Fontána

Úplně na začátek bych rád podotkl, že nejvíce si tento snímek vychutná divák, který o něm absolutně nic nebude vědět. Přiznávám, že jsem byl dlouhou dobu docela zklamán a dost věcí mi unikalo, pozitivní názor jsem si utvořil až pár hodin po projekci. Až na 'současnou' linii mi to připadalo jako 'audiovizuální onanie', která si hraje na něco čím není. Tím chci pouze říct, že jsem to považoval 'jen' za dobrý, nikoli výjimečný film, jako v tento moment. A on výjimečným zcela jistě je. Toto slovo sice nemá s kvalitou co dělat, ale jistě mi rozumíte, že? A teď už samotný komentář. Po opravdu velmi dlouhé době jsem měl tu čest zhlédnout film, po kterém bych neměl pocit promarněného času. Fontána je opravdu úžasná po všech stránkách. Aronofskému se podařilo spojit mystiku, symboliku a jednoduchý příběh s 'na oko' prostou režií - jednoduché záběry, neustále hudební podkreslení, které má "dotvořit" atmosféru... V první fázi se snaží zmást diváka, nedává mu žádné indicie, jen ho připravuje na následující dění, sledujeme trojici mužů, kteří pravděpodobně někdy v minulosti vkročí do pasti, dále jednoho z nich, klečícího u nádherného stromu, který pluje v obrovské bublině napříč vesmírem, nakonec jsme seznámeni se samotným hrdinou v současnosti a režisér nám pomalu předkládá indicie. Přestože podstata příběhu je nám neustále nabízena na stříbrném podnose, předkládané obrazy nám znemožňují tuto pointu přijmout, symbolicky se pak může jednat o parafrázi na nástrahy života. Vizualně je tento film dokonalý, téměř neutichající hudbební doprovod neruší, ba právě naoapak, byl jsem jím okouzlen. Stejné je to s herci, jejich herecké výkony jsou odzbrojující, dokáží diváka oslovit, získat si ho na svou stranu a donutí ho proživat s nimi své životy. Hugh Jackman předvádí přímo herecký koncert. Souhlasím i se zdejším názorem popisující dokonalost intimních momentů, něco takového se totiž jen tak nevidí, ať už je to pozorování šabalby dalekohledem nebo oba hrdinové ve vaně plné vařící vody. Přestože celý příběh je o strachu ze smrti (poslední kapitole), měl jsem pocit, že se zhmotnil můj sen, druhý den po projekci jsem nevěřil, že něco takového opravdu vzniklo. Je mi jen trochu líto těch, kteří znechuceně opuštěli sál, neboť nepochopili, že zdánlivá prostoduchost a jednoduchost je jen něčím mystickým, na co se nechali režisérem nachytat. Důležité je totiž jádro (ona mlhovina) a k tomu celou dobu směřujeme. (05.03.2007)

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)

Už od matematických orgií v Pí a depresivního výletu v podobě Requiem for a dream se Aronofsky stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. Stejně jako ostatní příznivci jeho tvorby jsem s napětím očekával, jestli Aronovského nový přírůstek bude jen komerční propadák nebo audiovizuální skvost. Pro jednoho uspávací nuda, pro mě spirituální cesta, která mně něčím připomínala Zlatou stezku Paula Atreida z Children of dune. Už samotná přítomnost Hugha Jackmana zajistila určitou kvalitu. Brad Pitt je sice dobrý herec, ale při pomyšlení na to, jak leze po stromě bych před sebou měl spíše Twelve Monkeys a šplhající opici. Příběh odehrávající se ve třech časových rovinách plných lásky - také bych své milé šeptal "Together we will live forever." a honby za nesmrtelností byl celkem pochopitelný, po chvilce se i sám divák mohl začít orientovat a tušil na čem vlastně je. O hudebním doprovodu Clinta Mansella se není třeba ani zmiňovat, v mém playlistu tento OST vládl snad několik měsíců a skladbu "Death is the road to awe" považuji za jednu z nejlepších vůbec. Tato skladba navíc v kombinaci s vizuální stránkou konce spirituální cesty filmu tvoří čirý orgasmus, který se musí zažít na vlastní kůži. Tento film byl navíc první, na kterém jsem byl v kině po návratu svého zraku do stavu zdravého jedince. I když dobrovolně si nechat namířit laser do očí a cítit přitom lehký zápach tavení vlastní rohovky, může jen blázen. Tedy The Fountain pronikla skrz mé oči až do mé duše. Kdo viděl, prozřel, nebo zůstal dále slepý. Jediný fakt, který mě při projekci tohoto filmu zamrzel, byl ten, že se nejmenovaný multiplex uchýlil k promítání v jednom pidi sále a kdejaké béčko je možné zhlédnout na velkém plátně s kvalitnějším ozvučením. Tento film by si to jistě zasloužil. (10/10) (11.03.2007)

O Fontáně mi bylo známo, že se její diváci rozdělují zpravidla do dvou skupin. Na zavilé odpůrce a nekritické nadšence. Sám bych se nicméně nedokázal zařadit ani do jedné z nich. Viděl jsem pouze dobrý film, žádný zázrak, žádný děs. Problémem, který přede mnou vyvstává je – jak srozumitelně formulovat, proč Fontáně nedávám pět hvězdiček ani odpad!, aniž bych přitom vše shrnul do věty „buď příliš hloupé, nebo příliš chytré“. První problém souvisí se žánrovou nevyrovnaností. Na své si přijdou vyznavači akce, romance i metafyziky. Film však primárně není ani o jednom z výše uvedeného, jenže o čem pak vlastně je? Nabízené odpovědi „láska“, „smrt“, „vzpomínky“ jsou pěkné, jsou hlavně jednoduché, jsou však správné? Pakliže ano, nehodlám přistoupit na Aronofského hru, jejíž pravidla jsou vzhledem k prostosti pomyslné výhry příliš komplikovaná, od účasti tedy odrazující. Pakliže ne, existuje tolik možností, o čem všem by Fontána mohla být, že vyvstávají pochyby o jasnosti režisérových záměrů. Nevěřím však, že by si zrovna Aronofsky dovolil natočit úhledně zabalený filozofický blábol a i pokud ano, herci přeci museli vědět v čem a o čem hrají. Či snad klíčovou roli sehráli peníze u Jackmana a láska k příteli u Weiszové? To nyní není podstatné, Fontána již vznikla a vypadá tak, jak vypadá. Což o to, ona nevypadá špatně, i když to nejsou vizuální orgie jako Rekviem za sen, ona se spíš špatně vyjadřuje. Samozřejmě, jde o problém individuální a jak vidno, mnohým řeč Fontány vyhovuje. Kéž by stejný námět zfilmoval nějaký jihokorejský či japonský režisér. Není snadné vynášet nad podobným dílem rozsudky. Třeba je ještě blbější a prázdnější než jak se tváří, třeba ne. Pokud na mě skutečně silně zapůsobila, pak pouze jedinkrát, v okamžiku tak neskrývavě kýčovitém, že již prostě nešlo zůstat zcela chladným (krátce před koncem). 70% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Adrian, Marius, CheGuevara, agathon, Mahalik, Anderas, Soweek, Dan (27.05.2007)

Přechválený a nadhodnocený film, který je mnohem prostší (nejen narativními postupy, ale i svým myšlením), než jak se tváří. Fascinující obrazy a zvuky ve službách jednoho zdánlivě složitě odvyprávěného mýtu, jenž nakonec zklamává svou doslovností a paradoxně i obyčejností svého vlastního finále. Zcela nesouhlasím s přívlastky "komplexní" a "filosofický", protože když se v tom člověk trochu hnípe, opravdu objeví až přílišnou jednoduchost. Což by nevadilo u obyčejného filmu (Rekviem za sen), ale u spirituální cesty za podstatou všehomíra to prostě ruší. Audiovizuálně opojné, herci skvělí, intimní momenty vesměs odzbrojující. O to víc mrzí ladně zastíraná prostota. 70% (02.03.2007)