Tereza_T

Když Frodo s Gandalfem opustili své přátele a odpluli do Země neumírajících nebo když Rose sledovala Jacka jak klesá do hlubin oceánu... to jsou scény, který se mnou zamávají vždycky. Nic se ale nevyrovná pocitu, když slyším skladbu Statues a tomu Piertotum Locomotor. Moje vůbec nejoblíbenější scéna a to nejen ze světa Harryho Pottera. Je tomu tak už dlouho a asi se to nikdy ani nezmění. Druhá část Relikvie je jiná než všechny předchozí díly, je ponurá od začátku do konce a všechny postavy tu mají svoje zasloužený minifinále, završení celé jejich cesty, kterou jsme sledovali tolik let. Když Molly, hodná mamča a hospodyňka sebere veškerou svou sílu a zachrání svou dceru, když Neville vystoupí ze svého uťápnutého já a sebere odvahu na to postavit se Voldemortovi, když Narcissa v lese Harryho neprozradí, když se Minerva postaví Snapeovi.... Snape, to je kapitola sama o sobě, buď ho miluješ nebo nenávidíš a většina ho začala milovat až právě v Relikvii, kdy vidíme jeho příběh, jeho vzpomínky tak krásně zpracovaný a většina z nás pak začne nenávidět sebe sama za to, že Snapem opovrhovali, asi stejně tak, jako Harry v tu chvíli. Snapeovo příběh je pro mě nejsilnější příběh celé série, je jednou z mých nejoblíbenějších postav a je to nejvíc nesympatická postava co je mi sympatická. Jak jsem řekla, druhá část Relikvie je vyvrcholením všech dějových linek postav a já jsem naprosto spokojená s každým osudem každé postavy a právě ten prostor, který byl věnován i jiným postavám než ústřední trojici je asi to, co dělá druhou část relikvie mým nejoblíbenější filmem série. A i přestože si většina postav vybojovala z finále jen pár minut, tak i to stačilo k tomu, aby se mi tyhle scény vryly do paměti a dnes, 10 let po premiéře je tu sepisovala a u toho je viděla před očima jasně a živě.  Celý díl je pastvou pro oko i pro sluch. Hudba je zde perfektní i přestože mou nejoblíbenější HP hudbou jsou skladby od Johna Williamse, které v tomto díle nejsou. Výbornou scénou je Bitva o Bradavice, což je dle mého nejlepší akční část ze všech dílů a hned po konci bitvy vás zavalí emoce, jak vidíte chodby hradu pokryté mrtvými přáteli a mezi nimi Freda a Remuse s Tonksovou... jste smutní a pak vzápětí i naštvaní, když se Harry jako vždycky rozhodne všechno zvládnout sám a odejít do lesů, což je ale na jinou diskuzi. Při prvním sledování jsem si myslela, že je to konec filmu, všichni umřeli a je konec... ale ne, jsme teprve v půlce. Druhá půlka je za mě trochu slabší, protože nemusím scénu z vlakového nádraží s Brumbálem, ale u ní vždycky přivřu očka a odpustím jí. No a v úplném finále vidíme souboj, na který jsme čekali tolik let a konečně Voldemort umírá rukou toho druhého. Na otázku "co je tvůj milovaný film" se dá Harry Potter odpovědět velmi snadno. Je to tak oposlouchaný, že většina lidí na to zareaguje "super, můj taky" a ten zbytek vás s dlouhým hmmm zařadí mezi další miliony co mají rádi Harryho nejspíš proto, že ho prostě mají rádi všichni, čímž tenhle zbytek lidí opovrhuje. A na jaký straně barikády stojím já? No to je už nadmíru jasné. Je to podle mě klišé? Pro mě určitě ne a kdyby existoval stroj času, používala bych ho nejspíše hlavně na to, abych mohla celou sérii vidět poprvé znova a znova.

Jsi německým židem stojícím na place před branami Hitlerjugend, všude vlají vlajky s hákovým křížem a než se stihneš vzpamatovat a poprvé v životě pozdravit vůdce se kolem tebe zformuje kruh možná s více než 200 nadějnými německými hochy a ty stojíš uprostřed kruhu, všechny modré oči se dívají jen na tebe a hoši prozpěvují "Nabruste dlouhé nože na dlažební kostce, zabořte nože do židovského masa".... to je jen jedna ze zobrazených zapeklitých situací a nejspíš noční můra všech židovských hochů v té šílené době. Náš hoch je ovšem mazaný jako liška a přelstí i tu nejbystřejší rasu světa. Odlehčenější přesto stále vážný a neuvěřitelný příběh z nejkrutější éry dějin.

Instantní lék na bídnou náladu! Dě-ku-ju a do-po-ru-ču-ju

Přečetla jsem si, jak je mi zvykem, jen první větu z popisku a tak jsem byla mile překvapená celkovým laděním filmu. Většina lidí z okolí Lary je totiž ukázkovým až nereálným příkladem správného chování společnosti vůči trans lidem a za to dávám palec nahoru, jelikož jsem více méně očekávala klasický scénář ve stylu někdo se necítí ve svém těle a chce změnu, společnost to odsuzuje a dotyčné osobě se místo pomoci dostává jen nepochopení a celkový stav osoby se zhoršuje.... to je ve zkratce celá mnou očekávaná zápletka většiny filmů s podobným tématem, kterou jsem zde k mé radosti nedostala. Postava Lary byla zahrána a hlavně obsazena výborně, celou dobu jsem spekulovala, zda se opravdu jedná o trans dívku a nebo ne, tak hezky obsazená ta postava je. Užívala jsem si i taneční záběry, které pěkně vykreslovaly atmosféru bez použití slov, což je vlastně celý vibe filmu... moc se toho nenamluví a člověk je nucen číst mezi řádky jen z pohledů a chování osob a i když to je více méně můj šálek kávy zde už toho bylo moc a klidně by mohl být film o půl hodiny kratší a pokryl by všechno co by pokrýt měl. Některé pasáže mi prostě přišly zdlouhavé. V průběhu filmu jsem s Larou soucítila a bylo mi líto všeho čím si musela projít, ale po skončení filmu to ze mě hrozně rychle opadlo a to je na nic. Mám ráda, když nad filmem přemýšlím nějakou dobu i po shlédnutí a to se tady rozhodně nestane. Při sledování nemůže nikomu uniknout podobnost tématu s Dánskou dívkou, se kterou se jen "pouhá" Dívka nemůže vůbec srovnat.

Znáte ten pocit, když si za boha nemůžete vzpomenout na název filmu, který jste jako malí caparti milovali, pak o něm více jak 15 let neslyšeli a jedno krásného dne si na něj jako blesk z čistého nebe vzpomněli a vaše historie prohlížení se v tom momentě promění na: "film holčička táta spisovatel" "film holčička rozvod soud" "film holčička kabelka vizitky" a tak dále a na konci tohohle brouzdání internetem vás odměna nemine a ztracený film tu před vámi leží a vy si s pocitem dobře odvedené práce a s velkou dávkou nostalgie vybavíte každou minutku jako by vám bylo zase 6 (btw nevim, proč byl tohle muj oblíbenej dětskej film, asi proto, že to babi měla na kazetě a taky proto, že hlavní postavou je malá holčička co nosí vlastní kabelku a má vizitky... jo taky jsem si pak udělala vlastní vizitky, kdyby se někdo chtěl ptát). No tím končím tenhle nicneříkající komentář, film si znova nepustím, chci si ponechat trochu toho dětského nadhledu.

Přemýšlím, jak napsat tenhle komentář a oddělit hodnocení samotného dokumentu od osoby Karla Gotta a nejspíš to nejde, jelikož dokument stejné kvality o někom jiném by byl prostě nezajímavý průměr. Všechno kouzlo tohohle snímku pak tedy padá na bedra samotného zpěváka. Každý z nás určitě nějaký ten čas s písněmi Karla prožil, ať už to bylo na začátku večera s trezorem, k ránu, kdy chce být každý stále mlád a nebo ráno, kdy končí bál, naposled. Já rozhodně nejsem fanynkou a nikdy si doma z nudy jen tak Goťáka nepustím a i přesto jsem všechny výše zmíněné situace zažila a stály za to. V tom je to kouzlo, Karel byl člověkem na správném místě, rozdal lidem tolik radosti a věřím, že ještě dlouho rozdávat radost bude. I přesto, že většina stopáže v dokumentu je o tom jak Karel rekapituluje svůj život a připravuje se na onen svět je paradoxně radost právě ten pocit, který jsem během sledování dokumentu měla. Lidé odcházejí běžně, ale to, že život prožijí na maximum, s pokorou, pílí a odhodlaností už tak běžné není. Krásně na mě dejchla atmosféra černobílých záběrů z 60tých a 70tých let a kdybych mohla ihned na sebe nahodím pouzdrové minišatičky, načešu velký nafoukany účes a do těch šedesátek se alespoň na jednu noc transportuju.  Dokument měl i slabší chvilky jako například shledání s fankubem a na můj vkus až moc sentimentálních komentářů nad starými fotografiemi. To jsou ale jen malé výtky a celkově to byl příjemně užitý večer v přímí kinosálu zakončený velice hezky. Celý sál zatleskal, což jsem v životě v kině nezažila a už je mi jedno jestli to bylo vzdání díku zpěvákovi a nebo krásná naivita starších návštěvníků kina.

Jak se tohle může vůbec stát?? Jak? Je mi hrozně, je mi fakt otřesně, možná mi u sledování filmu nikdy ani nebylo hůř. Vlastně nejde o sledování filmu, to je reálně sledování lidskýho života, zničenýho života. A kvůli čemu? Kvůli lenosti a nadřazenosti pár idiotů na nesprávných místech. Zkus si jen na chviličku představit bejt neprávem obviněný, neprávem obviněný z čehokoliv. Hrozný co? A teď si představ bejt neprávem obviněný ze znásilnění a vraždy mladý holky a být za to odsouzen. Jak hnusně se k tobě asi budou ve vězení chovat, jakej tlak to bude na tvou psychiku, budeš mít strach, budeš chtít křičet na celý kolo a nebo se jít zabít? Jak dlouho tohle může člověk vydržet než tomu začne sám věřit? Tomasz Komenda to vydržel 18 let. Film je bez debaty perfektně natočenej, sledovala jsem každou minutu se zatajeným dechem, občas i vypnutým zvukem a nebo zavřenýma očima. Zachycuje realitu nelítostně a krutě. Ta realita je to, co mě tu dostalo. Čemu může obyčejný člověk věřit, když ani nejvyšší soud nezná spravedlnosti a dokáže vznést rozsudek postavený na tak chabých, vynucených a nepodložených důkazech. Je mi fakt zle, podobný pocity jsem měla při sledování Hon (2012) a tehdy jsem si říkala, že větší pocit zoufalství asi být už ani nemůže... zoufalství ve 25 let neviny (2020) je horší. Tomasz se nakonec spravedlnosti dočkal, ale ani všechny prachy světa  nemůžou vykompenzovat teror, jakým si musel projít. Kéž by existovala jen spravedlnost a justiční omyl byl jen vymyšlený pojem, nechci ani přemýšlet nad tím, kolik neprávem obviněných lidí dnes ve všech věznicích světa sedí a jak lehce se tam může člověk ocitnout taky. Přeju Tomaszovi jen klid do jeho života na svobodě. Života na svobodě, kterej mohl být úplně jiný a hlavně o 18 let delší.

Facka, co ti připomene, jak skvělej život máš. Díky.

Tuhle sérii jsem si užila zatím nejvíc a to díky tomu, že ústřední postavy Maeve a Otis jsou lehce sesazení ze svých trůnů a prostor se dostal i ostatním, za mě mnohem zajímavějším postavám. Dvojice Maeve a Otise mi k sobě neseděla už od první série a tím pádem nejsem tím šíleným fandou, co na to celé kouká jen aby viděl, kdy už se ty dva dají konečně dohromady. Upřímně, Otise s Olou jsem nedávala ještě víc než Otise s Maeve a proto jsem byla v téhle sérce nadšená z Ruby, která se mi k Oťáskovi líbila nejvíc ze všech... škoda. Co musí na tomhle seroši bavit všechny jsou ty jejich hadry, který obdivuju už od první série a hlava mi jde kolem z těch šílenejch, přesto prostě pěknejch kombinací. V téhle sérii mi teda šel i sluch kolem, protože co se týče výběru hudby to byl přesně můj šálek kávy a shazam na mém telefonu se nezastavil. Na konci se mi dostala i kýžená dávka dojetí a to z Adamovo úsměvu při psí soutěži. V příští sérii to dá dohromady s Rahimem, vsadím se a i v to doufám... Adam je pro Erika moc dobrej, prove me wrong.

Když já si nemůžu pomoct a vždycky vlezu na film, o kterém už předem téměř s jistotou vím, že bude stát za starou bačkoru. Nějakým zvláštním zvráceným způsobem se v takových bizarních filmech vyžívám a vlastně se u toho nesmírně bavím, i když cestou, kterou tvůrci filmu rozhodně nezamýšleli. Tenhle díl After série je rozhodně nejdebilnější ze všech tří, scény nedávají absolutně žádný smysl, postavy se chovají nelogicky a celému tomu vévodí stupidní dialogy. V životě jsem na plátně neviděla zachycení víc toxic vztahu než mají dvě hlavní postavy, více méně spolu neprožívají vůbec nic hezkého a každou hádku vyřeší zřejmě neuvěřitelným sexem, který zalepí celý jejich nefungující vztah. Ve filmu se nádherně objevuje product placement největšího výrobce kondomů a to dokonce i ve scéně s vířivkou... pod vodou. Kéž by to byl aspoň fajn film pro dvanáctileté, to bych dokázala ocenit poněvadž jsem na teen filmech vyrostla, ale tohle s tím nemá bohužel nic společného. Celkově je to fakt bída a jestli nejste ujetí na bizár jako já, tak se na to nedívejte. Já jsem si stoprocentně jistá, že půjdu i na ten další díl.