodinu, která nemá ty největší ambice, v rámci své škatulky je ovšem solidní. Jde navíc přesně o ten typ zábavy, u kterého se mohou malí svišti bavit, dospělý doprovod ovšem přitom nebude muset koukat do stropu. Je to fajn podívaná, jejíž subjektivní kvality přeci jen možná specializuje věk či fakt, zda má dospělý člověk v sobě pořád nějaké to vnitřní dítě. Lepší hraná adaptace Ježka Sonica ovšem nejspíš vzniknout nemohla.....

Seriály od Marvel Studios na Disney+ prozatím sázeli na známé postavy. WandaVision, Falcon a Winter Soldier, Loki i Hawkeye představili nová dobrodružství dávno známých a oblíbených postav, bylo ovšem jasné, že časem musí dojít i na seriály s novými postavami. A hned první z nich je dost možná jedna z těch nejzajímavějších, která se na stránkách komiksových sešitů od Marvelu objevila. Hrdina Moon Knight, který trpí disociativní poruchou osobnosti a lákal tak na netypického a tak trochu komplikovaného hrdinu, který musí krom nepřátel bojovat i sám sebou. Do hlavní role byl obsazen talentovaný Oscar Isaac, do role záporáka Ethan Hawke a sami tvůrci naznačovali, že nás čeká ´´ Klub rváčů, který potkal Indiana Jonese ´´. A minimálně pilotní díl naznačuje, že šestidílný Moon Knight bude solidní podívaná. Režie první epizody se chopil egypský režisér Mohamed Diab. Je to stěžejní i proto, že Moon Knight sází na egyptskou mytologii a vždy je lepší, když na určitý segment dohlíží odborník. Stežejní je ovšem, že Diab celý seriál nastartoval solidně a především dle pilotu bude seriál stejně nevyzpytatelný jako samotný hlavní hrdina. Především i proto, že všechna svá esa a především dějové pilíře Moon Knight nevytahuje na samotném počátku. Divák je tak díky tomu víceméně ve stejné řece otázek a záhad, jako hlavní hrdina a od začátku skutečně láká na tak trochu jinak pojatého superhrdinu, jehož největším nepřítelem dost možná ve finále skutečně bude on sám. První epizoda vůbec neodkazuje na širší svět Marvel Cinematic Universe, stojí prozatím na vlastních nohách, kdy se širším MCU seriál pojí především opět solidní řemeslná stránka a není tak prozatím důležité řešit, jak moc Moon Knight zapadá do časové linie a především vůbec není nutné sledovat nějaké odkazy, protože v první epizodě prakticky nejsou. Místo toho si tak divák může sledovat jiné věci a zjistit přitom například to, že Diab umí akční scény. Naháněčka v Alpách je jeden příklad za všechny. Oscar Isaac nezklamal a je jednoduše skvělý. Marvel tak opět nezklamal a dokázal, že v obsazování stěžejních hrdinů prakticky nešlape vedle. Úmyslně falešný funkční britský přízvuk, přesná schopnost prodat postavu, která se nachází v gejzíru otázek a úvah nad svou existencí a především jasný náznak toho, že Marc Spector/Steve Grant/Moon Knight má jako charakter neskutečný potenciál do budoucna. I přesto, že nejspíš nebude ten typ hrdiny, kterého by chtěl mít každý Avenger po svém boku. Stejně tak famózní je nepřekvapivě Ethan Hawke. Z počátečních náznaků se jeho Arthur Harrow profiluje jako protivník, ze kterého jde respekt. Je to očividně fanatik schopný prakticky čehokoliv a respekt budí především tím, jak vyrovnaně a poklidně se profiluje. Hawke se při hraní postavy inspiroval David Koreshem, vedoucím náboženského hnutí Davidánů a Harrow si tak prozatím dokáže vybudovat pověst jako někdo, s kým nebude příjemné zkřížit cesty. Tenhle záporák by se v rámci MCU mohl hodně blýsknout.  Moon Knight má pochopitelně pořád daleko k vyloženému psychologickému hororu, je to ovšem skutečně temné a v jistých momentech nepříjemné. Má to humor, který v jistých momentech skřípe, přesto se naprosto bravurně dokáže prodat atmosféra a především roztřídit šachovnice. Zábavně se využívá hudební dramaturgie (každá automobilová honička by od teď měla být doprovázena Georgem Michaelem), samotný soundtrack Heshama Naziha se poslouchá solidně, kamera působí živě a plná kreativních nápadů (finální záběr je prostě geniální). Tenhle seriál má rozhodně velký potenciál. Pokud by většina prvních epizod fungovala takhle, svět by byl najednou hezčí místo. Pilotní díl Moon Knighta bravurně láká na zbylých 5 epizod a ukazuje, že se s zavedenou formulí dá přeci jen pracovat tak trochu jinak. Je velmi pravděpodobné, že má seriál schováno mnoho es v rukávu a spousty záběrů z posledních epizod si šetří, přesně tohle namlsání ovšem prozatím stačí......