Zóna záujmu

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu. (25.03.2024)

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl. (18.02.2024)

Geniální a mocně působivý nápad, využít nejrůznější originální zcizující prvky k přiblížení perspektivy postav, které žijí svůj německý sen skrze efektivní zcizování vlastní reality, v míjení se s pravou podstatou svého "Lebensraumu" - a s pravou podstatou lidskosti i lidství. *** Jako potřebný a umocňující bonus je film v různých detailech dokumentárně naprosto věrný. *** Precizní obraz i fantómový zvuk, a všechny ty strhující zcizující praktiky (celá promyšlená zvuková rovina ve vztahu k obrazu, absence či ulpívání obrazu, rámování, červené plátno, noční videosekvence, přepnutí časových rovin, různé způsoby nevysvětlující a nekonzistentní narace, vztahy detailu a celku, funkční rozpory ad.). *** A pro Sandru Hüller další výtečně zahraná specifická role v řadě. *** (Dvakrát, s O. na B12 a s R. na Probo, duben 2024.) *~ (29.04.2024)

Nejpůsobivější a nejemotivnější byla ta hudba v pasážích s jednolitou barvou na plátně. V kině mimořádně hypnoticky působivá abstrakce. V kontrastu s mrazivě působivou hyperrealistickou zvukovou stopou zpoza zdi. Černobílé infračervené záběry polské členky odboje také byly atmosférické, ale úplně mi nezapadaly do příběhu. Neměly žádnou pointu a až pak jsem se v zajímavostech dočetl, že ji nikdy nechytili, takže to ani nemělo kam vyústit. Pohled na zvěrstva skrz banalitu všedního dne je skvělý a pro mě, neznalého knihy, velmi originální. Ale čtu tu ty těžce zklamané komentáře lidí, co ji četli. Chápu to zklamání. Na film se nedá emocionálně napojit. Höss jako postava není vůbec prokreslený. Furt se o něm mluví jako o workoholikovi a většinu filmu nic nedělá a je s rodinou, nebo s ní chce být. Nevidíme mu do hlavy co a proč dělá. Na konci zvrací a nevíme proč a jak to máme chápat. Při natáčení se šlo do tolika neuvěřitelných detailů a to hlavní (Hössova perspektiva) se naprosto opomíjí. Trochu emocí vyvolávají záběry z muzea, ale nic extra silného. Jak psal Marigold, reflexe filmu a jeho perspektivy je mnohem lepší než film samotný. Doporučuji shlédnout. Bez velkých očekávání. Höss po válce jako jeden z mála otevřeně přiznal a popisoval co dělal. Prý vůbec neuvažovali o tom jestli to je správné či špatné. Byly to rozkazy. Když ne oni, udělají to jiní. Že za vše mohli Židé byla žitá samozřejmost. Všichni to věděli a neslyšeli/nečetli nic jiného. Až po válce o tom začal přemýšlet, když se k němu začaly dostávat jiné informace. No a pak ho odsoudili a oběsili. RIH. Zlo je někdy strašně banální a ani nevíte, že ho pácháte. Místy ani nevíte, jestli vám jich není líto, že se narodili do takové doby. Přemýšlíte o tom nakolik i oni byli obětmi všudypřítomné propagandy a vyvolává to ve vás smíšené pocity. (09.02.2024)