Každá minuta života
Every Single Minute
VOD (1)
Obsahy(1)
Manželia Michal a Lenka Hanuliakovci so svojím štvorročným synom Miškom od narodenia uskutočňujú svojský experiment. Každú minútu jeho života ho vychovávajú tak, aby sa z neho stal úspešný vrcholový športovec a po všetkých stránkach „kvalitný človek“. Tomuto cieľu sa pritom rozhodli podriadiť všetko a svoje vlastné potreby dávajú na vedľajšiu koľaj. Film zblízka zachytáva toto úsilie v priebehu jedného roka a prostredníctvom živých situácií z rodinného života vytvára množstvo všeobecných otázok ohľadom zmyslu výchovy v dnešnej dobe, ako aj ohľadom jednostrannej orientácie na výkon a hroziacej „robotizácii“ života. (Film Expanded)
(viac)Videá (1)
Recenzie (75)
Vzhledem k tomu, že mám malé děti, bylo pro mě téma dokumentu pozoruhodné. Kdo děti nemá, dokument pro něj pravděpodobně bude méně přitažlivý. Bylo zajímavé sledovat, jak se rodiče absolutně obětují pro dítě. To absolutně tady znamená opravdu absolutně - každou minutou života. Dávají malému synovi všechen čas (matka zůstane doma), energii a pravděpodobně na to padne i většina peněz rodiny. Nechci nějak hodnotit a hanět jejich přístup, přeci jen je to lepší, než kdyby na dítě kašlali, ale jako každý extrém ani tohle není ideální. Vidím v tom hned několik nebezpečí. Co třeba zapojení se do kolektivu? Vychovávají z něj silnou individualitu, ale trénink hokeje o samotě fungovat nebude. Interakce s ostatními dětmi, spoluhráči, soupeři je také dovednost a je potřeba ji někde nacvičit. Sám mám s trénováním dětí několikaleté zkušenosti a vím, že čím dříve se v dětském věku opravdu trénuje (do deseti let – dvanácti let se stačí s dětmi na tréninku jen „hrát“), tím dříve je to přestane bavit a vyhoří. Klasický příklad jsou mistři republiky v žácích, kteří se na to při přechodu na střední školu vykašlali a pak už nikdy nesportovali. Potenciálních nebezpečí bych viděl více, ale dál se rozepisovat nechci. Raději zmíním ještě řemeslnou stránku. Z hlediska zpracování mi chyběla větší kontroverze, či opačný názor. Další podstatnou chybějící věcí bylo vysvětlení motivace rodičů. Proč se tak rozhodli? Co je k tomu vedlo? Položil bych i otázku… Je to skutečně ta správná cesta? Obhájíte si ji? Stojí vám za to ta únava, finance a vůbec sázka na „jednu“ kartu? Výtek k obsahu i ke zpracování se najde celá řada, ale zajímavých myšlenek a komentářů k filmu také. Proto si alespoň ty tři hvězdy zaslouží. Uvítal bych třeba za deset let další část, jak to bude dál. Sám jsem zvědavý. ()
Není to to zrovna propopulační dokument , jak mít 2,2 dítětě, aby se národ reprodukoval. "Druhé dítě by bylo brutálně náročné" říká tatínek. Maminka se stale tvari utrapene. Tato generace je vůči dětem hyperprotektivní, protože jsou mimořádně drahé. Nejlevnější je vychovat děti v tropech. Nemusí se topit a jídlo roste všud okolo. Proto nás v demograficky vymírající Evropě lidé odsud postupně nahrazují. "U nás v každé generaci žen jich třetina vymře" říkal na jedné z přednášek vynikající manželský a rodinný psycholog Jeroným Klimeš. A pokračuje radou, že je třeba mít alespoň tři děti, protože každé desáté zemře ještě za života svých rodičů a další se občas nepovede - jde do vězení, nadělá dluhy, má závislosti apod. Dokument je ke shlédnutí zde: https://dokumenty.tv/kazda-minuta-zivota-dokument/ ()
Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu. Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦♀️ () (menej) (viac)
Nejzajímavější mi přijde, jak moc je z reakcí patrné, že si diváci přejí, aby Míšovi rodiče nějak viditelně selhali a aby se během filmu ukázalo, že tenhle výchovný přístup je nefunkční a škodlivý. Když teda na konci Míša s přehledem vyhraje závod, má z toho upřímnou radost a těší se na autodráhu, co dostane za odměnu, není divu, že se najednou mluví o tom, že z filmu nic nevyplývá. Nejsem dětský psycholog a dokument není kompletní realita, takže nemám v plánu soudit Míšovi rodiče. Jen vím, že jsem neviděl nic, co by Míšu podle mé intuice nějak poškozovalo (opravdový konflikt bych očekával až s nástupem puberty, i když není důvod si myslet, že to rodina nezvládne). Zajímavější mi přijde pátrat na základě poházených střípků po motivacích rodičů a mrzí mě, že se tomu dokument nevěnuje víc. Neříkám, že to nemusí dopadnout špatně, ale on každý rodičovský přístup dítě na něco připraví pozitivně a někde jinde ho poškodí, takže to, že u tohohle přístupu jsou rizika, mi samo o sobě k tak silné potřebě odsudku nestačí. Nikdo po nikom nechce, aby se svému dítěti takhle odevzdal - ale myslím, že zároveň má každý právo to udělat, pokud na tento přístup dítě reaguje pozitivně. Musím říct, že z "otevíračů diskuzí" mi tahle observace přijde velmi funkční, byť bych uvítal víc prostoru pro motivace rodičů. Přijde mi, že režisérka se moc soustředí na samotnou výchovu, kterou ale můžeme posoudit až při znalosti kontextu této rodiny a těchto konkrétních lidí, což však jednoznačně chybí. 3 a 1/2 ()
Podle mě je těžké tento dokument hodnotit. Dokazují to i doposud zveřejněné recenze. Lidé totiž vesměs nehodnotí film, ale Kamevédu a polemizují o ní. Asi bych měl na tom to místě upozornit na to, že slovo „Kamevéda“ jsem slyšel poprvé v životě právě v tomto filmu. Nic mi neříkalo ani jméno JUDr. Pavel Zacha – její zakladatel. A nic jsem nevěděl ani o jeho úspěšném synovi, kterého podle zásad Kamevédy vychoval. Já na filmu ani na Kamevédě nevidím nic rozporuplného. Z filmu jsem neměl pocit, že by manželé Michal a Lenka Hanuliakovi svého syna Mišku k něčemu nutili, nebo že by jejich syn dokonce nějak strádal. Ba právě naopak. Vhodně ho motivovali. Seznamovali ho nejen s nejrůznějšími sporty – gymnastikou, plaváním, lyžováním, tenisem, hokejem a cyklistikou, ale i třeba s hrou na klavír a zpěvem. Miško si později jistě sám vybere, který sport bude jednou preferovat. Máma se snažila na něj mluvit německy. Bohužel však jen „školskou“ němčinou s četnými chybami. Uši mi mohla utrhnout třeba věta : „… und kannst du ein Wort auf Q [kvé]?“ Snad hned v první hodině němčiny se totiž vyučuje, že se samotné písmeno Q nevyslovuje jako „kvé“ ale jako „ku“. Když matka startuje na pláži Miškův závod, používá německé překlady českých slov (připravit se, pozor, start = Vorbereitung, Achtung, Start) a ne obvyklou německou výzvu (auf die Plätze, fertig, los). Práce kamery byla podle mého názoru dost neobvyklá a místy na mě působila až rušivě. Vadilo mi i občasné téměř neslyšné šeptání rodičů. Jako jedinou negativní věc ve výchově malého Mišky spatřuji kladení důrazu na to, aby být stále nejlepší, být první. Myslím si, že až by někdy Miško první nebyl, a to se mu opravdu může stát, nemusel by se umět s takovou situací vyrovnat. ()
Galéria (12)
Fotka © Aerofilms
Zaujímavosti (6)
- Malý Miško nechodil do školky, a to především z důvodů, aby mohl stíhat několikafázový trénink. Do školy ale již začal chodit, kdy v době premiéry filmu nastupoval do 1. třídy. (MessiM)
- Zakladatel Kamevédy, Pavel Zacha, svou filozofii a motodyku pro výchovu aplikoval velmi úspěšně na svého syna, který byl již v 18 letech (v roce 2015) draftován do NHL za tým New Jersey Devils. Od svých dvaceti let hraje pravidelně NHL a v době vydání filmu byl považován za jeden z největších talentů českého koleje. (MessiM)
- „U rodiny Hanuliakových není zajímavá jen extrémní výchova, extrémní obětování se pro syna, ale i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné zázemí a hodnoty, které vyznávají. To všechno dohromady dává zajímavý obraz současné společnosti,“ uvedla režisérka Erika Hníková. (SONY_)
Reklama