Tyler

Enyky benyky kliky hec, vyzvi Evu na tanec, ať ti říkaj třeba lev, bude z tebe crčet krev... aneb jak jedna oprávněně motivovaná a přímo démonicky působící žena, která i sex mění v další bojiště, totálně zastiňuje všechny testosteronem napumpované borce. "300: Rise of an Empire" je vysoce stylizovaná, výrazně brutální filmařina, která si s historickou věrností bez ostychu vytírá zadnici, ale kdo by si stěžoval?! Hlavně že soundtrack epicky duní, meče sviští, hustá krev stříká na všechny strany a prostě a jednoduše ty vizuální a zvukové orgie drží pohromadě, mají tempo a švih. Ano, je to primitivní, ale dívá se na to vážně dobře - zvýšené vyplavení hormonů garantováno.

Olivier Marchal tentokrát už příliš tlačí na pilu... Venku je neustále zataženo, na zem padají potoky vody, vraždy jsou vyloženě sadistické, hlavní hrdina tížený rodinnou tragédií se topí v litrech alkoholu, pochcává se, vyrábí jednu botu za druhou, při vyšetřování případu selhává, mnozí kolegové jím (vcelku právem) pohrdají. Policejní tým-netým krom elegantní velitelky tvoří skoro samí santusáci, kterým byste nevěřili, že jsou od policie, ani kdyby vám mávali plackou a potvrzením ministra vnitra pod nosem, ve volném čase okrádají oběti zločinů, v bordelu jsou víc než doma. Vyšetřování vražd je vlastně věnováno pouhé procento času, navíc je vedeno takovým stylem, že nalezení vraha se dá přirovnat k malému zázraku (a to uznávám, že při policejní práci musí mít člověk i trochu štěstí). Po jeho odhalení navíc dojde k takovým veletočům, až jsem nestačil kroutit hlavou.. Celkově je děj "MR73" koncipován pouze a jenom za jediným účelem - aby se hrdina brodil čím dál tím hlubší špínou, bez ohledu na to, jestli se do ní noří vlivem vnějších sil nebo vlastní vinou. Prostředky, kterými scénář přimáčkne hrdinu na samé dno a dotlačí ho k "nevyhnutelnému" závěru, však nepůsobí důvěryhodně, logicky. Už úvodní scéna překračuje mantinely absurdity a samotný konec filmu vše jen podtrhuje - navíc si nemyslím, že tragédií, kterou si Schneider prochází, se dá omluvit všechno, jak by si asi Olivier Marchal přál. Opravdu působivý umí být "MR73" pouze ve scénách, ve kterých se objevuje Philippe Nahon alias recidivista Subra - z něj čiší opravdové zlo a temnota, zbytek filmu si na ní bohužel jen křečovitě hraje.

Kriminální drama staré školy, jíž ani rezavějící panty a opadaná omítka neubírají nic na působivosti. Atypické vyšetřování, kdy ústřední dvojice nehledá pachatele zločinu ale jeho svědka, pozvolna gradované tempo plné motání se v slepých uličkách, důraz na ubíjející stereotyp policejní práce, při níž se vyšetřovatelé k cíli posouvají pouze malými krůčky, všechny stopy musí prověřit osobně, oběhat po svých - jak poctivý a osvěžující prožitek oproti dnešním géniům s laboratořemi a superdatabázemi! "Poslední adresa" také výborně pracuje s kontrastem hlavních hrdinů (skvělí Ventura i Jobert), on životem zkoušený profesionál, který již dávno pochopil, že s prohnilým a neosobním aparátem nejde pohnout, ona nadšená, naivní, angažovaná. S blížícím se závěrem atmosféra snímku podpořená výbornou hudbou potemňuje, očekávaný klimax nechává na moment vydechnout hrdiny i diváky, aby je vzápětí o to silněji udeřil přímo do tváře obludným realismem posledních scén... i po 44 letech silná podívaná.

Původně jsem chtěl napsat, že jinak skvělou a velmi drsnou kriminálku "Zulu" v závěru podkopává poněkud překombinovaná zápletka, ale... to nemůžu udělat. Protože stačí jen chvíli hledat a číst. Pak zjistíte, že nejen nedávná (co je to dejme tomu 20 let?) historie JARu byla a je potřísněná spoustou krve. Protože brutální násilí páchaly obě strany původního konfliktu. Protože překotný přerod rasově oddělené země v duhový národ s sebou přinesl i chudobu, korupci a vzestup zločinnosti. Protože Project Coast opravdu existoval. Protože necklacing. Protože odpuštění občas nedokáže smazat všechny bolestné křivdy... těch protože je hodně... a jestli mě donutila se nad nimi zamyslet přímočará a nekompromisně vedená krimi, ctící žánrová pravidla (a formovaná drsnou francouzskou školou), musím před jejími tvůrci smeknout. Atmosférická podívaná s fantastickým Forestem Whitakerem a překvapivě skvělým Orlando Bloomem funguje díky dynamice vyprávění a výborné práci s prostředím a postavami samotnými nejen na úrovni žánrového filmu, ale dokáže zejména ve svém závěru vnímavého diváka i nepříjemně kousat. Finále totiž odhaluje tu jedinou a skutečnou pravdu - že krutost se změní jen v další krutost... až k úplnému (sebe)zničení.

Jsem rád, že jsem se rozhodl jít na 3D verzi (přitom na 3D vlastně vůbec nechodím), která podtrhuje vizuální působivost Sin City a vlastně vylepšuje celkový dojem z filmu. Totiž on ani první díl neměl nijak úžasně vypilovaný scénář, stavěl v první řadě na tehdy revolučním obrazovém pojetí, přesto se mu povedlo divákovi přiblížit postavy, získat jejich sympatie, logicky vrstvit děj. V tomhle ohledu "Dáma" selhává, roztříštěnost epizod respektive nevhodné řazení jejich částí má za následek neblahý fakt, že dalece nejzajímavější titulní příběh skončí zhruba ve třech čtvrtinách filmu - a poté už se jen lopotně prokulháme nastavovanou kaší až k závěrečným titulkům. Svůj podíl však nesou také herci, taková Jessica Alba opětovně potvrzuje, že jí to lépe jde na striptérském jevišti, hlubší emoce nebo přerod v drsnou mstitelku jí nevěřím ani v nejmenším. Josh Brolin příjemně překvapuje, přítomnost Bruce Willise je zbytečná, Rosario Dawson má bohužel jen malý prostor, Marv Mickeyho Rourkea funguje pouze jako ocelový boxer, který na svou ruku nasazuje vždy někdo jiný. Z nových postav zaujme zejména Dennis Haysbert, vidět Christophera Meloniho v podobně expresivní roli beru také jako zpestření. Karbaník Joseph Gordon-Levitt troufale přihazující proti senátoru Roarkovi mě naopak moc neoslovil. Vlastní děj navíc připomíná pouze šňůrku, na kterou scénář navléká korálek za korálkem v podobě jedné násilné scény za druhou, jako kdyby stříkající krev byla podstatnější, než hrdinové filmu nebo budování atmosféry... Naštěstí, jak už jsem se zmínil, si film pro sebe nakonec ukradne titulní dáma, pro kterou se zabíjí (a umírá). Eva Green - od chvíle, kdy poprvé ještě mimo záběr promluví - charismatem a krásou rozené femme fatale strhává veškerou pozornost na sebe. Události, které Dáma rozehrává, spalují všechny muže v jejím okolí, a přinášejí do jinak ledově odtažitého snímku plného drsných či toporně nadživotních proklamací osvěžující závan emocí. Byť, jak se v průběhu děje ukazuje, často jen umně předstíraných ;).

Film, v němž hlavní hrdina před půvabnou čínskou středoškolačkou jménem Knives (yes!!) dá přednost jakési Ramoně, která ani netuší, jakou barvu vlasů nebo jakého kluka to vlastně chce, si komentář snad ani nezaslouží... Takže jen ve zkratce - v jednotlivostech bezvadné, přehršel výborných nápadů a drobností, ve výsledku roztahaná jednohubka s nepříliš sympatickou ústřední dvojicí. Hudba, Kieran Culkin a úvodní logo Universalu na jedničku.

Užíval jsem si pomalé tempo, postupné odkrývání minulosti a motivace jednotlivých postav, do jednoho skvělé herecké výkony (moje oblíbenkyně Eva Green špičková, ale takový Timothy Dalton taky!), krásnou hudbu, výbornou výpravu, kostýmy, nemalou porci krve, příjemně temnou a dekadentní atmosféru. Je pravda, že pár dějových zvratů je očekávatelných, ovšem vůbec to nevadí. "Penny Dreadful" totiž stojí na postavách, na práci s nimi, vlastně se v ní i víc mluví než koná. Každý z hrdinů si nese své tajemství, těžké břímě, se kterým se více či méně úspěšně potýká. Důraz na charaktery a jejich vzájemné vztahy povyšuje "Penny Dreadful" vysoce nad horrorový průměr, diváka důkladně emocionálně angažuje. Na povrch vyplouvají staré hříchy, řeší se otázky zodpovědnosti (např. dojemná dějová linka s Frankensteinovým Monstrem), místy je těžké rozhodnout, zda ušlechtilý cíl může omluvit drsnost použitých prostředků, jestli je možné svévolně obětovat lidskou bytost pro záchranu jiné. Nečitelnost postav tak věrně odráží lidskou přirozenost, o to naléhavěji působí touha hrdinů po dobru a spasení, jakkoliv při své snaze klopýtají a padají. "Remember us better than we are." ... Těším se na druhou sérii a doufám, že půjde stejnou cestou.

Chtělo to dvě projekce, navíc s různými titulky. Kdyby vám tedy "Sympathy for Mr. Vengeance" napoprvé nesednul, dejte mu ještě šanci, klidně s delším odstupem než 24 hodin jako já... Z Parkovy volné trilogie o pomstě jsem nejdříve viděl "Oldboye" a "Sympathy for Lady Vengeance", k "Boksuneun naui geot" jsem se dostal až teď. Všechny tři filmy spojuje téma pomsty, ve všech je na ni pohlíženo jinak, všechny filmy jsou natočeny jiným stylem, ale spojuje je jedna základní věc - jde o ryze režisérské filmy. Velmi zajímavé scénáře hrají jen druhé housle, hlavním virtuozem na scéně je bezsporu Parkův způsob vyprávění. Často nelineární, zdánlivě zmatečný, jednou vysoce expresivní, jindy plný jen velmi jemných náznaků. Slovy se šetří, kamera maluje obrazy posouvající děj vpřed i prohlubující charaktery postav. Nic se zbytečně nevysvětluje, přesto výsledná skládanka do sebe zapadá do posledního dílku... A přesně tak funguje i "Sympathy for Mr. Vengeance". V něm dominantní roli hraje také zvuková stopa, respektive její absence v přesně promyšlených momentech odrážejících postavu Ryua. Hodně střídmé užití hudby (oproti mladším sourozencům) dále minimalizuje tradiční filmařské postupy, přitom však pomáhá ukotvit emoce pryštící z plátna v realitě. "Sympathy for Mr. Vengeance" působí v rámci "trilogie pomsty" navenek nejobyčejněji, nejméně dravě a stylizovaně. A nejvíce ambivalentně, vzhledem k neurčitosti toho, kdo má vlastně být hlavním hrdinou. O to více vyniká hrůznost příběhu, zmar nad zbytečně zmařenými životy a prolitou krví. Lítost se střídá s nenávistí a opovržením, fandění jedné postavě s jejím odsouzením o pár minut později. Tahle drásavá dvojakost, kdy podle mě není možné zodpovědně říct, kdo byl "zlý" a kdo "hodný", tvoří jeden z trumfů filmu. Zároveň jde o prostředek ke splnění hlavního cíle - nechat diváka prožít bludný a stále se rozšiřující kruh pomsty jako nekonečně nesmyslnou a krutou hru, jíž nakonec neunikne nikdo. Vedle toho "Sympathy for Mr. Vengeance" stíhá být i filmem konkrétnějším a angažovanějším než "Oldboy" a "Lady", ukazuje prstem na ubohou sociální situaci jeho hrdinů, která se de facto stává odrazovým můstkem pro lavinu událostí následujících... "Boksuneun nai geot" není podobně jako "Oldboy" a "Sympathy for Lady Vengeance" jednoduchým filmem, rozhodně si při něm neoddychnete. Přestřelená extrémnost určitých scén (nikoliv vizuální ale psychologická) a neuchopitelnost dobrého mi brání dát tomuto filmu pět hvězdiček. Přesto - a možná i proto - na něj nikdy nezapomenu.

DOPLNĚNÍ PO ZHLÉDNUTÍ REŽISÉRSKÉ VERZE: Skoro o 45 minut delší verze už tak ne krátkého filmu na mě udělala o dost lepší dojem, paradoxně se zdá zhuštěnější, zdobí ji rychlejší spád, víc emocí, krve i smrti. Zároveň posouvá vyznění některých scén z původního filmu jiným směrem (byť i jen za pomoci změněné hudby - viz scéna boje mezi Hektorem a Achillem). A v zásadě to samé platí i o některých postavách, které dostaly více prostoru, přidává jim na hloubce a odhaluje více jejich motivaci a charaktery. Čímž i některé mnou dříve kritizované herecké výkony staví do lepšího světla. "Troja" v těch 201 minutách působí komplexněji, dospěleji, prostě jako lepší film. 4* zaslouženě. PŮVODNÍ KOMENTÁŘ: Než jsem se podíval na “Troju” řekl jsem si, že odhodím část mozku, která Homérův epos zná a budu se jen bavit, dojímat, strachovat o její hrdiny a užívat si velkolepé podívané bez myšlenek na to, proč Hollywood musí prznit poklad evropské literatury a historie. A dobře jsem udělal, protože přidat tuhle věc ke všem slabinám, kterými Petersenův velkofilm trpí, musel bych s hodnocením níž. Překvapivě mi ale nové pojetí v lecčems sedělo – bylo zajímavé, jak se tvůrci vypořádali s absencí božstev. Budiž jim ke cti, že prakticky všechny události, kde měli bohové vystupovat, se jim podařilo předělat poměrně dobře - i když silné výhrady mám k vysvětlení legendární Achillovy paty...Vizuální stránka je vskutku velkolepá, Trója vypadá báječně a při pohledu z jejích hradeb na řecké loďstvo mrazí. To same platí i o bojových scénách, kdy se střetávají tisíce mužů v kruté podívané. V protikladu k nim jsou komorní pasáže a na mé gusto dlouhý úvod, kdy se (krom představení Achilleových bojových schopností) prakticky nic neděje. Tím se dostávám ke hlavním problémům “Troje” – jsou sice jen dva, ale zato zásadní. Především je to stopáž filmu a nevyrovnanost vyprávění. Mnoho scén se dalo prostříhat – film by byl stravitelnější a snad i dramatičtější. Druhý problém je v hercích – Orlando Bloom je přímo tragický, jediným světlým bodem v jeho výkonu je Paridova zbabělost při souboji s Meneláem. Helena v podání Diane Kruger je výsměchem “nejkrásnější ženě světa, jejíž láska byla Paridovi slíbena” a po herecké stránce – škoda slov. Neseděl mi ani Brian Cox v roli Agamemnóna, podal svého krále jako tvrdého a nelítostného vládce, ale ve výsledku působí jeho figura ploše. O to víc vyniká Peter O`Toole jako trójský král Priamos, starý muž na konci vlády. Scéna, v níž přijde prosit o tělo Hektora je jeho zásluhou velmi emocionální a právem vyzdvihovaná. Čímž jsem se dostal ke dvěma hlavním hvězdám filmu – Hektorovi Erica Bany a Achilleovi Brada Pitta. Nehodlám řešit, kdo z nich byl lepší – stačí se podívat na scénu jejich souboje a přiklonit se k jenomu či druhému. Dva velcí muži – jeden princ, nástupce trůnu, který se bojí o osud svého města a svých blízkých, přesto je ostatním oporou a vůdcem, kterého mohou vojáci následovat. A přitom se v jeho nitru skrývá stále jenom obyčejný člověk. Brad Pitt podal Achillea vskutku zajímavým způsobem a věřím, že mnoha lidem nemusel sednout. Já si jeho kreaci užil - sebestřednost a naprostá sebejistota ve spojení s osobním šarmem, ale i krutost, nadřazenost a v opozici k tomu zvířecí ladnost, kterou se pohybuje po bitevním poli - Pittův Achilleus skutečně žil jen bojem a o to silněji působí scéna, kdy obřadně balí Hektorovo tělo do posmrtného roucha...Bana a Pitt jsou tak jednoznačně tím nejlepším, co „Troja“ nabízí a jejich střetnutí je skutečným vrcholem filmu – a mimochodem je to jedna z nejlepších duelových scén, které jsem kdy viděl, především úvod, kdy oba rekové bojují kopími a štíty. Vše, co následuje po Hektorově smrti a následné Priamově prosbě, nemá šanci přebít vrchol filmu. Přestože z plenění "pyšného města" chvílemi opravdu mrazí... 3*

Banda praštěných, chvílemi afektovaných, sprostých, chybujících, prostě sympaticky nedokonalých bab to pořádně rozjela a bylo to absurdně vtipné, civilně lidské, přehnaně bláznivé... a ano, "Bridesmaids" se mi líbily moc! A to i když jsem se na tenhle film chtěl podívat hlavně kvůli Rose Byrne, která se oproti dojmu z plakátu nakonec ukázala být jako ta nejnesympatičtější růže ve váze (čti pořádná mrcha), což je docela paradox. Ale co, obyčejně pohodový polda Chrise O´Dowda, jediný chlap co v téhle podívané za něco stojí, vynahradí jakékoliv nedostatky (sem tam hluchá místa, kdy se oproti předešlému nářezu nic moc neděje). Netuším, jestli tenhle film udělá něco dalšího pro ženskou emancipaci, ale jsem rád, že jeden fakt stojí na prvním místě i tady - když správná holka potká správného kluka, tak by byla vážně škoda, kdyby si to pěkné a křehké, co mezi nimi je, nějak podělali (ach bože, už nikdy se na svatební šaty nebudu dívat stejně).