Chiméra

Tak tady jdu totálně proti proudu, ale vím, že si za názorem budu stát a fakt bych se ráda setkala s lidmi, které tohle nadchlo a podebatovala o tom. Moje hodnocení ale proudí hlavně ze zklamání, které přišlo po tom, co jsem měla Chiméru mezi prvními příčkami filmů, co chci ve Varech po ohlasech z Cannes určitě vidět. Tak málo jsem byla od toho, abych ze sálu odešla a hrozně těžko se mi říká proč. Tady jde asi spíš o ty pocity, co jsem u tohoto filmu měla: zmatek, znechucení, nechápavost, nezůčastněnost, lhostejnost, rozladěnost, únava. Všechny postavy nadmíru nesympatické, bez účelu, bez jakéhokoliv charakteru, který by si měl divák zamilovat. Děj v podstatě nepopsatelně o ničem. Žánr lákal na fantasy, ale pár fantasy momentů působilo spíš jako parodie na něj. Kamera nepřívětivá a odpudivá. Všude chaos, řev, nesmysl. Asi chápu, že tohle je prostě určitý druh kinematografie a nejspíše vzdává holt minulým stylům italského neorealismu, ale tam jsem právě asi našla svou Achillovu patu, minimálně v podání Alice Rohrwacher. KVIFF 2023 (20.07.2023)

Když jsem včera vyrážel do kina, přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy viděl v kině nějaký italský film. A vzhledem k tomu, že jsem na žádný nepřišel, o to více jsem se těšil. A o to větší pak možná bylo zklamání. Nebo ne až tak zklamání, jako spíš rozčarování. Jak určitě souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrný snímek. Mě osobně potěšilo zejména to, že je natáčený na filmový materiál (to vždycky dokáže potěšit), ovšem když jsem se začal zamýšlet nad dějem nějak se mi ta krása začala před očima rozpadat. Ten příběh má totiž hrozně pomalý rozjezd, což by ani tolik nevadilo, vzhledem k celkovému tempu snímku. Já osobně jsem ale měl problém s tím, že se mi ve zbytku stopáže nedostalo žádné hluboké myšlenky. Možná jsem se jen špatně díval, možná tam nějaká byla, ale já jsem měl na první doborou pocit, že autorka nám prezentuje takovou pohádku o italském indianu jonesovi a očekává že my z toho něco pochytíme. Ono nejde říci, že by to nemělo žádný děj, vůbec by mi nevadila ani pasivní postava, ale ten děj je hrozně pomalý roztažený a když už dojde k nějaké akci tak kolem nás propluje bez povšimnutí. A mě prostě vadilo, to že jsem se nedozvěděl žádné autorčino stanovisko, žádnou myšlenku kterou by ten film měl. A znovu opakuji: možná jsem jí tam pouze nenašel. Možná, že by se ten můj pocit dal popsat jako pocit, že nás autorka do svého dila nijak nevtáhne. Ona nás nechá se koukat, ale na co, to si buď musíme domyslet, anebo se to nedozvíme. Nicméně i tak bych film hodnotil na solidních 3.5 hvězdičky. Rozšířenou verzi najdete na kritiky.cz. (22.05.2024)

Alice Rohrwacherová se drží své oblíbené retro nitky a citlivě skládá neuvěřitelné filmové dílo, které jde k divákovi vlastní trnitou cestou. Magické Toskánsko vězní cizince (zřejmě vliv rodinné karmy), který bloumá kdesi ve své snové minulosti a není schopen navrátit se zpět do naší banální přítomnosti. Vše je precizně (a věrohodně) nasnímáno v duchu nejlepších italských filmových tradic a ani jasné odkazy na Felliniho práci (Roma) nepůsobí jako nežádoucí laciné opisování. (01.04.2024)

Jednoznačný highlight v letošní selekci na KVIFF, kdy se Rohrwacher vrací ve větší formě, než kdy předtím, s kouzelně citlivým filmem, pojednávajícím o sebedestruktivní vášni pro ilegální archeologii se zamřením na etruskou éru Apeninského poloostrova, která může být jediným východiskem z nesnesitelného života se zlomeným srdcem v bídě, kde se existenční krize předbíhá s tou existenciální o vedení v závodě o maření protagonistova života. Formálně takřka dokonalé, poctivá, čistá řemeslná filmařina, v níž kamera nepotřebuje víc než precizní mizanscénu a světlo, které hraje těmi pro oko nejpříjemnějšími barvami. Právě onen svět povalečů a vykradačů hrobů, komediantů, v němž je osud možný vyčíst z letu hejna ptáků, je tak krásně špinavý, nespoutaný a uvěřitelný i ve své zcela zjevné fikční odtrženosti od naší aktuální skutečnosti. Kejklíři jasně připomínají Felliniho filmy, stejně tak jako bída, hlína a hmotná nouze evokuje neorealistická díla, jež položila základ moderní evropské kinematografii. Ovšem onen užmoulaný svět plný podvodníků, ubožáků i snílků nevědomky načrtává atmosféru románů Jáchyma Topola, kdy se postavy motají jakýmsi polomýtickým podějinným geograficky nekonkrétním infernem, které je běžným životem s jeho nástrahami. Takhle nějak možná chtěl vypadat Citlivý člověk promítaný na témž festivalu, ale nevypadal. (05.07.2023)

La Chimera poskytuje nádherný celuloidový vizuál, sugestívne snové sekvencie, odťažitý, ale zároveň pútavý výkon Josha O'Connora, 70/80tkové needledropy a celý arzenál rozmarných výjavov dnes už typických pre Rohrwacherovej tvorbu, ale po prvý krát zanecháva dojem sebastrednosti a určitej únavy materiálu (sebastrednosť bola citeľná už v Le pupille, čo sa však dalo obhájiť žánrom a hlavne stopážou). Sila R. predošlých filmov spočívala najmä v juxtapozícii života v zlých sociálnych podmienkach a hravým formálnym spracovaním, ktoré vrstvilo motívy a posúvalo filmy zo začiatočnej neo-neorealistickej polohy do sféry fantázie narúšajúcej logiku času a miesta (Lazaro). V Chimére prevažuje fantázia natoľko, že sociálne postavenie felliniovských postáv nevytvára protipól fantázii, ale slúži ako rekvizita. Film v konečnom dôsledku pôsobí ako sled nápadov, ktoré často fungujú samé o sebe (tanečná scéna, Arthurove vidiny, sekvencia v prístave....), ale netvoria zmysluplný celok. (18.09.2023)