Réžia:
Christopher NolanScenár:
Christopher NolanKamera:
Hoyte van HoytemaHudba:
Ludwig GöranssonHrajú:
Cillian Murphy, Matt Damon, Robert Downey Jr., Emily Blunt, Florence Pugh, Josh Hartnett, Casey Affleck, Rami Malek, Kenneth Branagh, Tom Conti, Benny Safdie (viac)VOD (4)
Obsahy(2)
V čase, keď Druhá svetová vojna ešte vyzerala nerozhodne, sa na diaľku odohrával dramatický súboj medzi Spojenými štátmi a Nemeckom o to, kto prvý zostrojí atómovú bombu a získa tak rozhodujúcu prevahu nad nepriateľom. V Amerike bol tento tajný výskum známy ako Projekt Manhattan a jedným z jeho kľúčových aktérov bol astrofyzik Robert Oppenheimer. Pod obrovským časovým tlakom sa spolu s tímom ďalších vedcov snažil zostrojiť vynález, ktorý mal potenciál zničiť svet. Bez jeho včasného dokončenia by sa ten istý svet nedal zachrániť… (Cinemart SK)
(viac)Videá (14)
Recenzie (1 332)
Až do odpálení atomovky to celkem šlape, ale následné ukřižovávání Oppenheimera během nekonečné výslechové frašky prostřihávané s Downeyho soudem nudí a ani intenzivní zvuk a hudba to nezachrání. Do Oppenheimerova příběhu to rozhodně patří, ale napětí se nekoná (jen lehká zvědavost na to, co řekl Oppenheimer Einsteinovi) a film se stává umořujícím. Technicky je to samozřejmě špička, hlavně zvuk, vizuálně to zas tolik nenabízí, plus dal Nolan dohromady neuvěřitelný herecký ansámbl a najde se tu pár silných scén (pohirošimovský proslov), ale nic, co by mě rozsekalo. ()
Vysoká očekávání, velmi intimní dílo. Návštěva IMAXu ve Floře vnímám jako povinnost u všech nolanovych snímků. Tady je to možná nejméně zásadní, ale přesto doporučuji. Film samotný vnímám jako cestu do hlubin duše vědce, občas mě překvapuje jak Nolan mění tón, ale celkově jsem rozhodně spokojený. Ta struktura vypraveni není tak výjimečná jako u jiných jeho filmu,ale rozhodně atraktivní. Stejně scény v různé barvě a různém vyznění mi trochu připomínají Scottův Last Duel (jedna situace z více pohledů, jemně rozdíly). Je to filmová báseň,která bude v televizi poloviční a o jejím dopadu na dějiny bych zatím nespekuloval. ()
Barbenheimer, part 2. Nebála bych se Nolanova Oppenheimera srovnat s Dominikovou Blonde. Oba filmy jsou adaptacemi životopisných románů, zpracovávají obecně známá témata, znovu přinášejí stejné příběhy, stejné kulisy, stejné osobnosti a pokládají stejné otázky. Snad jsou oba filmy formálně ambicióznější, ale nepřinášejí cokoli nového, překvapivého. Snad jen ty nové herecké výzvy poprat se s obrazy postav, které jsou kulturně zakořeněné a definované. A Nolan samozřejmě má to nejatraktivnější obsazení dnešní doby, o tom není pochyb. #čsfdprojekce ()
Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. ()
Galéria (67)
Zaujímavosti (69)
- Paul Schrader označil film za „najlepší a najdôležitejší film tohto storočia“ po tom, čo sa zúčastnil premiéry filmu v New Yorku. (Arsenal83)
- Robert Downey Jr., Matt Damon a Emily Blunt si za prácu na filme znížili plat, pričom každý zarobil 4 milióny dolárov namiesto svojich obvyklých platov 10 až 20 miliónov dolárov. (Arsenal83)
Nolanovi se podařil husarský kousek, když po coronou zaviněném propadu "Tenetu" okázale rozvázal své dlouholeté pouto s Warner Bros. a rozehrál s jinými studii hru "Chcete mě?". Nově tak smí Nolanovi říkat "můj milášek" studio Universal. Jen za to muselo vypláznout peníze na projekt, který nezapadá do aktuálně preferovaných škatulek hollywoodské produkce. Tím spíše pak "Oppenheimer" zaujme jako marketingová výzva. První kroky vedly přes povýšení samotného projektu na high-concept tagline "Nolan točí atomovku". Následně se zapojilo vyzdvihování analogovosti, což ve spojení s výbuchem bomby přispělo k vyvolání dojmu události. Dovršit sugesce, že tříhodinový biografický film o teoretikovi kvantové mechaniky bude velkolepý spektákl, finálně pomohlo sousloví 70 mm IMAX. Nejpozoruhodnější na tom je, že se prémiový formát projekce vyzdvihuje nikoli u vizuálně pompézního spektáklu, kde by měl očividné opodstatnění, ale u dialogového snímku, jehož většinu tvoří záběry deklamujících herců v oblecích či uniformách. Na druhou stranu totožně již mýtus 70 mm filmového materiálu uplatnila propagace Tarantinovy interiérové žvanírny "Osm hrozných". Tentokrát se ale ještě více než tehdy podařilo PR spindoktorům navodit dojem, že se pro každého filmového fanouška návštěva IMAXu rovná pouti do Mekky. V zájmu finanční návratnosti "Oppenheimera" a zajištění dalších Nolanových projektů je to chvályhodné. Ale dovolím si tvrdit, že navzdory celému PR cirkusu nepotřebujeme pro docenění tohoto filmu největší plátno. Vynikající zvuk ano, ale ne IMAX projekci. "Oppenheimer" nezadupe diváky do sedaček velkolepostí svých výjevů. Ale zato představuje vynikající scenáristický počin, který bravurně drží diváckou pozornost, zvládne zevrubně rozebrat svou titulní postavu, a dokáže to udělat přehledně. Což píšu jako člověk, který má problém pamatovat si jména, takže řada filmů s množstvím postav pro mě nefunguje, protože se v nich snadno ztrácím. Ne však v Nolanově "Oppenheimerovi". To proto, jak je vyprávěný, respektive jak se v něm vrství nejen časové linie, ale i samotné obrazy a zvuk. Jako by se Nolan vracel zpět ke svým kořenům, kdy neměl k dispozici horentní rozpočty a uhranul diváky čistě silou důmyslně skládaného vyprávění v "Mementu". Až na to, že oproti jeho mladicky ambicióznímu hitu zde nelinearita neexhibuje jako gimmick. Spíš s lety vytříbenou neokázalou účelností umožňuje rozpitvat a fascinujícím způsobem pro diváky poskládat různorodé životní role Roberta Oppenheimera i odborné, osobní a morální otázky, které se k jeho osobnosti, dílu a pozici ve velkých dějinách váží. Díky struktuře, která neustále klade detaily po bok širšího rámce a zpřítomňuje kontext či hledisko odstupu vůči dramatické poutavosti okamžiku, se Nolanově portrétu daří vyhnout se minovým polím plakátové oslavnosti, bulvární skandálnosti či filosofické těžkopádnosti. Nikoli tím, že by je neobsahoval, ale neustále je bombarduje částicemi jiných hledisek. Klasická floskule "komplexní portrét" zde dostala svou nekompromisní maximu. () (menej) (viac)