Tyler

Z "Vlkodlaka" mám rozporuplné pocity. Vlastně se mi líbíl a dá se říct, že mi na něm zásadně vadila pouze jediná věc. Ovšem u horroru dost podstatná - absence napětí... Divoká bestialita vlčího muže snímaná kamerou, která neuhýbá ani před opravdovými orgiemi krve a vnitřností (a já ji beru jako plus :)), totiž sama o sobě pocit tísnivého strachu nevyvolá. Osnova „dorůstající měsíc – úplněk – proměna – masakr“ působí dost mechanicky, vlkodlačí scény se opravdu nesou jen v duchu efektního otevírání lidských konzerv, postupné budování atmosféry hrůzy chybí. A to mě mrzí… Na druhou stranu výprava, a to od vymazlených kostýmů přes rodové panství až po blata a viktoriánský Londýn, nemá chybu, tady se vysoký rozpočet projevil na výbornou. To samé kamera. K výkonu herců taktéž nemám námitek, Hugo Weaving si roli inspektora Abberlina (příjemné pomrknutí na diváka) evidentně užívá, Benicio působí dostatečně temně i v lidské podobě a Anthony Hopkins zase jednou předvádí, že nečitelní a i přes nasazený úsměv děsiví samorosti mu jdou skvěle. O nikom jiném nemá cenu mluvit, Emily Blunt funguje jen jako ozdoba a zbytek jako více či méně důvtipný dobytek na porážku… Celkově jsem zklamán rozhodně nebyl, ale čekal jsem přece jen víc. Ty tři hvězdičky proto berte spíš jako 70%.

Tříšť jednotlivých obrazů a epizod… Tak nějak by se daly popsat dvě hodiny „Syriany“. Ale i přes vysoké nároky na divákovu pozornost, zoufání si, že se ve všech těch jménech a postavách, o kterých se často jen mluví, minimálně v první polovině filmu ztrácím, i přes chvílemi pomalé tempo a celkovou odtažitost, je tenhle film skutečně zajímavý. Načrtnuté charaktery dostávají hloubku jen v několika málo případech (Bob Barnes, Bryan Woodman, princ Nasir, mladík), zbytek osob vypadá jako by se do film propadnul přímo z aktuálního zpravodajství CNN. Atmosféra se z odtaženého „sledování zpráv a zákulisních intrik“ mění ve skutečné osobní a až fyzické vcucnutí přímo do děje opět jen v několika scénách, přesto zůstává vyváženě neutrální a tímto svým postojem zvláštně podmanivá. „Syriana“ se netočí kolem zjednodušeného konfliktu dvou stran, černé a bílé, naopak představuje sestavu mnoha pěšáků a vládců s různými motivacemi a prostředky. Nestraní ani jednomu z protagonistů, skoro až dokumentárním stylem pouze konstatuje, že takhle nějak to ve světě chodí - nedává odpovědi, pouze klade otázky. Je už pouze na nás, jestli na její hru přistoupíme a necháme se vyprovokovat k provětrání mozkových drah nebo zůstaneme pasivními konzumenty… Já sám se těším, až „Syrianu“ uvidím podruhé, jsem si totiž jistý, že jsem nepochytil veškeré souvislosti. Ale možná právě v tom je kouzlo „Syriany“. Však kdo, a to i z lidí hluboko zasvěcených, ví všechno?

Včera jsem přepínal ledabyle programy, když tu najednou jsem narazil na tvář mladé Angeliny Jolie. Film byl sotva pár minut po svém začátku, po náročném dni jsem se už chystal spát, ale... Ale najednou jsem zjistil, že je půlnoc a já nadávám, protože milá televize Doma ustřihla závěrečné titulky okamžitě po posledním záběru! Jenže ta hodina a půl, která mému výbuchu předcházela, stála za to. Epizodní příběh o dospívajících dívkách, které prostřednictvím z nebe spadlé Neznámé postupně opouštejí vyjeté koleje a uvědomují si vlastní cenu, je jednoznačně katalyzován postavou a charismatem Legs. Ta naštěstí - přes veškerou auru tajemství a mnohoznačnosti, jež ji obklopuje – stále zůstává zranitelnou lidskou bytostí a tak má se svými „nevinnými“ sestrami společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Citlivě natočený a přitom vlastně úplně prostý příběh o zásadní fázi v životě party mladých děvčat nese jasně ženský rukopis, občas dokonce až feministicky angažovaný, ovšem vždy podaný uvěřitelným a empatickým způsobem. Proto ani dramatické a vypjaté scény v závěru filmu nepostrádají elementární logiku, pouze upřímně reflektují proměnu, jíž hrdinky během těch několika intenzivních dní prošly. „Foxfire“ se tak stal filmem, který má potenciál oslovit každou další generaci. Nemohl by však nikdy fungovat bez silného ztvárnění Legs a výběr tehdy svěží, energií a charismatem nabité Angeliny Jolie jen pomohl objevit novou hvězdu na nebi. A už tehdy ve vší nejednoznačnosti.

Když se ohlédnu zpátky, připadá mi, že „Lovci lvů“ byli posledním opravdovým dobrodužným filmem v našich kinech. A ani po těch 15 letech (je vůbec možné, že je to tak dávno?) neztratili nic ze svého kouzla. Právě naopak, za ten čas vůbec nezestárli a v mých očích se přetavili v nadčasovou klasiku… Pláně porostlé suchou a větrem neustále provívanou trávou skýtají dokonalý úkryt pro záludné predátory, jejichž dravost jako by ztělesňovala odpor země vůči spoutání civilizací. Řádění Ducha a Temnoty přináší hrůzu a smrt, oblast Tsavo (jak prozíraví byli domorodci, když toto místo pojmenovali „Místem krveprolití“!) se stává dějištěm vyhroceného souboje mezi člověkem a zvířetem. V této krajině se muž bez rychlých reflexů a pořádné pušky v ruce mění ve snadnou kořist - na jedné straně jej příroda mámí svojí krásou, aby ho pak bleskově a krutě připravila o život. Masakr rozpoutaný dvojicí šelem vráží klín do lidské soudržnosti, vzájemnou loajalitu nahrazuje pradávný primitivní instinkt, touha přežít. Vzduch je prosycen pachem krve a strachu… A vy si tohle všechno můžete vychutnat v klidu kinosálu nebo domova, nechat se přimrazit k sedačce skvěle zvládnutou atmosférou podpořenou vynikající hudbou a především až neuvěřitelně uvěřitelnou prací s titulními kočkovitými šelmami. Kamera přirozeně střídá okouzlující panoramata s krvavými detaily, charizmatičtí lovci lvů představovaní hollywoodskými hvězdami i domorodými „přihrávači“ bezchybně odvádějí svoji práci… A vy se prostě díváte na pravý dobrodružný film. Tak si ho užijte, stojí za to!

Oproti jinému dokumentu Martina Ryšavého, zabývajícímu se tématikou Vietnamců v ČR (výborná "Země snů"), se nemůžu zbavit dojmu, že "Banánové děti" pouze nejistě kloužou po povrchu. Dojde na představení několika mladých lidí, seznámíme se s částí jejich osudu, poznáme výchovu prostřednictvím českých "babiček", navštívíme SAPU, hodiny vietnamštiny pro malé školáky, svatbu, Slavín se sympatickou slečnou, o které se ale dohromady nic nedozvíme atd. Chápu, že problém spočívá i v omezení stopáží, ale silně jsem postrádal hlubší pohled do vietnamské rodiny, jakoukoliv interakci mezi prezentovaným mládím a rodiči, zdůraznění třecích ploch mezi generacemi nebo povídání o povinnostech zejména nejstaršího dítěte v rodině. Ve filmu taktéž absentuje jakákoliv zmínka o vztazích - vždyť na českých ulicích lze potkat čím dál víc smíšených párů - a režisér tuto oblast naprosto pomíjí. Jeden z mladíků během obecného rozhovoru prohlásí, že si vezme určitě jen Vietnamku. Ale přirozená reakce štábu, zosobněná otázkou "Proč?", naprosto chybí! Češky se mu nelíbí? Cení si většího smyslu pro rodinu u vietnamských dívek? Nebo by snad jeho rodiče nepřenesli přes srdce, kdyby syn nechodil s Vietnamkou? A podobně vypadá bohužel většina filmu. Škoda.

Zatím ŽÁDNÝ film ani seriál z nemocničního prostředí, který jsem viděl, nedokázal být tak realistický (a věřte, že vím, o čem mluvím)!! Jistě, ve "Smrti pana Lazaresca" se proces příjmu, vyšetření, diagnózy a ošetření prezentuje spíš negativním pohledem, u zdravotnického personálu je kladen důraz hlavně na přepracovanost spojenou s arogancí, neochotou a lhostejností. Jakožto prostředek vedoucí k zachycení syrové výpovědi se dá tento nedostatek ovšem velmi lehce obhájit a přijmout, proto ho za nějaké výrazné negativum nepovažuji... Postupně se zhoršující stav titulního hrdiny, nekonečné putování z jedné nemocnice do druhé, zdržení při vyšetřeních a další problémy, kterým musí doprovod pana Lazaresca čelit, však odkrývají hlavní trumf tohoto filmu - naprosto dokonalou atmosféru. Musím znova zopakovat, že realističtější zobrazení provozu ambulancí, byrokracii, které musí čelit nejen pacienti ale i sami zdravotníci, obyčejnost dialogů sester třeba i nad pokáleným starcem, dohadování se o dalším postupu, únavu čišící z očí a každého pohybu lékařky po náročné noční směně, jsem nikdy neviděl... Nedivím se, že se v některých komentářích mluví skoro o dokumentu! Ještě si svůj dojem ověřím, ale skoro bych se vsadil, že skutečných herců si v tomto filmu zahrálo jen pár, že zbytek lidí, které vidíme v akci, představoval skutečný zdravotnický personál. Pokud se ve svém tipu pletu, a výsledný dojem zaručila "pouze" práce režiséra a odborných poradců, musím smeknout o to víc. Protože ve výsledku, pominu-li kladení důrazu především na negativní stránku celého procesu, tenhle film není ani v nejmenším falešný.

Hlt bourbonu a potáhnutí z užmoulaný cigarety po pořádný nakládačce (a je jedno jestli zadek nakopali tobě nebo jsi někomu festovně zmaloval ksicht ty), po těch letech tak běžná rutina, že by byla škoda si nezařídit bar přímo v kanclu. Co jinýho taky zbejvá, než si přihnout, když se ti všichni hajzlové, co jsi je před chvílí přivlekl v poutech, při odchodu smějou do očí. I s tím panákem, co má advokátskou licenci a kvádro za víc než celej tvůj roční plat. K tomu tlupy zlodějíčků, pasáků, násilníků a práskačů, na který je třeba čas od času přitlačit. Šlapky, ke kterým když se chováš slušně, tak s tebou půjdou i zadarmo a jako bonus k orálnímu sexu přidají i alibi. A že ho je potřeba, když ty svině z inspekce sledujou každej tvůj krok a je tak čím dál tím těžší utajit všechny průsery, který tahle práce přináší. Jenže jak že se to říká? Na hrubej pytel, hrubá záplata? A taky to funguje, výsledky tvýho týmu to jasně ukazujou! Jste nejlepší. Jenže... Jenže nikdo není bez chyby, nikdo nezůstane v týhle branži bez poskvrny, každej si časem ušpiní ruce. Navíc nikdo nechce umřít chudej, ne? Obrat grázla přece není nic špatnýho. Podržet jinýho a zavázat si ho do budoucna, tak to přece chodí, to musí chápat všichni. Respekt si prostě musíš vybudovat. Sakra, ale podsvětí není romantickej podnik, kde se všichni držej za ruce a společně zpívaj písničky o cti a přátelství! Ne, je to žumpa, do který když spadneš, těžko se vyhrabeš zpátky. Ty jseš sice policajt, pro kolegy legenda, ale když se ti svět, kterej sis kolem sebe vybudoval (a bláhově si myslel, že takhle to bude fungovat až do důchodu), začne hroutit jako hrad z písku, už je pozdě. Ještě že se můžeš spolehnout na parťáky, který by za tebe i dejchali. Ale stejně to vypadá, že už to nebude stačit. Překročili jste hranici, za kterou jste se neměli nikdy ani podívat, a teď vás nemilosrdnej proud osudu a odplaty strhne s sebou. Zoufalá snaha ze všeho vybruslit přináší chybu za chybou, mrtvoly se začínají kupit, rozdíl mezi tebou a lidským póvlem, kterej obvykle odklízíš, se rozplynul... Dokonalá atmosféra plná špíny a tvrdosti, střídání obdivu a odporu, strhující tempo. Skvělí herci, neustálý pocit, že každou chvílí může udeřit do černého, a famózní závěr. To všechno stojí za tím, že se ze "Zvláštní jednotky" stal jeden z nejlepších seriálů, které jsem kdy viděl. Nekompromisní záležitost.

"Well, I think you´re craaazy - I think you´re craaazy - I think you´re craaaaazy - Just like meeeeeeeeeeeeeeee" a dva maskovaní tupci zpívající si v nabušeném Mustangu z jehož kapoty stoupá pára... Koho by to nevzalo za srdce a bránici?! Parodická podívaná s nepokrytě vážnými momenty a tunami detailů a myšlenek vhodných k sáhodlouhým diskuzím se dle nálady (a to klidně ve schématu scéna - scéna) mění v "pouhou" svižnou akčně-konverzační jízdu (a zase zpět), která ze svého slovníku vypustila slovo nuda už dávno přes startem. Za volantem najdete toho nejnepravděpodobnějšího losera s úděsnou příchylkou ke žlutozelené kombinaci barev a fyzickým potenciálem držitele modré knížky, na místech spolujezdců sebranku barvitější než letní duha po požití LSD. A všichni do jednoho perfektně stylizovaní a do maličkostí vypiplaní, od kostýmu po tu nejsušší hlášku... Zamačkávám slzu při vzpomínce na Nicolase "Jor-Ela" Cage stavěného někam mezi watchmenovského Sůvu, batmanovského Batmana, terminátorovskou Sarah Connorovou a neúspěšného stand-up komika. Při pohledu na Hit Girl se mi chce režiséra obvinit z propagování patologických sexuálních preferencí, ale to nemění nic na tom, že tahle holka má koule větší než všichni nositelé chromozómů XY ve filmu dohromady. Divné? Jasně, ale taky zatraceně zábavné! Různé fórky, narážky a drobnosti , které vám vykouzlí minimálně úsměv na tváři, může člověk při sledování "Kick- Ass" přehazovat vidlemi, namakaná vizuální stránka a choreografie krvavých akčních scén lahodí oku a... stejně někde v pozadí sílí dojem, že tenhle skutečně chytrý film si zaslouží alespoň krátké zastavení a vážnější zamyšlení. Opravdu musíme vypadat jako ninjové při čištění akvária a máchat kolem sebe tonfami, jen abychom okusili aspoň malou příchuť hrdinství? Opravdu je tak těžké pozvednout hlavu, sebrat v sobě odvahu a vystoupit proti bezpráví? Je kousek Kick-Asse i ve mně? A nebude mi kdyžtak vadit, že moje nervová zakončení fungují naprosto dokonale (mhmmmm!)? Uměl bych to s motýlkem Benchmade BM42 taky tak dobře, nebo bych měl radši vsadit na automat Protech Godfather? A... a... víte co? Mazejte do nejbližšího kinosálu, ať nemám ztuhlé lícní svaly, rozkymácenou hlavu a pocit díry v břiše jenom já! P.S.: Děkuji všem primitivům označujícím sebe sama za fotbalové fanoušky za zablokování dopravy ve Vršovicích – adrenalin vylitý do krve při hledání nouzové cesty do kina pomohl k tomu, že jsem do filmu skočil rozeběhnutýma nohama a už se jen vezl.

Patnáct minut strávených s televizní inkarnací totálního dna společnosti (které bohužel napomáhá formovat současnou mladou generaci) se stalo zážitkem, ze kterého jsem se vzpamatovával půl dne... ZLO!!!

Pohádka, od které jsem preventivně nic nečekal, a ani jsem nic výjimečného nedostal. Což je fakt, který stojí v příkrém kontrastu s většinovými nadšenými kritikami a názory. Ale "Avatar" není prvním a určitě nebude ani posledním filmem, u kterého půjde můj pohled mimo hlavní proud... Dvě a půl hodiny lineární předvídatelné zábavy, u které bych (upřímně řečeno) ve svých dvanácti hýkal nadšením, mi dokázaly, že skutečně dobrý film vtáhne a nepustí a žádné 3D a opulentní trikové záběry k tomu nepotřebuje. A platí to samozřejmě i naopak. Propracované vizuální ztvárnění "Avatara" totiž jen zdůrazňuje nemastný neslaný dojem z příběhu postrádajícího hlubší pohled a především jakékoliv EMOCE. Z filmu se tak stává pouhá přehlídka pěkných obrázků (pominu-li, že dost věcí na Pandoře mou první signální soustavu stejně neoslovilo), doprovázená tu více, tu méně klišovitými dialogy a hláškami... Nebudu to protahovat - jestli tohle má být revoluce, která udá trend nové kinematografii, ušetřím peníze za vstupné. A budu pečlivěji studovat nabídku klubových kin. P.S.: Taky vás baví představa "duchovního spojení s přírodou" pomocí USB kabelu? P.P.S.: Zapamatujte si to konečně všichni - kdo má největšího ptáka, ten boduje :).