technokrat

Nejdražší film Netflixu s Ryanem Goslingem v hlavní roli je vším, čím sliboval, že bude - a sice nejdražším filmem Netflixu s Ryanem Goslingem v hlavní roli. To zní jako špatná věc, ale není; jako zhýralý spratek s úrovní soustředěnosti tříletého dítěte jsem se náramně bavil opravdu každou minutu stopáže. Jistě, scénář je klišé, zápletka mnohokrát propíraná a v každé jiné iteraci zpracovaná sofistikovaněji než tady, ale charisma a chemie mezi herci je opravdu provtřídní, akce je bohatá, a rychlá a místy kreativní kamera jí ještě přidává. Vůbec mě neuráží, že Gosling je nadčlověk, který přežije sedmnáct bodných ran, vyskočí z letadla bez padáku, přežije a během letu ještě zabije několik padouchů, neb se neodebírám do světa fikce a akčních filmů proto, aby byly realistické a nebaví mě předstírat, že tomu tak je. Pokud někdo chce protagonistu, který si po prvním skoku vymkne kotník, ať si to jde zkusit sám. Hvězdu ubírám opravdu jenom kvůli uspěchanému konci, který neuzavřel původní dějovou linku (!) a předpokládal, že se uspokojíme s uzavřením té, kterou představil v polovině filmu.

Není neobvyklé, že přes dvacet let staré eseje na zhýralost dobové společnosti nepadnou tak docela na úrodnou půdu, ale to není případ Amerického psycha, neb jediné, co je na něm dnes poněkud překonané, je walkman Patricka Batemana, střih rukávů jeho kabátu a telefon jako cihla od baráku. Satirická analýza společnosti, původně investičních bankéřů New Yorku roku 1987, by se však bez větších modifikací dala aplikovat i na současnou vlnu influencerů sociálních sítí a samozvaných self-improvement magnátů. Pod vrstvou absurdního humoru a satirické alegorie na materialismus, pokrytectví a narcismus se však skrývá i pozoruhodná analýza dichotomie mezi idem a egem, za kterou by se nemusel stydět ani Freud, to vše slepené Baleovým fenomenálním hereckým výkonem. Drsný, fakt super. Chtěl bych vidět Paula Allena.

Učinil jsem v životě spoustu chyb. K vodě jsem pustil nejednu krasavici, slibnou modelingovou kariéru jsem vyměnil za titul z právnické fakulty a za bitcoiny jsem si koupil nože v CS:GO. Ale alespoň se, probůh, můžu utěšovat tím, že jsem neučinil tu chybu, ten kardinální zločin, že bych vynechal revival Blade Runnera v kinech, neb ve stínu toho by má předchozí pochybení působila jako pouhé...slzy v dešti. Blade Runner 2049 je skutečně naprosto monumentálním audiovizuálním zážitkem, v kinematografii dosud nevídaným a stále nepřekonaným. Novou kapitolou. Vítězstvím. Filmovým zázrakem. Pokud zním jako slepě oddaný fanda, který pouze fanaticky idealizuje předmět svého uctívání, tak vězte, že jsem. Jsem fanda Denise Villeneuvea, Ryana Goslinga, Harrisona Forda, původního Blade Runnera, hudby Hanse Zimmera, fanda sci-fi a jejího cyberpunkového subžánru. Říkáte si nejspíš, že není divu, že mě film tolik zaujal, když se v něm schází tolik předmětů mého fandovství. A na to vám řeknu jediné - tento film byl katalyzátorem mé fascinace vším shora uvedeným, nikoli naopak. Každý má v životě svůj film, svoje médium, které k němu promlouvá ve všech rovinách své existence. Druhý Blade Runner je pro mě tímto filmem. A ačkoli se do filmové historie nezapsal nečím tak kultovním, jako se první Blade Runner zapsal svým monologem o oněch slzách v dešti, do mého srdce se zapsal nesmazatelným inkoustem - a na tom nakonec záleží ze všeho nejvíc.

Na první pohled se může zdát, že Prisoners nejsou ničím větším, než pouhým exhibicionistickým spektáklem fenomenálních hereckých výkonů, který vznikl pouze za tím účelem, aby na nás mohli Jackman s Gyllenhaalem flexit své herecké umění. Ale ačkoli jsou herecké výkony skutečně největšími tahouny celého filmu, nese se jím i určitá podprahová pochmurnost, tolik podobná filmovým kulturám východní Asie, která vás natolik vtáhne do děje, že si ani neuvědomíte, že skutečný únosce vám celou dobu civí do tváře. Pokud od tohoto filmového počinu očekáváte zapletené krimi drama s nečekanými zvraty, které náležité protáhne vaše mozkové závity, Prisoners těmto očekáváním nedostojí. Pokud však od filmu neočekáváte vůbec nic, podobně jako já při mém prvním zhlédnutí, dostane se vám naprosto mrazivého zážitku se srdcervoucí premisou a odzbrojujícími hereckými výkony, který vám nedá spát - a to z nejednoho důvodu.

Považuji se za nenáročného diváka. Film nemusí mít nejlepší kulisy, kameru, nebo skrývat v sobě podprahovou pseudointelektuální alegorii, aby mě oslovil. Stačí, když pro mě bude něco znamenat. A jako milovník synthwave a outrun kultury jako takové, Drive pro mě znamená mnohé. Uspěl totiž tam, kde ostatní selhaly. Od úvodní scény, kdy naprosto uhranul všechny (totiž, oba) mé smysly, měl mou naprostou a neochvějnou pozornost. Toto se v průběhu filmu pouze stupňovalo a scéna s L.A. River pak zůstává jednou z mých nejoblíbenějších scén kinematografie. Winding Refn prokázal, že lze natočit poutavý kus umění výlučně skrz využití atmosféry a Drive, který odstartoval celou éru neonové novorenesance, je toho důkazem. Gosling toto chápe a nese film a jeho toliko důležité zabarvení na svých bedrech s pár slovy, avšak velkou intenzitou. Za prostým názvem se tak skrývá hluboký příběh o motivaci, přirozenosti, tužbách, obětování a existenční úzkosti a Drive k dnešnímu dni stále zůstává nejvíce nedoceněným veledílem této dekády. Výborné kulisy a kamera bonusem.

La La Land jsem nechtěl mít rád, opravdu moc. Je to muzikál, ke všemu romantický, což jsou společně se stejnopohlavními sňatky tři věci, které mi byly patologicky konzervativní výchovou postaveny na roveň zločinu proti lidskosti. Výsledkem je však nakažlivě charismatický a rozkošný příběh dvou charismatických a rozkošných bytostí, který se hltal téměř sám, a při kterém jsem se nemohl přestat culit jak blbý liberál. Absence happy endingu per se zároveň dodala na uvěřitelnosti tolik postrádané podobnými snímky, kde to smrdí sýrem a prim hrají klišé motivy. Sečteno podtrženo, La La Land je příběh starý jako jazz a Ryan Gosling s Emmou Stone jsou cítit párem z pohádky, až jsem skoro uronil slzu. Ale neříkejte to mým rodičům.

Filmová Duna pro mě, samořečeného fanatického fanouška žánru science fiction, stejně jako opravdového mistra svého řemesla, pana Villeneuvea, představovala filmovou událost roku. O udělení maximálního hodnocení jsem byl přesvědčen už dlouho předtím, než jsem si vůbec koupil lístky, avšak úderem závěrečných titulků mi bylo jasné, že tento závazek nebudu schopen splnit. Tam, kde je Herbertova Duna soběstačným světem neuvěřitelných rozměrů, plným intrik, politiky a rozsáhlého loru, Villeneuveova Duna skýtá "pouhý" audiovizuální zážitek, který, jakkoli nezapomenutelný, však potápí slabá a pomalá druhá část, stejně jako mdlé a neimponující postavy. Film se tak stává ekvivalentem mého milostného života - skvost pro oko, nikoli však pro srdce.