Elerrina

Nadstandardně zábavné středoškolské anime, které se nijak nestydí za to, že čerpá inspiraci z My Hero Academia a maličko i z Harryho Pottera. Čtrnáctiletý Iruma je najednou zničehonic unesen do podsvětí, adoptován mocným démonem Sullivanem a požádán, aby jako jeho vnuk začal chodit na střední školu. Společně s ostatními démony. A přestože jeho největší snahou je být co nejméně nápadný a nijak na sebe neupozorňovat, vždy se mu nějak povede pravý opak. Po skvěle našlapaném začátku, kdy se dozvíme všechno podstatné, seriál postupně zvolní a většinu času pak v dost líném tempu servíruje středoškolský démonický slice of life, proložený sem tam nějakým tím arcem nebo zápletkou se změnou osobnosti. Je to celé takové milé a parodické, a většina postav jsou vlastně jen zábavné figurky (za mě vede třídní učitel Kalego, který je skvěle cholerickou verzí profesora Snapea). Jediné, co zamrzí je, že je to zase očividně rozplánované na nejmíň deset  sérií.

Dokud Iruma žil v lidském světě, neměl to snadné, protože ho kvůli jeho milé povaze všichni jen využívali. Jaká budoucnost ho tedy může čekat v podsvětí mezi démony? Tady ale není nic takové, jaké by to člověk očekával, s démony je vlastně docela legrace a ty opakované záběry na dosud prázdný trůn krále démonů jsou možná až příliš výmluvné.

Začátek s účastí ve školní radě výborný, ale bezkonkurenčně nejzábavnější je samozřejmě Irumova změna osobnosti v epizodách 6 - 8. V porovnání s tím je už pak zbytek série vlastně nudná šeď a to včetně neúnosně natahovaného arcu v zábavním parku. Který sice konečně představí silné nepřátele, v zásadě je ale zaměnitelný s jakýmkoliv větším soubojem z MHA. A fillery na konci jsou už jen otravné.

Pravá nefalšovaná čtyřiadvacetikarátová romantika, u které i otrlý cynik (tedy já), sáhne proti své vůli po krajkovém kapesníčku a zamáčkne slzičku dojetí. Přestože vztah mezi čtrnáctiletou dívkou, prodanou kvůli dluhům své rodiny jako nevěsta, a sedmnáctiletým mladíkem, zmrzačeným na těle i na duši, vypadá jako všechno jiné než recept na životní štěstí, opak je pravdou. Tuhle pomalu klíčící první lásku je prostě radost sledovat. Juzu je taková dokonalá Popelka – dokáže s úsměvem na tváři vařit, prát a uklízet celý den a ještě přitom utěšovat a povzbuzovat svého depresemi zatíženého snoubence. Její optimismus a empatie jsou opravdu nakažlivé. Jediné, co mi tam nesedělo, byly některé vedlejší postavy, které jsou zjevně na sílu natlačené do děje jen proto, aby měla hlavní dvojice kolem sebe rychle nějaké přátele. Závěr je patřičně dramatický i dojemný. Silné 4.

Dokud jsou to jen historky o rodičovském vztahu mezi nechápajícím tatínkem a roztomilou neposednou holčičkou zasazené do opravdu výjmečně barvitého fantasy světa, tak je to fajn. Od půlky se ale bohužel do děje začínají vkrádat náznaky brutality a podivné, občas docela nesmyslné zápletky typu: oni ti lidé si sami mohou za to, že byli námi příšerami pobiti a snědeni. A z finále mám trochu rozporuplné pocity, polidštění golema a jeho podléhání citům zašlo možná až příliš daleko.

Kenshinovský origin, který byl ovšem mnohem lépe, obšírněji a srozumitelněji odvyprávěn tady. Zajímavé je na něm tedy jen to, že dějově má mnohem blíže k historickému dramatu než předchozí čtyři filmy. Přepálenou anime adaptaci tu připomíná jen úvodní scéna, která je totálně wtf (ne, s mečem v zubech se fakt bojovat nedá, čím se to ti scénáristi dneska sjížděj?), zbytek filmu tvoří snaha vyobrazit tragickou milostnou romanci zasazenou do skutečných událostí pohnutého roku 1864. A i když ti legendární šinsengumi vypadají jako banda otrapů, proslulá řež v hostinci Ikedaja (která ve skutečnosti trvala několik hodin a ve které bylo pobito celé revoluční křídlo klanu Čóšú) tady působí jako opilecká šarvátka, a bitva u Zakázaných bran je odbytá jedním jediným záběrem na požár, ta atmosféra osudových událostí vedoucích ke konci jedné éry je přece jen trochu přítomna. Opravdu potěšilo jen ztvárnění Kenshinova nadřízeného Kacury, ano, přesně takhle jsem si toho slavného intrikána vždycky představovala. Historické okénko: Katsura Kogoró, politický vůdce klanu Čóšú, jeden ze zakladatelů moderního Japonska, vynikající šermíř, dokonalý zákulisní manipulátor a obezřetný vyjednavač pozdější spojenecké smlouvy s klanem Sacuma, která nakonec vedla ke svržení šógunátu. Po masakru v Ikedaji se stal nejhledanějším mužem v Kjótu, šinsengumi (tehdejší policie) a jejich spojenci prošťárali celé město ve snaze ho najít. Několik dní a nocí se skrýval pod mostem v převlečení za žebráka a přežil jen díky své milence (a pozdější manželce) gejše Ikumatsu, která mu každou noc přinášela trochu rýže bez ohledu na vlastní nebezpečí. Později se mu podařilo uprchnout z Kjóta na území knížectví Cušima. Po porážce šógunátu v roce 1868 se stal členem nové vlády a tvůrcem mnoha reforem. Vlastně bych možná raději viděla věrně historicky zpracovaný film o něm.

Pohádky ovčí babičky - isekai version.  Když Rio/Haruto nezachraňuje nějakou holku, zdvořile konverzuje. Proč taky ne, když superlevel v bojovém umění mu dal duch a v magii mu to jde tak nějak samo od sebe. Všechno ostatní je až bolestivě nezajímavé.

Tenhle seriál je akorát smutným důkazem toho, že žánr současné hrané fantasy je ve stejné zdravotní kondici jako Mrtvé moře. Tak především - a to je nutné zdůraznit - až někdo vyhlásí Cenu za bezkonkurenčně nejhorší seriálový casting, Kolo času ji získá úplně automaticky. Taková freak show se opravdu jen tak nevidí. Jediná ucházející herečka je tady Rosamund Pike, která je ovšem obsazená proti svému typu a v roli tvrdé a nekompromisní Moiraine působí asi jako růžový poník ve výkladu army shopu. Zbytek jsou ochotníci nebo rovnou budoucí potrava pro kůrovce. (I když přiznejme si, že uvěřitelně ztvárnit role soustavně zmatených pitomců, kteří procházejí poutavým charakterovým vývojem odnikud nikam, by byl těžký oříšek i pro několikanásobného držitele Oskarů. A tím zdaleka nemyslím jen hlavní hrdiny.) O ději se pak dá říct pouze to, že ve svých lepších chvílích snaživě imituje vzorce z Pána prstenů, v těch horších předkládá nefunkční svět s nejasnými pravidly, nekonečné žvanění o ničem, přehlídku lokací z katalogu Putujeme po fantasy světě (slevy a výprodeje) a jen zřídka také akční nebo srdceryvnou scénu. Která vzhledem k výše zmíněnému většinou nefunguje. Dalo by se ještě psát o roztěkané dramaturgii, neexistující choreografii bojových scén, podivném střihu a vůbec detailně rozebírat tenhle nesoudržný a nesourodý kompilát odpadků ze žánrové skládky, ale dlabu na to. Akorát se tímto musím omluvit Eragonovi, o kterém jsem si až do teď myslela, že je to plytká srajda. Tak proti tomuhle je to Bergman.

Lucidní sen začínajícího úředníka o tom, že se stal jen tak z ničeho nic králem magického království (ruka krásné princezny included). A že jako správný génius okamžitě vyřeší všechny státní problémy prosazením moderních ekonomicko-sociologických teorií, tvrdou byrokratickou prací a několika televizními reality show. I když je základní myšlenka svým způsobem zajímavá a hlavní hrdina vlastně docela sympatický, zabíjí všechnu tu snahu příšerně nekonzistentní děj, který se buď donekonečna nimrá v nesmyslných detailech (první polovina), nebo nesouvisle přeskakuje v čase i prostoru a důležité události odbude jednou větou (druhá polovina). Samozřejmě nepomáhají ani klišoidní postavy, tradiční postupné budování harému kolem hlavního hrdiny, hnusná animace a eklekticky zmatlaný fantasy svět, ve kterém je možné úplně všechno. (Nabízejí se takové otázky, jako proč kvůli potravinové krizi stavět přístav a silnice, když by mohli jídlo převážet na dracích. Nebo si ho rovnou vyčarovat, ne?) Třetí hvězdičku dávám jen za ten boj proti vévodům, který ukázal Sómu i jako schopného vojenského stratéga.

Tak tu máme zase jedno isekai, které se od kupy jemu podobných liší akorát tím, že hlavní hrdinka dopředu zná svůj neblahý osud a snaží se mu vyhnout. A to za pomoci optimismu, naivity, neutuchající energie, téměř vražedné roztomilosti a tuny zákusků, které přitom všem stačí zbaštit. A je to celé tak milé, pozitivní a intenzivně sladké, že máte nutkání píchnout si inzulín po každé druhé epizodě. Škoda, že se potenciál toho originálního nápadu v podstatě vyčerpá už v polovině první série a zbytek je jen standardní (čti: jednoduše připitomělé) šódžo, plné krásných šatů, honosných šlechtických sídel, pěstěných zahrad a usměvavých, dokonale se chovajících urozených mladíků a dívek. Kteří všichni do jednoho připomínají vzhledem i duševními schopnostmi porcelánové panenky a kolem hlavní hrdinky vytvoří těžko uvěřitelný biharém. (SPOILER: Dost mě pobavili padouši, kteří se po spáchání svého padoušského skutku rozloučí hláškou tak já se teď jdu udat, aby se později objevili zpátky v ději jako klaďasové, zaměstnaní státní správou. Možná to něco vypovídá o státní správě.)