Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (246)
Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný. Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl. ()
Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] ()
Vidět Zónu zájmu týden po Jednom životu zřejmě umocnilo nepříjemný pocit, který přetrvává. Sir A. Hopkins exceluje v malém filmu o velkém člověku. Ve skromném snímku, jako byl (zdá se) i život onoho hrdiny a právě onen obyčejný způsob pojetí jeho příběhu o obyčejných lidech je jeho největší přednost, která prostě dojímá k slzám. Zóna zájmu je odlišná. Precizní. Chladná. A řeže hluboko. Filmů na téma holocaustu jsme viděli dost, ale dovolím si tvrdit, že jsme z oné zrůdnosti nikdy neviděli tak málo a zároveň tak moc. Lehkost, se kterou Glazer servíruje ono odlidštění z pohledu nacistických příslušníků je až mrazivě děsivá. Ve chvíli, kdy se řeší výkonnost pecí a padají slova jako "náklad" si už jenom potichu ublinknete do pusy... Na formu, kterou je celý snímek uchopený, tedy stručný a zároveň nesmlouvavě vypovídající, můžu říct jen: bravo. ()
Hodně velká zóna nezájmu všech zúčastněných. Neobvyklý pohled na zvěrstva koncentračních táborů, tentokrát z druhé strany zdi ... doslova. Po stránce audia jeden z nejsilnějších zážitků co jsem u filmu zažil a ve výsledku ta největší deviza, která mě udržela. Všechny ty ruchy z dálky jsou opravdu mrazivé a o to více zamrzí, že příběhově film prakticky nikam nesměřuje a i přes kratší stopáž přijde nuda z neustálého sledování nic nedělání všech zúčastněných. Ojedinělý zážitek ale Zóna zájmu určitě je. ()
Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% ()
Galéria (13)
Fotka © A24
Zaujímavosti (19)
- Jonathan Glazer nechtěl, aby zvěrstva, k nimž v táboře docházelo, nikdo viděl, pouze slyšel. Za tímto účelem sestavil zvukový designér Johnnie Burn 600stránkový dokument obsahující příslušné události v Osvětimi, výpovědi svědků a velkou mapu tábora, aby bylo možné správně určit vzdálenost a ozvěnu zvuků. Před zahájením natáčení strávil rok budováním zvukové knihovny, která obsahovala zvuky výrobních strojů, krematorií, pecí, bot, dobově přesnou střelbu a zvuky lidské bolesti. V budování knihovny pokračoval i během natáčení a postprodukce. Většina hudby Micy Levi zůstala nevyužita, protože Glazer a Burn nechtěli, aby byl film její pomocí „oslazován nebo dramatizován“. Hudba, kterou Levi napsal pro prolog, zůstala, stejně jako zvukové krajiny vytvořené pro několik sekvencí a zvuková koláž pro epilog. (classic)
- Hlavní natáčení začalo v Osvětimi v létě 2021 a trvalo přibližně 55 dní. Další natáčení probíhalo v Jelení Hoře v lednu 2022. (classic)
- Zvuk neustáleho hluku neviditeľného motocyklového motora, ktorý je niekoľkokrát počuť z diaľky počas vonkajších scén, je udalosťou zo skutočného života. Hlavná postava filmu, veliteľ Osvienčimu Rudolf Höss (Christian Friedel), si najal človeka, ktorý počas usmrcovania obetí mal robiť hluk motorkou, aby zatienil hrôzu výkrikov z tábora. (Arsenal83)
Reklama