Nathalie

Nápad opičí, mozek slepičí, legrace jepičí.

We will never find the pieces to put them back together... Jsou chvíle, kdy se i to nejzářivější slunce pokryje tmavými slunečními skvrnami, kdy se na tváři největšího smíška objeví bolest a něco v nás volá po vnějším zranění duše melancholickými tóny, posmutnělými řádky, bolestnými filmovými políčky, zkrátka blues jakékoholi tvaru. Ale i čirou esencí dramatizujího mládí, které vnímá citlivěji, bez odstupu a s intenzitou, která z malicherností vyrábí životní tragédie, probleskuje paprsek naděje. V porcelánově křehkém, herecky i režijně svěžím (a zároveň zralém) debutu sledujeme s dospíváním pěti sester v tuhém puritánském domácím režimu. Kaskádovitý příběh skrz střídání zcizujícího dalekohledu klukovské zvědavosti a zvětšovací lupy, atmosférické hudby a rozverných melodií, bláznivé revolty a vynucené poddajnosti, pozvolna roztáčí kola blížící se tragédie. Nenápadně. Ale rychleji a rychleji, jak sestupujeme do spodních pater. Sofia Coppola se úzkostlivě vyhýbá doslovnosti, kličkuje mezi daností připomínající nevyhnutelný osud hrdinů antické tragédie, mezi kostlivci ve skříni (i jinde) jedné americké rodiny z předměstí , a přesto z celého snímku dýchá určitá morbidní poetičnost, rozechvělá bezstarostnost člověka, který jde po úbočí skály a ví, že každou chvíli může spadnout. Dospívání je takových propastí plné a Smrt panen je živoucí pamětí mládí jako navždy ztracené, ale nezapomenuté a nezapomunutelné gesto. Dívčí mávnutí na rozloučenou, perlivý smích a pak...věčný spánek Šípkové růženky...Opravdu věčný? Vy jste zjevně nikdy nebyl třináctiletou dívkou, říká jedna z postav psychiatrovi, když se podivuje nad tím, jaké by mohla ona mít starosti. Ale tahle smutná dívenka v nás spí. Tak pozor, ať ji neprobudíme.

Jsem hluboce povrchní člověk, řekla pop-artová ikona Andy Warhol. Factory Girl je hluboce povrchní ...nebo povrchně hluboký? portrét jeho múzy...aneb Jak dívka s rodinnými traumaty Edie Sedgwick získala svých patnáct minut slávy a ztratila všechno...Pro Warholovu tvorbu mám slabost, ale George Hickenlooper natočil poněkud mělký, vizuálně blyštivý film. 5/10

Debutant Jake Paltrow hodil do mixéru několik žánrů, svou oscarovou sestru a úchvatnou hudbu. Vypadl mu zdánlivě nekomplikovaný snímek, který je snovou reflexí krize středního věku jednoho anglického hudebníka v podání Martina Freemana. Šedá realita, temný vývoj partnerského vztahu i neuspokojivé kariéry se prolínají s poněkud plochým bělostným spánkovým seriálem o exotické krásce. Od kreativního umělce bych čekala barevnější a znepokojivější sny. Závěr je zbytečně doslovný, jakoby mi výrobce hlavolamu přečetl nahlas návod. Takže...až dozní ty překrásné tóny...zavřete oči... a Hezké lucidní sny:)

Příliš drzí syčáci, ti Dannyho parťáci. V lasvegaském ráji, s diváky si hrají. Přicházejí potřetí, bez manželek, bez dětí. Místo lupu odveta. Kostky, karty, ruleta, Nemám ani ponětí, kam se skrylo napětí, Dramatická rovina, pohřbila Al Pacina. Té lupičská chásce, svědčí trable v lásce. Nudná Ellen nespraví, že chybí něžné pohlaví Podivné motivy,přemíra techniky. zápletka bez šťávy v zakletí logiky. Stopáž smíchu? Minut pět. Když se škádlí George a Brad. Místo hravé koniny, dvě seriózní hodiny. 40 zklamaných procent...

Není nad to, mít svého leoparda:-) Absurdita na každém rohu? Leopard. Ironie na každém kroku? Leopard. Praštěná dívka v touze po Něm obracející svět vzhůru nohama? Leopard. Roztržitý paleontolog toužící po brontosaurově kosti, který se má brzy oženit? Leopard. Geniální screwball komedie aneb rozkošná válka mezi pohlavími na všech frontách? Leopard. Jsou mu tři roky, miluje psy a píseň I Can't Give You Anything But Love, Baby... P.S. Nekoukejte na dabing. Nikdy. Za žádných okolností.

Good dead are hard to find...Je to technicolorově barevné, je to zábavně cynické, je to zvráceně retro. Carrie-Ann Moss v roli matky svádějící oživlou mrtvolu by probudila vášeň i v balvanu ze Stonehenge, jejímu synáčkovi proudí v žilách k dobrému srdci břitvoostrý sarkasmus a rytíř smutné postavy Fido, který za celou stopáž nepromluví, je prostě k sympaťák k sežrání...Když ukousne hlavu nepříjemné sousedce, máte na jazyku zdvořilé bon appetite:)__ Od hororu coby žánru udržuji bezpečnostní odstup (na mém scared to death kontě smutně leží norský Fritt Vilt a pár Hitchocků), k zombie mám doufám zatím daleko (kromě časných ranních hodin:), ale přesto považuji FIDA za druhý nejlepší film letošních Varů. Na půlnoční promítání jsem mimořádně podlým způsobem dotáhla několik lidí, kteří nakonec byli vděční, že místo zteplalého moku dali přednost vychlazeným mrtvolám. A teď si ti méně odvážní z nich do prasátka střádají na rakvičku pro hlavičku. Já to risknu. 90% :)

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome. Jen jedinkrát uviděla La Vie en Rose, ale přesto na sklonku dramatického života z posledních sil zpívala: Non, je ne regrette rien.____ Já lituji toho, že režisér a scénárista Dahan na počátku plavby utápí diváka v hromadě střípků a zběsilým cukáním časem maskuje autorskou bezradnost. Přerývané vyprávění ve stylu dadaistické mozaiky připomíná vynechávající paměť předčasně zestárlé trosky, ale k porozumění složité osobnosti francouzské ikony tak málo nestačí. Z podprůměrných vod film vytahuje jen nezapomenutelný hlas Edith Piaf z nahrávek a chameleonsky přesná Marion Cotillard...

7/10...Karlovarské kino Čas uvádí strašidelnou půlnoční projekci: Krvavá lázeň po norsku. Pětice sympatických snowboardistů zabloudí do opuštěné horské chaty skrývající zásoby alkoholu, jednu sekeru a nejedno překvapení...Několikrát jsem málem vyletěla z kůže strachem a několikrát hrůzou: nad absencí logiky a předvídatelností. Přežila jsem svůj první horor bez ztráty vědomí, nezařadila jsem se k té čtvrtině publika, která po prvním masakru prchla do bezpečí, a jak se nejen ve Skandinávii říká: DEN SOM LER SIST, LER BEST:)

Boring equal...Borne' equal. Sociální rozměr je neskutečně tupý, nuda je všeobjímající. Když nahrnete na hromadu všechny problémy světa od domácího násilí k bezdomovectví a doprostřed toho londýnského bahna strčíte aristokratického Colina Firthe s černým svědomím, nemůže to dopadnout jinak než jako kolosálně povrchní trapnost, která se snaží lacině vyloudit slzy a vzbudit soucit. I mistr BBC se utne:-)