JousefJousef

Šedesát let od premiéry. A 40 let od prvního shlédnutí v dávno neexistujícím kině Jalta v Praze na Václavském náměstí jsem si připomněl westernovou klasiku, mající předobraz v heroickém příběhu o japonských samurajích. Nicméně ani cca 15 let od poslední televizní projekce jsem kupodivu na nic nezapomněl. Klíčové hlášky a gesta se vybavily vždy krátce předtím, než byly vysloveny. Jen přiznávám, že mám 1000 krát raději původní dabing k ještě černobílé TV verzi, obdařený kouzelně půvabným přízvukem dabérů brněnského studia někdejší Československé televize :-))) Tempo vyprávění se mi sice poprvé zdálo o chloupek pomalejší, než na co jsem zvyklý teď. Na druhou stranu je realističtější tomu, jak by přestřelky probíhaly doopravdy. Na klasická díla z vzdálenějších epoch kinematografie je dle mého názoru nutno nahlížet očima dobových diváků a filmařů. Je vhodné brát v potaz tehdejší styl režie, střihu a kamery, a samozřejmě, technických a výrobních možností. Polemizovat o klíčových ingrediencích stylem: "Pchá, na dnešní dobu je to zdlouhavé, bez akce a litrů krve, máme lepší triky, a tak dále..." je nesmysl. Takže. Rád jsem se vrátil do školních let, kdy se mi v hlavě cestou z kina donekonečna přehrávala vtíravá, snadno zapamatovatelná ústřední melodie, kterou považuji z těch filmových za jednu z nejkrásnějších. Westernový trademark! Opět mne bavil Eli Wallach (co se bez půl roku dožil úctyhodných 100 let), onen "nehezký" "italský mafián" z Hodný, zlý a ošklivý resp. Velkého šéfa, zde charismatický ničema Calvera. Zase jsem se těšil na jeho ležérní, přitom (na padoucha) elegantní grimasy a gesta. To při pohledu na projev Yula Brynnera vždy s potměšilým úsměvem na tváři přemýšlím, jestli se dívám na kovboje ze Sedmi statečných, co si to pak trochu jinak střihl ve filmové adaptaci Westworldu, nebo naopak, protože v prvním i druhém se pohybuje stejným způsobem, tzn. střídmě, chladně a tak nějak "roboticky". A pak jsou tu všechny ty nezapomenutelné dílčí epizody. Namátkou. Jízda na hřbitov. Kopáním do nohou vynucená sázka před dobytčím vlakem. Zkouška schopností s tleskáním rukami. Rodeo u potoka s usouženou kravkou. Odchyt much na stole. Neodbytný fanklub mladých Mexičanů, co se dočká "vytouženého" kladení kytek na jistý hrob. Nebo původně otrávené, následně s nadšením realizované zpracování kukuřice v podání jediné "ženské" hrdinky. Pamatuji si, jako by se to stalo teď, jak celá Jalta při pohledu na úsměv, rozlévající se po oné dívčí tváři, vybuchla smíchem... Prostě, tohle je KLASIKA, která sice stárne, ale pro fajnšmekry nikdy, a pamatujte si to, nikdy, NIKDY nezrezaví! :-)